1. Podle obecné definice jazyková jednotka, jejíž výskyt je v rámci určitého textu, souboru textů nebo vůbec doložen pouze jednou. Existence jediného kontextového užití jaz. formy problematizuje stanovení jejího přesného významu. H.l. lze nejčastěji najít v malokorpusových mrtvých jaz. (např. v gót.: ⁺driugan ‘táhnout do boje’, doloženo jen ve tvaru 2. os. préz. opt. driugais, viz ✍Streitberg, 1928:27), existují však i v č., srov. příklady ze stč.: povslún ‘ve světle čeho a zároveň s tím (?)’, posvázanie ‘sebeomezování, sebezapření’ – okazionální, ale systémová odvozenina od systémově možného, ale nedoloženého slovesa; k h.l. patří i některé neologismy slovníků Klaretovy družiny, např. posvěcan/posviecan ‘potulný a zhýralý návštěvník posvícení’, pažlát ‘kněžská rouška k utírání, nošená na levé paži’ aj. (✍Staročeský slovník 3, 1996). Srov. též h.l. podvrženého Rukopisu královédvorského: břietný ‘ostrý’ z básně Oldřich, jarohlavý z básně Čestmír, dlúhopustý z básně Záboj aj. (✍Kašpar, 1969).

K h.l. se někdy řadí i úmyslné básnické aj. ↗okazionalismy, z novější doby např. nazemvzetí, přenikdo (Z. Rotrekl, báseň Kdo), zátopolí (J. Skácel, báseň Podzim za městem).

2. ↗Lexikografie termínem h.l. (případně jen hapax) označuje slova mající jediný n. velmi malý výskyt v souboru materiálových excerpt sloužících jako podklad pro tvorbu slovníku. Takové jednotky nebývají zpravidla lexikograficky reflektovány (srov. ✍Hartmann & James, 1998:67). Např. ✍SSJČ (1960–1971) je však zaznamenává, pokud byly užity v díle významného spisovatele; výběr je ovlivněn i mírou průhlednosti, tj. skutečností, zda se jedná o slovo odvozené běžnými slovotvornými prostředky od srozumitelného základu (na ojedinělý výskyt SSJČ upozorňuje hvězdičkou): *peřatý, *podlesk, *rozkrajovač, *skřehotavec aj.

3. ↗Korpusová lingvistika užívá termín hapax pro jaz. jednotky (zpravidla slovní tvary, řidčeji ↗lemmata), které jsou zachyceny jen jednou v konkrétním korpusu; např. soupis h.l. z korpusu všech děl K. Čapka (✍Čermák (ed.), 2007:427–498). Korpusová lingvistika pracuje především s relativní frekvencí hapaxů (případně semihapaxů, tj. forem objevujících se v daném korpusu jen v několika málo výskytech), na jejímž základě zjišťuje variantnost slovníku. Studium h.l. lze chápat též jako komplementární doplnění běžnějšího přístupu ke korpusové materii, tj. přístupu preferujícího frekventované jaz. jevy. Zaměření pozornosti na jednotky s extrémně omezeným výskytem přináší mj. cenné informace o jaz. potencialitě, produktivitě některých slovotvorných prostředků a typů apod. (✍Novotná, 2013). Viz ↗hapax.

4. ↗Etymologie označuje termínem h.l. slovo, které se v korpusu textů určitého starobylého jazyka (n. staré fáze některého ze současných jazyků) vyskytuje jen jednou. Slovo, které se v daném korpusu vyskytuje dvakrát, se někdy v odborné literatuře nazývá dis legomenon, třikrát tris legomenon; vícenásobný výskyt jednoho slova už se terminologicky nespecifikuje, protože není pro etymologii tak relevantní jako h.l. H.l. je obvykle slovo obtížně analyzovatelné, jeho jediný výskyt totiž neposkytuje dostatečný kontext potřebný k jeho objasnění. Kromě významové vágnosti je většinou málo jasná i morfonologická a slovotvorná stránka tohoto slova, a nejasné je tedy i jeho zařazení do příslušné slovní rodiny. Např. ve staročeském Rukopise hradeckém čteme v básni O bohatci sloveso sě vpastováchu (✍Patera, 1881:437). Forma napovídá, že jde o 3. os.pl. impf. Toto sloveso se v žádném jiném staročeském textu nevyskytuje. Je to h.l., jeho podoba ani význam nejsou jednoznačné. Gebauer lematizuje toto sloveso ve své lístkové kartotéce jako opastovati bez významu, ✍Patera (1881:468) jako reflexivum vpastovati sě s významem ‘pást se, nahledět se’. Širší kontext (osmislabičný verš), do něhož je sloveso umístěno, nevylučuje ani možnost, že při přepisu ze špatně čitelného originálního rukopisu mohlo dojít k chybnému zápisu slovesa místo regulérního ⁺pastvovati sě (< stč. pastva) s významem ‘starat se’, viz ✍Karlíková (2005). Poměrně nezanedbatelný je výskyt h.l. ve staroslověnštině, resp. církevní slovanštině, jaz. s relativně omezeným rozsahem doložených textů. V případě, že je doložena odpovídající pasáž řecké n. latinské předlohy, může k objasnění významu tohoto staroslověnského h.l. napomoci příslušný řecký n. latinský ekvivalent. Např. v Nikodémově evangeliu se na jednom místě objevuje substantivum terъ jako ekvivalent výrazu praetorium ‘soudní budova’ v latinské předloze. Tímto slovem se v památce označuje místo, kde byl souzen Ježíš (✍Vaillant, 1968:8). Ačkoli význam je zřejmý, původ slova zůstává etymologicky temný, v úvahu přichází jak přejetí z latiny, tak domácí původ, případně defektní zápis, viz ✍Karlíková (2012).

Má‑li slovo, které je v jazyce x hapax legomenon, odpovídající ekvivalenty v dalších geneticky příbuzných jaz., nečiní jeho zařazení do příslušné slovní rodiny většinou velké potíže a etymologický výklad může mít standardní podobu (např. s využitím historicko‑srovnávací metody). Někdy se v těchto souvislostech mluví o silném (resp. pravém) h.l. a slabém (resp. nepravém) h.l. Termínem silný hapax legomenon se označuje slovo s jedinečným výskytem v daném jazyce. Termínem slabý hapax legomenon se označuje slovo vyskytující se sice v určitém jazyce pouze jednou, ale nacházející se v derivačním vztahu k slovu n. slovům doloženým ve stejném n. geneticky příbuzném jazyce. Např. csl. toporište ‘topůrko’ je doloženo pouze 1x v Besědách (✍Konzal, 2005:472). V jiných csl. památkách je však dobře doloženo substantivum toporъ ‘sekera’ (a jeho derivát toporьcь téhož významu), pokračování psl. ⁺toporъ; kontinuitu má toto psl. slovo i ve všech současných slovanských jazycích, kde odpovídající tvary mají význam ‘sekera’, případně ‘dřevěná násada, rukojeť (sekery nebo jiného nářadí)’. Tyto skutečnosti nasvědčují tomu, že csl. toporište (odvozené suf. -ište < psl. ⁺‑išče < ⁺‑isk‑jo‑ od psl. ⁺toporъ) je doloženo pouze jednou jen souhrou okolností (k etymologii tohoto slova viz ✍ESJS 16, 2012:972–973). Jindy dobře doložené základní slovo má jeden z derivátů, který se objevuje pouze jednou. Ačkoli formální stránka takového h.l. je jasná, stanovení jeho významu je problematické. Např. stsl. substantivum kovanije, svou formou deverbativum odvozené od stsl. slovesa kovati ‘kovat’, se vyskytuje pouze na jednom místě v Besědách (✍Konzal, 2005:202). Dějový význam, který naznačuje formální stránka slova, stsl. kontext nepotvrzuje a nekonvenuje mu ani text latinské předlohy. Pravděpodobnější se zdá, že kovanije tu má konkrétní význam, totiž ‘kované předměty’, spec. ‘peníze’ (✍Karlíková, 1994). Konkrétní význam, přesněji ‘kovová ozdoba n. součást dveří, oken, vrat, nábytku, zbraní a ozdobných předmětů’ nověji dokládají některé současné slovanské jazyky včetně češtiny. Existují však i jiné možnosti výkladu stsl. slova, viz ✍Reinhart (1996:170).

V etymologii je h.l. náhodný jev: je-li slovo doloženo jedenkrát, dokládá to jeho existenci v jaz., a existuje‑li slovo v jaz., neexistuje žádný princip, který by omezil jeho výskyt na pouze jeden jednorázový případ. Někdy ovšem hlubší zkoumání takového slova prokáže, že jde jen o písařskou chybu, chybný zápis jinak dobře doloženého slova.

Analýza h.l. má význam také ve ↗forenzní lingvistice, zejména při určování autorství n. v případech podezření z plagiátorství.