STYL  (sloh)

Základní

Styl je možné obecně vymezit jako celkový ráz jisté záměrné lidské činnosti a jejích výsledků a konkrétněji pak jako způsob výběru a využití výrazových prostředků utvářejících celek. O s. lze tedy dnes mluvit např. v malířství, hudbě,  architektuře, odívání apod., ale především ve slovesných projevech různého druhu. S nimi je výraz s. spojován už od antiky (termín je motivován řeckým stylos ‘rydlo, jímž se připravené slovesné projevy zaznamenávaly na voskové destičky’). Zabýváme-li se s. právě v oblasti slovesných projevů, je zapotřebí rozlišit pohled literárněvědný a lingvistický (přestože filologie v tradičním vymezení zahrnuje obě složky). V literárněvědném pohledu hraje důležitou roli složka tematická a pohled se přirozeně soustřeďuje na texty umělecké, i když zejména při charakteristice autorských stylů je důležitá také jazykově stylistická analýza včetně kvantifikace (tzv. stylometrie; viz např. relevantní hesla ve slovnících, jako je ✍Vlašín (ed.), 1984; ✍Pavera & Všetička, 2002; ✍Nünning, 2006); literárněvědná koncepce stylu má dominantní postavení v mnoha zahraničních pojetích; souhrnně viz ✍Wales(ová) (2011), k anglosaskému prostředí v porovnání s českým také ✍Křístek (2012).

Jazykový styl je v č. kontextu tradičně chápán jako záměrný výběr a organizace výrazových prostředků v textu, který se uplatňuje při jeho genezi; v hotovém se jeví jako princip, který tvoří z jednotlivostí jednotu vyhovující komunikačnímu záměru autora (✍Krčmová, 2003). Toto vymezení má svůj základ v pracích členů Pražského lingvistického kroužku ze 30. a 40. let 20. stol. (✍Havránek, 1932; ✍Havránek, 1963a; ✍Havránek, 1963b; ✍Mathesius, 1942); základní Havránkova definice, ze 40. let 20. stol., na niž další myšlenky navazují, zní: „Styl je způsob využití (výběr) jazykových prostředků v daných jazykových projevech jak podle jejich konkrétního cíle, formy a situace, tak podle individualizačního zaměření (např. emotivního, estetického aj.) mluvčího, resp. pisatele“ (✍Havránek, 1963a), pozdější upravená podoba je pak tato: „singularizační organizace jazykového projevu (promluvy) jakožto celistvosti“ (✍Havránek, 1963b). Definic s. existují v domácí a zahraniční lingvistice řádově desítky (přehled viz ✍Jelínek, 1965; ✍Jelínek, 1992; ✍Skubalanka, 1995): vycházejí např. z různého stupně zobecnění od singulárního stylu ‒ stylu jediného textu ‒ k stylům objektivním vymezeným podle objektivních stylotvorných faktorů, ze sledování variací jazykového systému, z míry specifik vyjadřování apod. Podobně se rozšiřuje původní omezení stylu na komunikaci spisovnou (při stylizaci se dnes počítá s celým národním jazykem, event. i dalšími v daném prostředí užívanými jazyky), také „záměr“, event. „cíl“ jako součást definice s. jsou náměty diskusí, neboť uvědomění záměru při stylizaci je v jednotlivých typech komunikátů velmi různé. Konečně je do novějších definic vedle termínu text vkládán i termín komunikát, protože objektivní ↗stylotvorné faktory jsou součástí komunikační situace. Termíny ↗text a ↗komunikát je tedy vhodné odlišovat, ačkoliv v některých pojetích (např. ✍Čechová, 2008) jsou užívány téměř jako synonyma.

Domácí tradice vycházející z prací členů Pražského lingvistického kroužku byla dále rozvíjena, a to cestou studií publikovaných ve SaSr. 1941 (B. Trnka, J. M. Kořínek, V. Skalička), ale především příspěvky přednesenými na stylistické konferenci v Liblicích konané r. 1954 a následně publikovanými ve SaSr. 1955; jejich autory byli např. L. Doležel, M. Jelínek n. K. Hausenblas. Právě práce K. Hausenblase mohou sloužit jako příklad dlouhodobého systematického promýšlení a rozpracovávání základního pojmosloví oboru, mj. tedy také obecných otázek s. (✍Mareš, 2014). V průběhu několika dekád se Hausenblas věnoval nejen definici s., ale také jeho funkcím (viz ✍Hausenblas, 1996c), z nichž je zapotřebí připomenout zejména funkci integrační, která nakonec vede k propojení s. se sémantickou složkou komunikátu, n. v konkrétních rozborech demonstroval možnosti stylistické analýzy a její přínos pro chápání smyslu textu.

Zatímco jednotlivých studií o různých aspektech stylu je mnoho (výběr viz ✍Krčmová, 2007), souborných knižních prací je v č. prostředí jen několik. Návaznost na havránkovské pojetí měla příručka Základy české stylistiky (✍Jedlička & Formánková ad., 1970), ta však byla stažena z knihoven kvůli příkladům z děl autorů v období normalizace nežádoucích. Myšlenkový proud funkčního chápání stylu a stylistiky v tehdejším Československu proto udržovaly práce slovenské – byly to zejm. práce J. Mistríka, které zůstávaly inspirací také pro č. odborníky. Teprve od 90. let 20. stol. vycházejí o funkční stylistiku opřené komplexní práce české, které jsou ve vzájemné návaznosti (✍Chloupek a kol., 1991; ✍Čechová & Chloupek ad., 1997; ✍Čechová & Krčmová ad., 2003; ✍Čechová & Krčmová ad., 2008).

Pokud jde o podstatu s., skutečnost, že jej můžeme poznávat primárně skrze jednotlivé komunikáty, tedy jednotlivé realizace, jej v tradičním saussurovském pojetí vymezuje jako jev ↗parolový. Existuje však možnost zkoumat problematiku s. a stylistiky na rovině ↗langue (✍Jelínek, 1995; ✍Krčmová, 2005; viz také stylistika systémová, ✍Krčmová, 2007). Rovněž kořeny tohoto pojetí se objevují už ve výše připomenutých průkopnických pracích B. Havránka ze 30. a 40. let 20. stol. – viz jeho soustava čtyř funkčních jazyků (v současné terminologii ↗funkčních stylů), zatímco funkční styly jsou v nejstarším Havránkově vymezení spjaty s rovinou parolovou a v současné terminologii zhruba odpovídají jednak různým žánrům, jednak způsobům realizace projevů, např. psaný vs. mluvený projev (✍Havránek, 1932). Ve výše zmíněném rámci opírajícím se o výběr a organizaci výrazových prostředků mohou být akcentovány různé aspekty tohoto procesu – např. ✍Jelínek (1974), ✍Jelínek (1995) věnuje pozornost výběru z množin konkurenčních výrazových prostředků jazykových i nejazykových (viz ↗výrazová konkurence) a jejich uspořádání na tzv. stylistické ose (přesnější by však bylo označovat ji jako osu stylovou – jedná se v tomto případě o stylové vlastnosti výrazových prostředků, nikoliv o stylistiku obecně). Centrálním bodem na této ose jsou výrazové prostředky neutrální, od nichž osa na jednu stranu směřuje k prvkům knižním a archaickým, na druhou stranu pak k prvkům hovorovým a dále k nespisovným, konkrétně interdialektickým a nářečním (viz ↗stylový příznak). S. lze vymezovat rovněž dalšími způsoby, např. jako jednu z vlastností komunikátu (✍Čechová, 2008), a to vlastnost vznikající ve fázi jeho utváření, tedy ve fázi stylizační, a spoluovlivňující jeho celkový ráz, n. tradičněji, jako jev spjatý s volbou výrazových prostředků (✍Minářová, 2011). Jinou možností je všímat si až výsledné fáze stylizačního procesu a chápat s. jako výsledek působení (1) stylových charakteristik výrazových prostředků, (2) stylových norem příslušné stylové oblasti, a na nejvyšší, vlastně už mimojazykové rovině (3) působení ↗stylotvorných faktorů obecně (tzv. rezultativní teorie stylu, k podrobnostem blíže např. ✍Křístek, 2010).

Výše zmíněný proces abstrahování při postupu od parolové roviny k rovině languové umožňuje vznik různých způsobů klasifikace stylů – v domácím kontextu už od 30. let 20. stol. se velmi výrazně prosadilo členění na ↗styly funkční, spjaté s jednotlivými stylovými oblastmi komunikace (bývá označováno také jako horizontální členění stylů). Protože se jedná o členění založené na jednom z ↗objektivních stylotvorných faktorů, lze funkční styly řadit pod styly objektivní (✍Jelínek, 1995). Se stylotvornými faktory souvisí také členění na styly simplexní a komplexní, pocházející ze 70. let 20. stol. (✍Hausenblas, 1996a) – tedy členění na styly ovlivněné jedním dominantním stylotvorným faktorem (styl simplexní) n., častěji, několika stylotvornými faktory (styl komplexní). Tomu je blízká charakteristika jednotlivých funkčních stylů pomocí konstituujícího faktoru (✍Chloupek a kol., 1991; ✍Čechová & Chloupek ad., 1997; ✍Čechová & Krčmová ad., 2003; ✍Čechová & Krčmová ad., 2008). Naopak vertikální členění stylů je už od antiky spjato především s literární vědou, členění na styl vysoký, střední a nízký souvisí nejen s charakteristikou výrazových prostředků, ale tradičně také např. s mírou prestižnosti příslušného tématu n. s hrdiny vystupujícími v dílech; toto členění do novodobého kontextu české stylistiky v 70. letech 20. stol. zasadil ✍Hausenblas (1996b).

V úvodu hesla zmíněné obecné vymezení s. je připomínáno v některých gramatikách na počátku výkladů o s. (např. ✍Jandová, 2010; ✍Čechová, 2011), i když výklady o s. a stylistice svou podstatou do gramatik vlastně nepatří. Bývají tam však zařazovány, pokud je příslušná práce pojata jako pokud možno komplexní učební pomůcka; tak tomu bylo např. už v České mluvnici ✍Havránka & Jedličky (1952); tento přístup, nutný v různých školních učebnicích, se uplatňuje také v některých novějších gramatikách (✍Táborský, 2010).

Výraz sloh jako synonymum termínu styl bývá užíván jako základní jednak v učebnicích, především pro základní a střední školy, jednak ho najdeme ve starších pracích, jejichž teoretická východiska nejsou přímo spjata s funkční stylistikou (např. ✍Hodura, 1953; ✍Trávníček, 1953, n. později ✍Bečka, 1992).

V souvislosti se s. je nutno zmínit také existenci různých užívaných sousloví, jako např. styl květnatý, ozdobný, úsporný, verbální apod.; vzhledem k jejich často metaforickému charakteru je však možnost jejich užití v odborné komunikaci velmi silně omezena.

Protože proměny okolního světa a s ním související proměny různých typů komunikátů s sebou nesou i proměny v oblasti metajazyka, v tomto případě tedy v oblasti vymezování a zkoumání s., je nutno i v budoucnu počítat s existencí různých přístupů a pojetí spjatých např. se specifickými rysy nových způsobů komunikace. V posledních letech vznikající elektronický hypertext (✍Höflerová, 2013) může starší pojetí s., a hlavně jeho běžné definice, modifikovat. To vše potvrzuje postavení s. jako pojmu tradičního, ale současně stále aktuálního a proměnlivého právě v závislosti na proměnách okolního světa.

Viz též ↗stylistika.

Rozšiřující
Literatura
  • Bečka, J. V. Česká stylistika, 1992.
  • Čechová, M. Pojetí a pojmosloví stylistiky. In Čechová, M. & M. Krčmová ad. Současná stylistika, 2008, 16–58.
  • Čechová, M. Styl jako vlastnost komunikátu a textu. In ČŘJ, 2011, 404–411.
  • Čechová, M. & J. Chloupek ad. Stylistika současné češtiny, 1997.
  • Čechová, M. & M. Krčmová ad. Současná česká stylistika, 2003.
  • Čechová, M. & M. Krčmová ad. Současná stylistika, 2008.
  • Hausenblas, K. Komplexní a simplexní styly. In Hausenblas, K. Od tvaru k smyslu textu: Stylistické reflexe a interpretace, 1996a, 79–86.
  • Hausenblas, K. Vysoký – střední – nízký styl a diferenciace stylů dnes. In Hausenblas, K. Od tvaru k smyslu textu: Stylistické reflexe a interpretace, 1996b, 87–94.
  • Hausenblas, K. Stručná charakteristika stylu a stylistiky. In Hausenblas, K. Od tvaru k smyslu textu: Stylistické reflexe a interpretace, 1996c, 57–65.
  • Havránek, B. Úkoly spisovného jazyka a jeho kultura. In Havránek, B. & M. Weingart (eds.), Spisovná čeština a jazyková kultura, 1932, 32–84.
  • Havránek, B. Stylistika. In Havránek, B. Studie o spisovném jazyce, 1963a, 77–84.
  • Havránek, B. K funkčnímu rozvrstvení spisovného jazyka. In Havránek, B. Studie o spisovném jazyce, 1963b, 60–68.
  • Havránek, B. & A. Jedlička. Česká mluvnice, 1952.
  • Hodura, Q. O slohu, 1953.
  • Höflerová, E. Elektronický hypertext. In Uličný, O. & S. Schneiderová (eds.), Komunikační situace a styl. Studie k moderní mluvnici češtiny 2, 2013, 184–197.
  • Chloupek, J. a kol. Stylistika češtiny, 1991.
  • Jandová, E. Stylistika. In Hubáček, J. & E. Jandová ad. Čeština pro učitele, 2010, 310–355.
  • Jedlička, A. & V. Formánková ad. Základy české stylistiky, 1970.
  • Jelínek, M. Definice pojmu „jazykový styl“. SPFFBU 14, 1965, 43–53.
  • Jelínek, M. Stylistické aspekty gramatického systému (gramatické dublety a konkurenty), 1974.
  • Jelínek, M. Problematika definice pojmu „styl“. Stylistyka 1, 1992, 15–26.
  • Jelínek, M. Stylistika. In PMČ, 1995, 701–782.
  • Krčmová, M. Styl a stylistika. In Čechová, M. & J. Chloupek ad. Současná česká stylistika, 2003, 17–23.
  • Krčmová, M. Od deskripce k poznání obecného ve stylistice. In Palcútová, M. & M. Horváth (eds.), Jazyk a komunikácia v súvislostiach, 2005, 71–79.
  • Krčmová, M. Stylistika. In Pleskalová, J. & Krčmová, M. ad. (eds.), Kapitoly z dějin české jazykovědné bohemistiky, 2007, 296–335.
  • Křístek, M. Rezul´tativnaâ teoriâ stilâ v kontexte funkcional´noj stilistiki. Vestnik Permskogo universiteta 11, 2010, 208–210.
  • Křístek, M. A Comparison of 20th Century Theories of Style (in the Context of Czech and British Scholarly Discourses), 2012.
  • Mareš, P. Jak Karel Hausenblas vymezoval styl. JA 51, 2014, 84–90.
  • Mathesius, V. Řeč a sloh. In Havránek, B. & J. Mukařovský (eds.), Čtení o jazyce a poesii, 1942, 13–102.
  • Minářová, E. Stylistika pro žurnalisty, 2011.
  • Nünning, A. Lexikon teorie literatury a kultury, 2006.
  • Pavera, L. & F. Všetička. Lexikon literárních pojmů, 2002.
  • Skubalanka, T. O definicjach stylu. Stylistyka 4, 1995, 7–23.
  • Táborský, J. Nauka o textu a stylu (stylistika). In MSoČ 1, 2010, 309–316.
  • Trávníček, F. O jazykovém slohu, 1953.
  • Vlašín, Š. (ed.) Slovník literární teorie, 1984.
  • Wales, K. A Dictionary of Stylistics, 2011.
  • Viz též Stylistika.
Citace
Michal Křístek (2017): STYL. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/STYL (poslední přístup: 19. 9. 2020)

Další pojmy:

stylistika

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka