VÝRAZOVÁ KONKURENCE

Základní

Jeden z centrálních pojmů koncepce stylistiky vytvořené M. Jelínkem. Jedná se o vztah mezi prvky množin výrazových prostředků (jazykových, a to na všech jaz. rovinách, i prvků mimojazykových – viz níže), který je příbuzný ↗synonymii (včetně synonymie kontextové), bere však v úvahu stylové charakteristiky příslušných výrazových prostředků právě s ohledem na jejich fungování v komunikaci. Přestože Jelínek není jediným lingvistou, který s pojmem konkurence výrazových prostředků pracuje (viz např. ✍Martincová, 1997; ✍Kučera, 2005), je dosud jediným, kdo na něm postavil svou specifickou koncepci stylistiky. Tato koncepce byla poprvé v ucelené podobě prezentována jen v interním tisku ČSAV (✍Jelínek, 1974), mezinárodní odborné veřejnosti a laickým uživatelům byla představena teprve později (✍Jelínek, 1992; PMČ, 1995). Toto pojetí se opírá o definici ↗stylu, jejíž kořeny sahají do 40. let 20. stol., s modifikacemi prezentovanými na stylistické konferenci v Liblicích r. 1954, a dále rozpracovávanou např. také ✍Jelínkem (1965). Jádrem tohoto pojetí stylu je to, že jde o výběr a organizaci výrazových prostředků v textu. Právě pojem výběru (selekce) výrazových prostředků předpokládá, že se jaz. výrazové prostředky seskupují do množin, jejichž prvky se mohou za jistých podmínek (funkčních a situačních; viz ↗stylotvorné faktory) zaměňovat. Vzhledem k tomu, že při stylotvorných procesech vstupují do v.k., lze je označit jako prostředky konkurenční // výrazové konkurenty. Jde o selekční kategorii širší, než jakou vytvářejí prostředky synonymní. ↗Synonyma se totiž řadí do řad na základě totožnosti n. mnohem častěji blízkosti svého významu a jejich zaměnitelnosti se dosahuje tím, že se neberou v úvahu jejich jemné sémantické rozdíly a jejich často odlišné ↗stylové příznaky, srov. u synonymní řady navštívit koho – přijít n. zajít za kýmpodívat se za kým – zastavit se u koho – zavítat ke komu. I synonyma jsou samozřejmě prvky konkurenční množiny, ty mohou však vznikat i z prostředků významově vzdálených, dojde‑li u nich vlivem komunikační situace k takovému posunu významu, aby mohly splnit komunikační záměr mluvčího. Např. řadu synonym k výpovědi Navštiv mě můžeme rozhojnit o nesynonymické konkurenty (je však možno chápat je také jako synonyma kontextová) jako Čekej mě (dnes večer); Budeš mít na mě čas?; Nevadilo by ti, kdybych se u tebe objevil? apod. Pojem v.k. je tak širší než pojem prostředků alternačních (substitučních), jejichž funkcí je zabraňovat v textu nemotivovanému opakování výrazových prostředků; ty jsou totiž těsněji spjaty s konkrétním textem, velmi často nepřipraveným. U konkurentů je pak vypracování jejich typologie základním předpokladem pro charakteristiku obecných i individuálních stylů.

Chápeme‑li výrazové konkurenty jako prvky množiny, kterou lze dosáhnout splnění daného komunikačního záměru, přiznáváme jim rozhodující úlohu při konstituování jakéhokoli stylu, počínaje ↗stylem singulárním a konče nejobecnějšími ↗styly objektivními. Kvalita ↗individuálního stylu je závislá právě na tom, jakým rozsahem konkurenčních prostředků autor disponuje, jak jich dovede užívat v hranicích objektivních stylů, a ovšem i do jaké míry usiluje ve svých projevech o výrazovou pestrost.

Pro charakteristiku individuálních i obecných stylů je důležitá Jelínkem vypracovaná zobecňující typologie v.k.:

(1) V.k. mezi znaky přirozeného jazyka a mimikou a gesty, a to buď v.k. úplná, n. ve vzájemné kombinaci. K této v.k. dochází především v projevech mluvených a je na ni bohatý konverzační styl neoficiální.

(2)  V.k. znaků verbálních a vizuálních, jako různých zobrazení, schémat, grafů apod., event. ideogramů (tj. obrázků, které mají ustálenou povahu a spojují se s ustáleným obsahem, např. lebka se zkříženými hnáty = ‘smrtelné nebezpečí’). Do konkurence může vstupovat samotný znak vizuálně vnímatelný a samotný znak jaz., ale běžné jsou i případy, kdy se v.k. účastní znaky kombinovaně, schéma + jeho popis, symbol + vyjádření (např. zákaz kouření bývá signalizován přeškrtnutou cigaretou, nápisem Zákaz kouření // Kouření zakázáno, ale často symbolem i nápisem).

(3)  V.k. fonicko‑grafickou si lze dobře uvědomit tam, kde se projev mluvený převádí do podoby psané a naopak n. kde jde o texty paralelní (např. v odborných přednáškách, kde lze text n. jeho obtížnější části promítat, důležitá data zapisovat na tabuli, poskytovat teze, handout apod.). Mluvený projev dává mnohem větší výběrové možnosti díky fonickým prostředkům, které záleží v různé dynamice a intonaci výpovědních schémat. V psaném textu mohou být nahrazeny lexikálními prostředky metajazykovými n. různými syntaktickými konstrukcemi.

(4)  V.k. grafická, spočívající v různých typech písma a rozvržení textu v ploše, je omezena na texty psané. Využívá ji především styl reklamní a některé typy textů publicistických. Kvůli přehlednosti uplatňují grafické konkurenty často i autoři textů odborných.

(5) Mezi v.k. jazykové patří řada typů s různou funkcí:

(a) Pod v.k. odkazovou se rozumí možnost a někdy i nutnost nahrazovat plné vyjádření ↗deixí (odkazem); její míra je ovšem omezena identifikovatelností informace. Odkazové prostředky mají ve struktuře textu důležitou funkci při stylové disimilaci výrazové stránky a hlavně slouží ke zvyšování textové koherence. Např.: Poetisté rehabilitovali estetickou libost, estetickou rozkoš, a udělali to se smyslem pro humor. Tohoto činu by jim nemělo být zapomenuto (Sus).

(b) Významná je ve všech typech komunikace v.k. explicitně‑implicitní. Je třeba lišit konkurenci na úrovni obsahové, která záleží ve výběru informace z obsahu vědomí; ta působí na vyjádření až sekundárně tím, že vybrané obsahové prvky musí být pojmenovány a usouvztažněny. Pro styl komunikátů je však rozhodující volba mezi explicitními a implicitními prostředky výrazovými. Na implikačních procesech jsou založeny tropy, a to zejména ↗metafora a ↗metonymie; lexikalizací se ovšem jejich implicitní povaha zastírá. Tropy aktualizované (implicitní) však stojí ve zřetelné opozici např. k nemetaforickému (explicitnímu) pojmenování: Helenka odpovědi stále házela do zdi (A. Mrštík).

(c) Důležitou úlohu má ve výstavbě textu v.k. s různým stupněm koherence. Ta posiluje soudržnost textu, n. ji naopak oslabuje. Nejkoherentnější bývají texty odborné a administrativní, naopak nejslabší koherence se vyskytuje v promluvách konverzačních.

(d) Jako konkurenci mezi konstrukcemi nekondenzovanými a kondenzovanými lze označit vyjádření větné a nevětné: zhruba stejného komunikačního cíle se promluvou dosahuje přes transformaci věty (obyčejně vedlejší) ve větný člen, i když tím dochází k útlumu dějové dynamičnosti výpovědi a zvyšuje se implicitnost vyjádření (viz ↗kondenzace). O míře syntaktické zhuštěnosti textu rozhodují především kondenzáty slovesných dějů.

(e) Do množin konkurentů generalizovaných a specifikovaných vstupují výrazové prostředky o různém stupni významového zobecnění. Umísťují se na sémantické ose mezi pólem krajní specifikace a krajní generalizace. Po stránce lexikální jde o v.k. mezi ↗hyperonymem a ↗hyponymem (např. motýlbabočka – babočka síťkovaná); velmi často se jí užívá ke stylové ↗disimilaci textu. Identifikaci hyperonyma s hyponymem pak zajišťuje kontext n. explicitně některý odkazový prostředek připojený k hyperonymu. Např.: Lidé stojící v autobuse se nakloní dozadu, jakmile se toto vozidlo dá do pohybu. Krajní generalizátory jako věc, fakt, skutečnost, otázka, problém, případ aj. nabývají ve spojitosti s odkazovými zájmeny n. adjektivy funkce prostředků odkazových, např.: Každé těleso má setrvačnost a gravitační pole. S těmito vlastnostmi tělesa souvisí dvě stránky jeho hmotnosti: setrvačná a gravitační.

(f) S v.k. mezi vyjadřováním generalizačním a specifikačním souvisí konkurence mezi výrazovými prostředky o různém stupni abstraktnosti; vyšší stupeň generalizace je obyčejně spjat s větší mírou abstraktnosti. Také kondenzáty pociťujeme jako prostředky abstraktnější než jejich dekondenzované konkurenty (srov. při zvýšení cen // zvýší‑li se ceny). Silný sklon k podobnému zabstraktňování vlastností a dějů pozorujeme v intelektualizovaných stylech, především ve stylu odborném. Do v.k. mezi prostředky o různém stupni abstraktnosti patří i v.k. mezi aktivní a pasivní perspektivou výpovědi. Abstraktnost pasivních konstrukcí se stupňuje v té míře, v jaké se agens děje odsouvá do pozadí, n. se dokonce zcela eliminuje (viz ↗rod slovesný); srov. Režim nepovoloval filozofické práce // Filozofické práce nebyly režimem povolovány // Filozofické práce se nepovolovaly aj. Také pasivní konstrukce jsou vítanými prostředky intelektualizovaných stylů.

(g) Charakter textu výrazně ovlivňuje také v.k. mezi prostředky citově neutrálními a expresivními (viz ↗expresivum). Z funkčních stylů je pro expresivní prostředky nejotevřenější styl konverzační a epistolární; značnou frekvenci mají expresivní idiomy v publicistickém stylu analytickém. V uměleckém stylu prozaickém a dramatickém se expresivní prvky uplatňují zvláště v pásmu postav.

(h) Normální komunikaci zajišťují jaz. prostředky zcela ustálené, automatizované. Aktualizované vyjádření (viz ↗aktualizace) pak vzniká záměrným odchýlením od vyjadřování standardizovaného. Autoři textů sledují výrazovou aktualizací zvláštní cíle, které se jeví jako přídatné k základnímu záměru informačnímu. Nejvydatnějším zdrojem výrazové aktualizace jsou posuny ve významu slov a slovních spojení, a to nejčastěji posuny metaforické a metonymické, a užití ↗neologismů.

(i) Jaz. systém nabízí v mnoha případech vedle výrazových prostředků stylově neutrálních konkurenční prostředky s různými stylovými příznaky (viz ↗stylový příznak). Stylovými příznaky se liší jak konkurenční prostředky lexikální, tak i gramatické; gramatické prostředky však – kromě syntaxe – neposkytují tak bohatý výběr stylisticky odlišných konkurentů jako prostředky lexikální.

Rozšiřující
Literatura
  • Admoni, V. G. & T. N. Siľman. Otbor jazykovych sredstv i voprosy stilja. VJa 4, 1954, 93–100.
  • Bierwisch, M. Selektionsbeschränkungen und Voraussetzungen. Linguistische Arbeitsberichte 3, 1970, 8–22.
  • Buttler, D. Dobór wyrazów a komunykatiwność tekstu. Poradnik językowy, 1969, 549–559.
  • Čechová, M. & M. Krčmová ad. Současná stylistika, 2008, 132–191.
  • Červenka, M. Významové texty. ČL 16, 1968, 1–13.
  • ČS, 1992, 96–180, 217–243.
  • Daneš, F. O pojmu „jazykový prostředek“. SaS 28, 1967, 341–349.
  • Helbich, J. The Opinion of Research Workers on the Selective Power of Single Words. PSML 5, 1976, 199–210.
  • Herdan, G. The Advanced Theory of Language as Choice and Chance, 1966.
  • Hronek, J. O motivaci výběru jazykových prostředků v běžně mluveném projevu. SlavPrag 10, 1968, 321–328.
  • Chloupek, J. Výběr jazykových prostředků pro komunikativní akt. JA 16, 1979, 57–59.
  • Jelínek, M. Definice pojmu „jazykový styl“. SPFFBU A 13, 1965, 43–53.
  • Jelínek, M. Stylistické aspekty gramatického systému. In Jelínek, M., Stylistické studie II, 1974.
  • Jelínek, M. Text a množiny konkurenčních výrazových prostředků. In Štylistické otázky textu, 1984, 26–53.
  • Jelínek, M. Problematika definice pojmu „styl“. Stylistyka 1, 1992, 15–25.
  • Kučera, K. Diachronní kvantitativní pohled na vybrané případy konkurence v češtině a otázka smyslu budování diachronního korpusu. In Nejedlý, P. & M. Vajdlová (eds.), Verba et historia, 2005, 191–196.
  • Martincová, O. Na okraj konkurence slovotvorných prostředků. SaS 58, 1997, 161–164.
  • Miko, F. Poznámky k jazykovej konkurencii. SR 13, 1947/1948, 139–141.
  • PMČ, 1995, 701–782.
  • Sgall, P. & J. Hronek ad. Variation in Language, 1992.
  • Těšitelová, M. On the So–called Vocabulary Richness. PSML 3, 1972a, 103–120.
  • Těšitelová, M. On the Statistical Choice of Language Material for the Purposes of Lexical Analysis. PSML 4, 1972b, 10–33.
  • Vinokur, T. G. Zakonomernosti stilističeskogo ispoľzovanija jazykovych jedinic, 1980.
  • ZČSt, 1970, 54–82.
Citace
Milan Jelínek, Michal Křístek (2017): VÝRAZOVÁ KONKURENCE. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/VÝRAZOVÁ KONKURENCE (poslední přístup: 25. 11. 2020)

Další pojmy:

stylistika

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka