ČESKÁ NÁŘEČNÍ SKUPINA  (česká nářečí v užším smyslu)

Základní

Jedna ze čtyř základních ↗nářečních skupin, v něž se člení dial. č. nár. jaz. Pokrývá takřka celé území Čech a jz. okrajovou část Moravy (s výjimkou pohraničních oblastí po r. 1945 nově dosídlených obyvatelstvem nářečně různorodým).

Na východě sousedí se ↗středomoravskou nář. skupinou, hranici tvoří ↗izoglosa vymezující výskyt č. střídnic ej, ou proti střmor. é, ó (celej tejden, houser, nesou × celé tédeň, hóser, nesó). Její průběh se na severu přibližně kryje s bývalou zemskou hranicí č.-mor., na jihu pak probíhá východně od Bystřice nad Pernštejnem, Jihlavy a Jemnice. Tato linie je současně záp. hranicí ↗moravské krátkosti (záp. bláto × vých. blato) a zejm. ostrým předělem mezi č.-mor. protiklady lexikálními (např. č. vesnice × mor. dědina, truhlář × stolař, prkno × deska, uhodit se × udeřit se) a slovotvornými (č. kominík × mor. kominář, kmotřička × kmotřenka, mýt × umývat atd.).

K celočeským znakům, jež mají namnoze větší zeměpisný rozsah, patří (1) ↗diftongizace ý/í > ej a ↗diftongizace ú > ou, (2) ↗úžení é > í (kiselí mlíko), (3) splynutí yi (bil ʻbyl’ i ʻbil’), (4) ↗protetické v před o- (von, votpoledne), (5) progresivní ↗asimilace u skupiny sh (scháňet, schořet), (6) zánik souhlásky l v příč. min. (řek nám to), u sloves typu tisknout dubletní tvary (set sisednul si), (7) u tvrdých adj. vyrovnání tvarů v lok., instr. sg. mask. a neuter ve prospěch lok. (vo dobrim, z dobrim), (8) nerozlišování kategorie životnosti v nom. pl. adj. a zčásti i rodových zájm. (ti dobrí liďi) a naopak nenáležité životné tvary zájm. on, ona, onopl. (voňi ti domi/holki/pole), (9) vynechávání ↗auxiliáru v 1. os. min. času (tak já šla, mi tam bili), (10) v pasivní konstrukci vyjadřující výsledný stav zprav. užívání jmenného tvaru příčestí (je uklizeno/uklizíno, mám zaďeláno), u slovesných základů obsahujících ryze zdokonavující předponu její odstranění (je vařeno/vaříno, máme placeno/placíno). Některé společné celočeské jevy mají územní rozsah mnohem širší a přesahují dále na východ, např. (11) koncovky -ma, -ama, -emainstr. pl. u všech typů sklonění (za malejma ďetma, přet sousedama, s ťema malířema).

Č.n.s. se dělí na čtyři hlavní podskupiny: I. středočeskou, II. jihozápadočeskou, III. severovýchodočeskou, IV. českomoravskou; uvnitř každé z nich existují ještě drobnější nář. jednotky, místní nář. Přesnou územní rozlohu těchto větších i menších nář. celků je obtížné určit, jejich hranice jsou totiž na území Čech obvykle málo ostré. Jaz. situaci v Čechách charakterizuje především základní vrstva znaků celočeských, na něž se postupně (směrem k okrajům jaz. území) navrstvují znaky další, typické pro jednotlivé nář. podskupiny (především jihozápad a severovýchod) a dále pro jejich archaické nář. okraje (Doudlebsko, Podkrkonoší apod.). Okrajové nářeční úseky tak ve srovnání s nivelizovanou mluvou středočeskou představují nejzachovalejší stav nář. v Čechách. Doposud však zůstávají uchovány ostré hranice lexikálních dialektismů, srov. svč. hoch, rohaťina ʻvěšák’, svč. a střč. vrdlouhat/hrdlouhat ʻlhát’, placák ʻvětší plochý kámen’, jzč. vrťet ʻtlouci máslo’, roužnout ʻrozsvítit’, odr ʻpatro na mlatě’, maštal ʻchlév’, popř. zč. naďít ʻnavléci (nit)’, chvúje ʻborovice’, tratar ʻtrakař’, (kráva) štochá ʻ(kráva) trká’ n. jč. sosna ʻborovice’, kropáč ʻkonev’.

1 Středočeská nářeční podskupina // středočeská nářečí

Je vymezena širokým sz.-jv. pásem centrálních Čech na severu sahajícím za Mělník, Nymburk, Poděbrady, Kolín, Čáslav a Chotěboř, na jz. a jihu téměř k Rakovníku, Příbrami, Milevsku a Táboru, za Pacov a Pelhřimov. Střč. nář. nemají výrazné nář. znaky, které by je vydělovaly jako celek, jsou pro ně charakteristické jednak rysy, jež jsou společné běžné mluvě v celých Čechách a které je zároveň odlišují od spis. jaz. (viz výše uvedené znaky), jednak neexistence jevů/inovací typických pro jzč. a svč. dial. K dalším specifickým znakům patří: (1) u adj. tvrdého sklonění a rodových zájmen vyrovnání tvarů gen., dat.lok.sg.fem. podle koncovky gen. (s tí druhí strani, k/na tí druhí straňe), (2) u sloves 4. a 5. tř. koncovky 3. os. pl. préz. -eji, -aji (noseji, sázeji, volaji). Některé charakteristické znaky v různé míře překračují vymezenou oblast střč. nář., např. (3) zkrácené samohlásky v koncovkách -um a -imsubst. (holubum, ofcim, s podmáslim), u adj. (po dobrim, f tom krajňim baráku) a u sloves (nesmim, trpim, jim), (4) zbytky analogických tvarů ve skloňování subst., např. moc uhliho, k tomu dřívimu (podle adj. typu jarní), z vejcete, strňišťata (podle subst. typu kuře), (5) tvar midat. os. zájm. já (dej mi to), (6) přípona -ejc v komparativu adv. (dolejc, čerstvjejc, lechčejc). Další rysy se vyskytují jen v částech střč. nář.: na záp. (7) tvary složeného sklonění i v nom. a akuz. přivlastňovacích adj. (bratrovej sešit, pro maminčinou zásťeru) a (8) podoba rodinného jména typu Novákovic, (9) jižně od Prahy (s centrem na Benešovsku) zvláštní tvary tvrdého sklonění adj. mask. a neutra (podle zájm. typu náš: dobreho, dobremuten: vo dobrom), (10) v okolí Sedlčan vyrovnání adj. tvarů lok. a instr. sg. ve prospěch instr. (vo dobrejm, z dobrejm). Do částí střč. oblasti zasahují některé často už jen doznívající znaky nář. sousedních. Z oblasti jzč. je to např. (11) příznaková krátkost v inf. nest, pect a nadměrná délka samohlásky u některých slov a slovních tvarů (pína ʻpěna’, plíva, slína, plouh ʻpluh’, chvúje, řepka se síla, zahřílo se to), (12) zbytky disimilace zubnic (zaplajte, pojte), (13) vyrovnání koncovky lok. sg. mask. a neutra rodových zájm. měkkého sklonění se skl. tvrdým (podle ten: na ňom, na našom, vo čom), (14) v nom. pl. živ. mask. koncovka (zedňící, sme tří, naší dvá klucí), (15) u os. zájm. splynutí tvarů dat. a akuz. sg. (dám ťe to, nech mi bejt), (16) u slovesa být tvar si v 2. os. sg. ve funkci spony (ti si špinavej) i auxiliáru (viďel si to, česal si se). Ze svč. oblasti přesahují jevy jako: (17) diftong ej za í po ostrých sykavkách (cejťit, sejtko, vozejk), (18) krácení hlásky í (řikat, poďivat se, knedlik, staveňi, po vesňicich; polifka) a dloužení kořenných hlásek e, o dvouslabičných slov (zéli, bjéžel, hóři, dólu), (19) lexikalizovaná výslovnost hlásky v jako polosamohláskového (zejm. přísl. zrou̯na), (20) v pl. živ. subst. mask. tvar nom. ve funkci akuz. (máme králici), (21) v 2. os. sg. préz. slovesa být tvar seš ve funkci spony (ti seš špinavej) a morf -s v 2. os. sg. min. času (viďels to, česal ses). Viz nahrávka + přepis Křečovice.

Okrajový typ středočeský:
Okrajový typ lounsko-litoměřický na sz. okraji střč. nář. oblasti se vyznačuje navíc i dobíhajícími rysy nář. svč. a jzč: (1) běžná je změna -ovi > -ojdat. a lok. živ. mask. (taťínkoj), uplatňující se také u toponym (-ovice > -ojce: Dlaškojce) a v názvu rodin (-ovic > -ojc: Novákojc), (2) jen na určitá slova se váže změna dn > nn > n (žánej, v Rouňici), (3) u os. zájm. je na ústupu dial. splývání tvarů gen. sg. tebe, sebedat.lok. (k tebe, bil při sebe), (4) jen ve zbytcích existují plurálové a-kmenové tvary při skloňování subst. všech typů (koňam) a (5) vyrovnávají se tvary gen. a lok. pl. (dnes jen u fem.: pjet kravach ʻpět krav’ na Třebívlicku), (6) pouze u nejstarší generace přežívá přízvuk na předposlední slabice spojený s melodickým vrcholem (každímu ukrojili).

2 Jihozápadočeská nářeční podskupina // jihozápadočeská nářečí

Na severu sousedí s nář. střč., na vých. zasahuje do jz. cípu Moravy za Třešť, Telč a Dačice. Pro většinu území jsou typické především tyto nář. rysy: (1) slovesné tvary s analogickou přehláskou ’a > (ě >) e (začel, nažel/nažíl), ’á > ie > í (smíl se, zípst) a naopak reflexy změny e > a před tvrdými konsonanty (čap, fčala, břasa ʻvřes’, jahla), (2) uchování nediftongizovaného í po ostrých sykavkách (cíťit, sítko, vozík), (3) nadměrná délka samohlásky ve slovech jako plouh, plíva, slína, chvúje, též roužnout ʻrozsvítit’ a poučit ʻpůjčit’, a v gen. ze vrát, do strán a naopak krátkost e v inf. nest, pect, vest, (4) výslovnost skupiny šť jako chč (chčesťí, nechčasnej), (5) ve zbytcích uchovaná redukovaná výslovnost samohl. i/y ve spojení s l (mlәnář, bәl, sәlňice, choďәl), (6) střídnice k za g v slovech cizího původu (švakr, kuma, telekram), (7) na okrajích oblasti střídnice h za asimilované g, častěji u zájmen a příslovcí (ňehdo, hde, Hdíňe ʻKdyně’), (8) v záp. a již. úsecích změna hlásky v ve skupinách avi, ovi, eviaj, oj, ej (lexikalizované případy: lajc ʻlavice’, jalojce, střejc), (9) délka v koncovce nom. pl. živ. mask. (sedlácí, klucí šli fšichňí), (10) lexikalizace přípon
-ojce (< -ovice) a -ojc (< -ovic) u místních a rodinných jmen (Horažďojce, roďina Novákojc, Franta Beňíškojc), (11) ustrnulý tvar adj. přivlastňovacích (podle zájm. jeho: taťínkovo kabát, sestřino ďeťi, bidlí na Husovo námňesťí), (12) vyrovnání koncovky lok. sg. mask. a neuter měkkého sklonění rodových zájm. se skloněním tvrdým (podle zájm. ten: vo našom, f čom), (13) zachování rozdílu gen. × dat., lok. fem. tvrdého sklonění adj. a rodových zájm. (s tí druhi straní × k/na tej druhej straňe), (14) archaický tvar instr. pl. shodný se spis. jaz. (mezi sousedi, pod vozi, šel humni), (15) vyrovnání tvarů 3. os. pl. typů prosit, trpětsázet ve prospěch typů prosittrpět, tj. prosí, trpí, sází a s výjimkou zč. okrajů u typu prosit imper. se změněnou souhláskou slovního základu (proš, neporaž), (16) tvar si v 2. os. sg. préz. slovesa být ve funkci spony (ti si špinavej) a auxiliáru v 2. os. sg. min. času (šel si, česal si se).

Uvnitř jzč. nář. podskupiny se vydělují dva samostatné celky: oblast západočeská a jihočeská, rozhraničené svazkem izoglos probíhajících z Hořovicka směrem k Sušici.

2.1 Západočeský úsek se vyznačuje rysy, jako je: (1) vkladné (epentetické) j před ť, ď v tvarech imper. (vrajť, zaplajť, sejď), (2) redukce samohl. ve slabikách /ňí (ňic špatnәho, jarňә seťí), (3) krácení samohl. á v slovesných tvarech 1. os. sg. (ďelam, povídam), (4) v dat. pl. dnes již silně ustupující arch. koncovka -om (hostom, ďeťom, husom), (5) směrem k záp. okrajům vyrovnávání pádových koncovek mezi vzory kostrůže (do práci, pitel pšeňici, vjece, v nemocňicech), (6) při vyjadřování kategorie výsledného stavu podoba jmenného příčestí bez změny -eno > -íno (je pečeno, máme zameteno).

Okrajové typy západočeské zachovávají kromě nář. znaků typických pro širší oblast řadu archaických rysů. Příznačná je: (1) zavřená výslovnost dvojhlásek ou, ej blížící se v stupních realizace až monoftongům (sejdou se, zlatuu svarbu, v mejdlovej voďe, takovij košík, choďil ponocnij) a (2) v akuz. zájm. ono tvar je (proti celočeskému ho: přivedla ďíťe, a nehlídala si je). Další specifické rysy:

(a) Domažlický (chodský) typ: (1) široká výslovnost vokálu á (značeno ä: to bure bohäč, po svätcích), (2) nadměrná délka samohlásky nejen u dvojslabičných subst. (drouška, ďífče), ale též u zájm. tvarů náše, náší, délka v příčestí min. a v inf. (humříl, vorál, humřít, vorát), (3) protetické h (hucháč, hřešato), (4) změna d > r (storola, pormáslí, bure, tera), (5) zjednodušení skupiny vj > j (sjet, zjedavej, Kjeta), (6) výslovnost slabikotvorného r, l s průvodním polosamohl. vokálem ә (sәrce, vәlk), (7) podoba příčestí bul ʻbyl’, od něhož mají Chodové přezdívku Buláci, se dnes již nevyskytuje. Viz nahrávka + přepis Mrákov.

(b) Manětínský typ: výslovnost skupiny m + ě jako mje (mjesto, nesmjel), typická navíc i pro Stříbrsko a Strážovsko.

(c) Stříbrský typ (kdysi č. ostrůvek uprostřed něm. osídlení): v mluvě uchovány arch. rysy jzč. nář. a dále rovněž: (1) zbytky tvrdého ł (do stodoł, na słužbu), (2) změna hlásky v ve skupině -ovidat. a lok. sg. (bratroj) a (3) změna dn > nn > n (jennou, ve ne ʻve dne’), typická i pro Strážovsko.

2.2 Jihočeský úsek se vyznačuje: (1) disimilací ve skupinách sykavek, polosykavek a částečně i zubnic (bejzubej, kuj sádla, babijce, poj ťim), (2) výslovností skupiny m + ě jako mje (mjesto, ke mje), (3) imper. sloves 4. tř. s měkkou souhláskovou skupinou (votpušť, neježďi, nemišli), (4) skupinou ovi změněnou v ou (Horažďouce, Novákouc, jalouce). Viz nahrávka + přepis Staňkov.

Okrajové typy jihočeské:
(a) Doudlebský typ: (1) neexistence protetického v (okolo, oves, on vioral), (2) rozložená výslovnost měkkých retnic ve slabikách bi, pi, mi, vi (babjička, krmjil dobitek), (3) progresivní znělostní asimilace ve skupinách kv, tv (kfočna, tfaroh), (4) dloužení též v příč. min. (minoul), (5) stopy po průvodních vokálech u slabikotvorných likvid (umelec, umilec ʻumrlec’, nárut ʻnárt’) a v souvislosti s tím též ojedinělé případy jako pokrvadlo, pokrvátko, koprvadlo ʻpoklička’, (6) stopy po arch. ł (aumara, minou ʻminul’), (7) reflexy pův. prefixu ně- s počátečním konsonantem tvrdým (po nekolikátí, nekam, též nákej), (8) dat. pl. mask. s konc. -om (sousedom, Košťálom), (9) v 1. os. sg. auxiliáru být forma som (páj som krávi ʻpásl jsem’, ráno som fstal), (10) výskyt dial. spojky jenť ʻneboť’ (nevím, jenť se o politiku nestarám); na okrajích území (11) v nejstarší vrstvě zavřená výslovnost dvojhlásek ou, ej, blížící se realizací monoftongům (lo, suused, kúpit, paste, takovij sedlák), (12) progresivní asimilace v skupení kons. + h (pádem schúri, kousek chovjezího), (13) u adj. v přívlastkovém postavení v nom. pl. mask. ojedinělý výskyt pův. životných tvarů (staří přátelé, dobří mládenci), (14) v akuz. os. zájm.  podoba me, dubletní tvary dat., lok. tebje, sebje, (15) v akuz. zájm. ono pův. tvar je (prase povalili a hoďili je do trokú), (16) existence zdvojených dat. tvarů (to ťi tebje povídám) a (17) ve zbytcích zachovaný výskyt hlavního přízvuku a melodického vrcholu na předposlední slabice (tam se vocťehovali). Viz nahrávka + přepis Rojšín; viz nahrávka + přepis Doudleby; viz nahrávka + přepis Soběnov.

(b) Prachatický typ: oblast s nář. tradičně označovaným jako tiťácké nářečí podle arch. zakončení inf. na -ťi (dáťi, vzíťi), dnes přežívajícího už jen v koncovce (chťíť, rosčíliť se).

3 Severovýchodočeská nářeční podskupina // severovýchodočeská nářečí

Na jihu sousedí s nář. střč., na jv. s nář. čmor. a na vých. se středomoravskou nář. skupinou. Příznačnými nář. rysy jsou: (1) výslovnost v jako polosamohl.  na konci zavřených slabik (koneu̯, rou̯ňe, do u̯si) a jako obouretného w v pozici před samohláskou (takowá rána, diš wodešel), (2) zachování výslovnosti předložky s před jedinečnými souhláskami a ve vokalizované podobě (s maminkou, s Lídou, se sestrou), (3) koncovka -oj (< -ovi) v dat., lok. sg. živ. mask. (k tátoj, vo sousedoj), (4) koncovka -ej (< -í) v instr. sg. fem. měkkého sklonění (se sestřeňicej, s radosťej), (5) tvar mňedat. os. zájm. (dal mňe to), (6) koncovky -aj, -ej v 3. os. pl. préz. sloves 4. a 5. třídy (voňi prosej, trpjej, sázej, ďelaj), (7) pro záp. úsek je ve vyjadřování kategorie výsledného stavu charakteristický tvar příčestí ve složené formě (je upečení, máme uklizení × vých. -íno). Řada jevů je přitom společných se sousední střč. oblastí, např. (8) koncovka -eminstr. sg. živ. mask. končících na -a (s tátem, s Láďem), zachovaná dnes ve dvou úsecích přerušených oblastí Královéhradecka, (9) zdloužení kořenné samohlásky u dvojslabičných subst. (péři, zéli, póle, pívo) a ve slovesných tvarech (léžet, vjéřit, bólet, hóři, stóji), (10) krácení hlásek í, ú v koncovkách a slovotvorných příponách (rohlik, staveňi, na polich, u zadňich vrátek, pjet stromu), (11) tvar nom. ve funkci akuz. živ. mask. (chitali pstruzi), (12) v 2. os. sg. slovesa být ve funkci spony tvar seš (to seš kalej), jako osobní morf v složených formách min. času -s (dals mu to). Naopak jen pro vých. část svč. oblasti je typické: (13) v gen., dat., lok. fem. adj. a rodových zájm. koncovka -ej (s tej druhej strani, k/na tej druhej straňe), (14) zachovaná znělost koncových souhl. (hladә, teďә, dubә). Pouze pro menší území a pro okrajové úseky svč. je příznačná (15) změna dnnn > n (honnej, žánej) a s tím související výslovnost zdvojených hlásek nn (panna, ale rovněž vanna; též v příponě: dřevennej), (16) nadměrná délka samohlásky u dvouslabičných subst. (kúsa, rúsa, kúťe, círa, zejma), (17) zánik v ve skupině vje (dje, sjet, Kjeta), (18) progresivní asimilace v skupení kons. + h (s cholej, pjet choďin), (19) koncovka -emdat. pl. adj. a rodových zájm. (k tem starem, ke kerem), (20) bezpředložková spojení typu chleba máslem, šla doktoroj, bila sem Broďe. Viz nahrávka + přepis Mistrovice.

Okrajové typy severovýchodočeské:
(a) Podještědský a podkrkonošský typ: sev. úseky svč. nář. podskupiny zasahující k Českému Dubu, Semilům, Jilemnici a k Nové Pace: (1) výslovnost slabikotvorného r, l s průvodním polosamohl. vokálem ә (pәrši, vәlna), projevující se mnohdy jen zdloužením souhlásky (vŕčel, táhnouť pĺhem), a naopak hyperkorektní výslovnost v Librci, Pavl, (2) nepřehlasované podoby v příčestí min. (ležal, pәršalo, analog. též seďali, vihořali) a v tvarech od něho odvozených (vopәršalej), (3) paralelně se změnou dn > nn > n také změna > ňň > ň (voň ňákejch, hoňe lidu) a dl > ll > l (dal na ňej sello, mazať sálem), (4) ve zbytcích disimilace nn > dn (Adna, padna), ojediněle i nn > rn (pláťernej, soukernej), (5) zakončení inf. na (jiť tam uklíďiť), (6) v 1. os.sg.pl. a 2. os.pl. slovesa být analogické tvary su, seme, sete, (7) spíš jen výjimečný výskyt výslovnosti tvrdého ł (šeł, na Bíłou sobotu) a jeho reflexy v lexikalizovaných případech (vžice ʻlžíce’, vžina ʻlhář’), (8) zbytky výslovnosti tvrdého ypříč. min. slovesa být (byl ), (9) v nom. pl. živ. mask. pův. tvar shodný se spis. jaz. (staří liďi, naši mlaďí), (10) jen ve zbytcích u nejstarší generace přízvuk na předposlední slabice spojený s melodickým vrcholem (do fabriki, dřiu̯ se neřikalo do továrni). Viz nahrávka + přepis Poniklá.

(b) Východolitomyšlský typ, označovaný jako petácké nářečí (podle výslovnosti pet ʻpět’), se v nejstarší vrstvě vyznačuje: (1) ztrátou jotace po retnicích před bývalým ě (pekná, bežet, na hlave), (2) živě se již nevyskytuje záměna hlásek p’, b’, m’ hláskami t, d, n (teknej, holoude, troude, nesto ʻměstoʼ).

(c) Náchodský typ, přesahující na Kladsko na území Polska, kde se v izolaci od spis. č. udržely arch. nář. rysy typické pro svč. okrajové úseky. Kromě nich se objevuje jednotný tvar krávouch, rohouch, mňestouchgen. pl. všech rodů. Viz nahrávka + přepis Stroužný/Pstrążna.

4 Českomoravská nářeční podskupina // českomoravská nářečí // jihovýchodočeská nářeční podskupina // jihovýchodočeská nářečí

Pás na vých. okraji č. nář. skupiny, přechodová oblast mezi č. a mor. nář. sousedící na záp. s nář. svč., střč. a jč., na vých. s nář. střmor. Základní rysy jsou společné s č. nářečími v užším smyslu, směrem k východu přibývá prvků moravských: (1) krátké samohl. u subst. typu prah, blato, rana a v inf. bit, dat, chťet (viz ↗moravská krátkost), (2) výslovnost skupiny šť jako šč (ešče, dešč), (3) shodné koncovky tvrdých a měkkých subst. v gen., dat. sg. mask. (souseda, pekařa, sousedu, pekařu) a v nom., akuz., vok., instr. fem. (žena – rúža, ženu – rúžu), (4) měkké sklonění subst. končících na -s, -z, -l (v lesi, v úli, dva voze) a fem. typu kúlňa, pekárňa (vých. úsek), (5) u sloves s imper. zakončeným na -i (pošli) analog. tvary v pl. pošlime, pošlite, (6) u existenciálního slovesa být v 1. os. sg. tvar su a v imper. biď, biďme, (7) zachování koncového -lpříč. min. (vedl, spadl), (8) v 3. os. pl. sloves 4. třídy tvary prosijou, ležijou, (9) ve funkci spony tvar seš a jako osobní morf v min. čase příklonné -s (dals), (10) na rozdíl od střm. nář. u živ. mask. tvar nom. ve funkci akuz. (hrajou si na páňi).

Okrajové typy českomoravské // jihovýchodočeské:
(a) Žďársko-bystřický typ má řadu znaků společných s nář. svč.: (1) výslovnost hlásky v jako polosamohl. (kreu̯) a obouretné w (powidá, a wona), (2) zdvojené hlásky nn a změnu dn > nn > n (Anna, jenou), (3) progresivní asimilaci v skupení kons. + h (pjet choďin), (4) zachovávání znělé výslovnosti párových souhlásek před pauzou (sudә, dubә); (5) typickým arch. znakem úseku je skupina li místo slabičného l (mlisnej vlik). Viz nahrávka + přepis Rohozná; viz nahrávka + přepis Kadov.

(b) Jemnický typ se vyznačuje rysy přesahujícími jednak z jzč. oblasti, zejm. (1) stopami po výslovnosti měkkých retnic (bjič, pjivo), (2) disimilací sykavek (uj zas), (3) imper. sloves 4. třídy typu proš, neježďi, jednak ze střmor. nář. (4) tvarem instr. sg. živ. mask. typu předseda: s přecedem, (5) širokou výslovností hlásky i, popř. splynutím iy/e po měkkých souhl. (lyďy, ňycleďe, ňec).

K okolnostem změn a k historickému vývoji č. nář. viz ↗raná stará čeština, ↗čeština 14. století, ↗čeština doby husitské, ↗humanistická čeština. Stav č.n.s. je popsán na základě výzkumu pro Český jazykový atlas v 60. a 70. letech 20. stol. Pro další data viz kapitoly Územní rozrůznění češtinyBěžná mluva v regionech v Danešovi (1997:159–257).

Rozšiřující
Literatura
  • Bachmann, L. Nářečí na Vysokomýtsku, 2001.
  • Bachmannová, J. Podkrkonošský slovník, 1998.
  • ČJA 1, 1992.
  • ČJA 2, 1997.
  • ČJA 3, 1999.
  • ČJA 4, 2002.
  • ČJA 5, 2005.
  • ČJA. Dodatky, 2011.
  • Daneš, F. a kol., Český jazyk na přelomu tisíciletí, 1997, 159–257.
  • Haller, J. Popis a rozbor lidové mluvy v pěti podřipských obcích, 1932.
  • Havránek, B. Nářečí česká. In Československá vlastivěda 3. Jazyk, 1934, 84–218.
  • Hodura, Q. Nářečí litomyšlské, 1904.
  • Jančáková, J. Nářečí a běžná mluva na Příbramsku, 1987.
  • Jeřábek, R. & E. Maur ad. Etnografický atlas Čech, Moravy a Slezska IV, 2004.
  • Jireček, J. Podřečí východních Čech. Časopis Musea království Českého 37, 1863, 323–345.
  • Kouble, J. Podřečí severních Čech. Časopis Musea království Českého 38, 1864, 49–59.
  • Kubín, J. Š. Lidomluva Čechů kladských, 1913.
  • Kubín, J. Š. Podkrkonoší, lidová mluva (rkp. ÚJČ AV ČR Praha).
  • Lamprecht, A. (ed.) České nářeční texty, 1976, 11–151.
  • NČD, 1972.
  • Racková, M. Nářečí okrajového pásu třebívlického I. Sborník Pedagogické fakulty v Ústí nad Labem, 1976, 5–142.
  • Utěšený, S. Nářečí přechodného pásu česko-moravského, 1960.
  • Voráč, J. Česká nářečí jihozápadní 1, 1955.
  • Voráč, J. Česká nářečí jihozápadní 2, 1976.
  • Mapa nářečí (místní kopie).
  • Český jazykový atlas: http://cja.ujc.cas.cz, cit. 21. 10. 2013.
Citace
Jarmila Bachmannová (2017): ČESKÁ NÁŘEČNÍ SKUPINA. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/ČESKÁ NÁŘEČNÍ SKUPINA (poslední přístup: 21. 5. 2019)

Další pojmy:

dialektologie

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka