REPRODUKCE PRVOTNÍCH VÝPOVĚDÍ

Základní

Výpovědi realizované v nějaké prvotní ↗komunikační situaci jako tzv. přímá řeč, např. (1), mohou být v jiné (druhotné) komunikační situaci reprodukovány v podstatě třemi způsoby: (a) formou uvozené řeči přímé; (b) formou věty s příslovcem/částicí prý; (c) formou uvozené řeči nepřímé:

(1)

Přivezu ti nějaký dárek

a.

X řekl: „Přivezu ti nějaký dárek“

b.

Prý přivezu ti nějaký dárek

c.

X řekl, že mi přiveze nějaký dárek

Při užití formy (a) si reprodukovaná výpověď zachovává svou situačně prvotní podobu, tj. nijak se výrazově nemění. V písemném projevu jsou tu možné uvozovky. Rovněž při použití konstrukce (b) zůstává reprodukovaná výpověď většinou ve své prvotní podobě. Může však mít i podobu výrazově (gramaticky) pozměněnou: Že prý / Prý že mi X přiveze nějaký dárek; tím se blíží reprodukční formě (c).

Užitím formy (c) nabývá prvotní výpověď (přímá řeč) primárně syntaktické povahy vedlejší ↗obsahové věty, sekundárně jejích ↗nominalizací: Radil mi, abych mlčel / mlčet / mlčení. Obsahová věta je připojena nejčastěji spojkami žeaby podle toho, zda jde o prvotní výpověď oznamovací, n. rozkazovací, popř. přací: Běž domů  Radil mi / Poručil mi …, abych šel domů; Kéž bych měl víc času → Přál si, aby měl víc času. Prvotní ↗otázky zjišťovací bývají při tomto způsobu reprodukce připojeny spojkami zda(li), ‑li, jestli (Půjdeš už na oběd? → Ptal se, zdali / jestli / půjdu-li už na oběd), ↗otázky doplňovací tázacími slovy: Kdo přišel? → Ptal se, kdo přišel. Při této formě reprodukce dochází k mnoha dalším gramatickým a vůbec výrazovým změnám ve výstavbě prvotních výpovědí: (a) při neidentitě reproduktora s původním mluvčím dochází ke změně v kategorii osoby a při reprodukci přímých výpovědí rozkazovacích také ke změně v kategorii slovesného způsobu: Koupím ti dárek  Říkal (mi), že mi koupí dárek; Otevři okno → Říkal (mi), abych otevřel okno // Říkal (mu), aby otevřel okno; při identitě mluvčího a adresáta přímé i nepřímé řeči však k posunu v gramatické osobě docházet nemusí: Koupím ti dárek → Říkal jsem (ti), že ti koupím dárek; Říkal jsem (ti), abys zavřel okno; (b) zachovává se základní čas původních výpovědí: Telefonoval, že se bude ženit / že se (právě) žení / že se oženil. Ve vztahu k času uvozovací věty nabývají však časy v závislých výpovědích reprodukovaných zároveň také povahy tzv. ↗časů relativních; (c) dochází k vynechávání ↗prostředků kontaktových (Hleď, já teď nemám čas → Říkal, že teď nemá čas; Bylo ti to někdy za války  Říkal, že to bylo někdy za války). Mnohé prvotní výpovědi indikující různé postojové hodnoty n. specifické komunikační funkce je obtížné, ba problematické reprodukovat formou uvozené nepřímé řeči: Běda ti tam zlobit!; Jako by někdo zvonil?! Někdy lze daný postoj, např. postoj „obavy“, při reprodukci pojmenovat lexikálně: Co když se na mne šéf rozhněvá  Říkal, že se obává, že se na něho šéf rozhněvá / aby se na něho šéf nerozhněval. Velmi problematické je reprodukování tzv. řečnických otázek a obdobných výpovědí s aby: To neumíš pozdravit!?; Copak mám na auto peníze?; Abys nešel klečet!

K reprodukci prvotních výpovědí slouží tzv. ↗verba dicendi v širokém slova smyslu (✍Šoltys, 1983). Z hlediska reprodukční funkce je třeba vyčlenit je do dvou kategorií: (a) vlastní verba dicendi (říct, povídat, dít, prohodit, podotknout, pronést, odvětit, zakřičet, šeptat, mumlat, telefonovat, dodat, pokračovat ...); (b) ↗slovesa ilokuční (oznámit, hlásit, ptát se, přikázat, prosit, připustit, varovat ...); k podnětům takového dělení viz ✍Daneš (1973), ✍Hirschová (1982)✍Grepl (1988). Důvodem k němu je to, že užitím sloves typu (a) reprodukujeme spíše obsah prvotní výpovědi (Mason řekl (podotkl): „Na tom může něco být“ – Mason řekl (podotkl), že na tom může něco být), kdežto užitím sloves typu (b) se charakterizuje (vyzvedává) především ↗komunikační funkce reprodukované výpovědi: Mason připustil: „Na tom může něco být“ – Mason připustil, že na tom může něco být. ✍Hirschová (1982) dokonce tvrdí, že slovesa typu (a) nesdělují nic o komunikační funkci reprodukované výpovědi. V komunikačních procesech záleží tedy na tom, co chceme a potřebujeme z prvotní výpovědi reprodukovat: její obsah, n. komunikační funkci: Říkal mi, abych se v téhle věci nepokoušel proklouznout nějakou cestičkou × Varoval mě, abych se v téhle věci nepokoušel proklouznout nějakou cestičkou. Chce-li mluvčí při použití sloves typu (a) zároveň označit také komunikační funkci prvotní reprodukované výpovědi, n. některý z výrazných postojů v ní indikovaných, kombinuje často slovesa typu (a) s nějakým adverbiálním výrazem, který tuto funkci n. postoj označuje (pojmenovává): řekl omluvně (odmítavě, vyčítavě, varovně, děkovně, souhlasně, nabádavě, povzbudivě, káravě, vděčně, s omluvou, se souhlasem, s výčitkou ...); „čistá“ verba dicendi typu říct se nadto při reprodukci kombinují s adverbiálními výrazy vyjadřujícími způsob pronesení: řekl tiše (= zašeptal); řekla rychle (= vyhrkla) apod. Povahy sloves dicendi typu (a) nabývají, a to právě při reprodukcích, i slovesa primárně jako verba dicendi (např. ve slovnících) necharakterizovaná: Přikývl, abych odešel; Užasl, že se Pavel rozvádí; Utrhla se na mne, abych držel hubu aj.

Ilokuční slovesa typu (b) plní reprodukční funkci tehdy, je-li jich užito deskriptivně, nikoli performativně: Nic o mně nevíte  Namítl: „Nic o mně nevíte“ // Namítl, že o něm nic neví. Při performativním užití ilokučních sloves nejde o reprodukci, ale o realizaci prvotní výpovědi: Namítám (tímto), že o mně nic nevíte; viz ↗explicitní performativní formule. Také ilokuční slovesa (b) užitá v reprodukční funkci mohou být kombinována s různými adverbiálními výrazy, zejména pak takovými, které vyjadřují zároveň nějaký subjektivní postoj s danou komunikační (ilokuční) funkcí prvotní výpovědi závazně spjatý: Pro mě za mě si tady zůstaň → Souhlasil rezignovaně (neochotně, váhavě ...): „Tak si tady zůstaň“ // Souhlasil rezignovaně (neochotně, váhavě ...), abych tady / tam zůstal. V rámci sloves, která se běžně chápou jako ilokuční (b), je však z hlediska reprodukce užitečné rozlišovat: (i) vlastní (skutečná) slovesa ilokuční a (ii) slovesa perlokuční: svádět, navádět, přemlouvat, naléhat, nutit, potěšit, uklidnit, přesvědčit ...; Uklidnil ho tím, že mu slíbil, že se za něho přimluví; Přinutil ho, aby se Pavlovi omluvil (viz ↗perlokuce).

Na pomezí reprodukce / nereprodukce, pokud se reprodukcí rozumí „řeč o řeči“ (✍Chloupek, 1971) či „metajazyková informace“ (✍Šoltys, 1983), stojí souvětné konstrukce uvozené nějakým ↗postojovým predikát(or)em: Bál se, že se na něho šéf rozhněvá; Mrzelo ho, že se na něho šéf rozhněval aj. O skutečnou reprodukci v takových případech jde vlastně až tehdy, užije-li se nějakého uvozovacího verba dicendi: Říkal, že se bál, že se na něho šéf rozhněvá.

Viz také ↗reprodukovaná řeč.

Rozšiřující
Literatura
  • Daneš, F. Verba dicendi a výpovědní funkce. SlavPrag 14, 1973, 115–124.
  • Grepl, M. Reprodukce prvotních výpovědí. SPFFBU A 36, 1988, 52–57.
  • Hirschová, M. K některým otázkám reprodukování cizích výpovědí. AUPO, Philologica 46, 1982, 97–102.
  • Chloupek, J. Aspekty dialektu, 1971.
  • Pisárčiková, M. Synonymia slovies v uvádzacích větách. SR 43, 1978, 210–216.
  • Patáková, M. Atypické funkcie a podoby priamej řeči v umeleckej próze. SR 43, 1978, 342–351.
  • Šipková, M. Stavba věty v mluvených projevech. Syntax hanáckých nářečí, 1993, 128–135.
  • Šoltys, O. Verba dicendi a metajazyková informace, 1983.
Citace
Miroslav Grepl (2017): REPRODUKCE PRVOTNÍCH VÝPOVĚDÍ. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/REPRODUKCE PRVOTNÍCH VÝPOVĚDÍ (poslední přístup: 13. 8. 2020)

Další pojmy:

gramatika syntax pragmatika

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka