VÝVOJ ČESKÉHO PRÉZENTU

Základní

Ve výkladu vývoje prézentních forem č. slovesa (viz ↗prézens) je nutno vyjít z pozdně psl. stavu. Prézentní formy se tvořily osobními koncovkami (o.k.), které se připojovaly (a) k prézentnímu kmeni (u ↗tematických sloves), (b) ke kořeni (u ↗atematických sloves). Systém psl. o.k. tematických sloves se vyznačoval následujícími formami: a) sg.os. 1. +‑ǫ, 2. +‑šь, 3. +‑tь, du. 1. +‑vě, 2. +‑ta, 3. +‑te, pl.os. 1. +‑mъ / ‑me / ‑my / ‑mo, 2. +‑te, 3. +‑ǫtь / +‑ętь. Na rozdíl od stsl. předpokládáme jako vývojové východisko forem 3. os.sg. koncovku +‑šь (ve stsl. ‑ši), 3. os.sg. a pl. +‑tь (ve stsl. ‑tъ). Slovesa I.‒III. slovesné třídy se vyznačovala koncovkou 3. os. pl. ‑ǫtь, slovesa IV. slovesné třídy ‑ętь. Atematická slovesa, mezi která náleželo pět sloves +byti, +dati, +jasti, +věděti, +iměti, své prézentní formy původně tvořila následujícími o.k.: sg.os. 1. +‑mь, 2. +‑si, 3. +‑tь, du.os. 1. +‑vě, 2. +‑ta, 3. +‑te, pl.os. 1. +‑mъ / ‑me /‑my / ‑mo, 2. +‑te, 3. +‑ǫtъ / +‑ętъ. Z uvedeného přehledu je zřejmé, že atematická slovesa se vyznačovala svébytnými osobními koncovkami pouze v 1. a. 2. os.sg. (sloveso +jьměti mělo s tematickými slovesy dokonce shodnou formu 2. os. sg. +jьma‑šь), kdežto v ostatních osobách se jejich koncovky shodovaly se souborem koncovek sloves tematických.

1 Tematická slovesa

Stč. systém prézentních o.k. navázal na psl. dědictví, avšak v některých případech se podoba koncovek změnila v důsledku (1) hláskových změn (↗zániku a vokalizace jerů, ↗kontrakce, ↗denazalizace), (2) působení morfologických procesů. Systém stč. tematických sloves demonstruje následující tabulka č. 1:

Tabulka č. 1 Stč. koncovky prézentu tematických sloves

os.

sg.

du.

pl.

1.

‑u / ‑’u / ‑ú / ‑m

‑vě / ‑va / ‑ma

‑me / ‑m / ‑my

2.

‑š

‑ta

‑te

3.

‑Ø

‑ta

‑ú / ‑ie

1. os. sg.

Koncovka 1. os. sg. ‑u (a také 3. os.pl. ‒ viz níže) působila u sloves I.‒III. třídy zánik předcházejícího tematického vokálu: nese‑unesu, a to podle tzv. ↗Jakobsonova pravidla. Jiné řešení podobné situace lze pozorovat u sloves IV. třídy, kde se původní kmenotvorný vokál proměnil v psl. neslabičné j, které způsobilo jotaci (↗palatalizaci) kořenné souhlásky: krátiti+kårt‑i‑ǫ > +kårt‑j‑ǫ >+krác’ǫ > krácu, raditi+råd‑i‑ǫ > +råd‑j‑ǫ > +rådz’ǫ > raz’u. Palatalizace se ovšem realizovala jen v 1. os.sg., v ostatních osobách (s výjimkou 3. os.pl.) bylo ‑i‑plně slabičné, a tak nenastaly podmínky příhodné pro jotaci: sg. 2. os. +krat‑i‑šь > krátíš, +rad‑i‑šь > radíš. Tento typ alternace je ještě přítomen ve stč.: krátitisg.os. 1. krác’u, 2. krátíš, raditisg.os. 1. raz´u, 2. radíš. U sloves V. třídy se koncovka ‑u pojila s nestaženou podobou kmene ‑aj‑ (typ děl‑aj‑u) a ‑ěj‑ (typ sáz‑ěj‑u).

U několika sloves v psl. náležejících do III. slovesné třídy (typ +piti) proběhla kontrakce také v 1. os.sg. (a také 3. os.pl. ‒ viz níže), a proto má forma 1. os.sg. dlouhou podobu ’‑ú: +pьjǫ > +p’ǫ: > p’ú ʻpiju’, +bьjǫ > +b’ǫ: > b’ú ʻbiju’. Tyto izolované formy 1. os. však byly odstraněny již v 15. stol. poté, co se prézentní kmen těchto sloves začal znova tvořit kmenotvorným sufixem ‑je‑, tj. podle typu krýti ‒ kryji (kryju): píti ‒ piji (piju), bíti ‒ biji (biju).

Na další vývoj stč. forem 1. os.sg. měla důsažný vliv přehláska ’u > i, která od 2. třetiny 14. stol. způsobila rozštěpení koncovky 1. os. na alomorf ‑u po nepalatalizovaných souhláskách a alomorf ‑i po souhláskách palatalizovaných: ‑u nes‑u, pn‑u, ber‑u, tiskn‑u, minu‑u × ‑i maž‑i, kryj‑i, kupuj‑i, proš‑i, trp´‑i, dělaj‑i, sázěj‑i. V následujícím vývoji (od 17. stol.) však začala být tato alomorfie pod vlivem nepřehlasovaných forem odstraňována: maži → mažu, kryji → kryju, kupuji → kupuju. Tento proces se ještě zčásti zrcadlí v spisovné nč., v níž se po pravopisně měkké souhlásce vyskytuje dubleta ‑u/‑i. Tyto dublety se liší stylovým příznakem: u sloves končících na ‑j je koncovka ‑u hovorová a ‑i neutrální, kdežto u sloves končících na jinou souhlásku než ‑j je koncovka ‑u neutrální a koncovka ‑i knižní až zastarávající.

V 1. os.sg. sloves IV. a V. třídy se realizoval jiný morfologický proces, který vedl k odstranění alternace kmenotvorného sufixu sloves V. třídy a k odstranění palatalizace kořenné souhlásky sloves IV. třídy. Již od 1. pol. 14. stol. se u sloves těchto tříd objevovala koncovka ‑m, původem atematická. Tato koncovka začala pronikat nejdříve ke slovesům V. třídy, neboť zde eliminovala alternaci slovesného kmene ‑aj‑ ~ ‑á‑, ‑ěj‑ ~ ‑ie‑: sg.os. 1. děl‑aj‑u, 2. děl‑á‑š → děl‑á‑m, děl‑á‑š, sg.os. 1. sáz‑ěj‑u, 2. sáz‑ie‑š 1. sáz‑ie‑m, 2. sáz‑ie‑š. Přejetí koncovky ‑m od atematických sloves ke slovesům V. třídy bylo umožněno reinterpretací prézentní flexe některých atematických sloves, která se svou formou ve většině osob podobala slovesům V. třídy: jak ukazuje tabulka č. 2, s výjimkou 1. os.sg. a 3. os.pl. obsahovala atematická slovesa dáti, věděti před osobní koncovkou samohlásku stejného znění jako tematický vokál, který vznikl kontrakcí:

Tabulka č. 2 Stejně znějící stč. formy atematických sloves dáti, věděti a sloves typu dělati, sázěti

os.

atematická slovesa

slovesa V. třídy

sg.

2.

dáš

vieš

děl‑á‑š

sázie‑š

3

dá

vie

děla‑á‑Ø

sázie‑Ø

du.

1.

dávě…

+vievě…

děla‑á‑vě…

sázie‑vě…

2.

dáta

vie(s)ta

děla‑á‑ta

sázie‑ta

3.

dáta

vie(s)ta

děla‑á‑ta

sázie‑ta

pl.

1.

dáme…

vieme­…

děla‑á‑me…

sázie‑me­…

2.

dáte

viete…

děla‑á‑te

sázie‑te…

Po provedení monoftongizace ‑ie‑ > ‑í‑ se začala většina prézentních forem slovesného typu sázěti shodovat s prézentními formami sloves IV. třídy: sg. 2. os. sázíš ‒ prosíš, trpíš; sg. 3. os. sází ‒ prosí, trpí… Tato slovesa proto velmi ochotně přejala novou koncovku ‑m, neboť jim umožnila odstranit alternaci kořenného konsonantu v 1. os.: prositi ‒ prošu ‒ prosíš → prositi ‒ prosím ‒ prosíš, krátiti ‒ krácu ‒ krátíš → krátiti ‒ krátím ‒ krátíš (podle Komárka první doklady na přejímání koncovky ‑m ke slovesům IV. třídy pocházejí již ze 2. čtvrtiny 14. století, tj. z období před monoftongizací ie > í, NMV, 1976:118‒119). Jak je z citovaného dokladu patrné, koncovka ‑m se u těchto sloves připojovala k prézentnímu kmeni prosí‑, trpí‑. Důležitým faktorem, který sehrál při přejetí koncovky ‑m ke slovesům IV. třídy podstatnou roli, byla patrně samohlásková kvantita prézentní kmenotvorné přípony, jelikož se koncovka ‑m rozšířila jen k těm tematickým slovesům, která se vyznačovala dlouhou podobou prézentní kmenotvorné přípony.

3. os. sg.

pč. období byla koncovka 3. os.sg. i pl. +‑tь > +‑t nahrazena formou nulovou. Pro tuto změnu (jejíž kořeny jsou možná již psl.) existovaly systémové předpoklady: ve formách osobních koncovek lze spatřovat dvojí dichotomii: a) mluvčí × adresát, tj. 1. os. × 2. os., b) účastník komunikační události (mluvčí nebo adresát) × předmět řeči, tj. 1 os. a 2. os. × 3. os. K naplnění těchto opozic pak stačí nulová realizace koncovky 3. os., neboť 1. a 2. os. jsou signalizovány jednoznačně. Stará koncovka ‑t zůstala zachována ve formě 3. os.sg. atematického slovesa jest. Ve stč. památkách se často vyskytují formy 3. os.sg., které jsou rozšířeny o finální ‑t. V těchto případech však jde o graficky neodlišenou formu enklitické částice ‑ť (↗spřežkový pravopis zpravidla neodlišoval konsonantickou palatalizovanost): …, a vře a hlučí to moře ot horka a nese‑ť malé lodie,… CestMandM ʻto moře vře a hlučí horkem a nese malé lodě’ (přejato z VWSTB).

1. os. du.

Stč. zachovala původní psl. koncovku 1. os. du. ‑vě (k duálu viz heslo ↗číslo). Podobně jako v nom.du. osobního zájmena (ʻmy dva’) se vedle původní koncovky ‑vě začala šířit inovovaná forma ‑va, od počátku 15. stol. také ‑ma (✍Vykypělová, 2004:148); z vývojového hlediska mají osobní koncovky a osobní zájmena 1. a 2. os. společné východisko. Šíření těchto forem nepochybně podpořil fakt, že tyto tvary umožnily odlišení duálových forem, končících na ‑a, od forem plurálových, končících na ‑e (jak ilustruje následující tabulka č. 3). Prosazení těchto forem zabránil zánik gramatické kategorie duálu, který se odehrál v češtině 15. stol.:

Tabulka č. 3 Stč. koncovky duálu a prézentu

os.

duál

plurál

1.

‑v‑a → ‑m‑a

‑m‑e

2.

‑t‑a

‑t‑e

3.

‑t‑a

Ve starší literatuře traktovaný názor, že duálové formy ‑vě a ‑va se lišily podle rodu, tj. ‑vě = femininum, ‑va = maskulinum, se zdají být neopodstatněné (více viz HMJČIII/2, 1909:15; HMČ, 1986:232).

3. os. du.

Na rozdíl od stsl. měla stč. unifikovanou formu 2. a 3. os. sg. Jak již bylo řečeno, tato změna patrně souvisela se snahou odlišit tvary duálové pomocí zakončení ‑a od forem plurálových končících na ‑e. Unifikace 2. a 3. osoby naznačuje, že duál měl ve stč. již ústupový charakter.

1. os. pl.

Tabulka č. 1 demonstruje, že v 1. os.pl. se vyskytovaly tři o.k., které byly zděděny z psl. období (‑m, ‑me, ‑my; koncovka ‑mo známá ze stsl. není ve stč. doložena). Koncovka ‑m se zpočátku pojila se slovesy všech tříd, avšak poté, co se u sloves IV. a V. třídy rozšířila v 1. os.sg. koncovka ‑m od atematických sloves, dostala se tato forma z důvodů tvarové homonymie do vývojové nevýhody (zvlášť proto, že vyjadřování subjektu v 1. a 2. os. je v češtině fakultativní): znění dělám umožňovalo interpretaci ʻjá dělám’, anebo ʻmy děláme’. Proto tato koncovka ve spisovné č. a v části moravských dialektů ustoupila (zůstala zachována v č. dialektech v užším smyslu a v obecné č., avšak jen u sloves I.‒III. třídy: My tam zítra pudem, Nakupujem v Kauflandu. Ze zbývajících koncovek ‑me a ‑my se v češtině prosadila první, tj. ‑me, což patrně souvisí s faktem, že svou strukturou odpovídala formě 2. os.: ‑m+e‑t+e. Koncovka ‑my zůstala zachována v části ↗středomoravských nářečí (v podobě ‑me̬) a v části ↗východomoravských a ↗lašských nářečí. Na malém nářečním areálu (na severu zábřežského výběžku (NČD, 1972:189)) vznikla kontaminací s duálem koncovka ‑ma (kubma).

3. os. pl.

Tato forma byla původně tvořena koncovkami +‑ǫtь (u psl. sloves I.‒III. třídy) a +‑ętь (u psl. sloves IV. třídy). Podobně jako ve 3. os.sg. byla původní psl. podoba proměněna již v pč. zánikem finálního +‑t. Na základě této změny, denazalizace a následného pravidelného hláskového vývoje stč. nosovkových střídnic se vytvořila koncovka ‑ú pro slovesa I.‒III. a V. třídy, zatímco koncovka ‑ie pro slovesa IV. třídy. Koncovka ‑ú se připojovala k prézentnímu kmeni, přičemž podobně jako v případě forem 1. os.sg. působila zánik předchozího tematického vokálu ‑e‑ sloves I.‒III. třídy (ved‑e‑ú → vedú, tisk‑ne‑ú → tisknú, kry‑je‑ú → kryjú). U většiny sloves V. třídy, která podlehla kontrakci, zůstala zachována delší podoba kmenotvorné přípony ‑aj‑ (dělajú) či ‑ěj‑ (sázějú). U několika sloves typu bíti kontrakce způsobila, že ve formě 3. os.pl. nebyl realizován kmenotvorný sufix (b’‑ie‑ú → b’ú) ‒ jak již bylo řečeno výše, tyto izolované formy 3. os.pl. však byly odstraněny již v 15. stol. tím, že se v konjugaci sloves typu bíti obnovil prézentní kmenotvorný sufix ‑je‑. Ve formě 3. os.pl. sloves IV. třídy panovala podobná situace, neboť jejich formy obsahovaly pouze koncovku ‑ie, před níž opět nebyl realizován tematický sufix (‑í‑): pros‑ie, trp‑ie. Tento stav proměnila monoftongizace ie > í, která proběhla v 15. stol. a která umožnila reanalýzu forem 3. os.pl. sloves IV. třídy: pros‑í‑Ø, trp‑í‑Ø; bouřlivý vývoj formy 3. os.pl. sloves IV. třídy v č. dialektech naznačuje, že navzdory monoftongizaci hledala č. způsob, jak uzpůsobit vnitřní strukturu 3. os.pl. sloves IV. třídy celkovému systému prézentních forem českého slovesa.

Na vývoji podob koncovek 3. os.pl. se podepsaly hláskové změny: (a) Koncovka ‑ú v pozici po měkkých souhláskách podlehla přehlásce ‑’ú > ‑í (typ mazati sloves I. třídy, všechna sloves IV. a V. třídy), po nepalatalizovaných souhláskách diftongizaci ‑ú > ‑ou. Tím se vytvořil třetí alomorf koncovky 3. os.pl., který byl vázán na pozici po palatalizovaných souhláskách (‑ú, ‑í, ‑ie). Podobně jako v případě koncovky 1. os.sg. také zde začalo být ‑í nahrazováno ‑ou (< ‑ú), a to na základě unifikačního procesu (maží → mažou, kryjí → kryjou podle ved‑ou, nes‑ou, tisk‑n‑ou, mi‑n‑ou). Na velké části českého jazykového území slovesné formy typu dělajísázejí podlehly apokopě koncového ‑í (umožněné zkrácením dlouhého í, které se prosadilo ve velké části č. ↗dialektů), a tak se vytvořila nová podoba 3. os. pl. dělaj, sázej. (b) Původní přední nosovka podlehla přehlásce, diftongizaci a následné monoftongizaci: ‑ǟ: > ‑ie > ‑í. Po provedení monoftongizace ‑ie‑ > ‑í‑ se slovesa typu sázěti vřadila mezi slovesa IV. třídy. Jedinou prézentní formou, kterou se slovesa typu sázěti a typů prositi, trpěti lišila, byla podoba 3. os.pl.: sáz‑ejí × trp‑í, pros‑í. To působilo tlak na unifikaci obou podob: ve ↗spis. č. (a v ↗jihozápadočeských nářečích) ve prospěch podoby typu pros‑í, trp‑í, sáz‑í, ↗v středo-, ↗severovýchodočeských a ↗českomoravských nářečí ve prospěch podoby pros‑eji, trp‑ěji, sáz‑eji (s již zmíněným zkrácením í > i, event. apokopou pros‑ej, trp‑ěj, sáz‑ej). Na Moravě se objevují odlišné podoby koncovek, které jsou jednak způsobeny specifickým hláskovým vývojem (např. neprovedením ↗přehlásky oni prosá, trpjá, umjá), jednak unifikačními procesy (např. oni prosija, prosijou).

2 Atematická slovesa

Tabulka č. 4 Stč. koncovky prézentu atematických sloves

os.

singulár

duál

plurál

1.

‑m

‑vě / ‑va /‑ma

‑me / ‑m / ‑emy

2.

‑si / ‑š

‑ta

‑te

3.

‑t / ‑Ø

‑ta

‑ú / ‑ie

Jak již bylo řečeno, atematická slovesa tvořila své formy původně tak, že osobní koncovky připojovala rovnou ke slovnímu kořeni. Jejich prézentní tvary se tak v psl. v mnoha osobách lišily od prézentních tvarů tematických sloves (s výjimkou slovesa jmieti, jehož prézentní tvary byly již ve stč. fakticky tematické). Nicméně v dalším vývoji lze sledovat unifikační tendence, které způsobily, že se tvary atematických sloves sblížily s formami sloves tematických: (1) již ve stč. jsou u sloves dáti, jiestivěděti doloženy pouze formy dáš, jieš, jmiešvieš namísto psl. +dasi, +jesi, +věsi (původní forma přežívá v mírně modifikované formě slovesa býti jsi; ve velké části českých a moravských dialektů se však také u tohoto slovesa vytvořila tematická forma prézentu seš); (2) ve 3. os.sg. zaniklo koncové ‑st: +dastь → dá, +jastь → jie, +věstь → vie, pouze sloveso byti zachovává podobu jest (nicméně i zde se od 14. stol. objevuje inovovaná forma je); (3) ve 3. os.pl. jsou původní formy obsahující kořennou souhlásku ‑d‑ ve stč. postupně nahrazovány novými tvary odpovídajícími tvarům tematických sloves; tyto morfologické změny se prosazují ve spis.č. nestejnou měrou: dadie → dají (podle dělají; tento proces vrcholí již v 16. stol.), jedí → jí (podle trpí), v českých dialektech a nespisovné č. vědí → ví / víjou / víja (podle trpí).

Viz též ↗prézens.

Rozšiřující
Literatura
  • Aitzetmüller, R. Altbulgarische Grammatik als Einführung in die slavische Sprachwissenschaft, 1978.
  • Bičovský, J. Stručná mluvnice praindoevropštiny, 2012.
  • ČJA 4, 2002.
  • Erhart, A. Das indoeuropäische Verbalsystem, 1989.
  • HiMČII/2, 1967.
  • HMČ, 1986.
  • HMČs, 1935.
  • HMJČ III/2, 1909.
  • HMJČ IV, 1929.
  • Horálek, K. Úvod do studia slovanských jazyků, 1962.
  • Hujer, O. Vývoj jazyka československého. In Československá vlastivěda III Jazyk, 1934.
  • Komárek, M. K vývoji morfémové stavby českého slovesa (Změny kmenových formantů a slovesných typů). In Čs. přednášky pro VI. mezinárodní sjezd slavistů, 1968, 27–36.
  • Lamprecht, A. Praslovanština, 1986.
  • NČD, 1972.
  • NMV, 1976.
  • Panevová, J. & E. Benešová ad. Čas a modalita v češtině, 1971.
  • PČM, 1978.
  • Porák, J. K vývoji české konjugace. SlavPrag 10, 1968, 19–32.
  • Porák, J. Některé aspekty třídění českých sloves. SlavPrag 11, 1969, 85–92.
  • Rocher-Skála, K. O vývoji české konjugace. Sborník filologický 8, 1926, 1‒38.
  • Stang, C. S. Das slavische und baltische Verbum, 1942.
  • Sussex, R. & P. Cubberley. The Slavic Languages, 2006.
  • Trávníček, F. Studie o českém vidu slovesném, 1923.
  • Vintr, J. Die ältesten Tschechischen Evangeliare: Edition, Text- und Sprachanalyse der ersten Redaktion, 1977.
  • Vykypělová, T. Studie k duálu v češtině. Příspěvek k strukturnímu popisu staročeské morfologie a ke studiu střední češtiny. PhD. dis., FF MU, Brno, 2004.
  • VWSTB.
  • Zubatý, J. České sloveso, 1980.
  • Viz též Prézens.
Citace
Pavel Kosek (2017): VÝVOJ ČESKÉHO PRÉZENTU. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/VÝVOJ ČESKÉHO PRÉZENTU (poslední přístup: 17. 8. 2018)

Další pojmy:

diachronie gramatika

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka