SLABIKOVÁNÍ  (sylabikace)

Základní

Dělení jazykových jednotek na ↗slabiky. Jazykovou jednotkou podstupující s. je nejčastěji slovo, ať už v psané, n. mluvené podobě, avšak dělit na slabiky lze jakoukoliv jednotku obsahující alespoň dvě slabiky, tedy i pseudoslova (např. purumpupumpu‑rum‑pu‑pum). V psaném jaz. se pravidly s. obvykle řídí dělení slov na konci řádků; slabičná hranice se zde označuje spojovníkem. V č. se slova nikdy nerozdělují tam, kde není slabičná hranice (tj. nikdy ne kot‑el, k‑otel n. kote‑l, ale jen ko‑tel). Dělení slov nelze ovšem ztotožňovat se s., jelikož s. se primárně týká zvukové stránky jaz., zatímco dělení slov je záležitostí typografie a řídí se specifickými pravidly (např. dvouslabičná slova s počátečním vokálem jako ahoj se na konci řádku nedělí). V mluveném jaz. slabikujeme slova, pokud je chceme zdůraznit (např. při skandování: Če‑ši-do‑to‑ho!) n. pokud nám jejich výslovnost činí potíže (malé děti slova slabikují a teprve později se je naučí vyslovovat plynule). Ve fonologii se s. využívá pro analýzu promluv na menší jednotky (např. promluvy na ↗přízvukové takty n. ↗fonologická slova, takty/slova na slabiky, viz ↗para-fonotaktika) za účelem zjištění, z jakých slabik se jednotky vyššího řádu skládají a jaká jsou pravidla jejich souvýskytu, jaké slabičné typy jsou v jaz. dovoleny, jaká je frekvence slabik apod. Neexistují však jednotná pravidla s. pro všechny jaz., a proto je nutné s. řešit pro každý jaz. zvlášť, přestože existují určité společné tendence. V transkripci zvukové podoby jaz. se hranice slabik značí tečkou (např. [pos.ta.va]; viz ↗transkripce IPA).

Při s. se obvykle vychází z izolovaných slov, jejichž hranice jsou zároveň hranicemi slabik. V neortoepické (n. dialektické) výslovnosti č. mohou hranice slov splynout, a tím změnit i hranice slabik. Např. spojení šel už je nutné v ortoepické č. vyslovit tak, aby [l] patřilo do první slabiky ([ʃɛl uʃ], slabičná hranice zde může být naznačena výslovností ↗rázu před vokálem [u]). Častá je však splývavá realizace [ʃɛluʃ] (jako by se to psalo šeluž), která se slabikuje na [ʃɛ.luʃ]. Proces, při němž se změní n. přehodnotí hranice slabik, se nazývá resylabifikace // přeslabikování).

Rozšiřující

Principy slabikování

Otázkou, jak slabikovat promluvy, se zabývá mnoho statí a knih (viz např. ✍Kuryłowicz, 1948; ✍Hála, 1956; ✍Pulgram, 1970; ✍Wells, 1990; ✍Sabol, 1994), avšak lingvisté se neshodují na kritériích s. všeobecně platných pro všechny jaz. Taková kritéria není pravděpodobně ani možné najít, jelikož hranice slabik nejsou v promluvách zpravidla artikulačně n. akusticky signalizovány, byť existují studie naznačující, že by takové signály existovat mohly; viz např. ✍Malmberg (1955), ✍Maddieson (1985). Je tedy mnohdy nutné použít arbitrární, avšak motivovaná pravidla slabičného dělení. Následuje seznam nejčastěji užívaných pravidel či principů s. Pro aplikaci na č. viz další oddíl.

Základním pravidlem, kterým se s. obvykle řídí, je princip exkluzivity a inkluzivity: jeden segment (hláska n. foném) vždy náleží jedné a právě jedné slabice (např. /l/ v /kolo/ připadne buď první, n. druhé slabice a musí zároveň patřit do jedné z nich). V některých případech se však uvažuje o tom, že by segment mohl náležet oběma sousedním slabikám (byl by ↗ambisylabický), není-li možné n. vhodné ho přiřadit jen jedné slabice (např. /r/ v angl. /hʌri/ hurry). Některé přístupy také za určitých okolností segment nepřiřazují žádné slabice; mluví se potom o extrasylabicitě. Např. /s/ v angl. /straik/ strike stojí mimo slabiku /traik/, poněvadž je jeho ↗sonorita vyšší než sonorita /t/ (srov. ↗princip sonority; ke kritice extrasylabicity viz ✍Hall, 2002).

Dalším principem, na němž se shoduje většina lingvistů a jenž byl pro s. využíván již od starověku, je fonotaktický princip, někdy známý i jako Kuryłowiczovo pravidlo (podle ✍Kuryłowicze, 1948; viz ✍Bell, 1976; ✍Sabol, 1994). Slova se slabikují tak, aby výsledné slabiky byly co nejméně v rozporu se strukturou doložených slabik, přičemž vzorem jsou zde počáteční a koncové slabiky slov, u nichž se jejich hranice shoduje se slovní hranicí. Proto se /ripka/ rybka nikdy neslabikuje /ri.pka/ n. /ripk.a/, jelikož kombinace /pk/ není v č. doložená ani na začátku, ani na konci slov; jediné možné s. je tedy /rip.ka/. Poněvadž vokály vždy tvoří jádro slabiky a náleží tak vždy do samostatných slabik (např. /le.o/ v č.), s. se obvykle týká jen přiřazování konsonantů stojících mezi dvěma vokály. Podle fonotaktického principu by výsledkem s. neměly být konsonantické kombinace nedoložené n. nemožné na hranicích slov (pro jejich seznam pro č. viz ✍Bičan, 2013).

Stojí-li jeden konsonant mezi dvěma slabičnými vrcholy, přiřazuje se iniciále druhé slabiky spíše než kódě slabiky první (/ko.lo/ místo /kol.o/). Takové dělení se řídí především principem minimální kódy a maximální iniciály, podle něhož se preferují s., jejichž výsledkem je co nejmenší slabičná kóda a co největší slabičná iniciála (↗princip maximální iniciály). Proto se bude /patro/ slabikovat /pa.tro/ spíše než /pat.ro/. Preference maximální iniciály vyplývá z faktu, že konce slov, resp. slabik, obecně nesou méně informace než jejich začátky (podle začátků dovedeme slova rozpoznat, byť by byla nedokončená, ale podle jejich konců jen velmi obtížně) a jsou ve vývoji jaz. častěji předmětem zániku (viz ✍Pulgram, 1970). Variantou uvedeného principu je princip otevřené slabiky, jenž jako výsledek s. preferuje otevřené slabiky, protože jsou artikulačně přirozenější a v jaz. světa častěji doložené než slabiky zavřené (viz ✍Skaličková, 1954; ✍Maddieson, 2011).

Na preferenci iniciál oproti kódám se zakládá i princip nepravidelné kódy, podle něhož platí, že pokud není možné se při s. vyhnout vzniku nepřípustné iniciály n. kódy, volí se dělení, jež vede k nepřípustné kódě spíše než nepřípustné iniciále. Známým případem je kombinace /nskr/ ve španělském transcribir, jehož dělením vždy vznikne nepřípustná kóda n. iniciála a preferuje se potom dělení /ns.kr/ s nepřípustnou kódou spíše než /n.skr/ s nepřípustnou iniciálou. V č. by se dal uvedený princip aplikovat na s. slova obvaz. Kombinace /bv/ není doložená ani v iniciále, ani v kódě slabiky, proto je nutné ji rozdělit mezi sousední slabiky. Dělením /ob.vas/ však vznikne nepřípustná kóda, jelikož se znělé /b/ na konci slov díky ↗neutralizaci znělosti nevyskytuje (✍Bičan, 2013).

Místo na princip maximální iniciály se někteří autoři spoléhají na princip statistické příznivosti a v případě více možných s. volí to, jehož výsledek je danému jaz. příznivější (✍O’Connor & Trim, 1953). Míru příznivosti lze odvozovat od celkového počtu doložených kombinací segmentů v iniciále n. kódě, ať už kombinací konsonantů n. konsonantů s vokály. Je-li např. v jaz. doloženo více dvoukonsonantických kombinací než kombinací tříkonsonantických, bude se preferovat s. vedoucí k prvnímu druhu kombinací. Proto se /pastva/ bude dělit na /pas.tva/ spíše než na /past.va/, poněvadž v č. je v iniciále slabiky doloženo více dvojčlenných konsonantických kombinací než v kódě (viz ✍Kučera, 1961). Příznivost je možné založit i na poměru doložených typů slabičných iniciál a kód. Začínají-li např. slabiky častěji na jeden konsonant než na konsonanty dva, preferuje se dělení, jež vede k prvnímu typu slabik. Podle tohoto principu se bude /patro/ slabikovat na /pat.ro/ spíše než na /pa.tro/, kteréžto dělení je preferováno principem maximální iniciály (viz ✍Kučera & Monroe, 1968).

Velmi často je doplňujícím kritériem s. morfologický princip, podle kterého bude slabičná hranice tam, kde je i hranice morfémů. Tento princip se často aplikuje např. na s. angličtiny (✍Wells, 1990), v č. se užívá jen u hranic prefixů a základů slov n. v kompozitech, ale už nikoliv u hranic základů slov a sufixů. Proto se bude slovo /prostata/ dělit na /pros.ta.ta/, zatímco slovo /prostāt/ na /pro.stāt/. Stejná kombinace (/st/) se bude tedy slabikovat různým způsobem. Uvedený princip je sice intuitivně rozumný, avšak metodologicky problematický, jelikož aplikuje morfologická kritéria na čistě fonologickou operaci (tj. na s.), a navíc se morfologická a slabičná hranice ztotožňuje pouze u určitých typů morfémů (/kmenem/ se nedělí na /kmen.em/, ačkoliv je tam hranice morfémů). Jiní lingvisté se proto řídí principem uniformity: stejné kombinace se slabikují stejným způsobem bez ohledu na morfologickou hranici (/pros.ta.ta/ a /pros.tāt/). Stejným způsobem se slabikují i totožné typy kombinací, pokud jejich s. není v rozporu s fonotaktickým principem (např. všechny kombinace obstruentů OO se budou dělit na O.O).

S fonotaktickým principem zmíněným výše souvisí i princip sonority (✍Ziková, 2014; viz ↗princip maximální iniciály). Podle něj v optimální slabice tzv. ↗sonorita segmentů stoupá, čím blíže je segment jádru slabiky. Následně se slovo /kartu/ kartu dělí na /kar.tu/ a nikoliv na /ka.rtu/. Druhé dělení je sice v souladu s principem maximální iniciály a fonotaktickým principem (srov. /rtu/ rtu), ale jeho výsledkem není z hlediska sonority optimální slabika, poněvadž ve slabice /rtu/ je sonorita /r/ větší než sonorita /t/. Jelikož chybí uspokojivé vymezení pojmu sonorita (✍Harris, 2006), je i aplikace principu sonority problematická.

Další princip, jímž se s. může řídit, je alofonický princip, podle něhož by hranice slabik měly být v souladu s realizací fonémů. Pro č. se tento princip neužívá, poněvadž realizace fonémů není nijak výrazně závislá na jejich postavení ve slabice, ale je relevantní např. pro angličtinu. Tam jsou okluzivy v iniciále slabiky aspirovány, ale v kódě nikoliv; následně se proto tvar /ətæk/ (attack, vyslovováno [əthæk]) slabikuje na /ə.tæk/, nikoliv na /ət.æk/, aby nebylo uvedené realizační pravidlo porušeno (✍Wells, 1990).

Slabikování češtiny

Pro č. podrobná pravidla fonologického s. navrhl ✍Kučera (1961), modifikovaná pravidla se objevila v ✍Kučerovi & Monroeovi (1968), na něž navázala především ✍Ludvíková (1972)✍Ludvíková (1985). Všichni uvedení autoři vycházeli z fonotaktického principu a u nejednoznačných případů se spoléhali především na princip statistické příznivosti spíše než na princip maximální iniciály. Na hranicích prefixů a základů slov n. na hranicích kompozit Ludvíková oproti Kučerovi používala morfologický princip (k principům viz předchozí oddíl).

Tabulka 1 navrhuje pravidla s. pro č., jež se primárně řídí principem exkluzivity a inkluzivity, fonotaktickým principem a principem uniformity. Uvedená pravidla vycházejí především z ✍Kučery & Monroea (1968), liší se však v míře aplikace fonotaktického principu, a to zejména u koncových neznělých a znělých obstruentů v případě ↗neutralizace znělosti (✍Bičan, 2013). Na těchto pravidlech je postaven kvantitativní popis slabiky v č. lexikonu (✍Bičan, 2015, viz i ↗fonotaktika češtiny). Navržená pravidla se zakládají na analýze více než 1600 konsonantických kombinací uprostřed č. slov, která jsou součástí ↗Fonologického lexikálního korpusu češtiny.

Nabízejí-li zvolené principy více možností, dává se přednost s., které je statisticky příznivější. Jak vyplývá ze statistických popisů, v č. začínají slova častěji na konsonant než na vokál a čím více je na začátku slov konsonantů, tím méně frekventovaná taková slova jsou. Na konci jsou častější vokály než konsonanty, ale i zde klesá se zvyšujícím se počtem koncových konsonantů frekvence takových slov (✍Kučera & Monroe, 1968:50). Při s. se tedy preferují dělení vedoucí k menšímu počtu konsonantů, a to jak v iniciále, tak v kódě. V iniciále jsou nicméně konsonantické kombinace častější, a proto se upřednostňují kombinace na začátku slabiky před kombinacemi na jejím konci. V kódě se naopak shlukují ty kombinace, které nejsou z fonotaktického hlediska přípustné (viz ↗princip nepravidelné kódy).

Pro správnou aplikaci navrhovaných pravidel je třeba si uvědomit, že v č. není na konci slov fonologický rozdíl mezi znělými a neznělými obstruenty platný (nerozlišuje význam slov). Obstruenty, jež se zde vyskytují, mají status archifonémů, které nejsou fonologicky ani neznělé, ani znělé (viz ↗neutralizace znělosti). Na začátku slabiky a uprostřed slov mezi vokály n. sonantami je znělostní rozdíl relevantní pro rozlišení významu (srov. /tne/ × /dne/, /nutnī/ × /nudnī/). Podle fonotaktického principu je následně nutné neznělé a znělé obstruenty mezi dvěma vokály n. sonantami přiřadit iniciále slabiky. Uvedený rozdíl je platný i před /v/, a proto se i obstruenty před tímto konsonantem přiřazují iniciále slabiky. Ve fonologické transkripci jsou znělostní archifonémy značeny velkými písmeny.

Tab. 1: Pravidla slabikování pro češtinu (C = konsonant, V = vokál, O = obstruent, R = sonanta, v = /v/, ř = /ř/)

Posloupnost segmentů

Pravidlo
slabikování

Příklad

Poznámka

VV

0

V.V

/du.āl/

jediné možné slabikování

VCV

1

V.CV

/te.le.vi.ze/

jednotný způsob slabikování

VCCV

2-1

VC.CV

/mīS.to/
/mal.ta/

základní slabikování mimo kombinace typu OR, Ov

/loď.mi/
/ob.vaS/

výjimky z pravidla 2-2 (/ďm/ a /bv/ nejsou přípustné iniciální kombinace)

2-2

V.CCV

/pā.dlo/
/ko.tva/

základní slabikování pro typy OR, Ov (kvůli neutralizaci znělosti)

Slabikování VCC.V se nikde nevyužívá; všechny kombinace lze dělit uvedenými způsoby.

VCCCV

3-1

VC.CCV

/koS.tra/
/pol.Sko/

základní slabikování mimo typy RRO, ORO, RRR, ORR, OvR

/ob.mňena/

výjimky z pravidel 3-2, 3-3 (/bmň/ není přípustná iniciální kombinace)

3-2

V.CCCV

/ro.zvrā.ťiT/
/vi.svlē.kaT/

základní slabikování pro typy ORR a OvR (srov. pravidlo 2-2)

3-3

VCC.CV

/Štern.ber.Skī/
/do.vňiTř.ku/

základní slabikování pro typy RRO a ORO (kde R je zpravidla /ř/; kombinace Oř jsou častější v kódě než kombinace řO v iniciále)

/drŠŤ.ka/

výjimky z pravidla 3-1 (/Ťk/ není přípustná iniciální kombinace)

Slabikování VCCC.V se nikde nevyužívá.

VCCCCV

4-1

VCC.CCV

/o.sa.zenS.tvo/

základní slabikování mimo typy RORR, OORO, ORRR

4-2

VC.CCCV

/dvoj.smňer.nī/

základní slabikování u typů RORR, OORO (srov. 2-2)

/boŠ.Stvī/

výjimky z pravidla 4-1 (/ŠS/ není přípustná koncová kombinace)

4-3

V.CCCCV

/za.hřmňe.lo/

základní slabikování u typu ORRR (je doložena jen jedna kombinace; jiné dělení není možné kvůli neutralizaci znělosti)

Slabikování VCCC.CV se nikde nevyužívá; slabikování VCCCC.V není možné, protože na konci slabik se nevyskytují více než tři konsonanty.

VCCCCCV

5-1

VCC.CCCV

/nerF.Stvo/

základní slabikování

5-2

VC.CCCCV

/přeT.FStřiK/

výjimky z pravidla 5-1 (/TF/ není přípustná koncová kombinace)

Slabikování V.CCCCCV, VCCC.CCV se nikde nevyužívají. Slabikování VCCCC.CV, VCCCCC.V nejsou možná (viz výše).

Kombinace více než pěti konsonantů uprostřed slov nejsou v č. doložené.

Literatura
  • Dělení slov. Internetová jazyková příručka (http://prirucka.ujc.cas.cz/).
  • Bell, A. The Distributional Syllable. In Juilland, A. (ed.), Linguistic Studies Offered to Joseph Greenberg 2. Phonology, 1976, 249–262.
  • Bičan, A. Phonotactics of Czech, 2013.
  • Bičan, A. Kvantitativní analýza slabiky v českém lexikonu. Linguistica Brunensia 63/2, 2015, 87–107.
  • Fonologický korpus češtiny (http://www.ujc.cas.cz/phword).
  • Hála, B. Slabika, její podstata a vývoj, 1956.
  • Hall, T. A. Against Extrasyllabic Consonants in German and English. Phonology 19, 2002, 33–75.
  • Haller, J. Jak se dělí slova, 1956.
  • Harris, J. The Phonology of Being Understood: Further Arguments against Sonority. Lga 116, 2006, 1483–1494.
  • Kučera, H. The Phonology of Czech, 1961.
  • Kučera, H. & G. K. Monroe. A Comparative Quantitative Phonology of Russian, Czech, and German, 1968.
  • Kuryłowicz, J. Contribution à la théorie de la syllabe. Biuletyn Polskiego towarzystwa językoznawczego 8, 1948, 80–114.
  • Ludvíková, M. Some Quantitative Aspects of the Czech Syllable. PSML 4, 1972, 141–154.
  • Ludvíková, M. Statistické charakteristiky slabiky. In Těšitelová, M. a kol. Kvantitativní charakteristiky současné češtiny, 1985, 21–27.
  • Maddieson, I. Phonetic Cues to Syllabification. In Fromkin, V. A. (ed.), Phonetic Linguistics: Essays in Honor of Peter Ladefoged, 1985, 203–221.
  • Maddieson, I. Syllable Structure. In Dryer, M. S. & M. Haspelmath (eds.), The World Atlas of Language Structures Online, 2011 (http://wals.info).
  • Malmberg, B. The Phonetic Basis of Syllable Division. Studia Linguistica 9, 1955, 80–87.
  • O’Connor, J. D. & J. L. M. Trim. Vowel, Consonant, and Syllable – A Phonological Definition. Wd 9, 1953, 103–122.
  • Pulgram, E. Syllable, Word, Nexus, Cursus, 1970.
  • Sabol, J. Slovenská slabika (Náčrt problematiky). In Mlacek, J. (ed.), Studia Academica Slovaca 23, 1994, 214–224.
  • Skaličková, A. K otázce podstaty slabiky. SaS 15, 1954, 19–24.
  • Wells, J. Syllabification and Allophony. In Ramsaran, S. (ed.), Studies in the Pronunciation of English, A Commemorative Volume in Honour of A. C. Gimson, 1990, 76–86.
  • Ziková, M. Úvod do slabičné typologie, 2014.
Citace
Aleš Bičan (2017): SLABIKOVÁNÍ. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/SLABIKOVÁNÍ (poslední přístup: 17. 8. 2019)

Další pojmy:

fonetika fonologie

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka