EDICE DIPLOMATICKÉHO MATERIÁLU

Základní

Významná součást staročeských ↗pramenů češtiny. Otiskují texty ↗pramenů diplomatické povahy a tím ulehčují přístup k písemnostem. To je výhodné zvláště při vědeckém bádání o vývoji jazyka, ovšem pouze v tom případě, když jsou tyto edice spolehlivé. Je přirozeně optimální vycházet z originálů (archiválií) pramenů, na nichž jsou zachyceny texty ve svém původním tvaru, ale mnohdy to není z různých důvodů možné. Prameny mohou být nesnadno přístupné pro teritoriální nedostupnost, popř. pro svou vzácnost n. jedinečnost, takže podléhají zvláštním podmínkám ochrany a nejsou běžně předkládány k nahlédnutí. Další překážkou může být staré písmo, jehož čtení není pro každého badatele jednoduché.

Edice se dělí podle svého druhu a tematického zaměření: (1) teritoriální – shromažďují písemnosti z nějaké historicky definované oblasti (země, region, např. CDB, CDM, RBM, viz níže); (2) speciální – publikují písemnou produkci vzniklou z činnosti konkrétní instituce nebo jedince (písemnosti jednoho původce, např. desky zemské, desky dvorské, městské listáře a listináře, edice právních sbírek n. jednotlivých narativních pramenů); (3) tematické – přinášejí doklady různých pramenů k vymezenému tématu (např. právní prameny, viz ↗nejstarší právní památky); (4) výběrové (účelové) – vybírají prameny podle určitých hledisek, např. shromažďují písemnosti psané jedním jazykem (např. , podrobněji viz ↗smíšené edice) n. podle účelu, k němuž má edice sloužit (filologické edice). Výhody práce s edicemi lze spatřovat především v tom, že takto je možné v poměrně krátké době získat a shromáždit potřebné doklady, které jsou uloženy v archivech na různých místech a jejichž kompletace by vyžadovala intenzivní cestování (při práci s archiváliemi si badatel nakonec také pořídí „svůj“ přepis textu). Texty z originálů jsou přepsány do běžně užívaného písma. Nevýhody spočívají v tom, že edice jsou zpracovány s různou kvalitou. Nejstarší edice, pocházející již z 18. stol., přinášejí zpravidla pouhé přepsání textů pramenů, novější už většinou připojují obsáhlý kritický komentář, a to v souvislosti s postupně se zvyšujícími nároky na ediční zpřístupňování písemností. Od způsobu zpracování se odvíjí spolehlivost (a tím použitelnost) editovaného textu. Rozdíly jsou někdy dost podstatné. Rozhodující jsou zvolená transkripční pravidla, podle nichž se text pramene zpracovává, a také jejich pečlivá aplikace. Rozlišují se: (a) Transliterace (písmenkový přepis), při níž se litery starých písem nahrazují dnešními literami a značkami, nerozvádějí se zkratky a ↗ligatury, někdy se zachovávají i grafické jevy (rozdíly v psaní dlouhého ſ a kulatého s). (b) Transkripce, v tomto případě jde především o přesné zachycení znění textu ve smyslu obsahovém. Přepis musí být upraven tak, aby z textu nebylo setřeno nic, co přispívá k jeho vědeckému postižení a využití. S výjimkou toho, co má v textu jen grafickou povahu, v něm nesmí být nic měněno, nic přidáno n. něco podstatného vypuštěno. Je to úkol velmi složitý (transliterace je podstatně jednodušší) a řídí se transkripčními pravidly. Ta se primárně odvíjejí od stáří pramene a potom respektují jeho původ (kancelářský, lidový, spisovný atd.) a jazyk (zachovávají se všechny v textu postižitelné jazykové jevy). Pro většinu edic se užívá transkripce, protože jsou zaměřeny k účelům historické práce. Transkripční pravidla se však během doby vyvíjela a postupně prohlubovala, jak je ovlivňovaly nároky na spolehlivost editovaných textů. Zároveň se také rozvíjely požadavky na edice samé, na jejich strukturu a vybavení kritickým aparátem i různými rejstříky. Tento stálý vývoj je příčinou rozdílné úrovně edičních podniků, které jsou k dispozici. Editoři přepisovali texty bez propracovaných transkripčních pravidel a mnohdy záleželo jen na jejich erudici a také na akribii, jak kvalitně prameny zpřístupnili. Dalším faktorem byly primitivní technické podmínky, které negativně ovlivnily průběh sazby, a tím spolehlivost textů. Proto starší edice (orientačně: vydané před rokem 1900, ale neplatí to absolutně) zpravidla nesplňují nároky na bezvýhradnou spolehlivost textů pramenů. Je tedy nutné je používat opatrně, případně se obrátit na edici moderní. Mnohé prameny byly totiž v rámci jiné edice nově vydány, některé písemnosti se staly shodou okolností součástí více různých edic. V takovém případě je nutné volit nejnovější ediční zpřístupnění. Stránky tisků mnoha starých edic jsou v digitalizované podobě dostupné na webu Centra medievistických studií, http://cms.flu.cas.cz/.

Ediční zpřístupňování historických pramenů má dlouhou tradici. Pro variabilnost editovaného materiálu vzniklo mnoho různorodých edic. Lze je rozdělit na edice jednotlivých diplomatických písemností (viz níže), ↗edice veřejných knih, ↗edice smíšené a ↗nejstarší právní památky.

Edice jednotlivých diplomatických písemností

Edice tohoto druhu přinášejí texty samostatných diplomatických písemností (↗aktů, ↗listin, ↗mandátů a ↗listů). V č. prostředí je materiál do roku 1283 vydán v kritické edici označované jako CDB, tj. Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae (CDB I, 1907; CDB II, 1912; CDB III, 1, 1942; CDB III, 2, 1962; CDB IV, 1, 1965; CDB IV, 2, 1965; CDB V, 1, 1974; CDB V, 2, 1981; CDB V, 3, 1982; CDB V, 4, 1993; CDB VI, 2006). Jde o moderní spolehlivou edici diplomatického materiálu vztahujícího se k č. zemím, tzv. územní diplomatář, jenž pokrývá území v hranicích současné ČR s výjimkou Valticka (připojeno k území ČR až v roce 1920). CDB je základní pramennou základnou pro č. dějiny doby středověku. Po svém dokončení bude soustřeďovat veškerý diplomatický materiál (akty, listiny, mandáty, listy), který se týká č. zemí od počátků státu až do roku 1310 (nástup Lucemburků na český trůn). Č. diplomatář je moderní edice, u níž je možné se spolehnout na ortografickou přesnost a správnost editovaných textů. Přestože je edice lat., je pro bohemistu neocenitelným zdrojem starobylých českých ↗antroponym a ↗toponym. Obsahuje rovněž některé české opisy (do 16. stol.) lat. listiny, ať dochované v lat. originále, n. pouze v tomto č. opise. Práce na CDB zahájil G. Friedrich na počátku 20. stol. podle principů velkého edičního podniku Monumenta Germaniae Historica. Metody a pravidla zpracování se od té doby až do dneška stále zachovávají, změnily se jen málo a spíše je další zpracovávání materiálu prohloubilo. První díl (CDB I, 1907) vycházel v letech 1904–1907 (byl vydáván po sešitech) a přináší materiál z nejstaršího období do roku 1197. Do přípravy dalších dílů této edice se kromě Friedricha postupně zapojilo více badatelů. Významný je zejména přínos J. Šebánka, který ve vydávání č. diplomatáře pokračoval po druhé světové válce se svou žačkou S. Duškovou. Ke zpracování stále se zvětšujícího množství listinného materiálu vytvořili novou informační základnu, tzv. diplomatářový aparát. Šebánek cílevědomě a promyšleně budoval se svými spolupracovníky a žáky různé kartotéky a bohatou sbírku fotografií listinného materiálu. To mu umožnilo postavit přípravu edice na komplexnější úroveň, což se odrazilo v prohloubení a strukturování kritického aparátu edice, který nyní přináší větší množství informací než ve Friedrichově době, navíc přehledně uspořádaných. Č. diplomatář si stále udržuje vysokou úroveň edičních prací. Jejich náročnost však vydávání listin zpomaluje, takže dosud byly vydány v plných textech písemnosti do roku 1283. Další svazky se připravují.

Pro dobu, pro niž není k dispozici CDB, existují starší edice, jejichž spolehlivost je však z různých důvodů omezená. To se týká především prvního diplomatáře v č. zemích, totiž moravského diplomatáře (CDM, tj. Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae). Jeho první díl (CDM I, 1836) se omezuje na diplomatický materiál týkající se Moravy, do počátku 20. stol. byl doveden v patnácti dílech k roku 1411 (CDM XV, 1903), kdy Morava přešla pod přímou vládu č. krále. Prvním vydavatelem byl A. Boček, tehdejší moravský historiograf, ve vydávání se vystřídala řada dalších osob. Doba vzniku CDM ovlivnila jeho zpracování, takže obsahuje jen minimum kritického aparátu. Velký chvat i tehdejší technologie (sazba z rukopisu) způsobily, že texty otištěných listin – zejména ve starších svazcích – nejsou spolehlivé (projevuje se to zejména u transliterace vlastních jmen lokalit, někdy sazeč dokonce vynechal v rukopisu celý řádek). Především třetí díl této edice (CDM III, 1841) je navíc zatížen větším množstvím tzv. novodobých falz. Tak se označují listiny, které si editor Boček zcela vymyslel (tj. nikdy neexistovaly). Proto je nelze považovat za historický pramen, naopak je nutné jejich texty a doklady v nich zcela ignorovat. Falza jsou i ve čtvrtém dílu (CDM IV, 1845), další části již připravovali Bočkovi nástupci. I když se postupně ediční práce za posledních vydavatelů (především za Bretholze) zkvalitnila, je nutné zejména starší díly edice používat velmi uvážlivě. Pro starší období je již CDM nahrazen moderní edicí CDB, pro 14. stol. je ovšem stále aktuální.

ACRB (Archivum Coronae regni Bohemiae) je edicí koncipovanou podobně jako CDB, s nímž se při zpřístupňování starších písemností prolíná (zatím do května roku 1283). Obsahuje výhradně listiny, které jsou uloženy ve fondu Archiv České koruny, tedy v původním archivu č. státu (panovníka). Na edici začal pracovat V. Hrubý, jemuž se podařilo ze zamýšleného plánu (zpřístupnění listin do roku 1526) vydat do své nečekané smrti pouze dva díly, kusy z let 1086–1305 (ACRB I, 1, 1935) a 1346–1355 (ACRB II, 1928). Otisky textů jsou spolehlivé, bohemista zde nalezne staré doklady ↗antroponym a ↗toponym. Písemnosti jsou také zpřístupněny formou světlotiskových faksimilií většinou ve skutečné velikosti (z důvodů obavy o fyzickou existenci pergamenů po neodborné konzervaci). Hrubého edice částečně nahradila starou, nevyhovující a také neúplnou edici H. Jirečka v rámci CIB (CIB II, 1, 1896).

RBM (Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae) představují jistou náhradu za č. diplomatář. Přinášejí v podstatě evidenci diplomatického materiálu v kratší formě, když neotiskují úplné texty listin, ale pouze jejich podstatné části. Vynechávají stereotypní a obecné formule, naopak vždy uvádějí rozhodující obsah písemnosti, jména osob a lokalit. Úmyslem edice je pokrýt období až do konce vlády Karla IV., ale dosud tvoří neúplnou řadu. RBM začala vycházet vlivem F. Palackého v roce 1855, první svazek (600–1253) zpracoval K. J. Erben (tehdejší archivář města Prahy), viz RBM I (1855). Po několika svazcích edice dosáhla počátek samostatné vlády Karla IV. Pak se práce přerušily, další díly vycházely po přetržce a nikoliv v chronologickém pořadí. Do jejich přípravy se zapojilo postupně více badatelů, v současné době dosáhla RBM do roku 1366 (RBM, VII, 5, 1963), ve vydávání osmého svazku se pokračuje. Do roku 1283 jsou RBM již antikvována moderním č. diplomatářem (CDB), takže není nutné se na ně orientovat. Pro další léta je třeba používat části edice diferencovaně, protože s ohledem na dlouhou dobu vydávání nejsou edičně zpracovány stejným způsobem. Zejména starší díly je nutné užívat opatrně, protože nesou stopy již antikvovaného způsobu edičního zpřístupnění, první dva (RBM I, 1855, RBM II, 1882) navíc přejímají také některá Bočkova falza z CDM. Úroveň textového zpracování svazků 20. stol. pozitivně ovlivnila edice CDB. RBM lze využívat k podobným účelům jako č. diplomatář (antroponyma, toponyma, jednotlivá ↗apelativa, výjimečně č. opisy textů listin).

RBMV (Regesta Bohemiae et Moraviae aetatis Venceslai IV.) jsou pokračováním českomoravských regest, (tj. edice shrnující regesty) pro dobu Václava IV. (1378–1419). Edice zamýšlí zpřístupnit materiál editovaných listin pouze prostřednictvím náhradních regestů (tj. stručně popsaný obsah jednoho textu pramene, tzv. regestový katalog), které popisují jejich obsah moderním jazykem. Z vlastního textu jsou zachována jména lokalit a některé termíny, mezi nimiž se mohou vyskytnout i ↗bohemika. Pro velké množství listinného materiálu nebylo zvoleno vydávání v jednotné chronologické řadě, nýbrž podle archivů, v nichž jsou písemnosti uloženy. Edice vychází od konce 60. let 20. stol. a podílí se na ní několik editorů (RBMV I, 1, 1967, RBMV I, 2, 1971, RBMV I, 3, 1974, RBMV I, 4, 1976, RBMV I, 5, 1978, RBMV I, 6, 1982, RBMV I, 7, 1981, RBMV II, 1968, RBMV III, 1977, RBMV IV, 1989, RBMV V, 1, 1, 2006, RBMV V, 1, 2, 2007, RBMV V, 1, 3, 2012, RBMV VI, 2013, RBMV VII, 2010). V současné době jsou zpracovány fondy jen některých archivů (Pražská metropolitní a vyšehradská kapitula, Státní oblastní archiv v Třeboni a Litoměřicích, Moravský zemský archiv v Brně, Zemský archiv v Opavě s pobočkou v Olomouci, klášterní listiny Národního archivu). I když náhradní regesty neuvádějí texty listin, lze z nich čerpat stč. podoby antroponym a toponym. V kritickém aparátu jsou také uváděny přepisy starších kancelářských poznámek v č. jazyce.

MBV (Monumenta Vaticana res gestas Bohemicas illustrantia, Acta summorum pontificum res gestas Bohemicas aevi praehussitici et hussitici illustrantia) zpřístupňuje různé bohemikální doklady z fondů vatikánského archivu. Středověká ediční řada přináší zejména zápisy z papežských register. Písemnosti jsou zpřístupněny v plném textu pouze se zkrácením stereotypních formulí (n. v regestu pro doplňkové písemnosti). Začalo na ní pracovat několik badatelů již na přelomu 19. a 20. stol., první svazek vyšel roku 1903 (MBV, 1903). Výzkumy však byly přerušovány válkami a po r. 1948 byly utlumeny. Edice je spolehlivá, bohemista v ní nalezne staré podoby antroponym a toponym.

CIM (Codex juris municipalis regni Bohemiae) je specializovaná edice zaměřená na městská privilegia. Poskytuje jejich texty jen s omezeným kritickým aparátem. V prvním dílu (CIM I, 1886) zpřístupnil J. Čelakovský privilegia měst pražských z let 1174–1850, v druhém pak (CIM II, 1895) privilegia venkovských královských měst v Království č. 1225–1419, ve třetím (CIM III, 1948) společně s Friedrichem prodloužili jejich řadu o období 1420–1526. Privilegia nekrálovských měst českých z let 1232–1452 vydal A. Haas (CIM IV, 1, 1954, CIM IV, 2, 1960, CIM IV, 3, 1961). Edice se do roku 1283 v některých případech překrývá s CDB (jemuž je dobré dávat přednost), ale jinak přináší spolehlivé otisky. Mnohá městská privilegia jsou v č., zejména z pohusitské doby.

CIB (Codex juris Bohemici) je edice specializovaná na právní prameny k dějinám českého státu. Vznikla v druhé polovině 19. stol., což ovlivnilo ediční zpracování. Texty jsou bez poznámkového aparátu a edice přináší mnohdy otisky dokumentů, které jsou pro starší dobu moderně editovány v CDB n. CIM. Pro bohemistu mají význam jen některé svazky, zejména s českými texty nejstarších právních památek, např. CIB I (1867).

Městské listáře a listináře jsou edice listů a listin, které se vztahují ke konkrétním městům. Texty editovaných písemností v nich mohou být otištěny v plném znění, v regestech nebo v kombinaci obou způsobů. Edic tohoto typu je mnoho, jejich spolehlivost se odvíjí od data vzniku a existence kritického a poznámkového aparátu. Nejstarší písemné doklady obvykle lze nalézt v jiných edicích (CDB, RBM, CDM), s nimiž se dublují. Č. psané listy a listiny se v nich objevují od přelomu 14. a 15. stol., starší listiny lat.něm. přinášejí č. toponyma a antroponyma.

Rozšiřující
Literatura
  • ACRB I, 1928.
  • ACRB I, 1, 1935.
  • ACRB II, 1928.
  • .
  • CDB I, 1907.
  • CDB II, 1912.
  • CDB III, 1, 1942.
  • CDB III, 2, 1962.
  • CDB IV, 1, 1965.
  • CDB IV, 2, 1965.
  • CDB V, 1, 1974.
  • CDB V, 2, 1981.
  • CDB V, 3, 1982.
  • CDB V, 4, 1993.
  • CDB VI, 2006.
  • CDM I, 1836.
  • CDM II, 1839.
  • CDM III, 1841.
  • CDM IV, 1845.
  • CDM V, 1850.
  • CDM VI, 1854.
  • CDM VII, 1858–1868.
  • CDM VIII, 1874.
  • CDM IX, 1875.
  • CDM X, 1878.
  • CDM XI, 1885.
  • CDM XII, 1890.
  • CDM XIII, 1897.
  • CDM XIV, 1903.
  • CDM XV, 1903.
  • Centrum medievistických studií http://cms.flu.cas.cz/.
  • CIB I, 1867.
  • CIB II, 1, 1896.
  • CIB II, 2, 1870.
  • CIB II, 3, 1889.
  • CIB II, 4, 1898.
  • CIM I, 1886.
  • CIM II, 1895.
  • CIM III, 1948.
  • CIM IV, 1, 1954.
  • CIM IV, 2, 1960.
  • CIM IV, 3, 1961.
  • Hlaváček, I. & J. Kašpar ad. Vademecum pomocných věd historických, 2002.
  • Kalousek, J. (ed.) Listiny a zápisy Bělské o věcech městských a sedlských z let 1345–1708. Rozpravy Královské České společnosti nauk VII–3, 1889.
  • Köpl, K. (ed.) Urkundenbuch der Stadt Budweis in Böhmen I (1251–1391), 1901.
  • Krmíčková, H. Edice středověkého diplomatického materiálu, 2014.
  • MBV Tomus prodromus, 2003.
  • MBV I, 1903.
  • MBV II, 1907.
  • MBV III, 1944.
  • MBV III – Indices, 1954.
  • MBV IV, 1949–1953.
  • MBV V, 1, 1903.
  • MBV V, 2 1905.
  • MBV VI, 1980.
  • RBM I, 1855.
  • RBM II, 1882.
  • RBM III, 1890.
  • RBM IV, 1892.
  • RBM V, 1, 1958.
  • RBM V, 2, 1960.
  • RBM V, 3, 2000.
  • RBM V, 4, 2004.
  • RBM V, 5, 2005.
  • RBM VI, 1, 1928.
  • RBM VI, 2, 1929.
  • RBM VI, 3, 1954.
  • RBM, Indices, 1979.
  • RBM VII, 1, 1954.
  • RBM VII, 2, 1955.
  • RBM VII, 3, 1958.
  • RBM VII, 4, 1961.
  • RBM VII, 5, 1963.
  • RBM VIII, 1, 2014.
  • RBMV I, 1, 1967.
  • RBMV I, 2, 1971.
  • RBMV I, 3, 1974.
  • RBMV I, 4, 1976.
  • RBMV I, 5, 1978.
  • RBMV I, 6, 1982.
  • RBMV I, 7, 1981.
  • RBMV II, 1968.
  • RBMV III, 1977.
  • RBMV IV, 1989.
  • RBMV V, 1, 1, 2006.
  • RBMV V, 1, 2, 2007.
  • RBMV V, 1, 3, 2012.
  • RBMV VI, 2013.
  • RBMV VII, 2010.
  • Schlesinger, L. (ed.) Stadtbuch von Brüx, 1876.
  • Schlesinger, L. (ed.) Urkundenbuch der Stadt Saaz bis z. Jahre 1526, 1892.
  • Strnad, J. (ed.) Listinář královského města Plzně a druhdy poddaných osad I–II, 1891–1905.
  • Šebánek, J. Moderní padělky v moravském diplomatáři Bočkově do roku 1306. Časopis Matice moravské 60, 1936, 27–28, 445–499.
  • Šebánek, J. & S. Dušková. Česká listina z doby Přemyslovské 1. Sborník archivních prací 6, sešit 1, 136–211.
  • Šebánek, J. & S. Dušková. Česká listina z doby Přemyslovské 2. Sborník archivních prací 6, sešit 2, 99–160.
  • Šebánek, J. & Z. Fiala ad. (eds.) Česká diplomatika do roku 1848, 1984.
Citace
Zbyněk Sviták (2017): EDICE DIPLOMATICKÉHO MATERIÁLU. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/EDICE DIPLOMATICKÉHO MATERIÁLU (poslední přístup: 25. 3. 2019)

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka