VĚTNÝ ČLEN

Základní

Termín klasické závislostní gramatiky, dnes využívaný zvl. v mluvnicích pro školu a pro veřejnost. Je to syntakticky relevantní element větné struktury, ke kterému se dospívá na základě syntaktické analýzy. Pro č. jako jazyk s bohatou ↗flexí vyhovuje v takových gramatikách analýza, v níž se reflektuje, že syntaktické vztahy mezi elementy struktury, které teorie větných členů chce popsat, se zviditelňují především právě flexí, nikoli např. především pozicí v lineárním řetězci (slovosledem), jako je tomu např. v angl., jaz. s chudou morfologií. Srov. rozdíl mezi (1) a (2):

(1)

[Petr-0nom.]podmět

miluje

[Jan-aakuz.]předmět

[Jan-aakuz.]předmět

miluje

[Petr-0nom.]podmět

(2)

[Peter]podmět

loves

[John]předmět

[John]podmět

loves

[Peter]předmět

č. prostředí je představa o v.č. spojena s pojetím Šmilauera (NS, 1969), resp. s Českou mluvnicí Havránka & Jedličky (ČM, 1981). Vychází z toho, že části věty vytvářejí ↗skladební dvojice s různým syntaktickým vztahem mezi jejími členy. V.č. jsou zde ↗autosémantické slovní druhy, ↗nástavbové slovní druhy↗začleněné věty vedlejší. ↗Synsémantické slovní druhy v.č. nejsou (podle školské praxe proto, že se na ně – na rozdíl od autosémantik – nelze dobře zeptat, srov. Také odpověděl?odpověděl × Rychle odpovědělJak odpověděl?).

Rozlišování v.č. holýchv.č. rozvitých má reflektovat vícestupňovitost syntaktické struktury věty ([[Starší]přívlastek [bratr]holý podmět]rozvitý podmět [[umřel]holý přísudek [v pátek]přísl. určení]rozvitý přísudek) a endocentričnost syntaktických struktur, tj. že komplexní/rozvitý větný člen má vlastnosti členu, který je v tomto rozvitém výrazu holým v.č.: [Starší bratr // Bratr] umřel × [Starší bratr // *Starší] umřel. Závislý člen skladební dvojice se v tradičních syntaxích klasifikuje na základě různorodých kritérií a dospívá se pak k rozlišování v.č., které jsou velmi heterogenní: ↗podmět, ↗přísudek, ↗předmět, ↗přívlastek, ↗příslovečné určení, ↗přístavek, ↗doplněk. V teoretickém rámci ↗DVS ( 3, 1987; , 1998; ČŘJ, 1996; AGSČ, 2013) n. ↗FGP (MSoČ 2, 2014) se při analýze věty vychází z ↗valence. Rozlišují se pak v.č. valenční × v.č. nevalenční, v.č. obligatorní × v.č. fakultativní/potenciální apod. Rozdíl mezi tradičním (školským) pojetím v.č. a jejich pojetím valenčním je především v analýze podmětu: pro šmilauerovskou syntax je to (spolu s přísudkem) člen základní, pro valenční syntax člen závislý (na přísudku). Ve valenčních teoriích se v.č. ozn. termíny jako např. ↗komplement, ↗adjunkt, ↗suplement, ↗kopredikát. Přívlastek se pak chápe za specifický v.č., v  (1998) explicitně za člen nominální skupiny, nikoli věty, a je snaha ho pokládat za člen vznikající transformací: číst knihupředmět → čtení knihypřívlastek; viz analýzu ve VT (1985). Vztah mezi větněčlenským přístupem šmilauerovského typu a větněčlenským přístupem valenčním analyzuje ✍Uličný (2013).

Ve většině koncepcí je patrná snaha usouvztažnit syntakticky vymezené v.č. s členy sémantickými, a to nikoli jen jako vždy předtím u příslovečného určení (místa, času, způsobu apod.), ale i u podmětu a předmětu (a přívlastku jako členu derivovaného): [Petragens]podmět napsal [dopispatiens]přímý předmět – [Dopispatiens]podmět byl napsán [Petremagens]příslovečné určení – napsání [dopisupatiens]přívlastek [Petremagens]přívlastek. V některých koncepcích se objevuje pokus usouvztažnit syntakticky vymezené v.č. (a nezřídka i sémanticky vymezené v.č.) také s elementy komunikační struktury, tj. s komunikačními n. informačními jednotkami vymezovanými v rámci ↗aktuálního členění větného; přitom je pozorována typická souvislost v nepříznakových (v jistém smyslu „základních“) větných strukturách: podmět/agens/téma × přímý předmět/patiens/réma.

Viz také ↗samostatný větný člen.

Rozšiřující
Literatura
  • AGSČ, 2013.
  • ČM, 1981.
  • ČŘJ, 1996.
  • 3, 1987.
  • MSoČ 2, 2014.
  • NS, 1969.
  • , 1998.
  • Uličný, O. K metodologii zpracování syntaxe věty v moderní mluvnici češtiny. In Uličný, O. (ed.), Kapitoly ze syntaktologie češtiny. Studie k moderní mluvnici češtiny 7, 2013, 13–19.
  • VT, 1985, 64–73.
Citace
Petr Karlík (2017): VĚTNÝ ČLEN. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/VĚTNÝ ČLEN (poslední stažení: 19. 11. 2017)

Další pojmy:

gramatika syntax

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2017

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka