PERLOKUCE

Základní

✍Austinově (1962) pojetí vedle ↗lokuce a ↗ilokuce třetí složka ↗mluvního aktu jako východiska výkladu jazykové interakce z pohledu ↗teorie mluvních aktů. Perlokuční akt, vyslovení nějaké výpovědi, představuje zamýšlený n. skutečný efekt ↗aktu ilokučního. Protože jde o efekt, který nastává n. by měl nastat na straně adresáta, je otázka, zda je p. na stejné rovině jako lokuce a ilokuce. Předmětem diskuse může být, zda se za perlokuční efekty považuje vskutku jen adresátovo rozeznání a mentální přijetí ilokučního aktu (srov. Austinův termín uptake), tedy situace, kdy je někdo o něčem informován, bere na vědomí něčí závazek vytvořený slibem n. skutečnost, že mluvčí se ho prostřednictvím prosby n. žádosti snaží přimět k nějaké činnosti, n. až teprve situace, kdy adresát v intencích přijaté informace, obsažené ve sdělení, prosbě n. žádosti vskutku jedná. Na modelový ✍Searlův (1975) příklad Můžeš mi podat sůl? lze vždy reagovat nikoli podáním soli, ale odpovědí Můžu / Nemůžu, i když je ve většině situací (nejde‑li opravdu o odpověď na otázku) komunikujícím jasné, že jde o „zneužití formy“. Již ✍Lyons (1977) zdůrazňuje, že je rozdíl mezi ilokuční silou výpovědi a jejím perlokučním efektem, protože skutečný účinek na adresáta nemusí být totožný s účinkem zamýšleným. (Např. výpověď s ilokuční silou „sdělení“ může být jako sdělení adresátem přijata a pochopena, není však zaručeno, že adresát uvěřil jejímu obsahu, tedy že bylo dosaženo zamýšleného efektu.) Vzhledem k tomu, že adresátovo následné jednání vůbec nemusí být s přijatou ilokucí v souladu (a navíc je už mimo hranice oblasti, kterou se zkoumání komunikace zabývá), je zřejmě výstižnější považovat za p. rozeznání a uvědomění si ilokuční funkce přijaté výpovědi, s tím dovětkem, že adresát má možnost předstírat nepochopení n. rozeznanou ilokuční funkci záměrně ignorovat, tj. reagovat takovým způsobem, jako by přijatá výpověď měla funkci jinou. O vyjadřování p. se mluví především u výpovědí referujících o uskutečněném komunikačním aktu, které referováním o ilokuci získávají funkci metajazykovou, resp. metakomunikační/metapragmatickou; viz ↗metapragmatika. V takovýchto výpovědích (nejčastěji v préteritu, popř. v neaktuálním préz.) mohou vystupovat (a) ilokuční slovesa (sdělil/sděloval, slíbil/sliboval, žádal/požádal, navrhoval/navrhl) užitá deskriptivně (tj. nikoli performativně); protože jejich zásadní sémantickou vlastností (jak nedokonavých, tak dokonavých) je rys [uskutečnění] (accomplishment) (srov. ✍Comrie, 1976, ✍Lyons, 1977), mohou být (v č. i v dalších slovanských jazycích) při deskripci (popisu) ilokucí a informování o p. užita jak nedokonavá, tak dokonavá slovesa. Dvojice jako oznamovat/oznámit, upozorňovat/upozornit, nařizovat/nařídit, navrhovat/navrhnout apod. mohou být považovány za vidové dvojice (sémantické ekvivalenty), protože jejich distribuce při popisování n. reprodukování ilokučních aktů nemá omezení. (Perfektiva ovšem nemohou být užita performativně, naopak imperfektivum je obvyklé tehdy, jestliže se sděluje, že dosahování perlokučního efektu (např. akt slibu) probíhalo vícekrát: Petr mi pořád/často sliboval/*slíbil, že nebude kouřit (jinak je nutno vícečetnost řečového jednání vyjádřit lexikálně: On mi několikrát/vícekrát slíbil, že nebude kouřit.) Dále se při p. objevují (b) slovesa a slovesné skupiny explicitně popisující efekt komunikace jak ve vztahu k adresátovi, tak k mimojazykové skutečnosti: přesvědčil, nadchl své posluchače, udal ho policii, rozčilil mě těmi řečmi, odradil je od té cesty, uvedl je tím sdělením v omyl, potěšil ji blahopřáním, Ústavní soud už rozhodl apod. ✍Searle (1969)✍Searle (1979) chápe p. úžeji jako akt, který se od aktu ilokučního liší tím, že pro něj nelze užít ↗explicitní performativní formuli: *Urážím tě tímto, *Ironizuji tě tímto. Jde vlastně jen o efekt aktu ilokučního. Problematika perlokučních efektů bývá z lingvistiky spíše vytěsňována. V konverzační analýze a analýze diskursu (např. ✍Čmejrková & Hoffmannová, 2003; ✍Čmejrková & Hoffmannová, 2011) se však perlokučním efektům (aniž by tak byly nazývány) pozornost věnuje.

Podrobněji se perlokučními efekty zabývá ✍Kalisz (1993). Mluví o tzv. intendovaném perlokučním efektu, který je blízký ilokučnímu záměru, není s ním však totožný. Každá výpověď má na adresáta různé účinky, některé zamýšlené, jiné nezamýšlené, a mluvčí (produktor) nemůže mít celkový efekt své výpovědi pod plnou kontrolou. Intendovaný perlokuční efekt se podle Kalisze rovná tomu, jak má výpověď zapůsobit na adresátův psychický stav. Například sdělení Jan chodí s Marií má ilokuční záměr „informovat adresáta, že Jan chodí s Marií“ a zároveň intendovaný perlokuční efekt „potěšit / rozesmutnit / rozčílit“ – v závislosti na konkrétní výpovědní události. Predikáty vyjadřující intendované perlokuční efekty (v č. např. obeznámit, potěšit, rozveselit, naštvat, rozčílit, uklidnit – srov. výše skupinu (b)) nemohou být užívány stejně jako performativní slovesa, ale při referování o komunikátech vystupují vedle sloves ilokučních. Intendovaný perlokuční efekt fakticky mění koncept p. V tradičním chápání je perlokuční akt výsledkem úspěšně realizovaného aktu ilokučního, zatímco v Kaliszově výkladu jde fakticky o záměr realizovaný paralelně se záměrem ilokučním.

Rozšiřující
Literatura
  • Austin, J. L. How to Do Things with Words, 1962 (č. překlad Jak udělat něco slovy, 2000).
  • Comrie, B. Aspect, 1976.
  • Čmejrková, S. & J. Hoffmannová. Jazyk, média, politika, 2003.
  • Čmejrková, S. & J. Hoffmannová. Mluvená čeština: Hledání funkčního rozpětí, 2011.
  • Ever, P. Perlokutionen, 1987.
  • Hirschová, M. Speech Acts in Slavic Languages. In Berger, T. & K. Gutschmidt ad. (eds.), Die slavischen Sprachen. The Slavic Languages, 2009, 1055–1090.
  • Kalisz, R. Pragmatyka jȩzykowa, 1993.
  • Lyons, J. Semantics 2, 1977.
  • Nekula, M. Pragmalingvistická interpretace ironie. SaS 41, 1990, 95–110.
  • Récanati, F. Meaning and Force, 1987.
  • Searle, J. R. Speech Acts, 1969.
  • Searle, J. R. Indirect Speech Acts. In Cole, P. & J. L. Morgan (eds.), Syntax and Semantics 3, 1975, 59–72.
  • Searle, J. R. Expression and Meaning, 1979.
  • Šoltys, O. Verba dicendi a metajazyková informace, 1983.
  • Verschuren, J. Notes on the Role of Metapragmatic Awareness in Language Use. Prg 10, 2000, 439–456.
Citace
Milada Hirschová (2017): PERLOKUCE. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/PERLOKUCE (poslední přístup: 14. 8. 2020)

Další pojmy:

pragmatika

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka