VZTAŽNÁ VĚTA  (relativní věta)

Základní

Věta obsahující na levé periferii vztažné zájmeno nebo vztažné zájmenné příslovce (Rel), viz dále; prototypická v.v. je vedlejší věta vztažná a vypadá v češtině (a analogicky v mnoha dalších jazycích) takto:

(1)

Oblékl si [tu košili, v.v.v.[která / jež se jeho přítelkyni nejvíc líbila]]

V (1) je skupina obsahující spojení ukazovacího zájmena a podstatného jména tu košili výrazem, k němuž se v.v. vztahuje (je ↗hlavou), která a jež jsou vztažná slova označující potenciálně totéž co hlava a která/jež se jeho přítelkyni nejvíc líbila je vedlejší v.v. Vztažná slova, tj. Rel, tvoří uzavřenou množinu se dvěma podmnožinami: (a) slov, která jsou formálně stejná jako tázací slova: ↗vztažná zájmena jsoucí formálně stejná jako ↗tázací zájmena (skloňují se: kdo, co, čí, který, jaký) a ↗vztažná zájmenná příslovce jsoucí formálně stejná jako tázací zájmenná příslovce (neskloňují se: kdy, odkdy, kde, kam, proč, jak…); mohou obsahovat ‑ž jako stylistický ↗postfix (Požehnáni ti, kdo // kdož žízní); (b) slov s povinným postfixem ‑ž, která jsou jen Rel, nikoli slova tázací: jenž/jež/jež, jehož/jejíž/jehož, kterýžtocož (příběh chlapce, jenž/*jen i bez končetin dokázal nemožné; Lhal, což // co se mi nelíbilo). Rel spojují (typicky) prostřednictvím konstrukce „hlava, Rel“ dvě samostatné věty a vytvářejí z nich souvětí, mají tedy podobnou funkci jako spojka, ale na rozdíl od spojky jsou ve větě na místě jmenné skupiny n. adverbiální skupiny, a tedy jsou větným členem v.v.; např. v (1) je která // jež podmětem (viz i shodu s přísudkem). Nesklonné výrazy cojak, které v určitých případech mohou stát na místě Rel který/jenž, se pokládají tradičně za Rel, ač mají vlastnosti spojky (viz níže): tu košili, která // co // jak se jeho přítelkyni nejvíc líbila. Tato školské tradici věrná analýza ovšem nevysvětluje, proč je v.v. větou vedlejší (viz dále). Přesnější je analýza, podle níž je konstrukce „hlava, Rel“ konstrukce, která se typicky objevuje jako část souvětí: [oblek, který/*která mu sluší] → Přišel [v [obleku, který mu sluší]] / Chlubil se [oblekem, který mu sluší] atd.; ale ani ta to, proč je v.v. větou vedlejší, neobjasňuje.

Rozlišování typů v.v. je v klasické mluvnici založeno na různých kritériích: (a) povaha Rel, (b) jaký slovní druh v.v. „zastupuje“, (c) jaký větný člen v.v. „zastupuje“. Přitom se vidí implikační souvztažnost mezi těmito kritérii (a) → (b) → (c), např.: je-li ve větě Rel který (a), je to typicky věta adjektivní (b) a je to věta přívlastková (c); je-li ve větě Rel kdo (a), je to věta substantivní (b) a je to typicky věta podmětová n. předmětová (c). Syntaktické klasifikace, standardní v zahraničí, se opírají o to, jak je vyjádřena hlava (viz dále).

Podle kritéria (a) se rozlišují:

(a1) V.v. se ↗vztažnými zájmeny (Rel) který, jenž, jaký, v nichž je Rel nositelem stejných rysů rodu (+ u mužských jmen životnosti) a čísla, jaké má hlava:

(2)

Políbil fem.,sg.[dívku], fem.,sg.[které/jaké/jíž] vždy nosil růže

O neidentitě čísla Rel a hlavy viz ↗věta vztažná s jmennou hlavou. Pád získává hlava a skloňovatelné Rel nezávisle na sobě z různých zdrojů: hlava ve větě nadřazené, Rel ve v.v.: v (2) je hlava dívku v nadřazené větě předmětem slovesa políbil a od tohoto slovesa má přidělený akuz., Rel které/jaké/jíž je ve v.v. nepřímým předmětem slovesa nosit a od tohoto slovesa získává dat. Podobně získává hlava a Rel z různých zdrojů sémantickou interpretaci: v (2) je hlava dívku patiens slovesa políbitkteré je recipient slovesa nosit. – Mezi Rel který, jenžjaký existují rozdíly, které se promítají i do vlastností v.v.; viz ↗věta vztažná s jmennou hlavou.

(a2) V.v. s ↗přivlastňovacími vztažnými zájmeny (PřivlRel) jehož, jejíž, jejichž; jehožjejichž jsou (tradičně řečeno) nesklonné, jejíž se skloňuje. PřivlRel jsou nositelem dvou rysů rodu a čísla: jednak stejných rysů rodu (+ u mužských jmen životnosti) a čísla, jaké má hlava; tuto identitu vyjadřuje PřivlRel slovním základem (3). Jednak stejných rysů rodu (+ u mužských jmen životnosti) a čísla (a pádu), jaké má jméno ve v.v., k němuž se vztahují; tuto identitu vyjadřuje explicitně (koncovkou s fonetickou realizací) jen PřivlRel jejíž pro mužský a střední rod (4); viz ↗věta vztažná s jmennou hlavou:

(3)

Obdivoval mask.,sg.[zpěváka], mask.sg.[[jeho]-ž] přítel je vynikající bubeník

Obdivoval fem.,sg.[zpěvačku], fem.sg.[[její]-ž] přítel je vynikající bubeník

Obdivoval mask./fem,pl.[zpěváky/zpěvačky], mask.pl.[[jejich]-ž] přítelkyně je vynikající kuchařka

(4)

zpěvačka, [[její] mask., acc., sg.[-ho]-ž] [manžel mask., acc., sg.[-a]] dobře znám

zpěvačka, [[její] mask., dat., sg.[-mu]-ž] [manžel mask., dat., sg.[-ovi]] ublížili

(a3) V.v. s Rel kdo, co, čí; Rel kdo je nositelem rysu [+člověk], Rel co je nositelem rysu [–člověk]:

(5)

Bál se, koho potkal

(5')

Bál se, čeho se dotkl

Požadavek shody rysů Rel a hlavy vede k tomu, že existují pouze korelace „ten – kdo“ a „to – co“. Různost popisu těchto v.v. je důsledkem zvl. toho, jak se chápe rozdíl mezi spojením (i) bez zájmenného korelativního výrazu (5) a (5') a (ii) s  korelativním výrazem (5a)–(5c); viz ↗věta vztažná bez hlavy, ↗věta vztažná s lehkou hlavou (= zájmennou):

(5a)

Bál se toho, koho potkal

(5b)

Koho potkal, toho se bál

(5c)

Toho, koho potkal, toho se bál

(a4) V.v. s relativními příslovci kde, kdy, odkud, jak, kolik…; jsou rozebírány analogicky jako v.v.kdoco (typ (a3)); viz ↗věta vztažná bez hlavy, ↗věta vztažná s lehkou hlavou (= zájmennou):

(6)

Kde se pivo vaří, dobře se žije

(6a)

Tam, kde se pivo vaří, dobře se žije

(6b)

Kde se pivo vaří, tam se dobře žije

(6c)

Tam, kde se pivo vaří, tam se dobře žije

Požadavek shody rysů Rel a hlavy vynucuje korelace jako „tamkde“ [+místo], „tehdykdy“ [+časový úsek]; „takjak“ [+způsob]; „tolikkolik“ [+kvantita].

Navíc jsou tyto v.v. možné i v konstrukcích, jejichž hlavu tvoří substantivum s rysem místo, čas, příčina apod.; Rel i zde vyjadřuje identické významové rysy, jaké má hlava: „místo/hospoda/Praha, kde/kam/odkud…“; „doba / den / 24. prosince, kdy“; „způsob, jak“ atd.; viz ↗věta vztažná bez hlavy.

(a5) V.v. s Rel. což (pro což / pročež); je to jediné Rel, které se může vztahovat k hlavě různé kategorie: (i) k větě (7), struktuře větší než věta (8), n. struktuře menší než věta, tj. k přísudkovému adjektivu (9), jmenné skupině (10), adverbiu (11) apod. Vzhledem k tomu, že v.v. tohoto typu vždy spadají do kategorie ↗vztažných vět neomezovacích, jsou podrobněji rozebrány tam:

(7)

[Oženil se s dcerou továrníka]i, [což]i mu však nepřineslo očekávanou finanční injekci

(8)

[Na Šumavě je mnoho nových hotelů a neustále vznikají nové]i, [což]i přináší ekologické problémy

(9)

Petr byl včera [unavený]i, [což]i byl i dnes

(10)

Půjčil mi [sto korun]i, [což]i tehdy bylo moc peněz

(11)

Zabočili jsme [doleva]i, [což]i byl správný směr

Podle kritéria (b), tj. podle toho, jaký slovní druh věta zastupuje (tj. podle distribuce), se rozlišují v.v. substantivní ([Kdo se bojí], nesmí do lesa // [Bázlivec] nesmí do lesa), adjektivní (Člověk [který je starý] zapomíná // [Starý] člověk zapomíná), adverbiální (Rád bývám [kde je mi nejlépe] // Rád bývám [doma]).

Podle kritéria (c), tj. větněčlenské platnosti, se standardně rozlišují v.v., které jsou větným členem (a1)–(a4), a v.v., které nejsou větným členem (a5).

(i) v.v. typu (a1), (a2) jsou analyzovány jako věty přívlastkové, neboť mají – s výjimkou pozice vzhledem k hlavě u shodných přívlastků nerozvitých n. málo rozvitých – stejnou distribuci jako shodný přívlastek: student, [který propadl] // [hloupý] student / Příznak.student [hloupý]. Paralela mezi (i) student, [který se učí na tu zkoušku celé dva měsíce] a (ii) student [učící se na tu zkoušku celé dva měsíce] se v novějších popisech někdy projevuje v analýze [učící se…] v (ii) jako redukovaná vztažná věta. Věty (a4) s jmennou hlavou mají stejnou distribuci jako přívlastek neshodný: Polož to na místo [odkud jsi to vzal] // [u okna]. O pojímání vztahu v.v. typu (a1) a shodného přívlastku tvořeného skupinou, jejímž jádrem je adjektivum tvořené od stejného slovesa, jaké je ve v.v. (o studentovi [který se učí všechno nazpaměť] // o studentovi [učícímu se všechno nazpaměť] v č. jazykovědě viz ↗nominalizace.

(ii) v.v. (a3) a (a4) mají stejnou distribuci jako různé větné členy: věty podle kritéria (b) substantivní mohou být tím větným členem, jímž může být substantivum, tj. jsou to věty podmětové ([Kdo se bojí,] // [Bázlivec] nesmí do lesa), předmětové (Vrať mi, [co jsi nalezl] // [nález]), jmenné části přísudku (Petr není [čím byl jeho otec] // [učitelem]) apod. Věty podle kritéria (b) adverbiální mohou být tím větným členem, jímž může být adverbium, tj. typicky jsou to věty příslovečné (Šel, [kam ho nohy nesly] // [domů]). Na určení větněčlenské platnosti v.v. s korelativem (typu Dopis tomu, koho miluješ) je typ klasické mluvnice slabý, neboť stejná distribuce v.v. s korelativem a větného členu s ukazovacím zájmenem vynucuje různý význam: [Ten [kdo se bojí]] nesmí do lesa ≠ [Ten [bázlivec]] nesmí do lesa.

Za v.v. se nepokládají věty (12), považované za tzv. ↗nepřímé otázky, a (13), považované někdy taky za nepřímé otázky:

(12)

Ptal se mě, koho/kterého pozvu

(13)

Řekl mi, koho/kterého pozve

Doporučil mi, koho/kterého mám pozvat

V typu (13) – na rozdíl od nepřímých otázek (12) – mohou být netázací spojky že/aby, srov. kontrast:

(12a)

Ptal se mě, *že pozvu Pavla

(13a)

Řekl mi, že pozve Pavla

Doporučil mi, abych pozval Pavla

Proto se věty typu (13) často nepokládají za nepřímé otázky, nýbrž za formu pro speciální strategii umožňující vyjádřit část obsahu vedlejší věty neexplicitně: tázací slovo je jakoby na místě spojky, která je vypuštěna (srov. (13) a z ní odvozené (13a)), a jakožto výraz s rysem [–určitost] dává informaci, že člen vedlejší věty, který vyjadřuje, je nespecifikován; ✍Daneš & Hlavsa a kol. (1981:157) mluví o ↗suplementu a ↗náměstce (tam i diskuse o tom, zda náměstka je Rel, či tázací slovo, či ještě něco jiného); viz také ↗věta obsahová. K syntaktickým rozdílům mezi v.v. a nepřímými otázkami viz ↗věta vztažná bez hlavy. Za Rel se zprav. nepokládají ani tázací slova v infinitivních konstrukcích typu Tuším, koho pozvat, Radil mi, koho pozvat, neboť jsou interpretovatelné jako struktury s vynechaným slovesem mít z vět s náměstkou (Tuším, koho mám pozvat).

Různé názory jsou taky na věty s tázacím slovem a povinným podmiňovacím způsobem, které stojí po větě se slovesy mítbýt a jsou nahraditelné konstrukcí „tázací slovo – infinitivní skupina“ (14a):

(14)

Petr neměl, koho by pozval/*pozve/*pozval

(14a)

Petr neměl koho pozvat

Tázací slovo se v obou případech analyzuje buď jako skutečné tázací zájmeno/příslovce, n. jako Rel, n. jako neurčité zájmeno/příslovce; viz ↗modální existenciální věty, ↗infinitiv.

Různé názory (viz diskusi v SSČ, 1972:101) jsou taky na status tázacích slov v tzv. ↗důrazově vytýkacích konstrukcích:

(15)

Byl to Dobrovský, který/kdo položil základy slavistiky

Korelace Dobrovský – kdo ukazuje, že nejde o Rel, protože taková korelace je ve v.v. vyloučena (pro neidentitu rysů Rel a hlavy): Vím to od Dobrovského, který/*kdo se o to nejvíc zajímal. Varianta Kdo položil základy slavistiky, (to) byl Dobrovský taky není v.v., protože korelace kdo – to je ve v.v. vyloučena taky a ze stejných důvodů: Kdo se bojí, *to nesmí do lesa. Viz ↗ důrazově vytýkací konstrukce.

Sémantické klasifikace v.v. rozlišují ↗věty vztažné omezovací (restriktivní), např. (16), a ↗věty vztažné neomezovací (nerestriktivní), např. (17); u obou typů se rozlišují různé podtypy (viz tamtéž):

(16)

Ta dívka, která seděla na gauči, kouřila

(17)

Marie, která seděla na gauči, kouřila

Z typologického hlediska ukazují struktury obsahující v.v. (dále R(elativní)V(ěty)) značnou variantnost (✍Downing, 1978; ✍Keenan, 1985; ✍Lehmann, 1984; ✍de Vries, 2002, ad.). Standardně se mluví o těchto parametrech: (i) RV s externí × interní hlavou, (ii) RV s externí hlavou: hlava je před RV × hlava je za RV, (iii) relativní zájmeno/příslovce × relativní spojka × nula jako komplementizér v RV, (iv) relativní zájmeno je ve vztahu k demonstrativu / určitému členu × k wh-frázi, (v) restriktivní × nerestriktivní RV. Č. je jazyk (i) mající RV s externí hlavou, tj. hlava je povrchově vyjádřena mimo RV (a je věcí analýzy, zda v hloubkové struktuře je uvnitř RV, n. ne), (ii) v němž hlava v povrchové struktuře stojí před RV, (iii) mající k dispozici relativní zájmena a taky relativní spojku (viz dále), ale nikoli nulu (na rozdíl např. od angl.), (iv) mající relativa typu wh-fráze, ale nikoli demonstrativa (na rozdíl např. od něm.), (v) mající jak restriktivní, tak nerestriktivní RV.

V generativních gramatikách se při analýzách RV tyto (a další) parametry uplatňují v různých koncepcích různě, takže jednotlivé klasifikace se hodně liší (dobrý přehled viz ✍de Vries, 2002). V jazycích podobných č. se z hlediska blízkého povrchové syntaxi standardně rozlišují RV (i) s jmennou (nominální) hlavou (headed relatives) (18) (viz ↗věta vztažná s jmennou hlavou), (ii) se zájmennou (pronominální, lehkou nominální) hlavou (light-headed relatives) (19) (viz ↗věta vztažná s lehkou hlavou) a (iii) bez jmenné (nominální) hlavy (free/headless relatives) (20) (↗věta vztažná bez hlavy); tak např. ✍Citko(vá) (2004) pro polštinu. Druhý strukturní typ reprezentují RV, v nichž se Rel vztahuje ke kategoriálně různým frázím (NP/DP, AP, PP, IP, CP) (21) a také (7)–(11) (viz ↗věta vztažná neomezovací). Rozlišování těchto strukturních typů je v č. opřeno (kromě jiného) taky o distribuci Rel:

(18a)

Řekni to (tomu) muži, kterého/jehož/*koho miluješ

(18b)

Řekni to tomu (muži), kterého/jehož/*koho miluješ

(19)

Řekni to tomu / *tomu muži / *muži, *kterého/*jehož/koho miluješ

(20)

Řekni to *tomu / *tomu muži / *muži, komu(koli) chceš

(21a)

Naproti stojí univerzitní knihovna, což je nejmodernější budova ve městě

(21b)

Naproti stojí univerzitní knihovna, kterážto stavba je nejmodernější budova ve městě

Analýzy RV se věnují daleko víc typům (18)–(20) než typu (21). Přitom existují dvě protichůdné analýzy typů (18)–(20): podle separátní hypotézy jsou tyto RV derivovány různě (pro některé slovanské jaz. např. ✍Citko(vá), 2004), podle unifikační hypotézy jsou derivovány stejně (pro některé slovanské jaz. ✍Szucsich, 2003); pro č. analýzza neexistuje.

Analýza založena na rysech Rel predikuje distribuci Rel ještě přesněji než analýza Citko(vé):

(a) Rel kde, kdy, kolik, jak nevyjadřují syntaktické rysy [rod], [číslo] a [pád], jen sémantické rysy [místo], [čas], [kvantita], [způsob], takže v RV jsou licencovány jen v pozicích, v nichž se nepřiděluje pád (Šel do školy, kam / *do kam / do které chodila jeho matka; Šel do školy, *kam / která stojí u nádraží). Požadavek sdílení sémantických rysů Rel a hlavy reguluje jejich distribuci: jsou ve strukturách (a) bez hlavy (Šel, kam ho nohy nesly), (b) s lehkou hlavou tvořenou (b1) t-slovy s rysem [místo], [čas], [kvantita], [způsob] (Šel tam, kam ho nohy nesly), n. (b2) slovy derivovanými z k-slov s rysem [místo], [čas], [kvantita], [způsob] (Šel kamkoli/někam/kamsi, kam ho nohy nesly); struktury (b1) poskytují strategii, jak obejít požadavek sdílení sémantického rysu hlavy a Rel: Šel, kam ho nohy neslyŠel, *kde bylo mokro / Šel tam, kde bylo mokro × Stál, kde bylo mokro × Stál, *kam svítilo slunce / Stál tam, kam svítilo slunce; (c) s adverbiální hlavou (Zabočil doleva, kam ukazovala značka / kde byla lepší cesta); (d) s nominální hlavou obsahující NP/DP n. PP s jménem se sémantickým rysem [místo], [čas], [kvantita], [způsob]: Šel do školy, kam chodila jeho matka / kde se seznámil se svou přítelkyní.

(b) Rel kdoco mají společnou vlastnost tu, že jejich kmen má rys [nominálnost] (proto mají rys [3.os.], viz shoda Kdo čte/*čteš/*čtu) a liší se tím, že kdo má inherentní rys [+pers(onálnost)] a co je zcela podspecifikováné, tj. [ ] (viz ↗zájmeno tázací). Rys [+pers] zájmena kdo generuje jako default jeho gramatické rysy [mask.], [živ.] a [sg.]; jsou vyjadřovány spolu s pádem jeho flexí a ukazovány flexí shodných premodifikátorů (kdo jiný/*jiná/*jiné), a je-li kdo subjektem, flexí shodného predikátu (kdo přišel/*přišla/*přišlo). Absence rysu u co generuje jeho rys [neutr.], který zase ukazuje jednak spolu s pádem jeho flexe (co *jiný/*jiná/jiné), jednak v relaci subjekt-predikátové shody flexe predikátu (co *ležel/*ležela/leželo). K rysu [číslo] viz ↗věty vztažné s lehkou hlavou. V RV jsou tedy tato Rel licencována v pozicích, v nichž je v RV přidělován pád: Kdo měl nohy, šel; Šla, s kým chtěla. Požadavek sdílení sémantických rysů hlavy a Rel reguluje jejich distribuci: jsou ve strukturách (a) bez hlavy (Kdo vyhraje, dostane pohár), (b) s lehkou hlavou tvořenou (b1) t-slovy s rysem [+pers] ten, [ ] to: Ten, kdo vyhraje, dostane pohár, (b2) slovy derivovanými z k-slov s rysem [+pers] kdo, [ ] co: Někdo/kdo/kdokoli, kdo vyhraje, dostane pohár. Struktury (b1) poskytují strategii, jak obejít požadavek sdílení rysu pádu pozice, v níž je RV, a Rel: [Nom[NomKdo vyhraje]], dostane pohár × *[Dat[NomKdo vyhraje]], dám pohár – [Dat[DatTomu, [Nomkdo vyhraje]]], dám pohár; ↗věty vztažné s lehkou hlavou.

(c) Rel čí vyjadřuje posesor, a je tedy frází se stejnou distribucí jako ↗nominální posesiva Petrův/Janin a pronominální posesiva (↗přivlastňovací zájmeno) můj, tvůj…: (a) má rys [+pers], (b) má kongruentní flexi (realizovanou morfémy jako u měkkých adjektiv), kterou získává v prenominální pozici na základě shody s NP/DP označující posesum: [noze koho] / [čí noze ti] × [noze čeho] / [*čí noze ti]. Protože Rel čí získává pád shodou, kdežto RV je v pozici postnominálního gen. věty nadřazené, požadavek sdílení rysu pádu Rel a RV bez hlavy (jestliže element nadřazené věty přiděluje pozici, v níž je RV, pád x, Rel v RV musí být ve stejném pádě x; viz ↗věta vztažná bez hlavy) blokuje RV s čí bez hlavy: *Zpívej píseň gen[acc[čí chleba] jíš ti], a vynucuje strategii lehké hlavy: Zpívej píseň gen[gen[toho], acc[čí chleba] jíš ti] / Zpívej píseň toho, koho chleba jíš; *Věř dat[gen[čího chleba]i se dotýkáš ti] / Věř dat[tomu, gen[čího chleba]i se dotýkáš ti].

(d) Rel který, jaký a jenž vyjadřují rysy [rod], [číslo] a [pád], takže v RV jsou licencovány v pozicích, v nichž se přiděluje pád: Šel do školy, která stojí u nádraží; Šel do školy, do které chodila jeho matka. Požadavek sdílení rysů [rod], [číslo] u Rel a hlavy reguluje jejich distribuci: jsou ve strukturách (a) s nominální hlavou, protože ta má rysy [rod] a [číslo]; k nesdílení rysů čísla viz ↗věty vztažné s jmennou hlavou.

Predikce: (i) Věty s hlavou tvořenou osobními zájmeny 1. a 2. os. licencují Rel kdo i Rel kterýjenž; korelace typu „já – kdo“ se opírá o to, že zájmena typu nevyjadřují ve své vnitřní struktuře rys [rod], nýbrž [+pers], proto *„já – co“. Korelace „já – který/jenž“ se opírá o to, že zájmena typu sice rod nevyjadřují ve své vnitřní struktuře, ale rod (aspoň mužský a ženský) mají od svého referenta a ukazují ho na flexi adjektivního přívlastku: já ubohý / já ubohá / ?já ubohé. (ii) Věty s hlavou tvořenou osobními zájmeny 3. os. mají Rel který/jenž (on – *kdo/*co // který/jenž), protože osobní zájmena 3. osoby vyjadřují flexí hodnoty rysu [rod] a ukazují ho i na flexi adjektivního přívlastku (on ubohý/*ubohá/*ubohé; ona *ubohý/ubohá/*ubohé). (iii) Věty s hlavou tvořenou demonstrativy t‑ (t‑en/‑a/‑o, tak‑ov‑ý/‑á/‑é jsou buď RV s nominální hlavou, kterou v povrchové syntaxi po vynechání jména tvoří ukazovací zájmeno, proto jsou korelace ten, který/jenž, ta, která/jež; to, které/jenž; ti, kteří/jež; takov‑ý/‑á/‑é, jak‑ý/‑á/‑é; resp. ten/ta/to NP, co + resumptivum (Políbil toho muže, kterého/jehož potkal před fakultou / co ho potkal před fakultou). Nebo jsou to RV s lehkou hlavou tento, jejíž rysy licencují korelace ten, kdo; to – co (*Políbil toho muže, koho potkal před fakultou). Proto kontrast: ta Fem.NP/DP,která/jež/co + resumptivum × ta, *kdo/co + resumptivum.

Ve větách s nominální hlavou se sémantickým rysem [+místo], [+časový úsek], [+způsob], [+kvantita] může Rel sdílet tento sémantický rys hlavy, což licencuje Rel kde, kdy, jak, kolik v těch RV, v nichž je Rel v pozici, v níž není přidělován pád (tedy jde o stejnou strategii jako v RV s lehkou hlavou), n. může Rel vyjadřovat shodu rodových hodnot s NP/DP, která je hlavou, což licencuje Rel který, jenž, jaký; kombinace derivují tuto distribuci Rel:

(22)

Poprvé se zamiloval tam, kde / *ve kter- se zamilovala i jeho matka

(23)

Poprvé se zamiloval v té škole, kde / ve které se zamilovala i jeho matka

(24)

Poprvé se zamiloval v té škole, *kde/která stála u nádraží

(e) Rel jehož, jejíž, jejichž vyjadřují posesor – jako Rel čí – a navíc vyjadřují dva rysy rodu a čísla: jednak – jako Rel čí – rysů rodu (+ u mužských jmen životnosti) a čísla (a pádu), které Rel získává v prenominální pozici na základě shody s NP/DP označující posesum; tyto rysy vyjadřuje flexí jen jejíž pro mužský a střední rod, jednak – navíc od Rel čí – rysů rodu (+ u mužských jmen životnosti) a čísla, které vyjadřují inherentně (jehož [mask./neut.sg.], jejíž [fem.sg.], jejichž [mask./fem./neut.pl.]; viz ↗věta vztažná s jmennou hlavou. Tato Rel jsou tedy licencována v posesivních strukturách s nominální hlavou, neboť struktura musí přidělit rod, číslo a pád na základě shody (s NP/DP označující posesum), ale taky poskytnout antecedens shody inherentních rysů rodu a čísla, a tím je nominální hlava; identita těchto rysů vyjadřuje, že Rel a hlava jsou posesor: Srov. z různých rysů Rel číjehož, jejíž, jejichž derivovanou distribuci: čí v RV s lehkou hlavou, jehož, jejíž, jejichž v RV s nominální hlavou: Věř dat[tomu,gen[čího chleba]i se dotýkáš ti] × Věř dívce/Evě, jejíhož chleba se dotýkáš.

(f) Rel což je derivovávno z k‑slova co a aplikace elsewhere condition (a patrně dalších pravidel) zajistí, že všude jinde kromě toho, kde bude aplikováno specifické pravidlo [Pers] → kdo, bude aplikováno pravidlo obecné [X] → co, tedy ve strukturách s antecedentem AP, AdvP, IP, CP i kombinací CP (25), ale taky ve strukturách s antecedentem NP/DP, pokud je v RV predikována identita referentu což a NP/DP (26):

(25a)

Petr byl včera [unavený], [což] byl i dnes

(25b)

Učí se tam [denně], [což] znamená i v neděli

(25c)

Petr musel včera [psát domácí úkol], [což] už dnes nebude muset

(25d)

[Petr včera přišel pozdě], [což] se Marii nelíbilo

[Nekuř], což ti upřímně radím

(25e)

[Na Šumavě je mnoho nových hotelů a neustále vznikají nové], [což] přináší ekologické problémy

(26)

Naproti stojí [univerzitní knihovna], [což] je nejmodernější budova ve městě

[Naproti stojí univerzitní knihovna], [což] jsem netušil

(26a)

Naproti stojí [univerzitní knihovna], [kterážto stavba] je nejmodernější budova ve městě

O Rel typu pročež ↗věta vztažná nerestriktivní.

Hlavní styly syntaktické a sémantické analýzy RV viz ↗věta vztažná s jmennou hlavou, ↗věta vztažná bez hlavy. Viz též ↗vztažná věta s lehkou hlavou.

Rozšiřující
Literatura
  • Alexiadou, A. & P. Law ad. (eds.) The Syntax of Relative Clauses, 2000.
  • Andrews, A. Relative Clauses. In Shopen, T. (ed.), Language Typology and Syntactic Description 2, 2007, 206–263.
  • Bianchi, V. The Raising Analysis of Relative Clauses: A Reply to Borsley. LI 31, 2000, 123–140.
  • Bianchi, V. Headed Relative Clauses in Generative Syntax – Part I. In Glot International, 6 (7), 2002, 197–203, Part II, Glot International, 6 (8), 2002, 235–247.
  • Birkner, K. Relativ(satz)konstruktionen im gesprochenen Deutsch: Syntaktische, prosodische, semantische und pragmatische Aspekte, 2008.
  • Borsley, R. D. Relative Clauses and the Theory of Phrase Structure. LI 28, 1997, 629–647.
  • Cid Abasolo, C. Tipología de las cláusulas relativas en las lenguas eslavas (el caso del checo). In Artiagoitia, X. & P. G. Mendizabal ad. (eds.), Erramu Boneta. Festschrift for Rudolf P. G. de Rijk, 2002, 121–143.
  • Citko, B. On Headed, Headless, and Light-headed Relatives. NLLT 22, 2004, 95–126.
  • Comrie, B. Language Universals and Linguistic Typology, 1981.
  • Daneš, F. & Z. Hlavsa a kol. Větné vzorce v češtině, 1981.
  • de Vries, M. The Syntax of Relativization, 2002.
  • Downing, B. T. Some Universals of Relative Clause Structure. In Greenberg, J. H. (ed.), Universals of Human Language 4, 1978, 375–418.
  • Chang, H. Y. Relative Clauses, 2008.
  • Keenan, E. L. Relative Clauses. In Shopen, T. (ed.), Language Typology and Syntactic Description 2, 1985,141–170.
  • Křížková, H. Relativní věty v současných slovanských jazycích. Sl 40, 1971, 118–175.
  • Kurzová, H. Der Relativsatz in den indoeuropäischen Sprachen, 1981.
  • Lehmann, Ch. Der Relativsatz, 1984.
  • Lehmann, Ch. Relativization. In Bright, W. (ed.), International Encyclopedia of Linguistics 4, 1992, 333–335.
  • MSoČ 2, 2014.
  • Nuamthanom, L. A Study of Discourse Functions of Relative Clauses from a Functional Sentence Perspective Framework. PhD. diss., Indiana Univ., 2003.
  • Oliva, K. O gramatických a negramatických konstrukcích se vztažnými zájmeny kterýjenž. In Č-US 5, 2004, 378–383.
  • Poldauf, I. Vztažné věty v angličtině a v češtině. Sborník Vysoké školy pedagogické, Jazyk a literatura, 1955, 159–194.
  • Rappaport, G. C. The Czech Possessive Relative Pronoun jehož and its Paradigm: Synchronic Morphosyntax and Developmental Pathway of the Slavic Relative Clause. SEEJ 44, 2000, 1–28.
  • Sag, I. A. English Relative Clauses. JL 33, 1997, 431–483.
  • Sbg, 1972.
  • , 1998.
  • Seaman, S. E. Relativization: A Comparison of Old Church Slavic, Serbo-Croatian, Russian and Czech. PhD. diss., Univ. of Texas at Austin, 1992.
  • Sou, 1972.
  • SSČ, 1972.
  • Szucsich, L. The Structure of Relative Clauses in Slavic. In Kosta, P. & J. Błaszczak (eds.), Investigations into Formal Slavic Linguistics, 2003, 697–714.
  • Uhlířová, L. Knížka o slovosledu, 1987.
  • Uhlířová, L. Vztažné věty v češtině: vztah mezi jejich syntaktickou strukturou a aktuálním členěním. SaS 55, 1994, 90–98.
  • Vergnaud, J. R. French Relative Clauses. PhD. diss., MIT, 1974.
  • VT, 1985.
  • Zubatý, J. Jenž, který, kdo, co. 2, 1918, 37–44.
Citace
Petr Karlík (2017): VZTAŽNÁ VĚTA. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/VZTAŽNÁ VĚTA (poslední stažení: 19. 11. 2017)

Další pojmy:

gramatika syntax

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2017

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka