KOINCIDENCE

Základní

Vlastnost tvaru 1. os. sg. ind. préz. nedok. některých ↗ilokučních sloves, kdy samo vyslovení tohoto tvaru je uskutečněním té činnosti, kterou dané sloveso pojmenovává; např. užití tvaru prosím je zároveň uskutečněním prosby. Jde o jádro tzv. performativnosti; viz ↗performativní hypotéza. Koncept k. pochází od ✍Koschmiedera (1934), který ve svých analýzách slovesného vidu v polštině hovořil o tzv. koincidenční nedokonavosti. Jako tvary vyjadřující koincidenční nedokonavost označuje případy výše uvedeného typu prosím. Tato Koschmiederova definice koresponduje s běžně přijímanými vysvětleními toho, co je performativní užití (ilokučního) slovesa. (Performativnost výpovědi je ovšem primárně determinována faktory pragmatickými, forma výpovědi je pouze předpokladem, tj. nikoli podmínkou dostatečnou pro performativní užití.) Simultánní realizace promluvy a děje označovaného významem slovesa je možná pouze u sloves nedokonavých, chápání k. však není zcela jednotné. K. se věnují studie ukotvené v kognitivní lingvistice, resp. takové, které se snaží definovat ji výhradně ve vztahu řeči a mimojazykové skutečnosti, a to tak, že jde o případy, kdy situace, k níž sloveso referuje, se totálně realizuje (expiruje) simultánně s aktem výpovědi (✍Dickey, 2000). Jako námitka se uvádí, že mluvčí zpravidla není schopen identifikovat aktuální situaci tak rychle, aby ji stačil verbálně vyjádřit simultánně s jejím uskutečňováním. Podobně interpretovali některé případy užití prézentu ✍Leech & Svartvik (1975). V této souvislosti se pak spekuluje o větší či menší míře k. a rovněž se předpokládá, že i dokonavá slovesa mohou být koincidenční (v nižší míře). Jde např. o ruská slovesa ja zaměču, poprošu, povtorju („poznamenám“, „poprosím“, „zopakuji“) (✍Apresjan,1986). To, že tyto tvary (jako ostatně i v č.) mají futurální orientaci, vysvětluje autor tak, že u nich nejde o predikci (tj. o popis budoucího děje), nýbrž o vyjádření vůle zaměřené na uskutečnění obsahu sdělení. Spekuluje se také o tzv. mentálních performativech (referujících k myšlenkovým procesům – myslím, soudím), kde je k. jakoby vždy přirozená (srov. ✍Dickey, 2000). U takových sloves však odpadá rys verbální realizace, protože ta je v podobných případech vždy sekundární (a pak sloveso konvencializovanou formou informuje o probíhající n. uskutečněné myšlenkové operaci; naproti tomu např. nedefektní prosba nevznikne, není‑li verbalizována), tj. samo označení „mentální performativum“ je zřejmě zavádějící. Chápání k. jako ztotožnění situace a výpovědi nemůže mít oporu v jazykových faktech. Jestliže performativní mohou být výpovědi bezprostředně realizované v promluvách (písemná realizace i jakýkoli záznam je sekundární), musí u nich jít o vyjádření aktuální přítomnosti, kterou je schopno realizovat pouze imperfektivum (nedokonavé sloveso). Aktuální přítomnost je tedy významem ↗lokuce, jazykové realizace výpovědi. ↗Ilokuce (intendovaná funkce výpovědi) se může realizovat v různých podobách, avšak pouze u výpovědi s imperfektivem (vyjadřující aktuální přítomnost) lokuce a realizovaná ilokuce splývají, koincidují. To, že výpověď s dokonavým slovesem může být více či méně pragmaticky ekvivalentní výpovědi se slovesem nedokonavým, popř. být z hlediska vyjadřovacích konvencí preferovaná, nijak nevynucuje, že nedokonavost a dokonavost (ptám se – zeptám se, opakuji – zopakuji) jsou zde na stejné úrovni. Pro postižení k. jakožto jádra performativnosti se jako adekvátní jeví ✍Reichenbachův (1947) popis struktury slovesných časů pracující se třemi složkami: okamžik děje/události E (point of event), referenční bod R (point of reference) a okamžik promluvy S (point of speech), ↗dekonstrukce časová. U vyjádření aktuální přítomnosti referenční bod splývá s okamžikem promluvy; je pak specifikem performativně použitelných sloves, že v performativně užité výpovědi splývá i s okamžikem děje. Dějem/událostí E je zde ilokuce a extenze E je vyčerpána lokucí, koinciduje s ní. Schematicky:

Popisnost výpovědi (b) je založena na disociaci E a S, R – aby mluvčí mohl smysluplně/nedefektně říci, že čte, musel začít číst už před okamžikem promluvy (jde o sdělení, avšak realizované neperformativně). Ke stejné disociaci by došlo u opakování výpovědi (a) (Co to říkáš? – Slibuji, že přijdu), proto by ztratila performativnost. Analogicky to pak platí pro výpovědi s futurální orientací (tedy i s perfektivy), kdy však E na časové ose následuje po S, R, a takto jsou tedy interpretovatelné i výpovědi typu poprosím vás, zopakuji, dodám, viz (c). Vlastní ‚prosbu‘, ‚opakování‘, ‚dodatek‘ představuje propoziční obsah, který v okamžiku pronesení tvaru 1. os. dokonavého slovesa ještě nebyl vysloven.

Reichenbachovskou dekonstrukcí časových významů lze rovněž zdůvodnit, proč nelze označit jako performativní slovesné tvary anglického „present progressive/continuous“ (asking, promising). Tyto tvary a jejich nejbližší české ekvivalenty žádající, slibující by ve schematickém zobrazení vypadaly takto:

Při užití těchto slovesných tvarů výpovědní událost označuje řečovou činnost, která začala před okamžikem promluvy a bude pokračovat i po něm (mluvčí je „uprostřed“ této aktivity), lokuce a ilokuce zde tedy nekoincidují ve smyslu realizace žádosti, nýbrž ve smyslu popisu takového řečového jednání, tj. mají ilokuci sdělovací.

Pokud jde o některé konvencializované formy výpovědí, např. užití 1. os. pl. v případech, kdy produktorem je instituce (Obracíme se na Vás jako na našeho zákazníka; Žádáme cestující, aby se za jízdy drželi) n. u tzv. autorského plurálu modestiae (i historického reliktu tzv. plurálu majestátu), jde pouze o jazykové stylizace, podstatné je zachování 1. os. Užití tvaru 3. os.pl. ve formulacích Jana Nováková a Jan Pokorný oznamují / dovolují si oznámit, že… lze považovat za frazeologizované útvary konvenčně ustálené pro danou specifickou varietu ilokučního aktu sdělení. V komunikátech ekonomického a právnického charakteru, které z hlediska ilokuce spojují funkci sdělovací a funkci v užším smyslu skutkovou, např. svolání valné hromady akciové společnosti, oznámení jejích výsledků nebo vyhlášení výběrového řízení, je standardní tvar 3. os. sg.: Představenstvo akciové společnosti XY svolává mimořádnou valnou hromadu apod. Tento druh stylizace lze v ekonomické oblasti považovat za konvenci vyplývající z daného typu diskursu, kdy produktor je singulární a konkrétní, reprezentuje však skupinu mluvčích, která jakožto subjekt je nepersonální, nemůže tedy jednat personalizovaně, proto je ve formulaci namístě „neosobní“ 3. os. V případech jako Děkan Fakulty ekonomické… vypisuje výběrové řízení jde rovněž o konvencializovanou formuli, kdy je podstatné vyjádřit, že dané řečové jednání je exekucí jedné z pravomocí příslušejících zákonnou normou definované akademické pozici. (Pokud by taková výpověď měla být formulována v 1. os. sg., musela by mít podobu Já, XY, jakožto děkan Fakulty ekonomické (…) vypisuji výběrové řízení atd., což je vzhledem k současnému úzu sotva akceptabilní.) Výpovědi se slovesem ve tvaru 2. os. otevřeně referující k adresátovi jsou omezeny rovněž na administrativní n. legislativní diskurs a jsou projevem fungování nějaké instituce (je typické, že se jako příklady uvádějí struktury „pasivní“, srov. ✍Austin (1962): You are hereby authorized to…; Grepl v  (1998): Vyzýváte se, abyste se dostavil k projednání…), je ovšem otázka, zda u nich jde o přímou realizaci aktu zplnomocnění n. aktu výzvy. Protože oba uvedené příklady užívají tvarů s pasivním významem, jakožto řečové akty pravděpodobněji adresáta informují o platném výsledku (jste zplnomocněn, jste vyzýván) aktu, který už proběhl, podobně jako jste propuštěn, máte výpověď, jste zatčen. Bez ohledu na tyto specifické, konvencializované a nepříliš frekventované stylizace se jako základní projevuje 1. os. sg., protože fakt, že produktor/mluvčí je totožný s vykonavatelem příslušného řečového jednání, se jeví jako rozhodující. Pokud jde o konstrukce s kondicionálem (Teď bych vás požádal, abyste chvilku počkal), které jsou frekventované a někdy se také považují za explicitně performativní (✍Ševčíková (2009)), protože kondicionál nevyjadřuje časové významy (vyjadřuje děje nereálné n. kontrafaktuální), nemůže se na koincidenci podílet, tj. podobné výpovědi mohou být pragmaticky ekvivalentní výpovědím performativním, nikoli však performativní ve vlastním smyslu.

Rozšiřující
Literatura
  • Apresjan, Ju. D. Performativy v grammatike i v slovare. Izvestija AN SSSR: Serija literatury i jazika 45, 1986, 208–223.
  • Austin, J. L. How to Do Things with Words, 1962 (č. překlad: Jak udělat něco slovy, 2000).
  • Dickey, S. M. Parameters of Slavic Aspect: A Cognitive Approach, 2000.
  • Hirschová, M. Performativnost a gramatické kategorie slovesa. SaS 73, 2012, 3–12.
  • Karlík, P. Morfologický a syntaktický modus. SPFFBU A 29, 1981, 59–71.
  • Koschmieder, E. Nauka o aspektach czasownika polskiego w zarysie: proba syntezy, 1934.
  • Leech, G. & J. Svartvik. A Communicative Grammar of English, 1975.
  • Lyons, J. Semantics 2, 1977.
  • Reichenbach, H. Elements of Symbolic Logic, 1947.
  • , 1998.
  • Ševčíková, M. Funkce kondicionálu z hlediska významové roviny, 2009.
Citace
Milada Hirschová (2017): KOINCIDENCE. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/KOINCIDENCE (poslední přístup: 14. 8. 2020)

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka