DIFTONGIZACE

Základní

Fonologický proces, jehož podstatou je derivace diftongu.

1. Synchronně pozorujeme v č. tři druhy d. podle toho, z čeho je ↗diftong derivován: (a) d. krátkých vokálů (chlupchlou.pek) (tečka ozn. hranici slabiky), (b) d. dlouhých vokálů (úřadou.řad), (c) d. vokalického řetězce (po.učitpou.čit). Jednotlivé typy d. se pak od sebe liší ve třech bodech: v produktivitě, v segmentální struktuře (jaké typy vokálů se diftongizují) a v typu kontextu, v němž k d. dochází.

D. typu CV.VC → CVVC zasahuje heteromorfémové dvojice ve složení nevysoký vokál /a, e, o/ + zadní vysoký vokál /u/; produktem jsou klesavé diftongy /au̯/, /eu̯/, /ou̯/, které v č. existují nezávisle na d. Tento způsob d. patří mezi fonologické procesy typu ↗sandhi: typicky se objevuje buď na prefixálním švu, n. na švu mezi předložkou a jménem. Sandhiová d. není produktivní, systematická: objevuje se jen v kontextu některých lexikálních jednotek, často je součástí idiolektu jednotlivých mluvčích, kde může být ovlivněna i dalšími faktory, jako je např. tempo řeči, její spontaneita apod. Výsledkem je nepravidelná variace mezi diftongem na jedné straně a bivokalickým řetězcem s epentetickým konsonantem, tzv. ↗rázem, na straně druhé; srov. na‑uka /aʔu/ ~ /au̯/, ne‑ustále /eʔu/ ~ /eu̯/, po ulici /oʔu/ ~ /ou̯/. Jen v několika málo případech je sandhiová d. obligatorní; např. u slovesa doufat /ou̯/ je diftong na místě původního prefixálního švu (stč. do-úfati) již lexikalizován. K chování vokalických řetězců na morfosyntaktických švech viz též ↗hiát.

D. dlouhých vysokých vokálů /uː/ a /iː/ vznikají klesavé diftongy /ou̯/ a /ej/. Produktivita tohoto typu d. se liší podle kvality výchozího vokálu. D. zadního vokálu, tj. /uː/ → /ou̯/, je zcela neproduktivní – zasahuje jen iniciální vokál a jen u některých slov. Výsledkem jsou variantní formy jako /uː/řad ~ /ou̯/řad nebo /uː/tlocitný ~ /ou̯/tlocitný, přičemž varianty s diftongem jsou stylisticky silně příznakové. Jen u několika kořenů je diftong v iniciální pozici lexikalizován; srov. např. /ou̯/krop (< stč. ú-krop) n. /ou̯/tloň (× adjektivum útlý). D. předního vokálu, tj. /iː/ → /ej/, je typickým rysem ↗obecné češtiny. D. tohoto typu je produktivní: zasahuje jak kořenové, tak i afixální vokály, a to v otevřených i zavřených slabikách; srov. např. r/iː/.ž‑er/ej/.ž‑e (kořen, otevřená slabika), m/iː/l.k‑am/ej/l.k‑a (kořen, zavřená slabika), v/iː/‑.tahv/ej/‑.tah (prefix, otevřená slabika), dobr‑/iː/chdobr‑/ej/ch (sufix, zavřená slabika). O produktivitě tohoto typu d. svědčí také to, že zasahuje i více vokálů uvnitř slova (např. r/iː/žov/iː/ → r/ej/žov/ej/). Diftong /ej/ je lexikalizován u expresiv jako např. v/ej/tahavytahovat se), v/ej/ratvýr) nebo zab/ej/čitbýk).

D. krátkého vysokého vokálu, tj. /u/ → /ou̯/, je typem dloužení. Dochází k ní ve stejných morfosyntaktických kontextech, v nichž dochází k „prostému“ dloužení, tj. dloužení, jehož výsledkem není diftong, ale dlouhý monoftong. Korelaci mezi d. typu /u/ → /ou̯/ a „prostým“ dloužením typu /a/ → /aː/ nebo /i/ → /iː/ vidíme např. u maskulinních deminutiv derivovaných sufixem ‑ek: chl/a/pchl/aː/p‑ek, kl/i/pkl/iː/p‑ekchl/u/pchl/ou̯/p‑ek; viz též ↗ alternace kvantity.

č. gramatikách, které vycházejí z klasického strukturalismu, jsou alternace diftongů s monoftongy (dlouhými i krátkými) tradičně interpretovány jako alternace mezi dvěma fonémy; k diskuzi o fonematickém statusu diftongů viz ✍Palková (1994:192–198). Autosegmentální fonologické modely naproti tomu rozlišují mezi krátkými monoftongy na jedné straně a dlouhými monoftongy / diftongy na straně druhé. Krátký monoftong v (1a) je reprezentován jako jednoduché slabičné jádro (N(ucleus)), tj. jádro, které dominuje pouze jednomu časovému bodu (x), s nímž je asociován daný segment (/u/). Dlouhý monoftong (1b) a diftong (1c) reprezentují komplexní slabičné jádro, tj. jádro, které se větví a které dominuje dvěma časovým bodům. Rozdíl mezi (1b) a (1c) spočívá jen v tom, jakým způsobem jsou tyto časové body propojeny se segmentální rovinou. Z toho pohledu tedy existují dva druhy d. 1. D. jako proces, který zasahuje prozodickou strukturu: podstatou d. krátkých vokálů je rozšíření prozodické struktury o časový bod, tedy derivace komplexního slabičného jádra; a na stejném principu je založeno i „prosté“ dloužení. 2. D. jako proces, při němž se mění komunikace mezi prozodickou a segmentální rovinou: podstatou d. dlouhých vokálů není rozšíření prozodické struktury (ta je v obou případech stejně velká), ale přeskupení asociačních linek mezi časovými body a segmenty. K autosegmentální interpretaci synchronních i diachronních procesů založených na d.angl. viz např. ✍Backley (2011:43–59).

Opačným procesem k d. je ↗monoftongizace.

Rozšiřující

2. Ve stč. byly výsledkem d. jak klesavé (/ou̯/, /ei̯/), tak i stoupavé diftongy (/u̯o/, /i̯e/). Po dokončení ↗hlavní historické depalatalizace došlo k d. dlouhých středních vokálů: nejprve ě̄ > i̯e (např. mě̄ra > m/i̯e/ra), poté ó > u̯o (např. kóň > k/u̯o/ň). Dále proběhla d. dlouhých vysokých vokálů: d. zadní varianty dlouhého í, tj. ý > ei̯ (např. mlýn > ml/ei̯/n, dobrý > dobr/ei̯/), a d. ú > ou̯ (např. múka > m/ou̯/ka, akuz. fem. dobrú > dobr/ou̯/). Předpokládá se, že d. vysokých vokálů probíhala ve více fázích, kdy mezistupněm byly diftongy s iniciálním schwa (ml/əi̯/n, m/əu̯/ka), které neměly ustálenou grafickou podobu (viz ↗čeština 14. stol., ↗čeština doby husitské).

Literatura
  • Backley, P. Introduction to Element Theory, 2011, 43–59.
  • HMČ, 1986, 103–105, 107–111.
  • Komárek, M. Historická mluvnice česká I. Hláskosloví, 1962, 118–120, 162–167.
  • Komárek, M. Dějiny českého jazyka, 2012, 95–99.
  • Palková, Z. Fonetika a fonologie češtiny, 1994, 192–198.
Citace
Markéta Ziková (1), Dušan Šlosar (2) (2017): DIFTONGIZACE. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/DIFTONGIZACE (poslední přístup: 7. 12. 2019)

Další pojmy:

fonologie diachronie

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka