KOSMONYMUM

Základní

Typ ↗abionyma; v české onomastice dosud zcela přesně nedefinovaný: převážně jako (1) názvy kosmických objektů přírodního původu – planety (Jupiter, Země, Dobropán), hvězdy včetně jejich objektů (Aldebaran, Andromeda), měsíce (Titan, Měsíc), komety (Halleyova kometa) atd.; (2) názvy kosmických objektů umělého původu – názvy umělých družic, sond apod. (Challenger, Voyager 2); (3) názvy zón a míst na vesmírných objektech (Galaxie, Mléčná dráha, Moře klidu). Problematika k. slučující široké spektrum názvů unikala dosud pozornosti č. jazykovědy. Zejména v ruské lingvistice se odlišují názvy vesmírných objektůoblastí, pro názvy vesmírných objektů je užíván termín astronymum a pro názvy zón a oblastí kosmonymum (✍Ajbabina & Beznosikova, 2013). Dochází tak k odlišení specifického objektu (planety, hvězdy apod.) od trojrozměrného prostředí (prostoru), které v sobě tyto objekty obsahuje (galaxie, souhvězdí, Vesmír); je tím tedy vytvořena hierarchie nadřazeného a podřazeného termínu. Používání astronym a kosmonym jako synonymních výrazů je nevhodné, viz i slovní základy obou termínů (kosmo- ʻvesmírný’, astro- ʻhvězdný’). Někdy se v literatuře (např. ✍Ajbabina & Beznosikova, 2013) používá i termín asterismus jako označení výrazné skupiny hvězd na obloze, která buď tvoří součást souhvězdí, n. jednotlivé hvězdy této skupiny patří do aspoň dvou různých souhvězdí. Např. Zimní šestiúhelník, Velký diamant aj. Specifickými názvy oblastí jsou i znamení zodiaku (zvěrokruhu; zodionyma), což je myšlený pás rozdělený na 12 zón, které nesou jméno podle zvířetníkových znamení (Rak, Ryby, Lev, Střelec atd.); jejich zařazení mezi k. však nebylo doposud v č. lingvistice řešeno. Při tomto rozdělení můžeme vnímat zodionyma jako specifická k., i když v astrologickém pojetí mají poněkud odlišnou sémantiku.

Zařazení k. mezi ↗toponyma je nejednoznačné. K. mají silnější tendenci být řazena mezi toponyma (oblast = místo), astronyma však nejsou jednoznačnými toponymy, vnímáme-li je jako specifické objekty. Otázka kolektivního pojmenování jednotlivých oblastí na planetách a jiných objektech (např. Záliv důvěry n. Jezero snů na Měsíci) zůstává také otevřená. Jsou to specifická toponyma, která se buď mohou označovat tradičně jako toponyma bez dalšího rozčlenění, n. pro ně zatím chybí specifický termín, který by byl v opozici s ↗geonymy, tedy názvy míst na Zemi.

Můžeme odlišovat názvy lidové (Cesta do Říma ʻMléčná dráha’) a  vědecké (Pollux Pollux ʻnejjasnější hvězda nacházející se v souhvězdí Blíženců’). ✍Vondráček (1999) se snaží odlišit názvy lidové a vědecké termíny pomocí termínů astronymum (ʻbodové objekty noční oblohy’) a kosmonymum (ʻpojmenování vesmírných objektů a jevů’). Lidová jména pocházejí z nevědeckého pozorování pouhým okem, jedná se tedy o pojmenování objektů viditelných na obloze, které sloužily především pro orientaci (časovou i místní, a to jak na pevnině, tak na moři) a k sakrálním účelům; vycházejí tedy z mýtů různých národů. V době psl. a ie. nevzniklo pojmenování mnoho, snad jen Slunce, Měsíc, Medvěd (ʻVelký vůz’) (✍Machek 1943:174). Slovanské lidové názvy vykazují podobné formy v různých slovanských oblastech, pouze jména v severovýchodní oblasti jsou ovlivněna ugrofinskými a samojedskými jmény; celkově však lidové názvy ustupují; viz ✍Janyšková (2011). Hodně původních lidových názvů planet pochází také z arabštiny, kde bylo pozorování oblohy důležité pro určování ročního období a pro zemědělské účely, do kontaktu s řeckou vědou se dostaly rozšířením islámu, a arabská jména tak nesou hvězdy dodnes (Aldebaran).

Náznaky vědeckého zkoumání pocházejí zejména z doby antické. První ucelený popis systému planet a jejich vnímání jako soustavy pochází od Filoláa (asi kolem roku 430 př. n. l.) a nejvýznačnější prací je Ptolemaiův Almagest (2. stol. n. l.), obsahující soupis tehdy známých astronym (zahrnuje 1025 tehdy známých hvězd), viz ✍Horský & Kalivoda (1986:37–38, 90). Některé názvy jsou už v bibli (Orion, ✍Machek 1948:100). Původ jmen hvězd je studován (i když ve spekulativním charakteru) od 16. stol. Vědecká astronyma dnes mají charakter číselný, číselně-alfabetický n. slovní. Většinou jsou nejdříve označeny číselně, až po jejich potvrzení dochází k pojmenování verbálnímu. Jména jsou navrhována objevitelským pracovištěm či objevitelem a jsou potvrzena Mezinárodní astronomickou unií (IAU; viz http://iau.org/public/), která jména schvaluje od roku 1919. Jméno musí splňovat kritéria IAU, která se liší v závislosti na velikosti objektu; zásadní však je, že by nemělo nést jméno vojenského činitele, firmy a mělo by být apolitické; ✍Vondráček (1999:133). Mělo by být dlouhé maximálně 16 znaků, vyslovitelné, neofenzivní a unikátní (nezaměnitelné). V současné době se v IAU spekuluje nad umožněním široké veřejnosti pojmenovat hvězdy, které mají doposud číselný název. Možnost pojmenování hvězd dnes sice nabízejí různé firmy, tato jména však nebývají akceptována vědou a nejsou zanesena do map. Pojmenování astronym v historii vycházelo zejména z mytologie (a to antické, Jupiter, Titan, ale i jiné, např. trpasličí planeta Makemake vychází z mytologie Velikonočních ostrovů, planetka Bivoj z mytologie české, Perun z mytologie slovanské). Neantická pojmenování jsou většinou novodobá. V současnosti mají nová astronyma převážně honorifikační charakter ↗honorifikum (Božněmcová, Praha) n. nesou jméno objevitele či ↗akronymum objevitelského týmu.

Z hlediska rozčlenění objektů oblohy na více kategorií podle specifických znaků těchto objektů dochází k vytváření onymických subsystémů astronym (jména hvězd, jména planet apod.). V průběhu vývoje č. docházelo k postupné proměně těchto subsystémů, vedle tendencí označovat názvy nejnověji objevených hvězd číselným označením či postupného zanikání lidových názvů proběhla nejvýraznější proměna také v systému názvů planet. Názvy planet (jako většina astronym a kosmonym) vykazují znaky přímého sepětí s vědou kvůli jejich užívání ve vědeckých textech; v národním obrození byly například vnímány často jako termíny (viz Německo-český slovník vědeckého názvosloví pro gymnasia a reálné školy). Postupně tato jména opravdu nabyla charakter, který je blízký termínům, když se ze systému původně staročeských názvů (zejm. pocházejících od Klareta, v průběhu vývoje byl však systém doplňován – úplná sestava pak byla tvořena zejména názvy Dobropán, Krasopaní, Země, Smrtonoš, Králomoc, Hladolet, Nebešťanka, Vodan) přešlo na přelomu 19. a 20. stol. na systém názvů internacionálních: Merkur, Venuše, Země, Mars, Jupiter, Saturn, Uran, Neptun, tzv. ↗internacionalizace; viz ✍Tabakovičová (2013).

Rozšiřující
Literatura
  • Ajbabina, Je. A. & L. M. Beznosikova. O nekotorych narodnych kosmonimach i astronimach v komi jazyke, 2013 (http://www.izvestia.komisc.ru/Archive/i14_ann.files/aibabina.pdf).
  • Horský, Z. & J. Kalivoda. Antika a hvězdná obloha. In Kalivoda, J. (ed.), Hvězdy, hvězdáři, hvězdopravci, 1986, 5–101.
  • Hudec, R. Romantika hvězdných jmen. Vesmír 72, 1993, 37.
  • Janyšková, I. Slovník ruských lidových astronym. Opera slavica 21, 2011, 60–63.
  • Machek, V. Drobné zprávy (V časopise „Říše hvězd“...). Český časopis filologický 2, 1943–1944, 174–175.
  • Machek, V. Kosy zapadajú (Drobnosti). 32, 1948, 99–100.
  • Naming Astronomical Objects (http://iau.org/public/).
  • Planetky z našich luhů a hájů (https://stelweb.asu.cas.cz/publications/).
  • Rut, M. E. Slovar astronimov. Zvjozdnoje nebo po russki, 2010.
  • Schmadel, L. Dictionary of Minor Planet Names, 2012.
  • Tabakovičová, M. České názvy planet. Bak. práce, FF MU, Brno, 2013.
  • Vondráček, M. Systém pojmenování planetek. In Klímová, K. & H. Kneselová (eds.), Propria v systému mluvnickém a slovotvorném, 1999, 133–138.
Citace
Michaela Tabakovičová (2017): KOSMONYMUM. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/KOSMONYMUM (poslední přístup: 20. 8. 2019)

Další pojmy:

onomastika lexikologie

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka