Spolu s ↗ilokucí a ↗perlokucí základní složka tzv. ↗mluvního aktu, který je východiskem výkladu jazykové interakce z pohledu ↗teorie mluvních aktů. Lokuční akt znamená pronesení smysluplné výpovědi, tj. takové, která je foneticky i gramaticky nedefektní a má význam a potenciální referenci. Lokuční akt sám je podle ✍Austina (1962) komplexem složeným ze simultánně realizovaného aktu fonetického (produkce artikulované řeči), fatického (artikulovaná řeč představuje gramaticky nedefektní výpověď určitého jazyka a jakožto taková je pronesena) a rhetického (výpověď obsahuje referenčně užitý výraz/výrazy, k nimž je vztažen predikát). Provedení lokučního aktu je tedy pronesení věty, jíž byl přiřazen kontextově určený význam. (U ✍Searla, 1969, se první dva z uvedených aktů shrnují do aktu výpovědního a rhetický akt se označuje jako akt propoziční.) Ilokučním aktem je výpovědi přiřazena určitá „síla“, jíž je smysl vyplývající z (komunikačního) záměru mluvčího, a tento záměr se realizuje právě prostřednictvím pronesení určité výpovědi. V komunikaci lokuční akt v izolované podobě neexistuje, l. je podle Austina (i Searla) složkou ilokuce.