VERBÁLNÍ SUBSTANTIVUM  (podstatné jméno slovesné, -ní-/-tí-nominalizace)

Základní

Jméno odvozené ze slovesného kmene příponou ‑ní‑/‑tí‑, primárně označující událost (děj n. stav), sekundárně může označovat též výsledek děje, popř. jiný předmět, osobu či místo s dějem/stavem spjaté; např.:

(a)

Oznámeníděj výsledků předsedou komise proběhlo v tichosti

(b)

Na vývěsce viselo nové oznámenívýsledek o změně cen plynu a elektřiny

(c)

Včera jsem koupil dvě překrásná svatební oznámenípředmět

Za účelem odlišení první významové skupiny (typu (a)) od zbývajících dvou (typu (b) a (c)) se mluví o v.s. dějových (eventivních) v (a) a v.s. výsledkových (rezultativních) v (b) a (c), přičemž výsledková jména, tzv. result nouns, zahrnují jak jména výsledků dějů v pravém slova smyslu, tak jména ostatních předmětů, osob či míst s dějem spjatých, srov. ✍Grimshaw(ová) (1990). Jména na ‑ní‑/‑tí‑ jsou nejproduktivnější ze všech ↗substantiv dějových typu četba, hra, jásot, ale i ze všech ↗deverbálních substantiv. Mohou být odvozena ze všech sloves kromě několika sloves modálních a sponových, srov. *možení, ?musení, *smění, *mění (ale jmění, být k mání), *stání se, *bytí někým (ale existenciální bytí či nebytí). Pokud označuje děj, zachovává v.s. argumentovou strukturu (↗valenční rámec) slovesa, z něhož je odvozeno; mění se pouze povrchová realizace participantů/argumentů, a to následujícím způsobem: (1) Argument sloves intranzitivních může mít buď formu postnominálního gen., n. – v případě, že se jedná o jednoslovné pojmenování v jednotném čísle označující životnou entitu – formu prenominálního posesivního adjektiva, popř. posesivního zájmena. Postnominální forma je v takovém případě méně preferovaná: zívání pana prezidenta × prezidentovo zívání / jeho zívání × ?zívání prezidenta, ale zamrznutí rybníka × *rybníkovo zamrznutí. (2) Interní argument sloves tranzitivních nesoucí roli patiens se řídí stejnými pravidly jako jediný argument sloves intranzitivních. V případě, že je (a) interní argument vyjádřen postnominálním gen., má externí argument, nesoucí roli agens, formu postnominálního bezpředložkového instr., anebo – pokud jde o jednoslovné pojmenování životné entity v jednotném čísle – formu prenominálního posesiva: přemlouvání stařenky podvodným prodavačem × prodavačovo / jeho přemlouvání stařenky. Formu prenominálního gen. může mít externí argument v této konfiguraci jen tehdy, je‑li vyjádřen jménem s adjektivní flexí: Lukavského / *Štěpánka recitování Kainara. Je‑li (b) interní argument vyjádřen jako prenominální posesivní adjektivum, má agens, je‑li vyjádřený, formu postnominálního instr.: ?stařenčino přemlouvání podvodným prodavačem, ??stařenčino přemlouvání prodavačem. (Zejména druhá konstrukce má pouze okrajový charakter, pravděpodobně proto, že jí konkuruje preferovanější prodavačovo přemlouvání stařenky.) Je‑li (c) interní argument nevyjádřený, může mít ↗externí argument formu postnominálního gen.n. prenominálního posesiva. Takové konstrukce jsou však dvojznačné mezi agentní a patientní interpretací jediného „viditelného“ argumentu: prodavačovo přemlouvání (prodavač = přemlouvající n. přemlouvaný), přemlouvání podvodného prodavače (podvodný prodavač = přemlouvající n. přemlouvaný). Konstrukce, kde hloubkový subjekt zůstává v instr. i přes nevyjádřenost hloubkového objektu, je údajně negramatická (viz pro angl. ✍Williams, 1987): *přemlouvání podvodným prodavačem, *pečení naší babičkou. V ČNK lze ale nalézt příklady, které toto hodnocení pro č. zpochybňují v případě tranzitivních v.s. s implicitním objektem: Papež František chce rázně potírat sexuální zneužívání kněžími. (3) Vyjádření hloubkového subjektu a přímého objektu u v.s. odvozených od ↗sloves ditranzitivních se řídí stejnými pravidly jako u sloves monotranzitivních; nepřímý objekt si uchovává stejnou formu jako ve verbální struktuře, tj. dativ či jiný předložkový n. prostý pád. Na rozdíl od věty je však v případě tzv. ditranzitiv s vysokým dat. neutrální slovosled takový, že nepřímý objekt v dat. následuje hloubkový přímý objekt v gen.: Karel přednesl Marii báseň × Karlovo přednesení básně Marii, ??Karlovo přednesení Marii básně. Také všechny ostatní argumenty a adjunkty jsou slovosledně řazeny za argumentem v gen. (je‑li přítomen), viz např. maminčino hnětení těsta holýma rukama na starém kuchyňském válu, nečekané odejití profesora Dvořáka do předčasného důchodu. Pro adjunkty, které jsou ve větě vyjadřovány krátkými, jednoslovnými adverbii, je u v.s. (a v nominalizacích obecně) preferována adjektivní forma: Karel pravidelně běhá × Karlovo pravidelné běhání / ??Karlovo běhání pravidelně (mě inspiruje). Srov.: Karel chodí do hospody každou druhou sobotu – Karlovo chození do hospody každou druhou sobotu (mě rozčiluje). Pokud označuje v.s. výsledek děje (a ne děj samotný), dochází někdy k posunům ve formě i počtu argumentů, které na sebe v.s. váže, srov. např. Upozornění řidičů na nebezpečnost dané situace proběhlo během několika minut již na začátku kurzu × V knize se objevilo několik upozornění pro řidiče / řidičům; k tomu zejm. ✍Kolářová (2010).

V tradiční č. lingvistice se v.s. analyzují buď v rámci Dokulilovy ↗OTS, přičemž se neodvozuje realizace aktantů (např. Jelínek v TSČ 2, 1967:562–653) n. jako ↗nominalizace větných struktur, přičemž se neodvozuje vnitřní struktura v.s., ale pomocí transformací větných struktur se odvozuje realizace aktantů.

Z hlediska stylu slouží v.s. dějová jako prostředek ke „zhuštění“ informace, a jsou proto běžná ve ↗stylu publicistickém a ↗stylu administrativním, zatímco v běžném mluveném diskurzu se příliš nevyskytují.

Rozšiřující

Jméno odvozené ze slovesného kmene příponou ‑ní‑/‑tí‑, primárně označující událost (děj n. stav), sekundárně může označovat též výsledek děje, popř. jiný předmět, osobu či místo s dějem/stavem spjaté; např.:

(a)

Oznámeníděj výsledků předsedou komise proběhlo v tichosti

(b)

Na vývěsce viselo nové oznámenívýsledek o změně cen plynu a elektřiny

(c)

Včera jsem koupil dvě překrásná svatební oznámenípředmět

Za účelem odlišení první významové skupiny (typu (a)) od zbývajících dvou (typu (b) a (c)) se mluví o v.s. dějových (eventivních) v (a) a v.s. výsledkových (rezultativních) v (b) a (c), přičemž výsledková jména, tzv. result nouns, zahrnují jak jména výsledků dějů v pravém slova smyslu, tak jména ostatních předmětů, osob či míst s dějem spjatých, srov. ✍Grimshaw(ová) (1990). Jména na ‑ní‑/‑tí‑ jsou nejproduktivnější ze všech ↗substantiv dějových typu četba, hra, jásot, ale i ze všech ↗deverbálních substantiv. Mohou být odvozena ze všech sloves kromě několika sloves modálních a sponových, srov. *možení, ?musení, *smění, *mění (ale jmění, být k mání), *stání se, *bytí někým (ale existenciální bytí či nebytí). Pokud označuje děj, zachovává v.s. argumentovou strukturu (↗valenční rámec) slovesa, z něhož je odvozeno; mění se pouze povrchová realizace participantů/argumentů, a to následujícím způsobem: (1) Argument sloves intranzitivních může mít buď formu postnominálního gen., n. – v případě, že se jedná o jednoslovné pojmenování v jednotném čísle označující životnou entitu – formu prenominálního posesivního adjektiva, popř. posesivního zájmena. Postnominální forma je v takovém případě méně preferovaná: zívání pana prezidenta × prezidentovo zívání / jeho zívání × ?zívání prezidenta, ale zamrznutí rybníka × *rybníkovo zamrznutí. (2) Interní argument sloves tranzitivních nesoucí roli patiens se řídí stejnými pravidly jako jediný argument sloves intranzitivních. V případě, že je (a) interní argument vyjádřen postnominálním gen., má externí argument, nesoucí roli agens, formu postnominálního bezpředložkového instr., anebo – pokud jde o jednoslovné pojmenování životné entity v jednotném čísle – formu prenominálního posesiva: přemlouvání stařenky podvodným prodavačem × prodavačovo / jeho přemlouvání stařenky. Formu prenominálního gen. může mít externí argument v této konfiguraci jen tehdy, je‑li vyjádřen jménem s adjektivní flexí: Lukavského / *Štěpánka recitování Kainara. Je‑li (b) interní argument vyjádřen jako prenominální posesivní adjektivum, má agens, je‑li vyjádřený, formu postnominálního instr.: ?stařenčino přemlouvání podvodným prodavačem, ??stařenčino přemlouvání prodavačem. (Zejména druhá konstrukce má pouze okrajový charakter, pravděpodobně proto, že jí konkuruje preferovanější prodavačovo přemlouvání stařenky.) Je‑li (c) interní argument nevyjádřený, může mít ↗externí argument formu postnominálního gen.n. prenominálního posesiva. Takové konstrukce jsou však dvojznačné mezi agentní a patientní interpretací jediného „viditelného“ argumentu: prodavačovo přemlouvání (prodavač = přemlouvající n. přemlouvaný), přemlouvání podvodného prodavače (podvodný prodavač = přemlouvající n. přemlouvaný). Konstrukce, kde hloubkový subjekt zůstává v instr. i přes nevyjádřenost hloubkového objektu, je údajně negramatická (viz pro angl. ✍Williams, 1987): *přemlouvání podvodným prodavačem, *pečení naší babičkou. V ČNK lze ale nalézt příklady, které toto hodnocení pro č. zpochybňují v případě tranzitivních s implicitním objektem: Papež František chce rázně potírat sexuální zneužívání kněžími. (3) Vyjádření hloubkového subjektu a přímého objektu u v.s. odvozených od ↗sloves ditranzitivních se řídí stejnými pravidly jako u sloves monotranzitivních; nepřímý objekt si uchovává stejnou formu jako ve verbální struktuře, tj. dativ či jiný předložkový n. prostý pád. Na rozdíl od věty je však v případě tzv. ditranzitiv s vysokým dat. neutrální slovosled takový, že nepřímý objekt v dat. následuje hloubkový přímý objekt v gen.: Karel přednesl Marii báseň × Karlovo přednesení básně Marii, ??Karlovo přednesení Marii básně. Také všechny ostatní argumenty a adjunkty jsou slovosledně řazeny za argumentem v gen. (je‑li přítomen), viz např. maminčino hnětení těsta holýma rukama na starém kuchyňském válu, nečekané odejití profesora Dvořáka do předčasného důchodu. Pro adjunkty, které jsou ve větě vyjadřovány krátkými, jednoslovnými adverbii, je u v.s. (a v nominalizacích obecně) preferována adjektivní forma: Karel pravidelně běhá × Karlovo pravidelné běhání / ??Karlovo běhání pravidelně (mě inspiruje). Srov.: Karel chodí do hospody každou druhou sobotu – Karlovo chození do hospody každou druhou sobotu (mě rozčiluje). Pokud označuje v.s. výsledek děje (a ne děj samotný), dochází někdy k posunům ve formě i počtu argumentů, které na sebe v.s. váže, srov. např. Upozornění řidičů na nebezpečnost dané situace proběhlo během několika minut již na začátku kurzu × V knize se objevilo několik upozornění pro řidiče / řidičům; k tomu zejm. ✍Kolářová (2010).

V tradiční č. lingvistice se v.s. analyzují buď v rámci Dokulilovy ↗OTS, přičemž se neodvozuje realizace aktantů (např. Jelínek v TSČ 2, 1967:562–653) n. jako ↗nominalizace větných struktur, přičemž se neodvozuje vnitřní struktura v.s., ale pomocí transformací větných struktur se odvozuje realizace aktantů.

Z hlediska stylu slouží v.s. dějová jako prostředek ke „zhuštění“ informace, a jsou proto běžná ve ↗stylu publicistickém a ↗stylu administrativním, zatímco v běžném mluveném diskurzu se příliš nevyskytují.

Literatura
  • Abney, S. P. The English Noun Phrase in its Sentential Aspect. PhD. diss., MIT, 1987.
  • Alexiadou, A. Functional Structure in Nominals: Nominalization and Ergativity, 2001.
  • Alexiadou, A. & L. Haegeman ad. Noun Phrase in the Generative Perspective, 2007.
  • Alexiadou, A. & M. Rathert (eds.) The Syntax of Nominalizations across Languages and Frameworks, 2010.
  • Baker, M. C. Thematic Roles and Syntactic Structure. In Haegeman, L. (ed.), Elements of Grammar, 1997, 73–117.
  • Borer, H. The Form, the Forming, and the Formation of Nominals. Rkp., 1999.
  • Burzio, L. Italian Syntax, 1986.
  • Čermáková, A. Valence českých substantiv, 2009.
  • Dowty, D. R. Word Meaning and Montague Grammar: The Semantics of Verbs and Times in Generative Semantics and in Montague's PTQ, 1979.
  • Dvořák, V. Inherent Case and Locality Requirement: Evidence from Ditransitives and their Nominalizations. UPWPL 17.1: Proceedings of PLC 34, 2011, 95–104.
  • Dvořák, V. Case Assignment, Aspectual Properties and (Non-)expression of Patients: A Study of the Internal Structure of Czech Verbal Nouns. In Spevak, O. (ed.), Noun Valency, 2014, 89–112.
  • Dvořáková-Procházková, V. Argument Structure of Czech Event Nominals. In Marušič, F. & R. Žaucer (eds.), Studies in Formal Slavic Linguistics: Contributions from FDSL 6.5, 2008, 73–90.
  • Fu, J. & T. Roeper ad. The VP within Process Nominals: Evidence from Adverbs and the VP Anaphor do – so. NLLT 19, 2001, 549–582.
  • Grimshaw, J. Argument Structure, 1990.
  • Grimshaw, J. Extended Projection. Rkp., Brandeis University, 1991.
  • Hale, K. & S. J. Keyser. On Argument Structure and Lexical Expression of Syntactic Relations. In Hale, K. & S. J. Keyser (eds.), The View from Building 20: Essays in Linguistics in Honor of Sylvian Bromberger, 1993, 53–109.
  • Hazout, I. Action Nominals and the Lexicalist Hypothesis. NLLT 13, 1995, 355–404.
  • Hron, D. On the Derivation of Reflexive Nouns: The Case of Czech, 2005 (http://linguistics.huji.ac.il/IATL/).
  • Chomsky, N. Remarks on Nominalization. In Jacobs, R. S. & P. S. Rosenbaum (eds.), Readings in English Transformational Grammar, 1970, 184–221.
  • Chomsky, N. Knowledge of Language: Its Nature, Origin and Use, 1986.
  • Jablońska, P. Radical Decomposition and Argument Structure. PhD. diss., University of Tromsø, 2007.
  • Jelínek, M. Jména dějová. In TSČ 2, 1967, 562–653.
  • Karlík, P. Valence substantiv v modifikované valenční teorii. In Č-US 2, 2000, 181–192.
  • Karlík, P. Ještě jednou k českým deverbálním substantivům. In Č-US 4, 2002, 13–23.
  • Karlík, P. Mají dějová substantiva slovesný rod? In Č-US 5, 2004, 33–46.
  • Karlík, P. Mixed Nominals in Czech. In Dočekal, M. & P. Karlík ad. (eds.), Czech in Generative Grammar, 2007, 105–117.
  • Karlík, P. Bemerkungen zur Diachronie der tschechischen -ní-/-tí-Derivate. AnSP 39, 2012, 113–145.
  • Karlík, P. & N. Nübler. Poznámky k nominalizaci v češtině. SaS 59, 1998, 105–112.
  • Kolářová, V. Valence deverbativních substantiv v češtině, 2010.
  • Kratzer, A. Severing the External Argument from its Verb. In Rooryck, J. & L. Zaring (eds.), Phrase Structure and the Lexicon, 1996, 109–137.
  • Lees, R. B. The Grammar of English Nominalization, 1960.
  • Marantz, A. No Escape from Syntax: Don’t Try Morphological Analysis in the Privacy of Your Own Lexicon. UPWPL 4.2: Proceedings of PLC 21, 1997, 201–225.
  • Medová, L. Reflexive Clitics in the Slavic and Romance Languages. PhD. diss., Princeton Univ., 2009.
  • Newmeyer, F. J. Some Remarks on Roeper’s Remarks on Chomsky’s “Remarks”. SKASE 2, 2005, 22–39 (http://www.skase.sk/).
  • Novotný, J. Valence dějových substantiv v češtině, 1980.
  • Panevová, J. Poznámky k valenci podstatných jmen. In Č-US 2, 2000, 173–180.
  • Procházková, V. Argument Structure of Czech Event Nominals. MPhil thesis, University of Tromsø, 2006.
  • Reinhart, T. & T. Siloni. The Lexicon-Syntax Parameter: Reflexivization and Other Arity Operations. LI 36, 2005, 389–436.
  • Roeper, T. & A. van Hout. The Impact of Nominalization on Passive, -able and Middle: Burzio’s Generalization and Feature-Movement in the Lexicon. MITWPL 35: Papers from the UPenn/MIT Roundtable on the Lexicon, 1999, 185–211.
  • Scheer, T. The Rhythmic Law in Czech: Vowel-final Prefixes. In Zybatow, G. & U. Junghanns ad. (eds.), Current Issues in Formal Slavic Linguistics: Proceedings of FDSL 3, 2001, 37–48.
  • Siloni, T. Noun Phrases and Nominalizations: The Syntax of DPs, 1997.
  • Stehlíková, L. Morfosyntaktické vlastnosti deverbálních jmen na -ní-/-tí-. PhD. dis., FF MU, Brno, 2010.
  • Svenonius, P. Slavic Prefixes Inside and Outside VP. Nordlyd 32:2, 2004, 205–253.
  • TSČ 2, 1967.
  • Veselovská, L. Possessive Movement in the Czech Nominal Phrase. JSL 6, 1998, 255–300.
  • Veselovská, L. K analýze českých deverbálních substantiv. In Č-US 3, 2001, 11–27.
  • Veselovská, L. & P. Karlík. Analytic Passives in Czech. ZfSl 49, 2004, 163–245.
  • Williams, E. English as an Ergative Language: The Theta Structure of Derived Nouns. Papers from the 23rd Annual Regional Meeting of CLS, 1987, 366–375.
  • Ziková, M. Why Czech Case Markers Sometimes Get Lost. In Dočekal, M. & P. Karlík ad. (eds.), Czech in Generative Grammar, 2007, 190–203.
  • Ziková, M. Lexical Prefixes and Templatic Domains: Prefix Lengthening in Czech. In Ziková, M. & M. Dočekal (eds.), Slavic Languages in Formal Grammar: Proceedings of FDSL 8.5, 2012, 325–338.
  • Zucchi, A. The Language of Propositions and Events: Issues in the Syntax and Semantics of Nominalization. PhD. diss., UMass, 1989.
Citace
Věra Dvořák (2017): VERBÁLNÍ SUBSTANTIVUM. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/VERBÁLNÍ SUBSTANTIVUM (poslední přístup: 18. 7. 2018)

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka