SUPLETIVISMUS

Základní

Typ ↗alomorfie, kdy vztah mezi formami jednoho ↗morfému není odvoditelný fonologickými (popř. morfonologickými) pravidly. Tyto nepravidelné formy se označují jako supletivní alomorfy.

Rozdíl mezi nepravidelnými, tj. supletivními, a pravidelnými alomorfy lze ilustrovat na příkladu adjektivního kořene s významem „DOBRÝ“. Ten se v č. vyskytuje celkem ve čtyřech různých formách: /dobr/ (/dobr/‑ý, /dobr/‑ota), /dobř/ (/dobř/‑e, u‑/dobř/‑it), /lep/ (/lep/‑ší, z‑/lep/‑šit) a /leːp/ (/leːp/‑e). Vztah mezi /dobr/ a /dobř/ na jedné straně a /lep/ a /leːp/ na straně druhé je pravidelný – obě dvojice se liší ↗hláskovými alternacemi, které se opakují ve stejných kontextech i jinde. Alomorfy /dobr/ a /dobř/ se liší alternací r~ř, která se objevuje i u kořenů jako např. kyp/r/‑ýkyp/ř/‑e, kyp/ř/‑it; mok/r/‑ýmok/ř/‑e, mok/ř/‑it n. ost/r/‑ýost/ř/‑e, ost/ř/‑it. Alomorfy /lep/ a /leːp/ se také liší alternací, a to krátkého vokálu s dlouhým (V~VV); tato alternace se rovněž opakuje ve stejném kontextu i u jiných kořenů: srov. d/e/l‑šíd/eː/l‑e, m/e/n‑ším/eː/n‑ě. Zatímco vztah mezi formami uvnitř každé z dvojic, tj. /dobr/ a /dobř/ na jedné straně a /lep/ a /leːp/ na straně druhé, je pravidelný, vztah mezi oběma dvojicemi navzájem pravidelný není: formy /dobr/ a /lep/ se neliší alternacemi, které by se systematicky opakovaly i u jiných kořenů (v č. např. neexistuje alternace d~l). Formy /dobr/ a /lep/ tedy jsou ↗supletivní alomorfy s morfosyntaktickou distribucí: forma /lep/ se objevuje jen v komparativním kontextu, forma /dobr/ ve všech ostatních kontextech; viz elsewhere condition. Supletivní alomorfy /dobr/ a /lep/ pak mají každý ještě jednu formu, která je pravidelně derivována: forma /dobř/ bude derivována z formy /dobr/ pomocí „palatalizačního“ pravidla (které je aplikováno v kontextu předních vokálů), forma /leːp/ bude derivována z formy /lep/ pomocí „dloužícího“ pravidla (které je aplikováno v kontextu krátkého adverbiálního komparativu); viz též ↗palatalizace, ↗templát.

Vztah s. se typicky ilustruje na příkladu kořenových alomorfů, ve skutečnosti je ale mnohem častější u afixálních alomorfů. Příkladem supletivních afixů v č. jsou např. alomorfy pádového morfému [gen.pl.] /‑uː/ (kůl‑ů) a /‑iː/ (vůl‑í), alomorfy morfému [1.os.sg.] /‑u/ (tiskn‑u) a /‑m/ (tiská‑m) n. alomorfy perfektivizačního morfému /o‑/ (o‑slepnout) a /z‑/ (z‑blednout). Zatímco supletivní afixy v č. netvoří žádné přirozené třídy (s. se objevuje u afixů různého typu), supletivní kořeny se tradičně dělí do tří hlavních skupin.

1. S. je typický pro kořeny osobních zájmen, přičemž distribuce supletivních alomorfů kopíruje rozdíl mezi sg.pl. a/nebo rozdíl mezi nom. a ostatními pády. Zájmena 1./2. os. ukazují oba typy s. Jednak mají supletivní kořeny pro sg.pl.: u 1. os. obsahují sg. formy j‑ový a m‑ový kořen (, ) a pl. formy m‑ový a n‑ový kořen (my, nás), u 2. os. je v sg. t‑ový kořen (ty, tebe) a v pl. kořen v‑ový (vy, vás). Vztah s. je i mezi formami v nom. a v ostatních pádech: nom. 1. os. se v sg. realizuje kořenem a v pl. kořenem my, ostatní pádové formy mají kořen m (sg.), resp. (pl.); nom. 2. os. se v sg. realizuje kořenem ty a v pl. kořenem vy, ostatní formy pak obsahují kořen t (sg.), resp. (pl.). Zájmeno 3. os. pak ukazuje jen s. mezi formou v nom. a formou v ostatních pádech (on vs. j‑eho atd.); viz ↗osobní zájmeno. Podobný typ s. se objevuje u osobních zájmen i v jiných ie. jazycích (srov. angl. I – me we – us, lat. ego – meī – nōs).

2. S. je dále typický pro uzavřenou skupinu adjektivních kořenů, přičemž jeden z dvojice supletivních alomorfů je vždy vázán na kontext komparativního morfému. Do této skupiny kromě alomorfů dobrlep patří ještě alomorfy malmen ((nej‑)men‑škomp‑í, men‑škomp‑ina, z‑men‑škomp‑it), velkvět ((nej‑)vět‑škomp‑í, vět‑škomp‑ina, z‑vět‑škomp‑it), dlouhdel ((nej‑)del‑škomp‑í), zlhor ((nej‑)hor‑škomp‑í, z‑hor‑škomp‑it); viz ↗stupňování. Podobný typ s. se opět objevuje u adjektivních kořenů i v jiných ie. jazycích (srov. angl. goodbett‑er, lat. bon‑us – mel‑ior).

3. S. je typický také pro uzavřenou skupinu verbálních kořenů. Do této skupiny patří jednak alomorfy kořene slovesa být: by (by‑l, by‑vší, by‑ch), včetně zdloužené varianty v infinitivu bý‑t; bud (bud‑e, bud‑oucí), včetně palatalizované varianty v imperativu buď; js (js‑em, js‑oucí); je ((on) je); ň /ɲ/ (v kontextu negačního prefixu a morfému [3.os.sg.]: ne‑/ɲ/‑í); viz ↗auxiliár. Dále sem patří alomorfy kořene slovesa jít: (jen v infinitivu); jd (jd‑u, jd‑oucí), včetně palatalizované varianty v imperativu j/ɟ/‑i; še(d) (še‑l, při‑šed‑ší). Oba tyto kořeny mají supletivní alomorfy i v jiných ie. jazycích (srov. angl. be – am – are – was – were, go – went; lat. es‑se – sum – er‑am – fu‑i, eó – ís – ií).

č. gramatikách se za supletivní pokládají ještě nominální kořeny člověklid (viz např.  2, 1986:301) a verbální kořeny v(e)z‑ítb(e)r‑át ( 1, 1986:190).

Z diachronního hlediska je s. často výsledkem lexikalizace původních pravidelných fonologických procesů. Např. morfém s rysy [nom.sg.] se realizuje mj. formami /‑a/ a /‑e/. Původně byly tyto formy v komplementární distribuci vzhledem k fonologickému kontextu: alomorf /‑e/ vznikl jako výsledek asimilace vokálu /a/ s předcházejícím konsonantem; srov. duš‑a > duš‑e, růž‑a > růž‑e; viz ↗přehláska a > ě. Synchronně ale formy /‑a/ a /‑e/ v komplementární fonologické distribuci nejsou (srov. paš‑a, Míš‑a nebo Růž‑a), mají tedy status supletivních alomorfů; viz ↗distribuce.

Interpretace vztahu mezi alomorfy, tj. jestli jde o s. nebo o pravidelný vztah, závisí jednak na tom, jak (a zda vůbec) v dané teorii probíhá komunikace mezi morfologií a fonologií, jednak na tom, nakolik abstraktní mohou být fonologické reprezentace lexikálních jednotek. Obecně lze říci, že supletivní a pravidelné alomorfy se principiálně liší ve způsobu jejich reprezentace. V klasickém strukturalismu, kde fonologickou reprezentaci morfému tvoří řetězec fonémů, supletivní formy reprezentují nezávislé lexikální jednotky, tj. samostatné morfémy, mezi nimiž existuje vztah synonymie (tj. „různé formy, ale jeden význam“); pravidelné vztahy mezi formami jsou reprezentovány na morfonologické rovině jako řetězce alternujících fonémů, tzv. ↗morfonémy (✍Trubetzkoy, 1934). V generativních teoriích jsou supletivní formy reprezentovány jako samostatné fonologické formy, které jsou součástí jedné lexikální jednotky, jde tedy o alomorfy v pravém slova smyslu; vztahy mezi pravidelnými formami jsou kódovány formou pravidel (fonologických a/nebo morfonologických, tzv. readjustment rules); k tomu viz např. ✍Inkleas (2014) a ↗alomorfie. Rozdíl mezi oběma přístupy ilustrují schémata v (1):

(1)

a. supletivismus = vztah mezi morfémy

2. supletivismus = vztah mezi alomorfy

/dobr/ ↔ [BONUS]

/lep/ ↔ [BONUS]

{/dobr/, /lep/}↔ [BONUS]

Rozšiřující
Literatura
  • Bobaljik, J. Universals in Comparative Morphology, 2012.
  • Haugen, J. & D. Siddiqi. Roots and the Derivation. LI 44, 2013, 493–517.
  • Inkleas, S. Interplay of Morphology and Phonology, 2014.
  • 1, 1986, 190.
  • 2, 1986, 301.
  • Paster, M. Phonologically Conditioned Suppletive Allomorphy: Cross-linguistic Results and Theoretical Consequences. In Bonet, E. & M.-R. Lloret ad. (eds.), Understanding Allomorphy. Perspectives from Optimality Theory, 2015, 18–47.
  • Trubetzkoy, L. N. Das morphonologische System der russischen Sprache, 1934.
  • Veselinova, L. Suppletion in Verb Paradigms: Bits and Pieces of the Puzzle, 2006.
Citace
Markéta Ziková (2017): SUPLETIVISMUS. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/SUPLETIVISMUS (poslední přístup: 18. 10. 2019)

Další pojmy:

gramatika morfologie

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka