VLASTNÍ JMÉNO MÍSTNÍ PŘEZDÍVKOVÉ

Základní

Vlastní jméno místní (↗toponymum, ↗oikonymum) označující osadu pojmenovanou podle jejích obyvatel, charakteru jejich činnosti, polohy apod., obvykle hodnocených ironicky nebo posměšně. Termín v.j.m.p. označuje v užším slova smyslu oikonyma složená ze dvou základů, a to nejčastěji slovesného a jmenného, např. Kozojedy, Poděbrady, Tatobity, Žabovřesky (srov. ✍Šlosar, 1999:23), která byla ve starší literatuře hodnocena jako „charakterisující či povahopisná“ n. ironická, přezdívková (✍Jireček, 1863:63–64; ✍Vašek, 1877; srov. též výklady v MJČ I–V, 1947–1967). ✍Jireček (1863:65) dokonce předpokládal, že daná toponyma motivovala vznik ↗antroponym typu Drbohlav, Suchomel.

K hodnocení motivace v.j.m.p. je posledním zásadním názorem, ve vztahu ke starší literatuře polemickým, studie ✍Lutterera (1964), která vychází z psychologické interpretace toponym, či alespoň jejich části, a přináší dělení v.j.m.p. na toponyma z (i) z osobních jmen v množném čísle (tzv. rodinných), např. Nebovidy, Všeliby; (ii) ze jmen podle zaměstnání obyvatel (viz ↗vlastní jméno místní služební), např. Močerady, tj. ‘ves lidí odvodňujících močály’, Voděrady, tj. ‘ves lidí zabývajících se rybolovem’; (iii) ze jmen v přeneseném významu (tzv. metaforických), např. Sovolusky, tj. ‘ves lidí žijících na samotě spíše než ves lidí zabíjejících sovy’; (iv) ze jmen čistě topických (neosobního původu), např. Kostomlaty, tj. ‘ves, kde jsou mlaty na kosti’. Jako v.j.m.p. sensu stricto Lutterer hodnotí oikonyma odkazující k nezvyklému zacházení se zvířaty n. pojídání jejich masa, např. Kotopeky, Mrchojedy, Pobipsy (dnes Polipsy). O přezdívkovém charakteru těchto oikonym svědčí také to, že předpokládaná antroponyma v jejich základech nejsou doložena v nejstarším materiálu č. osobních jmen (srov. ✍Pleskalová, 1998).

V.j.m.p., resp. složená oikonyma, jsou charakteristická pro nejstarší sídelní území a jeho postupné rozšiřování ve 12. stol. (např. typ Kladruby ‘ves dřevorubců’, Voděrady), ale nikoliv již pro kolonizaci 13. stol. (OČSMJ, 1960:34–78; ✍Šmilauer, 1969); později se objevují pouze vzácně, např. Otavožaty založené 1730 v sousedství starší vsi Senožaty (MJČ III, 1951, 304–305).

V širokém pojetí v.j.m.p. k nim lze přiřadit také nestandardizované ↗přezdívky, často ironické n. pejorativní, existující paralelně vedle podob úředních, motivované např. velikostí, vzhledem, polohou či významem obce: Čína (Všemina, odlehlost), Blátošlapy (Havířov, město‑staveniště), Sračkov (Malá Lípa, neudržovaná cesta), Šmoulov (Koloděje, Zvole, Újezd nad Lesy, podobnost s barevnými domečky pohádkových postaviček Šmoulů); jazykovou specifičností regionu: Paríž (Hlohovec, výslovnost r místo ř); posměškem: Brežněves (Zaječov), Jakešova Lhota (Nymburk, Šonov, podle komunistických politiků), Psojedy (Jalubí); jazykovou hrou s originálním názvem, např. Blekfild (Brno‑Černá Pole), Capndorf (Kozlovice, nář. cap ʻkozel’), Chlastndorf (Slopné, nář. slopať ‘opíjet se’), St. Louis (Stará Loza) apod.

Samostatný typ v.j.m.p. představují přezdívky a přezdívková spojení, v jejichž pozadí je třeba hledat propagační cíle (place brandingplace marketing), popř. novinářskou manýru. Tato pojmenování využívají ↗exonyma n. ↗endonyma, např. Východočeské/Hanácké/Valašské Athény (Chrudim/Kroměříž/Valašské Meziříčí), Paříž Hané (Prostějov), Středoevropský Detroit (Mladá Boleslav), polski Pittsburgh (Katowice), polski Manchester (Łódź), Nordens Venedig (tj. norské Benátky, Stockholm), popř. opisná vyjádření, např. Salon republiky (Hradec Králové), Ocelové srdce republiky (Ostrava), Perla Hané (Olomouc), City of Dreaming Spires (‘město snících věží’, Oxford), The Big Apple (‘velké jablko’, New York). Řada přívlastků využívajících toponyma, např. český/moravský/slezský Manchester (Humpolec, Kladno, Ústí nad Orlicí/Brno/Krnov), nejen svojí rozkolísanou pravopisnou podobou, ale také referencí k více objektům spojeným společnými charakteristikami (např. v případě Manchesteru jde o metaforu s obecným významem ʻprůmyslové centrum’; viz ↗metaforické vlastní jméno) dokládá proces ↗apelativizace uvedených vlastních jmen (✍David & Semian, 2015).

Rozšiřující
Literatura
  • Bělohlávek, M. Ejpovice – Steindörfel. ZMK 13, 1972, 7–9.
  • Čornejová, M. Tvoření nejstarších českých místních jmen, 2009.
  • David, J. & M. Semian. Bohemian Manchester, Moravian Klondike and Silesian Versailles: Attributive Structures of Foreign Place Names in Contemporary Czech Journalism. SaS 75, 2015, 129–147.
  • Hospers, G.-J. Borders, Bridges and Branding: The Transformation of the Øresund Region into Imagined Space. European Planning Studies 14, 2006, 1015–1033.
  • Jireček, H. Slovanské právo v Čechách a na Moravě I, 1863.
  • Kałuski, S. & T. Komornicki. Słownik niekonwencjonalnych nazw geograficznych, 1996.
  • Kloferová, S. Vy neznáte Cajzla? (K původu a významu přezdívky). 89, 2006, 191–197.
  • Krško, J. Niekoľko pohľadov na prezývkové vlastné meno. In Varia 9. Zborník materiálov z 9. kolokvia mladých jazykovedcov, 2002, 129–135.
  • Lutterer, I. Psychologie pojmenování a tzv. přezdívková jména místní. 47, 1964, 81–87.
  • Lutterer, I. & R. Šrámek. Zeměpisná jména v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, 1997, 37.
  • MJČ I–V, 1947–1967.
  • MJMS I–II, 1970, 1980.
  • OČSMJ, 1960.
  • Plaček, M. Prajzáci aneb k osudům Hlučínska, 2007, 164–165.
  • Pleskalová, J. Tvoření nejstarších českých osobních jmen, 1998.
  • Room, A. Nicknames of Places, 2006.
  • Rubín, A. Metajazykové přezdívky v jihozápadočeských nářečích. 61, 1978, 83–88.
  • Sobotka, P. Kratochvilná historie měst a míst státu Československého s přídavkem lužicko-srbské a haličsko-rusínské, 1920.
  • Spal, J. Místní jména obyvatelská zakončená na ‑any. In SbVPŠP, Jazyk a literatura 1, 1958, 5–133.
  • Spal, J. Co znamenalo místní jméno Mrchojedy? ZMK 13, 1972, 163–167.
  • Šlosar, D. Česká kompozita diachronně, 1999.
  • Šmilauer, V. Atlas místních jmen v Čechách, 1969.
  • Šrámek, R. Problematika studia přezdívek obcí. Národopisné aktuality 1, 1977, 29–54.
  • TSO, 1973, 118–119.
  • Vašek, A. O složených slovech v češtině. Časopis Matice moravské 9, 1877, 63–79.
Citace
Jaroslav David (2017): VLASTNÍ JMÉNO MÍSTNÍ PŘEZDÍVKOVÉ. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/VLASTNÍ JMÉNO MÍSTNÍ PŘEZDÍVKOVÉ (poslední přístup: 24. 4. 2019)

Další pojmy:

onomastika

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka