VZTAŽNÉ ZÁJMENO  (relativní zájmeno)

Základní

Jeden z typů ↗zájmen. Tvoří uzavřenou množinu slov, která se liší různými morfologickými i syntaktickými vlastnostmi, a vytvářejí tak různé podmnožiny. Společnou vlastností v.z. je vlastnost syntaktická: stojí (v typických případech, srov. ale (1b)) na levé periferii věty a jsou větným členem této věty, a tedy získávají v této větě pád, současně (v typických případech, srov. ale (3)) sdílejí některé rysy s výrazem (nazývá se hlava), který se nachází (v typických případech, srov. ale (4)) mimo tuto větu a s nímž tvoří syntaktickou konstrukci, a tedy získávají od tohoto výrazu (v typických případech, srov. ale (2)) rod a číslo. Typický syntaktický kontext v.z.:

pes, kter‑ý štěká

×

kočka, kter‑á mňouká

o psovi, kter‑ý štěká

×

o kočce, kter‑á mňouká

pes, o kter‑é‑ho se starám

×

kočka, o kter‑ou se starám

Efektem sdílení gramatických rysů hlavy a v.z. a kategoriálního zájmenného rysu v.z. je to, že v.z. a hlava označují stejný denotát, v typických případech jsou ↗koreferentní. Podle toho, jaké kategorie je hlava, se rozlišují: (a) v.z., jejichž hlavou je nominální skupina (1); k jejich analýze viz ↗vztažná věta s jmennou hlavou; tam i rozdíl mezi v.z. který, jenžjaký; (b) v.z., jejichž hlavou je zájmeno (2), k jejich analýze viz ↗vztažná věta s lehkou hlavou; tam i rozdíl mezi v.z. kdo, cočí; (c) v.z., jejichž hlavou může být může být věta (3a) n. struktura větší než věta (3b) i struktura různé kategorie menší než věta (3c); k jejich analýze, včetně v.z. což, viz ↗neomezovací vztažná věta. Dále se rozlišují v.z., která hlavu nemají (4); k jejich analýze, včetně rozdílu mezi kdo, co (viz (2)) a kdokolicokoli viz ↗vztažná věta bez hlavy:

(1)

a.

Znal jsem [muže], [který/jenž] uměl deset jazyků

b.

Poznal jsem v něm [muže], manželku [jehož] přítele přejelo auto

(2)

a.

Políbil [toho], [koho] potkal před fakultou

b.

Políbil [někoho/kohosi/kohokoli/leckoho…], [koho] potkal před fakultou

(3)

a.

[Na Šumavě je mnoho nových hotelů], [což] přináší ekologické problémy

b.

[Na Šumavě je mnoho nových hotelů a neustále vznikají nové], [což] přináší ekologické problémy

c.

Zabočili jsme [doleva], [což] byl správný směr

Petr byl včera [unavený], [což] byl i dnes

(4)

a.

Já budu jíst, [co] uvaříš

b.

Já budu jíst, [cokoli(v)] uvaříš

Neexistují geneticky původní v.z. Pozorováno napříč jazyky, v.z. obsahují velmi často stejné kořeny jako tázací zájmena n. ukazovací zájmena, srov. něm. der Mann, welcher… a der Mann, der… V č. jsou v.z. tvořena z „tázacích“ (s rysem neurčitost) kořenů k, c/č (kdo, který, co, což, čí…) a z „ukazovacího“ (s rysem určitost) kořenu j (jaký, jenž, jehož…).

Syntaktický vztah hlavy a v.z. se zrcadlí ve vnitřní morfonologické a morfosyntaktické struktuře v.z. Z hlediska vnitřní struktury tvoří v.z. různé podmnožiny: (a1) v.z., která jsou morfofonologicky stejná jako tázací zájmena (kdo, co, jaký, který čí; mohou obsahovat ‑ž jako stylistický ↗postfix): Požehnáni ti, kdo // kdož žízní; Napsal, co // *což bylo potřeba; k jejich morfologické struktuře viz ↗tázací zájmeno; (a2) v.z., která obligátně obsahují „relativizační“ postfix ‑ž: jednak jenž, jehož/jejíž/jejichž, kterýžto; k jejich morfologické struktuře viz ↗vztažná věta s jmennou hlavou: Odmítla muže, jenž ji miloval; jednak což; k jeho morfologické analýze viz ↗tázací zájmeno, k analýze syntaktické viz ↗neomezovací vztažná věta: Udělal chybu, což // *co se mu vymstilo.

Syntaktický vztah v.z. k jinému jménu tvoří dvě jiné podmnožiny v.z.: (b1) v.z., která se vztahují k jednomu výrazu (typicky jménu tvořícímu hlavu) a tento vztah vyjadřují flexí sdílením rysů rodu a čísla (žena, kter‑á se bojí psa; muž, kter‑ý se bojí psa) n. inherentně sdílením rysů personálnost × nepersonálnost (ten, kdo se bojí, to, co roste u vody); (b2) v.z., která se vztahují ke dvěma jménům: jednak k jménu ve vztažné větě a tento vztah vyjadřují v relaci atributivní shody s tímto jménem flexí (žena, její‑ho‑ž psa se bojím, žena, její‑mu‑ž psovi se líbím), jednak k hlavě a tento vztah vyjadřují sdílením rysů rodu a čísla vyjadřovaných inherentně: žena, .její‑ho‑ž psa se bojím, muž, jeho‑ž psa se bojím, lidé, jejich‑ž psa se bojím. Je to přivlastňovací vztažné zájmeno // posesivní relativní zájmeno; analýza jeho morfologických a syntaktických vlastností viz ↗vztažná věta s jmennou hlavou. – Specifické vlastnosti má v.z. kterýžto: vztahuje se k jménu ve vztažné větě a tento vztah vyjadřuje v relaci atributivní shody s tímto jménem flexí: Praha/Berlín, kter‑é‑ž‑to město miluji; Praha, kter‑ý‑ž‑to hotel miluji; deiktický postfix ‑to vyjadřuje identitu referentu tohoto jména s referentem hlavy; viz ↗vztažná věta s jmennou hlavou.

Kandidátem na to, aby mu byl přiznán status v.z., má slovo co n. jak ve strukturách (5), zvl. proto, že v nich má zdánlivě stejnou distribuci jako v.z. který // jenž (5a):

(5)

a.

Podej mi [tu tužku], [co/jak] jsi jí napsal ten dopis

b.

Podej mi [tu tužku], [kterou/jíž] jsi napsal ten dopis

Funkční gramatika může cojak v těchto strukturách analyzovat jako jednu (bezrysovou) část tzv. analytického relativa (jehož druhou část, vyjadřující rysy rod, číslo hlavy a pád přidělovaný uvnitř věty, tvoří resumptivum (kter‑ou…co jí…, o které… / co o ní), které je signálem toho, že vztažná věta je restriktivní, resp. referenčně relevantní (, 1998)). Formální analýzy se většinou shodují na tom, že jde o spojku (pro č. ✍Toman, 1998); viz ↗ vztažná věta s jmennou hlavou.

Stejné vlastnosti jako v.z. mají vztažná zájmenná příslovce, např. kde, kam, odkud, kdy, jak, načež..., za zájmena se nepokládají proto, že jsou nesklonná: Šel (tam), kam ho nohy nesly. V.z. a vztažná zájmenná příslovce tvoří množinu slov označovaných jako relativa.

Rozšiřující
Literatura
Citace
Petr Karlík (2017): VZTAŽNÉ ZÁJMENO. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/VZTAŽNÉ ZÁJMENO (poslední přístup: 2. 11. 2024)

Další pojmy:

gramatika morfologie

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka