FONÉM

Základní

1. Nejmenší invariant zvukové formy jazykového znaku. Na dané úrovni je nedělitelný na menší součásti, je atomární. Atomárnosti nijak neprotiřečí možnost f. popsat jako svazek ↗distinktivních rysů. F. popisujeme na základě ↗distribuční analýzy množiny a řetězců ↗fonů, fony jsou variantami toho kterého fonému. F. zavádíme do popisu jaz. tehdy, když se setkáváme s ↗alternacemi mezi fony paralelních ↗alomorfů jednoho ↗morfému, např. mezi [hrat‑0] ~ [hradu], kdy první nalezneme v nominativu singuláru lexému hrad a druhý v genitivu singuláru stejného lexému, tedy jedná se o alomorfy jednoho morfému. Je to tedy jiná situace, než jaká je mezi řetězci [ten] a [den], kdy oba fony rozlišují dva lexikálně rozdílné morfémy. Zavedením pojmu f. jako invariantu alofonie (a z ní plynoucí alternace) zavedeme další úroveň zabstraktnění fonologického popisu. Pokud je foném ve svém příznaku ↗neutralizován, hovoříme o ↗archifonému. O fonech pak říkáme, že je přiřazujeme k daným fonémům, o f. pak, že se realizují v daných fonech.

V některých případech alternují nikoliv fony jednoho f., ale celé fonémy (paradigmatická alternace, například mezi nese ~ nosí, skok ~ skoč), pak jde o ↗morfonémovou alternaci. Pro popis fonémů se používá teorie ↗opozic a ↗distinktivních rysů. F. jsou v ↗transkripci zachycovány v šikmých závorkách //.

Viz též ↗fonématika.

Rozšiřující

2. Distinktivní funkce fonému

F. je elementární zvukový segment, který je vymezen na základě své schopnosti diferencovat vyšší, znakové jednotky jaz. systému, tj. v č. ↗morfémy, resp. slovní tvary. Jako f. hodnotíme takový zvukový segment, který je v daném jaz. tak závazný, že pouhá jeho záměna stačí k tomu, aby se změnila znaková jednotka. F. nenese význam, ale svou přítomností umožňuje odlišit jednu významovou jednotku od druhé. Častým postupem při zjišťování fonologické platnosti hlásek jsou tzv. komutační testy. Tak v následujícím příkladu se změnou jediného segmentu mění slovo: rada, řada, sada, vada; vada, váda, voda; vata, vada, vana; vadu, vado, vady atd.

Součástí popisu je určení zvukových charakteristik, jimiž je tato distinktivní schopnost podložena. Ve srovnání s popisem hlásek je při popisu f. méně respektována zvuková variabilita: některé rozdíly registrované při popisu na úrovni hlásek (tj. rozdíly, které je třeba dodržet např. při tvoření řeči) přestávají být na úrovni f. podstatné, protože nejsou v jaz. využity pro rozlišení znakových jednotek.

č. se např. vyslovuje přední alveolární souhláska [n] ve slově lano a velární souhláska [ŋ] ve slově lanko; z hlediska artikulace (výslovnosti) je to rozdíl stejně výrazný jako rozdíl mezi hláskami [t] a [k]. Záměnou hlásek [n] a [ŋ] však nevzniká podstatná změna znakové jednotky, a proto jsou hodnoceny jako dvě varianty jednoho f.

Při popisu f. se provádí výběr ze zvukových vlastností potřebných pro popis hlásek. Sledován je především způsob, jak f. mezi sebou kontrastují v rámci zvukové struktury v jejím celku. Z tohoto hlediska si lze f. představit jako abstraktní jednotku tvořenou souhrnem určitého počtu zvukových charakteristik. Charakteristika f. jako svazku ↗distinktivních rysů (✍Jakobson & Halle, 1956) nebo průsečíku distinktivních rysů (✍Chomsky & Halle, 1968) patří k nejvíce rozšířeným.

Snaha vyjádřit různý podíl segmentů na stavbě znakových jednotek vede k tomu, že jednotlivé ↗fonologické koncepce zavádějí další specifikující termíny, především pro vyjádření vztahů mezi vrstvou hlásek a f. Je-li f. reprezentován v jaz. více hláskami, používá se pro ně nejčastěji termínu varianty fonému nebo ↗alofony. Termín ↗hláska se ve fonologickém popisu objevuje také, jako označení pro variantu f. Rozdíl mezi fonetickým a fonologickým přístupem se v tom případě pomíjí. Některé fonologické koncepce používají místo hlásky termínu ↗fón, případně dalších termínů, specifikovaných podle potřeb daného popisu.

Distribuční aspekt v určení fonému

Významný aspekt, v němž se také promítá podíl segmentů na stavbě znakových jednotek, představuje druh distribučního vztahu, který váže varianty určitého f.

↗Distribucí prvku se míní množina okolí, v nichž se může tento prvek v jednotkách daného jaz. vyskytovat. Porovnáváme-li distribuci dvou (nebo více) prvků, např. hlásek, mohou nastat dvě krajnosti: volná distribuce – okolí obou prvků je shodné, ve stejném okolí se mohou vyskytovat oba; komplementární distribuce – okolí obou prvků se vylučuje, prvky se v témž okolí nemohou vyskytnout. Vedle toho mohou nastat případy další, kdy jde o částečnou shodu okolí nebo jejich inkluzi.

Rozdíly v distribuci příbuzných (řádově i fyzikálně podobných) zvukových jednotek se promítají ve fonologickém popisu do hodnocení dichotomie f.varianta f.

Hlásky, mezi nimiž je v jaz. vztah volné distribuce, stojí ve vzájemném kontrastu a jsou považovány za samostatné f. Hlásky, mezi nimiž je vztah komplementární distribuce, jsou hodnoceny jako varianty téhož f., často pod názvem ↗alofon, kombinatorní nebo poziční varianta. Vztah komplementární distribuce znamená, že v okolí, v němž se používá jedné varianty, se nikdy neužívá druhé a naopak. Důsledkem je, že použití obou těchto variant v jaz. je závazné, popis systému bez nich není úplný. Proto se někdy mluví o obligatorních variantách. Tento vztah nacházíme v č. např. právě mezi variantami [n] a [ŋ].

Hlásky, mezi nimiž je vztah distribuce jiného typu, např. vztah distribuční inkluze, jsou hodnoceny jako fakultativní varianty daného f. Jejich užití není v jaz. závazné, vyskytují se paralelně se základní variantou jako další možnost. Příkladem může být v č. výslovnost labiodentálního [ɱ] před [v] nebo [f] (např. ve slově [traɱvaj] místo [m], nebo neortoepické [koɱference] místo [n]; ↗asimilace artikulační).

Fakultativní varianty jsou někdy blíže specifikovány. Obecné (obecně platné) fakultativní varianty jsou ty, které se v jaz. používají rovnocenně (např. alveolární a velární [r] v němčině). Individuální fakultativní varianty jsou více závislé na osobě mluvčího. Někdy se tak označují varianty výslovnosti hlásek vlivem nářečí. Odlišovat je třeba varianty hodnocené uživateli jaz. jako ↗vady řeči, které již stojí mimo rámec fonologického popisu.

Výsledný popis ovlivňuje materiálová báze, v jejímž rámci se popis děje. Východiskem pro určení inventáře f. konkrétního jaz. bývá intelektuální domácí slovní zásoba ve standardní podobě. Rozšířením o další materiálové okruhy (přejatá slova, mimostandardní vrstvy jaz. apod.) se obvykle poněkud mění jak inventář, tak vztahy mezi jednotkami. Samostatnou problematiku představuje popis ↗nářečí, která je nutno posuzovat jako samostatné ucelené fonologické systémy.

Výběr reprezentanta fonému

V případě, že f. má více variant, zastřešuje více hlásek, je účelné stanovit kritérium výběru reprezentanta pro popis vztahů v rámci segmentálního systému jako celku. Zavádí se rozlišení základní variantasekundární varianta. Základní varianta je ta, jejíž vlastnosti jsou nejméně závislé na vlastnostech hláskového okolí a která sama obsahuje nejvíce relevantních vlastností charakterizujících daný f. Ostatní varianty jsou sekundární, jejich realizace je ovlivněna hláskovým okolím nebo pozicí v hláskovém řetězci. Např. v č. jsou hlásky [n] a [ŋ] dvěma variantami téhož f. Za základní považujeme variantu [n], protože se jí používá v pozici mezi samohláskami, v níž je v č. realizace souhlásky nejplnější a nejméně ovlivněna okolím; použití varianty [ŋ] je závislé na bezprostředně následujícím hláskovém okolí, musí jím být hláska [k] nebo [g], foneticky je [ŋ] výsledkem ↗artikulační asimilace.

Někdy se klasifikace variant opírá o rozlišování tzv. silnéslabé pozice (moskevská fonologická škola, ✍Avanesov, 1956; v aplikaci pro slovenštinu ✍Sabol, 1989). Hodnocení pozice se děje z dvojího hlediska. Je to ohled k úplnosti zvukové charakteristiky a k diferenciační schopnosti segmentů: Silná pozice je ta, v níž je segment zvukově nejméně ovlivněn okolím, případně ta, v níž od sebe odlišíme největší počet segmentů. V slabé pozici se rozdíly mezi některými segmenty ↗neutralizují (např. v č. rozlišíme hlásky [t]–[d] mezi vokály, nikoli však na konci slova před pauzou, kde se objevuje jen [t], viz ↗neutralizace znělosti).

Variabilita terminologie

Terminologie fonologického popisu značně kolísá. Tentýž termín se může objevit v různém pojetí, interpretace jednotlivých pojmů závisí vždy na pojmovém aparátu v celku. Zde uváděný výklad jednotlivých termínů se opírá nejvíce o pojetí Pražské fonologické školy (↗fonologické koncepce) s přihlédnutím k tomu, jak se jejich používání rozšířilo. Termín alofon však velmi často znamená totéž, co varianta f. obecně (✍Bloomfield, 1933), někdy je to kombinatorní varianta (někteří Bloomfieldovi pokračovatelé), n. naopak totéž, co hláska (✍Hockett, 1958). Kombinatorní varianta (✍Trubetzkoy, 1939) je někdy označována jako poziční (Bloomfield) nebo obligatorní (✍Ščerba, 1937).

Ani zacházení s termíny hláskaf. není stabilní. V situaci, kdy není třeba rozlišovat různé vrstvy obecnosti popisu, užívá se v č. odborné literatuře nejčastěji termínu ↗hláska, který je také v povědomí běžného uživatele jaz. V zahraniční literatuře není v tomto směru jednota, často se používá i termínu f. (možná i proto, že označení pro hlásku se v řadě jaz. shoduje s označením pro zvuk). V č. nalezneme tento způsob někdy v nelingvistických pracích dotýkajících se jaz. problematiky (v pracích akustiků, lékařů ap.). Celkově platí, že obsah termínů f., fonologický je u jednotlivých autorů třeba upřesňovat (někdy i odvozovat) ze způsobu, jakým zacházejí se segmentálními jednotkami ve výkladu.

Pravidla pro určování fonému podle N. S. Trubeckého

Fonologické koncepce se obvykle pokoušejí stanovit pravidla pro určování f. co nejpřesněji. Diskuse o povaze tohoto pojmu se průběžně stále znovu oživuje, od třicátých let 20. století (např. ✍Twaddell, 1935; ✍Harris, 1944) dodnes (např. ✍Blevins(ová), 2006; ✍Fraser, 2006). Reálný popis konkrétního jaz. jako východiska dalších analýz se však obvykle vrací k několika základním pojmům a postupům.

Příkladem může být stanovení inventáře f. a posuzování segmentů z hlediska jejich místa ve fonologickém popisu, jak bylo rozpracováno v teorii ↗Pražské školy. N. S. Trubecký (viz zejm. ✍Trubetzkoy, 1939) zavádí dvě soustavy pravidel: pravidla pro rozlišení f. a varianty f. a pravidla pro rozhodování o tom, zda hláskové spojení představuje monofoném n. bifonematické spojení. Uvedeme tato pravidla v poněkud zjednodušené podobě jako příklad klasického přístupu.

a) Foném – varianta fonému

1) Dvě hlásky jaz., které se používají v témž hláskovém okolí a které můžeme zaměnit beze změny intelektuálního významu slova, představují dvě fakultativní varianty téhož f. Např. alveolární a uvulární [r] v němčině, různé varianty výslovností samohlásek v č. atd.

2) Dvě hlásky jaz., které se používají v témž hláskovém okolí a které nemůžeme zaměnit, aniž by se současně změnil nebo ztratil intelektuální význam slova, představují dva různé f. Např. záměnou souhlásky na třetím místě hláskového řetězu vata–vada–vana–*vaba získáme tři různá č. slova a jednu sekvenci bez významu (*).

3) Dvě akusticky n. artikulačně příbuzné hlásky jaz., které se nikdy nevyskytují v témž hláskovém okolí, považujeme za kombinatorní varianty téhož f. Příkladem v č. může být již zmíněná dvojice hlásek [n]–[ŋ], podobně znělá a neznělá varianta hlásky [ř] a další.

4) Dvě hlásky, které vyhovují pravidlu 3, nepovažujeme za dvě varianty jednoho f., nýbrž za f. samostatné, mohou-li se v daném jaz. vyskytovat vedle sebe v pozici, kde může stát také jen jedna z nich. Např. v č. se vztah mezi hláskami [i] a [j] blíží komplementární distribuci (podmínka sub 3). Existují však případy typu myj – my, kryjte – kryte atd., a proto tyto hlásky považujeme za dva samostatné f.

b) Monofoném – fonémová kombinace

Druhou skupinu tvoří pravidla pro rozhodování o tom, zda dva vedle sebe stojící zvukové segmenty (hlásky) hodnotíme jako jeden f., n. spojení dvou f. (fonémovou kombinaci). Nutnost formulovat taková pravidla při formálním popisu jaz. je svědectvím o jisté vágnosti při členění zvukové matérie na elementární zvukové segmenty. Vzniká, když není v dostatečném souladu určitost zvukové a artikulační charakteristiky matérie a její využití ve stavbě znakových jednotek jaz.

První tři pravidla představují vlastně zvukové podmínky, jejichž splnění je nezbytným předpokladem pro vlastní rozhodování.

1) Realizací jednoho f. může být jen takové spojení hlásek (zvukových segmentů), které nelze rozdělit do dvou slabik.

2) Realizací jednoho f. může být jen takové spojení hlásek, které se vytváří jediným plynulým artikulačním pohybem.

3) Realizací jednoho f. může být jen takové spojení hlásek, které svou délkou (svým trváním) nepřesahuje trvání ostatních jednoduchých f. v daném jaz.

Příkladem splnění všech tří podmínek je v č. výslovnost afrikát c, č nebo dvojhlásky ou (viz ↗fonématika češtiny pro jinou interpretaci afrikát).

4) Spojení, které vyhovuje podmínkám l až 3, je monofonémem (jedním f.), jestliže se s ním jako s monofonémem zachází, tj. objevuje-li se v pozicích, kde není v daném jaz. kombinace f. přípustná. Např. v němčině [pf] je hodnoceno jako monofoném, protože se na začátku slova vyskytuje v kombinaci s další souhláskou, tj. v pozici, kde se jinak vyskytují jen dvoufonémové souhláskové skupiny.

5) Spojení, které vyhovuje podmínce l až 3, je monofonémem, nemůže-li se jedna jeho složka vyskytnout (ani) jako kombinatorní varianta některého f. Např. v č. hodnotíme jako monofoném spojení [ər], které se objevuje v nářeční výslovnosti místo slabikotvorného [r̩] (např. [smərk], [pərki:ŋko]), protože segment [ə] v č. není ani f., ani kombinatorní variantou žádného jiného f.

V textu může však nastat i obrácený případ, že jednomu segmentu ve fonetickém popisu odpovídá kombinace f. K tomu se vztahuje pravidlo (6).

6) Hlásku je třeba považovat za reprezentanta dvou f., je-li v jiné pozici ve vztahu fonologické varianty (poziční n. fakultativní) k jednomu z členů kombinace f. Např. v němčině ve slově [fa:tɐ̩] je hláska [ɐ] reprezentantem kombinace dvou f. /er/, protože hláska [ɐ] je sama o sobě pravidelnou poziční variantou f. /r/ po dlouhém vokálu (např. ɐ ve slově [le:ɐ]).

Literatura
  • Akamatsu, T. The Theory of Neutralization and the Archiphoneme in Functional Phonology, 1988.
  • Anderson, S. R. Phonology in the Twentieth Century: Theories of Rules and Theories of Representations, 1985.
  • Avanesov, R. I. Fonetika sovremennogo russkogo jazyka, 1956.
  • Bičan, A. Phonotactics of Czech, 2013.
  • Blevins, J. A. Theoretical Synopsis of Evolutionary Phonology. Theoretical Linguistics 32, 2006, 117–166.
  • Bloomfield, L. Language, 1933.
  • Clark, J. & C. Yallop. (eds.) An Introduction to Phonetics and Phonology, 1995.
  • Čermák, F. & J. Holub. Syntagmatika a paradigmatika českého slova, 1990.
  • Davidsen-Nielsen, N. Neutralization and Archiphoneme, 1978.
  • Dresher, B. E. The Phoneme. In van Oostendorp, M. (ed.), The Blackwell Companion to Phonology, 2011, 241–266.
  • Durand, J. Generative and Non-Linear Phonology, 1990.
  • Fischer-Jørgensen, E. Trends in Phonological Theory: A Historical Introduction, 1975.
  • Fraser, H. Phonological Concepts and Concept Formation: Metatheory, Theory and Application. International Journal of English Studies 6, 2006, 55–75.
  • Fudge, E. C. (ed.) Phonology, 1973.
  • Goldsmith, J. A. (ed.) The Handbook of Phonological Theory, 1995.
  • Goldsmith, J. A. & J. Riggle ad. (eds.) The Handbook of Phonological Theory, 2011.
  • Gussenhoven, C. & H. Jacobs. (eds.) Understanding Phonology, 2005.
  • Hall, T. A. Phonologie, 2000.
  • Harris, Z. S. Simultaneous Components in Phonology. Lg 20, 1944, 181–205.
  • Hjelmslev, L. O základech teorie jazyka, 1972.
  • Hockett, C. F. A Course in Modern Linguistics, 1958.
  • Chomsky, N. & M. Halle. The Sound Pattern of English, 1968.
  • Jakobson, R. & M. Halle. Fundamentals of Language, 1956.
  • Kenstowicz, M. Phonology in Generative Grammar, 1994.
  • Krčmová, M. Úvod do fonetiky a fonologie, 2008.
  • Lass, R. Phonology. An Introduction to Basic Concepts, 1998.
  • Sabol, J. Syntetická fonologická teória, 1989.
  • Ščerba, L. V. Fonetika francuzskogo jazyka, 1937.
  • Šefčík, O. Archifonémy a jejich realizace. Zborník filozofickej fakulty Univerzity Komenského 72, Philologica, 2013, 331–337.
  • Trubetzkoy, N. S. Grundzüge der Phonologie, 1939.
  • Twaddell, W. F. On Defining the Phoneme. Language Monograph 16, 1935, 5–62.
  • Viz také Fonologie, Distinktivní rys, Fonologické koncepce, Fonémy češtiny, Fonématika.
Citace
Ondřej Šefčík (1), Zdena Palková (2) (2017): FONÉM. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/FONÉM (poslední přístup: 15. 6. 2019)

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka