ALTERNACE

Základní

1. Pravidelné střídání ↗alofonů daného ↗fonému, motivované kontextem (syntagmatická fonologická alternace = archifonémová alternace = fonotaktická alternace = alofonie), nebo střídání alomorfů daného morfému, motivované kontextem (syntagmatická morfologická alternace = alomorfie);

2. Střídání dvou fonémů motivované vyjádřením derivační či flekční změny významu (paradigmatická fonologická alternace = morfonologická alternace).

3. Střídání dvou ↗morfémů motivované vyjádřením derivační či flekční změny významu (paradigmatická morfologická alternace = ↗supletivismus).

a. hovoříme tedy na obou analytických rovinách členění jazykových jednotek na jednotky minimální: na úrovni morfologické (Martinetovo tzv. „první členění“) i na úrovni fonologické (Martinetovo tzv. „druhé členění“). Vzájemné vztahy mezi těmito a. lze vyjádřit takto:

morfologická rovina

fonologická rovina

syntagmatika

alomorfie

alofonie

paradigmatika

supletivismus

morfonologie

Z hlediska jaz. analýzy je třeba mít na paměti, že první objekty, které na daných rovinách poznáváme a popisujeme, jsou ↗morfy a ↗fony, až posléze, po aplikaci distribučních kritérií, poznáváme ↗morfémy a ↗fonémy a až tehdy, když jsme zjistili, že k jednotlivým morfémům či fonémům jsou přičleněny množiny alomorfů, resp. alofonů, lze hovořit o a. O paradigmatických a. lze hovořit až další analýzou složení vyšších útvarů na základě poznatků o morfémech a fonémech, protože paradigmatické alternace obecně nejsou mezi varianty té které množiny variantů přiřazených k danému invariantu, ale mezi invarianty samými, tj. mezi morfémy a fonémy.

Alomorfická alternace: mezi morfy jednoho morfému (např. a. mezi různými koncovkami nom.sg. různých vzorů)

Alofonická alternace: mezi fony jednoho fonému, konstituovaná jako archifonémová (např. a. znělosti)

Supletivní alternace: mezi dvěma morfémy komplementárně distribuovanými (např. mezi jsem ~ být)

Morfonologická alternace: mezi různými fonémy (např. ablautová alternace nese ~ nosí).

A. se mohou kumulovat, např. ve slově hoď! [hoť] je finální konsonant jednak realizován v rámci morfonému d ~ ď, zároveň ale podroben neutralizaci ď ~ ť. Kořen ve slovech honit, hnát, ženu, nahánět, hon (tj. √hoň-, √hn-, √žen-, √háň-, √hon-) podléhá různým a. paradigmatickým ve všech svých fonémech. Viz také ↗alternace vokálů s nulou, ↗alternace kvantity.

Rozšiřující
Literatura
  • Bičan, A. Phonotactics of Czech, 2013.
  • Čermák, F. & J. Holub. Syntagmatika a paradigmatika českého slova, 1990.
  • Davidsen‑Nielsen, N. Neutralization and Archiphoneme, 1978.
  • Hjelmslev, L. O základech teorie jazyka, 1972.
  • Lass, R. Phonology. An Introduction to Basic Concepts, 1998.
  • Martinet, A. Morphophonemics. In Fudge, E. C. (ed.), Phonology, 1973, 91–100.
  • Martinet, A. Neutralization. In Fudge, E. C. (ed.), Phonology, 1973, 74–80.
  • Martinet, A. Éléments de linguistique générale, 1991.
  • Šefčík, O. Popis alternací jako prostředek modelace vokalického subsystému češtiny. SPFFBU A 51, 2003, 99–111.
  • Šefčík, O. Archifonémy a jejich realizace. Zborník filozofickej fakulty Univerzity Komenského 72, Philologica, 2013, 331–337.
  • Trubetzkoy, N. Grundzüge der Phonologie, 1939.
  • Viz také Alternace vokálů s nulou, Alternace kvantity.
Citace
Ondřej Šefčík (2017): ALTERNACE. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/ALTERNACE (poslední přístup: 24. 1. 2019)

Další pojmy:

fonologie morfologie

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka