VÝCHODOMORAVSKÁ NÁŘEČNÍ SKUPINA  (východomoravská nářečí)

Základní

Jedna ze čtyř základních ↗nářečních skupin, v něž se člení dial. č. nár. jazyka. Seskupení arch. tradičních teritoriálních dial. národ. jazyka vyskytujících se na východním okraji České republiky a pokrývajících národopisnou oblast Valašska a Slovácka. Kulturními a hospodářskými středisky jsou Valašské Meziříčí, Vsetín, Zlín, Uherské Hradiště a Hodonín. Na záp. sousedí se ↗středomoravskou nář. skupinou, na s. se ↗slezskou nář. skupinou, vých. hranice splývá se státní hranicí se Slovenskem, jz. hranice se státní hranicí s Rakouskem.

Základním znakem vydělujícím většinu v.n.s. (bez jejích záp. okrajů) z komplexu nář. nár. jaz. a současně oddělujícím ji od sousedních střmor. nář. je uchování pův. ý/íú (mlýn, sítko, múka). Severní hranici (vůči slez. nář. skupině) představuje zejména linie vymezující uchování opozice fonologické kvantity (již., např. dráha × drahá) × zánik této opozice (sev., draha × draha) a ↗izoglosa oddělující území se zaniklou měkkostí souhlásek ve slabikách de, te, ne × území s jejím uchováním, srov. nebudete (< n’ebud’et’e; již.) × ňebuďeťe (sev.). Výrazným diferenčním znakem mezi oběma skupinami je slovní přízvuk: zatímco ve vmor. nář. (a ve shodě se spis. jaz.) je umístěn na první slabice slova n. na slabičné předložce (dohromady, na pole), ve slez. nář. je na slabice předposlední (penultimě); dohromady, na pole.

Vých. hranice (vůči slk. nář.) je tvořena dvěma izoglosami: (1) izoglosou vymezující maximální rozsah změny r (vých. tri) > ř (záp. tři), (2) izoglosou vyčleňující území s výskytem slovesných tvarů 1. os. ind. préz. typu nesu (záp.) × nesem (vých.; u obou jevů s výjimkou jv. úseků). Mnoho znaků spojuje v.n.s. se sousedními nář. skupinami, a to se střmor. a slez. Jde především o nář. jevy, jejichž záp. hranice probíhá poblíž bývalé hranice č.-mor., popř. jevy, jichž směrem na vých. od této hranice přibývá. Náleží sem zvl. (1) znělá výslovnost souhlásek na švu slov před samohláskou a jedinečnou souhláskou (z Aňičkú, tag jez, kubme) a regresivní ↗asimilace v skupení sh (zhoďit), (2) uchování skupiny šč (ščáva), (3) podoby s krátkou samohláskou u původně dvouslabičných subst. a inf. se slovním základem ukončeným na samohlásku (↗moravská krátkost: mak, jama, blato, hrabje, březa, misa, mucha; dat, bit, plut/pluť, …), (4) neprovedení přehlásky ’u/’úi/í v základu slov (břuch, kožuch, klúč, lušňa, plut/pluť), (5) neprovedení přehlásky ’a > (ě >) e a ’u/’ú > i/í v deklinačních koncovkách (a vedoucí k sblížení tvrdých a měkkých deklinačních typů, např. nom. sg. rúža, naša, gen. sg. muža, akuz. sg. rúžu, našu, ju, instr. sg. rúžú, dlaňú, s ňú, našú // střmor. rúžó/ružó), (6) uskutečnění přehlásky v slabikách s dlouhým a (zapříhnout, smít sa), popř. její uplatnění též v jiných tvarech a derivátech, vyvolané analogií (smít sa – smíł sa, vzít – vzítý), (7) výhradní tvar 1. os. sg. ind. préz. chcu, (8) v tvaru min. času se nevynechává ↗auxiliár (był sem), (9) příč. trpné se vyskytuje výhradně ve tvaru složeného sklonění (je/máme zatopené), složenou formu má i stavové perfektum od nepředmětových sloves (je odejitý, je utečený), (10) slovesa s inf. na -at/-ať tvoří velmi často préz. tvary podle 1. třídy (dříme, kope, kolíbe, chrochce, zbíře), (11) výrazným společným rysem slovotvorným je dominantní postavení suf. -isko (mor. a slez. smeťisko, kosisko × č. smeťišťe, kosišťe ʻnásada na kosu’), (12) k východu se zvyšuje výskyt formálních deminutiv (lžička ʻlžíce’, taléřek ʻtalíř’, húlka ʻhůl; držák cepu’). (13) V oblasti syntaxe je typické užívání tzv. plurálu úcty, a to i v  pl. formě zájm. přívlastku, shodného s přísudkem (naši stařenka přišli). Charakteristické jsou syntaktické konstrukce, jako např. je mu Jozef ʻjmenuje se Josef’, co je to za čłovjek ʻco je to za člověka’, n. užívání genitivu záporového (nebyło kabátu, nemá zubú).

Spíše jen se ↗střmor. nář. spojuje v.n.s. (1) začlenění subst. se slovním základem na -s, -z v některých tvarech k měkkým deklinačním typům (srov. gen. sg. kosekoze, dat. sg. kosi, kozi, nom. pl. čase, voze, kose atd.; vzhledem k existenci pův. koncovky -ilok. sg. mask. a neuter ve vmor. nář. jsou zde proto typické formy lok. sg. jako nosi, vozi, masi), (2) tvar 1. os. sg. ind. préz. existenciálního a sponového slovesa být má podobu su, (3) v gen., dat. a lok. sg. ženského rodu tvrdého sklonění adj. a rodových zájm. proběhlo vyrovnání ve prospěch pův. koncovky dat. a lok., je zde tedy -ej, popř. -éj (s tej/téj našej/našéj druhéj/druhéj, na tej našej druhej, … / střmor. s té našé druhé, …), (4) v příč. min. sloves 2. tř. se základem končícím na souhlásku převažují tvary bez -nu- (pohł, sedł). Spíše se ↗slezskými nářečími jsou vmor. nář. spojena (1) existencí podob s neuskutečněnou přehláskou ’a > (ě >) e v základu slova (s výjimkou jz. úseků: jaz(e)vec, jastřáb, vycházat, kácat), (2) zachováním téžeslabičného aj (s výjimkou jz. úseků: daj, najstarší, hajný), (3) existencí dvojího l, a to l × ł (popř. l × < ł, např. lampa × hłava, lampa × hu̯ava).

Z komplexu nář. nár. jaz. vydělují tuto skupinu následující charakteristické jevy: (1) Vedle základního diferenčního znaku, tj. existence pův. monoftongů ýú, je výrazným rysem (2) existence nezúženého é jak v kořeni slov (navléct), tak v koncovkách (dobré pole), (3) zachování samohláskové opozice kvantity (v dial. se vyskytují pěti-, popř. šestičlenné soubory samohlásek krátkých: i, popř. s rozlišením i/y, e, a, o, u a dlouhých: í, popř. s rozlišením í/ý, é, á, ó, ú), (4) jako arch. je porůznu uchováno tvrdé ł sonans, a to ve variantě krátké i dlouhé (dłhý × stł́p), popř. se objevuje i dlouhé l sonans (vlk × vĺče), porůznu existuje též dlouhé r sonans (vrkat × vŕká, trn × tŕňí), (5) před j a zčásti před ň dochází k dloužení samohlásky o (chvójí, hóňí), před ň též k dloužení samohlásky e (kaméňí, stavéňí, océňit), (6) neexistuje protetické v- (on, okno), (7) výraz se má s výjimkou záp. úseků podobu sa, (8) v nom. pl. živ. mask. (pers.) tvary typu kovářé, (9) koncovka -omdat. pl. a -ochlok. pl. mask. a neuter (chłapom, pekařom, kuřatom, polom; chłapoch, pekařoch, kuřatoch, poloch), (10) v 2. os. sg. ind. préz. slovesa být je forma si, (11) imperativní slovesné pl. tvary se shodují s tvary spis. (pošleme, pošlete, řekňeme, řekňete), (12) v příč. min. v tvaru mask. dochází u jednotlivých typů sloves v různém rozsahu k dloužení samohlásky (nésł, minúł, ďekováł, viďéł, dostáł, šéł): u sloves se základem zakončeným na souhlásku zasahuje toto dloužení též všechny tvary příč. min. (např. nésł, nésła, nésli), (13) inf. sloves typu začít má podobu s -a- (začat/začať, požat/požať, ale vzít/vzíť); úzce vmor. jsou některé jevy syntaktické, zejm. (14) existence příklonné spojky i, a to ve vedlejších větách podmínkových (M’éł-i sem peňíze, zapłaťíł sem), a částice i v otázkách zjišťovacích (V Jaseňicách sú-i vojáci?), (15) typickou spojkou je přípustkové bár/bárs (je velice šikovní, bár je mau̯í), (16) rysem přesahujícím na záp. zčásti do ↗střmor. nář. je existence přechodníku v ustrnulé formě převážně muž. rodu (např. příďa dom, nemohła sem si spomňet). Specificky vmor. jsou některé jevy slovotvorné: (1) Ve srovnání s ostatními nář. má výraznější zastoupení předpona o-, srov. oškvarek (× střmor. škvarek), odrobinkydrobinky), ohřeblohřeblo), okúpat (× vykoupat), (2) charakteristické je tvoření názvů rodin odvozených od osobních muž. jmen typu Bartošé, Martincé, (3) adj. odvozená od trpných příč. sloves s inf. na -ít/-íť jsou zpravidla tvořena formantem -ítý (utřítý, otevřítý, ohřítý / máme otevříté), (4) specifických prostředků se užívá při tvoření expresiv, např. subst. formanty -ňa, -ula (švidraňa, běhula) a slovesné formanty -ýň-/-úň-/-úzň-/-ázň- (hihýňat, vrzúňat, rabúzňat, łomázňat). K vmor. lexikálním regionalismům patří např. hyd ʻdrůbež’, koťík ʻkotník’, oklepina/oklépka ʻotep rovné slámy vymlácené cepy’, sťahle/stahle ʻotěže’, trnka ʻšvestka’ atd.

V komplexu vmor. nářečí se vydělují 2 podskupiny (NČD, 1972:262–284): (1) jižní (slovácká), (2) severní (valašská). K nim se přimykají (3) západní okrajové úseky s typem (a) hranickým, (b) kelečským, (c) dolským a (d) kopaničářská nář.

1 Jižní (slovácká) podskupina

(1) soubor krátkých i dlouhých samohlásek je pětičlenný (i, e, a, o, uí, é, á, ó, ú) a původní ý splynulo ve výslovnosti s í (liďi, lít stejně jako slišet, mlín), (2) v jižních úsecích se ł vyslovuje jako (tzv. obalované l: hu̯ava), (3) pro instr. pl. subst. je charakteristická koncovka -ama (súsedama, nožama, kravama, zďama, staveňama), (4) inf. je zakončen na -t, (5) výrazným slovotvorným jevem je tvoření příslovcí od přechodníku za využití formantu -ačky (seďački, stojački). Viz nahrávka + přepis Přečkovice.

2 Severní (valašská) podskupina

(1) soubor krátkých i dlouhých samohlásek je šestičlenný s rozlišením i/yí/ý (i, y, e, a, o, u / í, ý, é, á, ó, ú; hlásky yý se zde navíc vyskytují jako fonetické varianty po z, s, c, ž, š, č, ř: cyzý, sýla, žyvý, šyje, učyl, křyvý, (2) v jádru území jsou uchovány měkké retnice (b’ežet, b’ič, p’ekný, p’iła, v’ešat, v’ím, m’ech, znám’í, hříb’a, zap’atý, zem’ák), (3) seskupení m + ě se vyslovovuje m’e, popř. mje (m’esýc, mjesýc), (4) na části území je běžná výslovnost zdvojených souhlásek (Anna, ale též kašša, necco), (5) instr. pl. mask. je charakteristický zakončením -y/-i, popř. -mi, -ami (-amy, -ámy); (súsedy, pekaři, koňmi, …, popř. súsedami, súsedamy, súsedámy), (6) inf. je zakončen na -i, (7) na sv. okraji tvoří výrazný slovotvorný typ příslovce odvozená z přechodníků pomocí formantu -aci (seďacy, stojacy vedle seďa, stoja), (6) slovní zásoba obsahuje vrstvu výrazů spjatých s karpatskou salašnickou kolonizací, tzv. ↗karpatismů, slov přejatých, zpravidla rum. původu: brynza ʻovčí sýr’, vakeša ʻovce vyznačující se černým zbarvením okolo očí’, kurástva ʻmlezivo’, gúry ʻvýslužka ze zabijačky’, košut ʻkozel’ atd. Viz nahrávka + přepis Návojná; viz nahrávka + přepis Halenkov; viz nahrávka + přepis Veřovice.

3 Západní okrajové úseky

Na záp. sousedí se střmor. nář. skupinou, s níž je spojují některé společné znaky, kterými se liší od vých. již. (slovácké) a s. (valašské) podskupiny: jejich vých. hranici vůči ostatním vmor. nář. tvoří svazek izoglos, a to (1) izoglosa změny tautosylabického aj (vých.) > ej (záp., např. daj, najlepší × dej, nejlepší // střmor. , nélepší), (2) izoglosa přehlasovaných tvarů typu kuře (záp.) × nepřehlasovaných podob typu kuřa (vých.) a (3) linie záp. podob vyrovnaných ve prospěch přehlásky v inf. a v příč. min. ležet, vycházet / ležel, vycházel proti vých. podobám ležat, vycházat / ležał (ležáł), vycházał.

(a) Typ hranický

Je charakterizován (1) existencí i/íy/ý v téže distribuci jako v sev. podskupině, (2) neexistencí měkkých retnic (výslovnost bič, pjena) a výslovností seskupení m + ě jako mje (mjesíc), (3) v lok. pl. koncovkou -ech (chlapech, kosech, krávech, ňiťech, polech), (4) inf. koncovkou (ležeť, ďełať).

(b) Typ kelečský

Nář. v okolí Kelče jv. od Hranic; navíc se vyděluje: (5) výskytem dvojhlásek ej, ou, a to nejen za pův. ýú, ale též za pův. íó (vejška, druhej, lejstek, třejska, mjesejc, vołajou (< vołajú), nouž, rouža).

(c) Typ dolský

Tvoří přechod mezi oblastí vmor. a střmor. (nář. v jižním podhůří Chřibů a Ždánického lesa na pruhu území na jz. od Kroměříže a Zlína po býv. hranici s něm. nářečími již. od Hustopečí a sz. od Břeclavi); příznačné je (1) (shodně s již. podskupinou) zpravidla splynutí i/yy/ýi/í (liďi, lít stejně jako slišet, mlín), (2) důslednější výskyt nadměrného ej, než je tomu v kelečských nář., zejm. z pův. í po sykavkách na záp. Uherskohradišťsku (počejtat, přejvoz, viskočej ʻ(on) vyskočí’); na sz. Kyjovsku je však ej pouze za ý, a to v koncovce nom. sg. tvrdého adj. sklonění (starej bík), místy na okrajích se objevuje í též za staré ej (pjekňíší, k tí starí) a za ejaj (nídelší), popř. paralelní starí bík, (3) neexistence měkkých retnic (výslovnost bič, pjena) a výslovnost seskupení m + ě jako mňe (mňesíc), (4) za staré slabičné ł, ł́ je, na rozdíl od již. podskupiny, łu/lu, łú (lou)/ (dłuh/dluh, słúp/slúp). Viz nahrávka + přepis Polešovice.

(d) Nářečí kopaničářského typu

Pokrývají pruh území při státní hranici se Slovenskem. Shodují se ve velké části s nář. slk.: jsou odrazem pozdní slk. kolonizace a vyznačují se zejména: (1) neexistencí souhlásky ř (tri, přišli), (2) střídnicí dz za staré dj (medza, cudzí), (3) staré ď, ť, ň má v sev. části podobu ď, ť, ň (ďeďina, ťichí, ňic), v již. úseku d, t, n (dedina, tichí, nič), kolem Starého Hrozenkova je dz, c (dzedzina, cicho), (4) místy existují jen tvrdé retnice (mesto, bežať), (5) v jádru oblasti se vyskytují dvojhlásky ie, ia, uo, , , (např. viem, mliéko, kuóň/kvóň), (6) v 1. os. sg. ind. préz. je koncovka -em (chcem, umrem), (7) vedle formy já sem koexistuje forma já som. Viz nahrávka + přepis Javorník.

Jako dial. okrajové mají vmor. nář. mnoho arch. rysů, některé jaz. jevy zejm. v stř. úseku jsou dokonce velmi starobylé. ✍Chloupek (1963:67) upozorňuje na rozdíly ve slovesných tvarech 3. os. pl., jimiž se vmor. oblast rozčleňuje do tří areálů, a to (a) úseku severního s typem prosá, (b) úseku středního s podobami prosíja/prosíjá, (c) úseku jižního s typem prosijú. V záp. části vmor. nář., na kontaktu území se střmor. dial., archaické rysy většinou zanikly a „nářečí se postupně svými novými rysy začala přibližovat nářečím středomoravským“ (✍Chloupek, 1997:52). Vmor. nář. oblast vymezuje poprvé ✍Bartoš (1886) jako „moravské nářečí slovenské“, ✍Trávníček (1926:14) ji definuje ve vztahu k nář. střmor. a slez. („moravské slovenské nářečí“). První ucelený jazykovězeměpisný popis podává ✍Vážný (1934:219): v souladu s tehdejší tezí ↗československého jaz. jsou tato nář. začleněna do komplexu slk. jaz. („slovenská nářečí lidu československého na východní Moravě a na Slovensku“). Jako vmor. nář. je poprvé označuje ✍Bělič (1954), který je také poprvé uceleně popisuje ve svém kompendiu (NČD, 1972:262–284). K nevhodnosti termínu moravskoslovenská nář. srov. ✍Šlosar (1958), ✍Chloupek ad. (1954), ✍Vašek (1967:10)✍Chloupek (1971:27).

K okolnostem změn a k historickému vývoji vmor. nář. viz ↗raná stará čeština, ↗čeština 14. století, ↗čeština doby husitské, ↗humanistická čeština. Stav v.n.s. je popsán na základě výzkumu pro Český jazykový atlas v 60. a 70. letech 20. stol.

Rozšiřující
Literatura
  • Bartoš, F. Dialektologie moravská 1, 1886.
  • Bartoš, F. Dialektologie moravská 2, 1895.
  • Bělič, J. Dolská nářečí na Moravě, 1954.
  • ČJA 1, 1992.
  • ČJA 2, 1997.
  • ČJA 3, 1999.
  • ČJA 4, 2002.
  • ČJA 5, 2005.
  • ČJA. Dodatky, 2011.
  • Hlubinková, Z. Tvoření slov ve východomoravských nářečích, 2010.
  • Chloupek, J. ad. K diferenciaci moravskoslovenských nářečí a k jejich vztahu k českému národnímu jazyku. Připsáno památce Adolfa Kellnera. SPFFBU A 2, 1954, 18–31.
  • Chloupek, J. Tvary třetí osoby mn. č. přít. času ve východomoravských nářečích. 46, 1963, 65–70.
  • Chloupek, J. Aspekty dialektu, 1971.
  • Chloupek, J. Dichotomie spisovnosti a nespisovnosti, 1986.
  • Chloupek, J. Východomoravská oblast. In Davidová, D. & I. Bogoczová ad. Mluvená čeština na Moravě, 1997, 52–74.
  • Jeřábek, R. & E. Maur ad. Etnografický atlas Čech, Moravy a Slezska IV, 2004.
  • Lamprecht, A. (ed.) České nářeční texty, 1976, 214–282.
  • Michálková, V. Studie o východomoravské nářeční větě, 1971.
  • NČD, 1972.
  • Šlosar, D. Dnešní rozdělení nářečí na východní Moravě. In Machek, V. (ed.), Studie ze slovanské jazykovědy, 1958, 387–390.
  • Trávníček, F. Moravská nářečí, 1926.
  • Vašek, A. Jazykové vlivy karpatské salašnické kolonizace na Moravě, 1967.
  • Vážný, V. Nářečí slovenská. In Československá vlastivěda 3. Jazyk, 1934, 219–310.
  • Mapa nářečí (místní kopie).
  • Český jazykový atlas: http://cja.ujc.cas.cz/, cit. 21. 10. 2013.
Citace
Stanislava Kloferová (2017): VÝCHODOMORAVSKÁ NÁŘEČNÍ SKUPINA. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/VÝCHODOMORAVSKÁ NÁŘEČNÍ SKUPINA (poslední přístup: 13. 12. 2019)

Další pojmy:

dialektologie

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka