PONIKLÁ

muž, nar. 1889

Jennou sem choďil po souseňňich wesňicích, scháňel sem kráwu, gde bi bila na prodej. A večír, tak kolem devíťi hoďin sem šel domu, było to v leťe. A tam taklečki za jeňňim domem pod hájem seďali wot souseda dwá sinové a wod hrobaře taki sin. Tak sem tam s ňíma wostal a howořime a najenou nan náma „ háji takowá rána obro„ská. A won tam na tom kopečku bil takowej velikej souš, suchej smrk, kerej moh dáť takle pul třeťiho, tři metri dříwi. „Á,“ hoši po„dali, „á, tak to je tá parta ze souseňňi vesňice, to bi tam patřilo jiť, kerí to sou.“

Tak sme šli. A přišli sme sťicha blíš, woňi to uš mňeli přeřezani na takowi porce, akorát tak na rameno. A jeden s ťech sousedowejh hochu po„dá: „Strejčku, já budu vŕčeť jako pes a vi ďete k ňim a uďelejte: Pšššt... A woňi budou misliť, že to je hajnej nebo fořt. A woňi utečou a mí to wonnesem.“

No tak, já sem pomaličku šel a ten sousedu sin les po šterech a najennou zavŕčel, ale čisťe jako pes. Já sem uďál: „Pšššt!“ Won zavŕčel ešťe jennou a já uďál zas: „Pšššt, sťicha buť!“

A najennou wám bil fofr ťim hájem dólu, to jen kameňi bŕňalo. Chlapi uťikali a nechali dříwi dříwim. Tak milí porce sme vonnosili pod háj, tam bila hromada a f ti hromaďe stálo ňekolik javoru, tak sme ti porce postavili k ťem javorum, abi nebilo wiďeť, gdibi ňegdo šel podle. A bilo pjekňe teplo, tak sme tam wostali seďeť a howořime a najennou cejťíme1, wod háje ňákej howor. A šli… a woňi tam sou štiri pjed baráku, tak šli vod baráku g baráku a choďili kolem ťeh baráku, jesi tam ňegde to dříwi uwiďej. A ten jeden, menowal se Nácek, po„dá: „Ale chlapi, jesli ňekoho natrapirujem, gdo to vonnosil, tak pámbu ví, že mu hnátu useknu sekirou u sami zaňňice, abi do smŕťi na to nezapomňel, že se krást nemá!“

1 slyšíme

Obec Poniklá (v Českém jazykovém atlasu bod 103) leží 6 km sz. od Jilemnice a svým nářečím se řadí k okrajovému podkrkonošskému typu severovýchodočeské nářeční podskupiny.

Rysy společné s českými nářečími v užším smyslu:

– dvojhlásky ej, ou: suchej smrk, utečou, sousedu sin;

– úžení é > í: milí porce;

– protetické v: vod baráku;

– progresivní znělostní asimilace ve skupině sh: scháňel.

Rysy společné se severovýchodočeskými nářečími:

– krácení samohlásek í, ú v koncovkách: dříwi, pul třeťiho, ňekolik javoru;

– výslovnost hlásky v jako „/w: hoši po„dali, „ háji, kráwu, dwá;

– změna dn > nn, popř. n: vonnesem, nan náma, najenou;

– koncovka -ej v 3. os. pl. sloves 4. třídy: uwiďej.

Rysy charakteristické pro okrajový podkrkonošský typ:

– zbytky archaické výslovnosti tvrdého y a tvrdého ł omezená již jen na příč. min. slovesa být: było to v leťe;

– výslovnost slabikotvorné likvidy r s průvodním vokálem, projevující se často jen zdloužením souhlásky: zavŕčel, do smŕťi;

– podoba s kmenovým a v příč. min. sloves 4. třídy: kameňi bŕňalo, sinové seďali;

– změna dň > ňň: za jeňňim, zaňňice;

– infinitivní koncovka -ť: dáť, seďeť.

Záznam pořízen v listopadu 1966. Zdroj: Český jazykový atlas. Dodatky, 2011.