SLOVNÍ DRUH  (pars orationis)

Základní

1. Třída slov, která se vyznačují společnými vlastnostmi. Třídění je závislé na typu jazyka a na zvolené gramatické teorii. U jazyků typu češtiny má klasifikace slov na s.d. v rámci klasické gramatiky k dispozici tři kritéria: (i) sémantické, tj. reflex toho, že některá slova pojmenovávají osoby, zvířata n. věci, ať už konkrétní, n. abstraktní, jiná slova pojmenovávají děje a stavy, jiná pojmenovávají vlastnosti a ještě jiná pojmenovávají okolnosti a jiná nepojmenovávají nic, ale slouží třeba k vyjádření vztahů mezi slovy, slovními skupinami a větami; (ii) formálněmorfologické, tj. reflex toho, že některá slova mají k dispozici (typicky) na své pravé periferii flexi, a objevují se tedy v různých tvarech, a jiná flexi nemají, a objevují se tedy vždy jen v jednom tvaru; (iii) syntaktické, tj. např. reflex toho, že slova PetrJana mají ve větě Petr políbil Janu stejnou strukturní pozici, jako ve větě Janu políbil Petr, ač v první větě stojí Petr na jejím začátku a Jana na jejím konci a v druhé je to naopak, ale v obou případech se ‑l‑participium shoduje se slovem Petr, nikoli se slovem Jana. Mezi těmito třemi vlastnostmi existují typické, ale nikoli nutné souvztažnosti: slovo s určitými sémantickými vlastnostmi má typicky i specifické vlastnosti morfologické a syntaktické. Např. slova, která pojmenovávají osoby, zvířata n. věci, mají jeden rod (mužský, ženský n. střední), skloňují se a využívají k tomu určitého inventáře koncovek a ve větě bývají typicky podmětem n. předmětem. Slova, která pojmenovávají vlastnosti, se také skloňují, ale využívají k tomu jiných koncovek než slova pojmenovávající osoby, zvířata n. věci a ve větě bývají typicky v pozici, v níž mohou vyjádřit svou flexí rod, číslo a pád jména, a ukázat tak, komu n. čemu jejich vlastnost patří. Navíc tato slova typicky mohou vyjadřovat svou morfologickou strukturou stupeň vlastnosti (starý, starší, nejstarší), kdežto jména označující osoby, zvířata a věci nikoli. Slova, která pojmenovávají děje n. stavy, se naproti tomu mohou kombinovat s rysy čas a způsob a s rysem vid a spolu s rysy osoba a číslo je mohou vyjádřit svou morfologickou strukturou a ve větě bývají v pozici přísudku. Slova, která nepojmenovávají osoby, zvířata a věci ani vlastnosti ani okolnosti, se ve větě objevují vždy v určitém syntaktickém kontextu (např. předložky před substantivem n. skupinou substantivum obsahující), spojky mezi dvěma výrazy, ať už slovy, skupinami slov n. větami apod. Navíc: slova patřící podle (i) k slovům, které pojmenovávají objekty, vlastnosti, děje a stavy a okolnosti, typicky tvoří otevřené množiny, kdežto zbývající slova typicky tvoří množiny uzavřené. Klasifikace s.d. na substantiva, adjektiva, slovesa, příslovce, zájmena, číslovky, předložky, spojky, citoslovce a částice, známá ze všech tradičních gramatik, je založena právě na vlastnostech (i)‒(iii), přičemž u každého z těchto s.d. dominuje jiný klasifikační rys. Z hlediska jednotlivých vlastností se rozlišují: v rámci (i)  s.d. autosémantické // autosémantika // s.d. plnovýznamové (substantiva, adjektiva, slovesa a adverbia) a s.d. synsémantické // synsémantika // s.d. neplnovýznamové (předložky, spojky, citoslovce, částice); řazení zájmen a číslovek je z tohoto hlediska vágní (zájmena nejsou autosémantika, ale mají jejich distribuci a kopírují jejich vlastnosti, číslovky mají rys kvantitativnosti a taky distribuci a morfologické vlastnosti autosémantik); problematický je taky status ↗vlastních jmen, neboť neukazují typické vlastnosti ani autosémantik ani synsémantik; v rámci (ii) s.d. ohebné, a to ty, které se „skloňují“ (substantiva, adjektiva, některá zájmena, některé číslovky), a ty, které se dají „časovat“ (slovesa), a s.d. neohebné (příslovce, některá zájmena, některé číslovky, předložky, spojky, citoslovce, částice). Klasifikace se snaží připisovat jednotlivým s.d. i další vlastnosti (ii) a (iii), např. že jen slovesa mohou přidělit akuzativ (čte knihu × čtení knihy), že slovesa se kombinují s adverbii, nikoli s adjektivy (čte rychle × rychlé čtení), že slovesa mají podmět (Petr čte – Petrovo čtení), že slovesa se kombinují s reflexivy (Petr se hádá s Pavlem – Petrovo hádání se s Pavlem × Petrova hádka *se s Pavlem), že slovesa mohou vyjádřit vid (čtepřečte, čtení > přečtení × četba*přečetba) aj. Slova jako čtení, hádání (se), která pojmenovávají děj, ukazují tedy jednak vlastnosti s.d., který pojmenovává děj n. stav, tj. sloves (možnost časování, kombinace s reflexivy, možnost mít podmět, možnost vyjádřit vid), jednak vlastnosti, které má s.d., který pojmenovává osoby, zvířata a věci, tj. substantiv (jeden rod, nominální flexe, neschopnost přidělit akuzativ, kombinovatelnost nikoli s adverbii, nýbrž s adjektivy aj.). Slova jako čtoucí, hádající se, která taky pojmenovávají děj, mají taky vlastnosti sloves, a to více než slova jako čtení, hádání (se) (možnost přidělit akuzativ, kombinovatelnost s adverbii, nikoli s adjektivy, možnost vyjádřit vid, kombinovatelnost s reflexivy), ale mají i vlastnosti, které mají s.d. pojmenovavající vlastnosti (vyjadřování rodu, čísla a pádu, které má jméno, které modifikují, a to flexí, kterou mají adjektiva). V č. jazykovědě je pojetí slovních druhů jako amalgámu tří heterogenních vlastností stále běžné, zvl. v prakticisticky konstruovaných mluvnicích typu PMČ (1995), ale i v mluvnicích s vyššími ambicemi, jako je MSoČ 1 (2010)AGSČ (2013). Jediným č. pokusem o zmenšení heterogenních kritérií ze tří na dvě (význam a funkce) je Komárkova funkčněstrukturalistická analýza (PČM, 1978) a taky jím inspirovaná 2 (1986:18); viz dále. I v rámci deskriptivní gramatiky (zvl. cizí) bylo však už mnohokrát s argumentací dokázáno, že přístup tradiční gramatiky a heterogennost kritérií, na jejichž bázi ke slovnědruhové klasifikaci dochází, způsobuje, že výsledná kategorizace slov na s.d. není pro konstrukci exaktní gramatiky použitelná. Nadto je takto definovanými s.d. vynuceno chápání flexe jako integrální součásti slova, tedy flexivních slovních druhů jako amalgámu slovníku a morfologie. V generativní gramatice se proto s.d. analyzují jako syntaktické kategorie a rozlišují se minimálně dvě: ↗lexikální kategorie a ↗funkční kategorie; nadto se objevují teorie, které, aby predikovaly chování slov v syntaxi, vedle těchto dvou základních kategorií považují za nutné rozlišovat i ↗hybridní kategorie (kombinující vlastnosti dvou lexikálních kategorií) a ↗semilexikální kategorie (kombinující vlastnosti lexikální a funkční kategorie). A vlivné jsou i teorie, které slova a jejich kategoriální status (a jejich morfologickou formu) derivují v syntaxi (viz ↗distribuovaná morfologie), tedy žádné pro syntax jsoucí k dispozici slovní druhy nepotřebují.

2. Klasifikace s.d. na podstatná jména, přídavná jména, zájmena, číslovky, slovesa, příslovce, předložky, spojky, citoslovce a částice je komplexně založena na třech kritériích (viz výše), přičemž u každého z nich dominuje jiný klasifikační rys. V č. funkčněstrukturalistické morfologii se projevuje snaha realizovaná např. v  2 (1986), aby celkově vystoupilo do popředí kritérium (ii); pak je účelné rozlišovat (1)  s.d. základní: substantiva, adjektiva, verba, adverbia, (2) nezákladní, a to (2.1) s.d. nástavbové: pronomina, numerália, (2.2) citoslovce, (2.3) tzv. s.d. nesamostatné: prepozice, konjunkce, partikule. Zejména základní a nástavbové slovní druhy jsou jaz. formy, jejichž prostřednictvím je „předmět řeči“ formován gramatikou jaz., která slouží linearizující transformaci sdělované skutečnosti do podoby textu. Každý ze základních s.d. vytváří systém, funkční pole, jež je funkční analogií slovnědruhového funkčního pole základních s.d. jako celku. Jádrem funkčních polí jednotlivých s.d. jsou formy v primární funkci (primární formy), vyznačující se souladem mezi významem a funkcí, souladem mezi významovou bází a funkčním příznakem. U subst. jsou primárními formami subst. v pozici subjektu a objektu, u verb funkce predikátu, u adj. funkce shodného přívlastku, u adv. funkce okolnostního určení. Ostatní slovnědruhové formy základních s.d. se souladem mezi bází a příznakem nevyznačují, jde o formy se sekundární funkcí (sekundární formy). Ve smyslu primární formy je subst. slovnědruhová forma označující jevy jako samostatně existující, zřetelně vydělená a vyhraněná fakta, verbum je slovnědruhová forma označující příznaky probíhající v čase (tzv. verbum finitum), adj. příznaky v čase neprobíhající, adv. příznaky probíhající i neprobíhající v čase široce okolnostního rázu. Funkčně analogické pole vytvářejí i slovní druhy nástavbové. Základní funkční charakteristikou pronominálií a třídy deiktických slov je funkce ukazování, ↗deixe, základním funkčním rysem numerálií je kvantitativnost, kterou lze charakterizovat v souladu s principem nástavbovosti jako substantivně, adjektivně a adverbiálně formovanou obecnou kvantovost.

V rámci systému s.d. působí dynamické vztahy, tzv. slovnědruhové transpozice, které mají za následek přechod slovnědruhových forem od jednoho slovního druhu k jinému (slovnědruhové transpozice slovotvorné vyznačující se ukončeným přechodem mezi s.d. viz ↗transpozice). Motivem těchto procesů je to, že slovní druh neplní svou primární funkci (Xx), ale funkci, kterou primárně plní jiný slovní druh, tj. funkci sekundární (Xy). Zatímco v primární funkci jsou s.d. nejvíce samy sebou, v sekundární funkci získávají v různé míře vlastnosti (sémantické i morfosyntaktické) právě toho slovního druhu, který tuto funkci plní jako primární. Tyto procesy gramatika analyzuje jako substantivizaci, adjektivizaci, ↗adverbializaci a ↗verbalizaci. Zároveň slovnědruhové transpozice způsobují, že s.d. jsou třídy otevřené a prostupné. V souvislosti s tím se mluví např. o třídě deiktických slov, jejímž jádrem je sice slovní druh pronominálií, ale kam patří i další podtřídy proadverbií a pronumerálií. Podobně je třeba uvažovat o otevřené třídě spojovacích výrazů, jejímž jádrem je uzavřená množina spojek, n. o otevřené třídě předložkových výrazů, jejichž základem je uzavřený soubor původních prepozicí. Také v rámci funkčních polí jednotlivých základních a nástavbových s.d. působí transpoziční procesy tato pole vytvářející. Jsou založeny na rozporu mezi významovou bází a funkčním příznakem a vedou ke vzniku sekundárních, popř. terciálních funkcí daného s.d. Jde o slovnědruhové transpozice gramatické mající charakter přechodu neukončeného.

Tabulka ukazující primární funkce (Xx) a sekunární funkce (Xy) autosémantik (podle 2, 1986:18):

s

a

v

c

S

Ss

Sa

Sv

Sc

A

As

Aa

Av

Ac

V

Vs

Va

Vv

Vc

C

Cs

Ca

Cv

Cc

Příklady: Ss ‒ kos zpívá / chytil kosa, Sa ‒ hlas kosa, Sv ‒ tento pták je kos, Sc ‒ přiletěl s kosem, As ‒ sytý hladovému nevěří, Aa ‒ černý kos, Av ‒ kos je černý, Ac ‒ narodil se černý, Vs ‒ pracovat neznamená řečnit, Va ‒ pracující muž / vůle pracovat, Vv ‒ kos zpívá / kos byl chycen, Vc ‒ pracoval sedě / vrátil se vyléčen, Cs ‒ doma neznamená venku, Ca ‒ místo nahoře, Cv ‒ je to zadarmo, Cc ‒ pracuje zadarmo / příjemně teplý.

Interjekce představují specifický systém znaků, jakýsi primitivní a značně variabilní „jazyk“ vyjadřující vztah mluvčího k sobě samému, k adresátovi, k objektům, o nichž se mluví. Nesamostatné s.d. se podílejí na identifikaci sekundárních funkcí subst. (prepozice), vyjadřují vztahy mezi složkami výpovědi a výpovědními celky v rámci textu (konjunkce) a vyjadřují vztah mluvčího ke sdělované skutečnosti, k adresátovi, k obsahu n. členění textu (partikule).

Základní a nástavbové s.d. realizují své primární a sekundární funkce prostřednictvím tzv. slovnědruhových gramatických kategorií. Tyto gramatické kategorie mají zpravidla své, i když navzájem prostupné vyjadřovací (výrazové) prostředky, jejichž prostřednictvím se podílejí na signalizaci hierarchického uspořádání slovních druhů ve výpovědi a textu, u ohebných s.d. i na vytváření deklinačních a konjugačních paradigmat. Z funkčního a sémantického hlediska mají tyto kategorie charakter (a) komunikační, (b) kognitivně sémantický, (c) strukturační. Viz také ↗autosémantikum, ↗synsémantikum, ↗lexikální kategorie, ↗funkční kategorie, ↗hybridní kategorie, ↗semilexikální kategorie.

Rozšiřující
Literatura
  • AGSČ, 2013.
  • ČŘJ, 1996.
  • Daneš, F. & M. Komárek ad. Teoretické základy synchronní mluvnice spisovné češtiny. SaS 36, 1975, 18–46.
  • Dokulil, M. Stav a úkoly zkoumání morfologické stavby současné češtiny. SaS 29, 1968, 229–246.
  • Dokulil, M. K otázce slovnědruhových převodů a přechodů, zvl. transpozice. SaS 43, 1982, 257–271.
  • Filipec, J. K otázce konverze a přechodu slovních druhů v dnešní češtině. SaS 33, 1972, 122–129.
  • Grepl, M. & A. Lamprecht. K otázce syntaktické klasifikace slovních druhů. SPFFBU A 7, 1959, 31–36.
  • Havránek, B. Řadění slovních druhů v mluvnici. In Rusko-české studie 2, 1960, 465–169.
  • Komárek, M. K otázce slovních druhů v češtině. SaS 14, 1956, 160–168.
  • Kořenský, J. Poznámka k teorii slovních druhů. In Sesja naukowa (Kraków 1969), 1971, 97–99.
  • MČ 2, 1986.
  • MSoČ 1, 2010.
  • PČM, 1978.
  • PMČ, 1995.
  • Popela, J. K podstatě slovních druhů. SaS 30, 1969, 203–241.
  • Vondráček, M. Vlastnosti slova a slovní druhy. In Uličný, O. & O. Bláha (eds.), Úvahy o české morfologii. Studie k moderní mluvnici češtiny 6, 2013, 17–32.
  • Viz také Autosémantikum, Synsémantikum, Lexikální kategorie, Funkční kategorie, Hybridní kategorie, Semilexikální kategorie.
Citace
Petr Karlík (1), Jan Kořenský (2) (2017): SLOVNÍ DRUH. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/SLOVNÍ DRUH (poslední přístup: 17. 10. 2018)

Další pojmy:

gramatika morfologie

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka