IZOGLOSA

Základní

1. V ↗dialektologii linie na mapě ohraničující území, na němž se vyskytuje určitý jaz. jev, a oddělující toto území od oblasti s odlišným jaz. jevem. Jeden ze základních kartografických prostředků ↗jazykovězeměpisných metod. V hierarchii zobrazení jaz. jevů se vyděluje i. hláskoslovná (izofona, oddělující např. území s výskytem podob rukaroka), morfologická a slovotvorná (izomorfa, např. kravami × kravama × kravoma; slepice × slípka), syntaktická (izo(syn)taxa, např. nerozlišení směru ‘kam’ kam jdeš × kde jdeš), lexikální (izolexa, např. vesnice × dědina), sémantická (izoséma, např. járek ‘rýha, stružka’ × ‘potůček’), popř. frazeologická (izofráze, např. stojí jak svatý za dědinou × stojí jak svatý v rampuchu ‘stojí a nečinně přihlíží’). Český jazykový atlas zvýrazňuje rozdílný druh i. též graficky, a to linií přerývanou (izofona), plnou o střední síle (izomorfa) a plnou silnou (izolexa); viz ↗jazykový atlas.

I. jako hranice jevu je zobrazením dynamiky jaz. vývoje v zeměpisných souvislostech, který je chápán jako proces změn vycházejících z jádra (centra) a šířících se kruhovitě v podobě vln směrem od tohoto centra (↗vlnová teorie). Se zvyšující se vzdáleností od centra někdy ubývá na její intenzitě; kam nezasáhne, uchovávají se okrajové ↗archaismy, případně vzniká změna další, vystupující jako nářeční inovace (např. stč. múkač. a střmor. mouka > střmor. móka > čuhácké múka). I. zpravidla nepředstavuje ostrý předěl, ale maximální rozsah jevu, jehož intenzita často směrem k izoglose slábne. I. se vyskytují jednak rozptýleně, jednak se shlukují do svazků. Svazek izoglos pak svědčí o existenci ↗nářeční hranice. Existenci a charakteru svazků izoglos v nář. čes. nár. jazyka je věnována kapitola v ČJA 5 (2005); obsahuje 15 mapových listů s téměř 60 svazky a komentáře k nim.

2. V ↗toponomastice též pouhá spojnice bodů-lokalit určitého toponymického typu, např. jména na -oňov (Slavoňov, Drahoňov) u ✍Šmilauera (1960). Nevymezuje hranice jeho územního rozšíření, ale jeho umístění. I.-spojnice tak může naznačovat směr, kterým probíhalo osídlování. Průběh i. je určen umístěním jednotlivých lokalit, a nelze jej proto dále zpřesňovat.

Rozšiřující
Literatura
  • ČJA 5, 2005, 608–651.
  • Goosens, J. Deutsche Dialektologie, 1977.
  • Hlavsová, J. Dialektologie na Národopisné výstavě českoslovanské r. 1895. 67, 1984, 213–217.
  • Jančák, P. Závěrečná etapa prací na Českém jazykovém atlase. SaS 48, 1987, 301–314.
  • Kloferová, S. Český jazykový atlas: neznámé nářeční areály. SPFFBU A 51, 2003, 203–212.
  • Krajčovič, R. Vývin slovenského jazyka a dialektológia, 1988.
  • NČD, 1972.
  • Šmilauer, V. Osídlení Čech ve světle místních jmen, 1960.
  • Šmilauer, V. Atlas místních jmen v Čechách, 1969.
Citace
Stanislava Kloferová (2017): IZOGLOSA. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/IZOGLOSA (poslední přístup: 25. 9. 2020)

Další pojmy:

dialektologie

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka