IKONICITA

Základní

Bezprostřední významový vztah mezi světem na jedné straně a zvukovou nebo vizuální jednotkou – v jazyce zvukovou nebo grafickou jednotkou. Význam se tak odvozuje přímo z obrazové, zvukové n. grafické formy: v jaz. to jsou např. ne/přítomnosti, kvality, struktury, opakování, intenzity či délky zvuku a/nebo slova (srov. barvu hlasu, pauzu, jež se mj. chápe jako přerušení komunikační aktivity mluvčího a slouží jako signál jejího předání, odmlčení, korektury, n. význam opakování ve spojení byl velmi velmi rozzlobený, n. délky v byl táááákhle veliký apod.). Pokud jde o úroveň slova, plurál může být delší než singulár (strom – stromy, muž – muži), odvozené n. složené slovo se speciálnějším významem je delší než slovo základové (kostel – kostelník, školák – záškolák apod.), resp. superlativ je prototypicky delší než komparativ n. pozitiv (nejstarší – starší – starý). V imperativu, kterým mluvčí vyžaduje promptní reakci, je často použit kmen s nulovým sufixem a je kratší než jiné osobní tvary (přines‑ø, přines‑ø‑te × přines‑e‑š, přines‑e‑te). Pokud jde o úroveň věty, bezprostřední konstituenty stojí zpravidla při sobě, v nepříznakové oznamovací větě stoupá ↗výpovědní dynamičnost směrem ke konci výpovědi (On se tam na ni 'usmál). Sled vět v textu vyprávění reflektuje sled událostí, k nimž věty odkazují, apod.

V současné lingvistice převládá názor, že vztah mezi zvukovou n. grafickou formou a významem je arbitrární (viz ↗arbitrárnost) – např. zvukové segmenty /p/, /e/, /s/ ve slově pes jsou výsledkem konvence a žádný z nich ani jejich kombinace se nepodobá vlastnostem psů, či ničemu „psímu“, „psovosti“. Napodobování reality jazykem ve zvukomalebných slovech (viz ↗onomatopoie) je tradičně považováno za periferní téma (viz velmi stručný výklad o onomatopoických slovech v ✍de Saussurovi, 1916:101–102). Otázka, jak se ve zvukové n. grafické formě jazykových znaků odráží lidské vnímání okolního světa, si v sémiotice a gramatice přesto zachovala svou zajímavost; srov. např. ✍Benveniste (1946), ✍Bolinger (1950), ✍Bolinger (1977), ✍Greenberg (1995), ✍Jakobson (1966), ✍Jakobson (1971a), ✍Maeder & Fischer (eds.) (2005), ✍Posner (1980). V sémiotice se i. reflektuje též pod pojmem ↗ostenze, v jazykovědě ji rozvíjí teorie přirozenosti jazykových forem; srov. ✍Dressler & Mayerthaler ad. (1987); ✍Dressler (1989).

V sémiotice se rozlišují dva typy ikonických znaků imitujících realitu (viz ↗ikon). První představují např. fotografie, programová hudba (např. Smetanova Má vlast) a zvukomalebné výrazy (tzv. onomatopoia), které imitují vlastnosti věcí, pohyby, emoce a zrakový, sluchový a hmatový vjem. To jsou tzv. obrazové ikony (image icons) (termín zavedený ✍Haimanem, 1980, na základě ✍Peirce, 1932). Druhý typ ikonických znaků představují tzv. ikonické diagramy (iconic diagram). Ikonický diagram imituje realitu zprostředkovaněji než obrazový ikon. Jde v něm o systematické uspořádání znaků, jejichž vztah zrcadlí vztah mezi referenty. Např. mapa města je ikonickým diagramem města. Podle ✍Jakobsona (1966), ✍Jakobsona (1971a) je diagramatická ikonicita v gramatikách různých jazyků univerzální: gramatická struktura podobně jako onomatopoické slovo bezprostředně odráží význam.

Hranice mezi obrazným ikonem a ikonickým diagramem není však vždy jasná, viz portrét B. Kubišty (Podobizna Jana Zrzavého, 1912), který se blíží ikonickému diagramu. Existuje model ilustrující, jak fonetické podání výpovědi odráží emoce a psychické stavy mluvčího: ✍Fónagy (1999) uvádí model, ve kterém se výpověď vytváří na dvou úrovních – na úrovni gramatické struktury a na úrovni fonetické realizace. Když gramatická struktura prochází touto druhou úrovní, podléhá proměně pomocí tzv. distorterem a tím se vyjadřuje emocionální podbarvení, např. váhání, vztek a radost.

Je možno říci, že v onomatopoetické oblasti se vyskytuje obrazová ikonicita. Reduplikace např. označuje opakování zvuku: (a) zase ho vedli pod šibenici, […], a křup! a Franta se houpal… na špagátě (SYN) (jednorázový křupavý zvuk); (b) Křup, křup, pan Rybka si hledal nepošlapanou cestičku, jen pro tu radost, že to tak křupe (SYN) (několikanásobné křupavé zvuky). Příklad (b) zároveň ukazuje, že reduplikované onomatopoetické slovo ne nutně imituje počet kroků – reduplikace často naznačuje neurčité množství a může sloužit jako pozadí diskursu (✍Fidler(ová), 2007).

Jednotlivé zvukové segmenty vyvolávají asociace s určitými typy zvuku a pohybu. Bilabiální exploziva /p/ na začátku zvukomalebného slova označuje prudký pohyb pevné látky, které vyráží ven pod velkým tlakem, např. zvuk a pohyb vypuštěné kulky: Zastřelili je. Pif, paf, puf (SYN). Oproti tomu šumová frikativa labiodentální /f/ označuje rychlý tok plynné látky, např. průvan n. pohyb vzduchu, který se vypouští z úzkého otvoru: Nemyslím, fí, fí, mumlal dál ministr, teď už za doprovodu tichého pískání nosem (SYN).

Zvukomalba není jediná kategorie jazykových tvarů, které fungují jako obrazové ikony. V angl. sekvence typu /gl/ v slovech glitter, glisten, glare souvisejí se světlem a /kr/ ve slovech crawl, cringe, crouch, crumple s pohybem ohýbání (✍Bolinger, 1950). Statistická analýza ukazuje, že se tyto komponenty slov chovají podobně jako morfémy (✍Bergen, 2004). Také v č. se lze setkat s ikonickými sekvencemi, např. /špl‑/ ve slovech šplouchat, špláchnout, šplíchnout (zvuk tekutiny, která na něco prudce naráží) a /chr/ ve slovech chrápat, chroupat, chroptět, chraptět, chroptit, chrnět (šum vycházející z vnitra úst nebo krku). Často takové submorfémy mají onomatopoetické základy: šplách, chr(chr).

Důležitou otázkou je, zda vztah mezi zvukem a významem na fonosémantické úrovni je univerzální, viz odlišné korespondence mezi zvukem a významem v různých jazycích. Např. zvuky vydávané kohoutem se v č. reflektují kombinací kykyryky, v angl. cock‑a‑doodle‑do, v japonštině kokekokkō, v maďarštině kukorékolás a ve svahilštině jogoo‑a‑doo doodle.

Některé fonosémantické vztahy mezi zvukem a významem onomatopoetických slov lze pozorovat i mezi zvukem a významem slovotvorných formantů. „Ohraničenost“ je význam finálního ‑k onomatopoetických výrazů označujících pohyb a zvuk (frr × frk, hr × hrk), srov. ✍Fidler(ová), 2008. Podobný význam lze připsat i finálnímu ‑k v sufixech. S ohraničeností mají co do činění i sufixy končící na ‑k, jež odvozují jednak substantiva z jiných slovních druhů (např. pračk‑a < prát, smrtelník < smrtelný, nástěnk‑a < na stěně), jednak substantiva označující ženy, ale také entity specifických velikostí od substantiv (např. učitelka < učitel, domek < dům, okénko < okno, pejsánek < pes). Finální ‑k se tedy podílí na vymezení entit, aby splnily určité sémantické požadavky. Finální ‑k jinými slovy „ohraničuje“ sémantický prostor (či určuje bounded region), což je hlavní charakteristika funkce podstatných jmen (✍Langacker, 1987:189). Např. slovo pračka identifikuje konkrétní věc, tedy elektrický spotřebič, který automaticky pere prádlo; slovo učitelka vymezuje podskupinu (ženy učící ve škole) z obecnější kategorie učitelů. Ikonicita onomatopoí nám tak může ukázat, proč určité morfémy obsahují zvukové segmenty.

Diagramatická ikonicita se vyskytuje většinou na úrovni morfologie a syntaxe. Ikonické diagramy se např. nalézají v deminutivech a augmentativech: stoleček označuje menší stůl a chlapák velkého chlapa. Tyto tvary ukazují, jak slova větší morfologické složitosti v morfologii ikonicky signalizují větší sémantickou složitost (viz ✍Jakobson, 1971a; ✍Jakobson, 1971b). Na úrovni syntaxe se projevuje diagramatická ikonicita nejjasněji ve slovosledu. Pořadí vět většinou odpovídá reálnému pořadí dějů (např. Přistoupil ke dveřím, […], a zjistil, že jsou zajištěné (SYN)). V oznamovacích větách pořadí větných členů napodobuje kontextovou zapojenost: kontextově zapojené členy mají tendenci stát na začátku věty a kontextově nezapojené členy na konci (A pak, já jsem tehdy v pondělí poslouchal […] tu televizní zprávu o vyloupení banky v Praze. Tam si přece ten lupič odnesl také pár set tisíc euro (SYN)). V mnoha jaz. také existuje tendence, že čím větší je společenská vzdálenost, tím je delší jazykový prostředek (✍Haiman, 1983). Jako jiné evropské jaz. i čeština rozlišuje tykání a vykání, přičemž slovesné tvary na vykání jsou delší než odpovídající tvary na tykání (mluv × mluvte; říkáš × říkáte). Délka jazykového vyjádření většinou stoupá se stupněm formálnosti (např. Co si račte přát? × Co si přejete?) a s tím, do jaké míry si mluvčí dovoluje porušit osobní prostor adresáta (např. Sedněte si. × Sednout!). I., i když je ve srovnání s jinými oblastmi lingvistiky poměrně málo studována, hraje důležitou roli na mnoha úrovních jazyka.

Rozšiřující
Literatura
  • Benveniste, E. Relations de personne dans le verbe. Bulletin de la Societé Linguistique de Paris 43, 1946, 1–12.
  • Bergen, B. The Psychological Reality of Phonaesthemes. Lg80, 2004, 290–311.
  • Bolinger, D. Rime, Assonance, and Morphemes Analysis. Wd 6, 1950, 117–136.
  • Bolinger, D. Meaning and Form, 1977.
  • de Saussure, F. Cours de linguistique générale, 1916 (č. překlad Kurs obecné jazykovědy, 1967).
  • Dotter, F. Nichtarbitrarität und Ikonizität in der Syntax, 1990.
  • Dressler, W. U. & M. Mayerthaler ad. Leitmotifs in Natural Morphology, 1987.
  • Dressler, W. U. Semiotische Parameter einer Natürlichkeitstheorie, 1989.
  • Fidler, M. Discourse‑Aspectual Markers in Czech Sound Symbolic Expressions: Towards a Systematic Analysis of Sound Symbolism. In Divjak, D. & A. Kochańska (eds.), Cognitive Paths into the Slavic Domain, 2007, 431–458.
  • Fidler, M. Between Grammar and Onomatopoeia: Sound-symbolic Schemata in Czech. In Bethin, C. (ed.), Proceedings of the International Congress of Slavists, Ohrid, Macedonia, 2008, 95–109.
  • Fónagy, I. Why Iconicity? In Nänny, M. & O. Fischer (eds.), Form Miming Meaning, 1999, 3–36.
  • Greenberg, J. H. On Language Internal Iconicity. In Landsberg, M. E. (ed.), Syntactic Iconicity and Linguistic Freezes: The Human Dimension, 1995, 56–63.
  • Haiman, J. The Iconicity of Grammar: Isomorphism and Motivation. Lg 56, 1980, 515–540.
  • Haiman, J. Iconic and Economic Motivation. Lg 59, 1983, 781–819.
  • Jakobson, R. Implications of Language Universals for Linguistics. In Greenberg, J. (ed.), Universals of Language, 1966, 263–278.
  • Jakobson, R. The Relationship between Russian Stem Suffixes and Verbal Aspects. In Selected Writings 2, 1971a, 198–202.
  • Jakobson, R. Quest for the Essense of Language. In Selected Writings 2, 1971b, 345–360.
  • Jakobson, R. Zeichen und System der Sprache. In Selected Writings 2, 1971c, 272–279.
  • Langacker, R. Foundations of Cognitive Grammar 1. Theoretical Prerequisites, 1987.
  • Maeder, C. F. & O. Fischer ad. (eds.) Outside-in – inside-out: Iconicity in Language and Literature 4, 2005.
  • Nekula, M. Slovosled. In PMČ, 1995, 645–651.
  • Peirce, C. S. Collected Writings 2: Elements of Logic, 1932.
  • Posner, R. Ikonismus in den natürlichen Sprachen. (= Zeitschrift für Semiotik 2, 1980).
Citace
Masako Fidler (2017): IKONICITA. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/IKONICITA (poslední přístup: 23. 7. 2019)

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka