REFLEXIVNÍ ZÁJMENO  (zvratné zájmeno, reflexivum)

Základní

V tradiční gramatice výrazy, které obsahují kořen √s; tvoří dvě uzavřené množiny: (a) s‑řadu a (b) svo‑řadu. Základní rozdíl je v jejich distribuci a významu: reflexiva s‑řady se kombinují s verbálními strukturami (typicky se ↗slovesy ve všech tvarech ↗aktiva): holit // holím // holící // holíce se // sebe …, a s ↗verbálními substantivy (holení se // sebe). Reflexivum svo-řady se kombinuje s jmennými výrazy, typicky se ↗substantivy: svůj oblek, své holení. Protože má (zčásti) stejnou distribuci jako ↗přivlastňovací zájmena můj, tvůj, jeho/její, náš, váš, jejich (srov. můj // jeho // svůj dům) a stejně jako ona označuje posesora v širokém smyslu (má i s můjtvůj identickou podpovrchovou strukturu, viz dále), pokládá se za zvratné přivlastňovací zájmeno // nominální posesivní reflexivum. Naproti tomu reflexiva s-řady na první pohled ukazují vůči slovesu různou distribuci: (i) jednak (zčásti) stejnou jako mají osobní zájmena (Holí ho // se // jeho // sebe Petr), proto bývají v těchto případech analyzována jako zvratné osobní zájmeno, jednak jinou než osobní zájmena, a v tomto případě mají i různou distribuci „krátké“ tvary (se, si) a „dlouhé tvary (sebe, sobě, sebou): Petr *ho // *jeho // se // *sebe směje, Okno *ho // *jeho // se // *sebe orosilo, A jede *ho // *jeho // se // *sebe dál… Určení kategorie krátkých tvarů je nicméně závislé na teorii a z ní plynoucí analýzy, srov. různou distribuci: Holí se // ho // sebe // jeho × *Se // *Ho // Sebe // Jeho holí; viz ↗reflexivní sloveso.

Společným rysem reflexiv s-řady a svo-řady je to, že jsou-li interpretována jako reflexiva, jejich distribuce v rámci referenčních výrazů je řízena syntaxí věty: (v typickém případě) jako premodifikátor jména n. modifikátor slovesa vyjadřují, že jejich referent je identický s referentem subjektu věty, v níž se vyskytují: i jsem obdivoval jehoj dům × i jsem obdivoval svůji dům; Petri hoj holí × Petri sei//sebei holí (kontrapříklady s interpretací j jako Učiteli položil knihyj na sebei/j viz dále).

1 Reflexiva s-řady

Distribuce holí se // holí sebe × směje se // směje *sebe dává tradiční gramatice důvod rozlišovat dvě sady reflexiv s-řady: (a) krátká/slabá reflexiva: sesi; (b) dlouhá/silná reflexiva: sebe, sobě, sebou. Obě sady jsou co do nominálních rysů podspecifikované, tj. jsou bez gramatických rysů [osoba], [číslo] a [rod], obsahují kořen √s, nesoucí rys [R(reflexiv)] = vztah referenční identity se subjektem struktury, do níž syntakticky patří.

Dlouhá reflexiva obsahují za kořenem √s tematický sufix ve dvou variantách ‑eb‑ a ‑ob‑, stejný jako u dlouhých tvarů osobního zájmena 2. os.sg.: gen./akuz. s‑eb‑e/t‑eb‑e, instr. s‑eb‑ou/t‑eb‑ou, dat./lok. s‑ob‑ě/t‑ob‑ě; ten tyto výrazy vybavuje rysem [nominální skupina] a současně vynucuje na pravé periferii sufix, který splní požadavek, aby nominální skupina vyjádřila rys pádu. Dlouhá reflexiva se pokládají za reflexivní zájmena, která ve struktuře obsazují pozice ↗nominální skupiny (NP/DP) (Myje [sebe // sestru], Věří [sobě // sestře], Myslel na [sebe // sestru] a jejich objevení se v této pozici plyne z rysu [R], který nominální skupinu vybavuje rysem ↗anafora, tj. koreference se subjektem struktury, do níž syntakticky patří: Petri myje sebei × Petri myje tebej // Petraj. S rysem [anafora] souvisí i to, že dlouhé reflexivum nemá nom., protože se nemůže vyskytnout v pozici subjektu, neboť v ní by postrádalo pozici nutnou pro jeho vázání. Viz také ↗teorie vázání, ↗koreference, ↗osobní zájmeno.

Naproti tomu krátká reflexiva (se, si) v různých strukturách různým způsobem přispívají k významu verbální fráze a jsou v různých teoretických přístupech v různých strukturách různě analyzována. Analýzu komplikuje empirický fakt, že se vyznačují některými vlastnostmi, které mají všechny kombinace [sloveso – krátké reflexivum] společné, zvl. že:

(a) Jsou co do nominálních rysů [osoba], [číslo] a [rod] podspecifikované, tj. jsou bez gramatických rysů [osoba], [číslo] a [rod] (tuto vlastnost sdílejí s dlouhými reflexivy, viz výše). Názory na to, zda v se je ‑e morfémem s rysem [akuz.] (stejný jako u sg. osobních zájmen 1. a 2. os., nemajících taky inherentní rod, /mň‑e/, /ť‑e/) a v si je ‑i morfémem s rysem [dat.] (stejný jako u sg. osobních zájmen 1. a 2. /m‑i/, /t‑i/), n. to pádové morfémy nejsou, jsou různé. Analýzy, které krátké tvary pokládají za podspecifikované i co do pádu (na rozdíl od všech dlouhých tvarů, které pád vyjadřují, viz klasickou argumentaci opřenou o shodu doplňkového adj.: Myje se celý // *celého × Myje sebe *celý // celého), poskytují možnost vysvětlit výskyt se/si v pozicích, v nichž pád není přidělován, a tedy, v nichž se nemůže objevit dlouhé reflexivum (např.: směje se // *sebe, jde si // *sobě). Distribuci sesi (Myje se × Věří si) musejí hledat jinde než v pádové morfologii. Analýzy, které se/si pokládají za struktury s rysem pádu, pro distribuci sesi (Myje se // Pavla × Věří si // Pavlovi) mají přirozené vysvětlení (např. jako realizace valence), potíž mají např. s vysvětlením, odkud reflexivum získává pád ve strukturách typu směje se, jde si. Analýza se/si jako reflexiv bez pádu je ve vztahu s jejich analýzou jako monomorfémových struktur s rysem [R] (a v některých tradičních mluvnicích se takto analyzovaným reflexivům říká reflexivní částice); nejsou to tedy nominální skupiny. Naopak jejich analýza jako reflexiv s pádem je ve vztahu s jejich analýzou jako bimorfémových struktur s rysem [R], tj. jsou to „malé“ (co do rysů deficientní) nominální skupiny s rysem [R] (a v některých tradičních mluvnicích se takto analyzovaným reflexivům říká reflexivní zájmeno); proto mají distribuci stejnou (až na důsledek rysu klitičnosti, viz dále) jako dlouhá reflexiva, a jsou analyzovány jako anafory: Petri sebei // sei myje × Petri tebej // Petraj myje. První styl analýzy získává podporu od řady notoricky známých dat, mj. od toho, že krátká reflexiva se nemohou koordinovat s plnými nominálními/pronominálními frázemi: Umyl [*se a Pavla] × Umyl [sebe a Pavla], že nemohou přijmout např. ↗rematizátory: Umyl [jen // i *se] × Umyl [jen// i sebe a Pavla] ani vztažnou větu: Umyl [*se, o kterém si myslel, že je nejkrásnější] × Umyl [sebe, o kterém si myslel, že je nejkrásnější] aj. Dosud málo prozkoumaný je fakt, že jen dlouhé reflexivum se může kombinovat se slovem obsahujícím kořen s‑ sám‑: Viděl [sebe // sám sebe // sebe samého] v zrcadle × Viděl [se // *sám se // *se samého] v zrcadle; Přemýšlel [o sobě // sám o sobě // o sobě samém]. Analytické reflexivum s sám‑ se může objevit jako modifikátor nereflexivních osobních zájmen i v subjektu a nominální skupina v takové struktuře poskytuje koreferenční interpretaci: Petrovii imponuje onj × Petrovii imponuje on sámi.

(b) Jsou ↗klitiky, odtud jejich řazení ve struktuře v kánonické druhé pozici. V kombinaci se slovesy jsou to klitiky větné (Petr se trápí; Trápí se Petr), v kombinaci s ↗verbálními substantivy jsou to klitiky slovní (*Petrovo se trápení – Petrovo trápení se, trápení se Petra). Odtud také kontrast v řazení reflexiv plynoucí z toho, že dlouhá reflexiva klitiky nejsou: Petr se//sebe holí × Petr holí *se//sebe × *Se//Sebe holí Petr. Proto se krátká reflexiva nazývají termínem reflexivní klitika. V „monomorfémové“ analýze jsou to v tradiční mluvnici tedy tzv. reflexivní pohyblivé morfémy // reflexivní distantní morfémy // reflexivní diskrétní morfémy (se-mobile); v „bimorfémové“ analýze je jejich analýza různá. Základní data a analýzy viz ↗klitikon, tam i pozice krátkých reflexiv v ↗klitickém trsu. Viz také ↗šplhání klitik.

(c) Splývají s redukovanými tvary ↗auxiliáru tvořícího s ‑l‑ovým participiem formu 2. os.sg. préterita (Umyl jsem se mýdlem × substandardUmyl jsi se mýdlemUmyl ses mýdlem) a kondicionálu (Mohl bych se oholit × *Mohl bys se oholitMohl by ses oholit); viz ↗préteritum, ↗kondicionál; viz ✍Sedláček (1994). Dlouhá reflexiva se naproti tomu i z tohoto hlediska chovají jako nominální skupina: Umyl jsi sebe mýdlem (jako Umyl jsi Pavla mýdlem) // Umyls sebe mýdlem (jako Umyls Pavla mýdlem), nikoli *Umyl sebes mýdlem (jako *Umyl Pavlas mýdlem) × Umyl ses mýdlem; srov. také: Sebe jsi umyl mýdlem (jako Petra jsi umyl mýdlem) // Sebes umyl mýdlem (jako Petras umyl mýdlem).

(d) Podle vlivných analýz reflexivum se nějak souvisí s detranzitivizací // intranzitivizací: studovat matematiku (studuje má syntax ↗tranzitiv) × Matematika se studuje (studuje se má syntax ↗neakuzativ); srov. také: otevřít bránu × brána se otevřela; viz ↗antikauzativum. S intranzitivizací taky souvisí to, že reflexivní slovesa pro svůj předmět nemají k dispozici akuz., nýbrž gen., srov.: ptát se Evy//jí × to ask Eva//her, fragen Paul/ihn (s výjimkou učit se matematiku; modlit se otčenáš), a to, že reflexivum se často objevuje u intranzitiv, která prefixací získávají rys tranzitivity, ale pro jeho saturaci nemají argument, nýbrž jen neargumentový morfém se (expletivumpro pršíexpletivumpro rozpršelo se/*ho), n. se stávají tranzitivními a reflexivum je tím, že jako výraz neargumentový okupuje akuzativní pozici, intranzitivizuje a svým rysem [R] jim dává syntax a sémantiku ↗neergativ: on pláčeon ho//Petra rozplakal (tranzitivum) × on se rozplakal (neergativum); srov. též číst knihynačíst se knih aj.

(e) Chování při ↗elipse, např. Budeme se učit a smát (se). V odpovědi se reflexiva chovají stejně jako celý klitický trs: A. Bála ses? – B. Bála // Bála jsem se // *Bála se // *Bála jsem; viz ✍Štícha (1976).

Proces, při kterém je ke slovesu n. verbálnímu substantivu přidáváno reflexivum, se nazývá reflexivizace. K typům reflexivizace, které se uplatňují v č. tradiční gramatologii, a k analýze zvl. krátkých reflexiv ve strukturách vzniklých reflexivizací, viz ↗reflexivní sloveso. V rámci generativní gramatiky jsou důležité analýzy reflexivizace č. sloves od ✍Medové (2009), ✍Hodouskové (2010)✍Hrona (2012) a reflexivizace verbálních substantiv, řešící mj. otázku, zda reflexivizace předchází nominalizaci n. následuje až po ní, od ✍Hrona (2012) a jinde. Viz také ✍Wagner (2011) z hlediska česko-německého srovnání.

2 Reflexivum svo-řady

Reflexivum svo-řady obsahuje kořen √s, a má tedy rys [R]; jeho referent je tedy (v typických kontextech) identický s referentem subjektu syntaktické struktury, v níž se objevuje: Petri představil Pavlovij svéhoi bratra, Petrovai vzpomínka na svoui babičku, v definovaných kontextech s referentem jména, s nímž tvoří nominální skupinu (Petri vrátil ty knihyj na své*i/j místoj); v idiomech může být bez reference (Punčochy vzaly za své). Dále obsahuje tematický sufix [‑vo‑], který reflexivní strukturu nominalizuje a dodává jí rys [Pos(esor)]. (Stejný tematický sufix [‑vo‑] obsahuje posesivum s rysem 2. os.sg.: s‑vo‑, t‑vo‑ a jeho variantu [‑o‑] obsahuje posesivum s rysem 1. os.sg.: m‑o‑.) Nominální reflexivum s rysem [Pos] se v syntaktické struktuře objevuje v pozici, v níž má posesor k dispozici druhý člen posesivního vztahu, tj. posesum (vlastněný objekt), a to v pozici premodifikátoru. V pozici premodifikátoru jména musí (jako všechny výrazy v pozicích premodifikátoru, ať už vyjadřují vlastnost (veselý žák), událost (prof. Karlíkem zkoušený žák) n. objekt (Karlíkův žák)) vyjádřit shodu s rysy rod, číslo a pád tohoto jména. Využívá se k tomu pův. ukazovací zájmeno j‑, nesoucího taky rys [určitost]. Tvary posesivního reflexiva lze pak derivovat z této trojčlenné hloubkové struktury jako výsledek fonologických procesů. Styl derivace může být např. takovýto: nom.sg.mask. s‑vo‑j > sj, gen.sg.mask. s‑vo‑jeho > sho, nom.sg.fem. s‑vo‑ja > svá // s‑vo‑ja > svoje. Popis kodifikovaných tvarů posesivního reflexiva obsahuje každá česká mluvnice.

Posesivní reflexivum se – stejně jako nereflexivní posesiva – objevuje v pozici premodifikátoru (můj//tvůj//svůj stan), ale v posponové pozici se bez jakýchkoli omezení objevují nereflexivní posesiva (Ten stan je můj//tvůj), kdežto posesivní reflexivum se objevuje jen v kombinaci s lidským subjektem a má dostupný jen idiomatický význam, např. Už jsou svoji (‘jsou oddáni’), Prezident byl zase svůj (podle SSJČ ‘být svérázný, osobitý’ × *Ten stůl je svůj). Vyjadřuje-li idiom hodnocení, může svůj přijmout negaci: Prezident byl nesvůj. Na rozdíl od reflexiv s-řady, která nemají nom., protože se nemohou jakožto anafory v subjektové pozici vyskytnout (neboť by neměly ve struktuře pozici, která by je vázala), reflexivum svo-řady nom. má, jsouc premodifikátor jména: Petri by nechtěl být svůjj pes, ale jakožto anafora vylučuje (stejně jako se) umístění v subjektu: Petr políbil svou milenku × *Svá milenka byla políbena Petrem.

O distribuci reflexivního posesiva a posesiv nereflexivních v případech transparentních (i mám rád moui//svoui//jehoj ženu × Petri má rád mouk//svoui//jehoj ženu) i netransparentních typu i jsem hoj poslal koupit svéi/j/*k//jeho*i/j/k//méi/*j/*k ženě nějaký parfém, typu i jsem šel do kina s Pavlemj a s jehoj/k//moui//svoui ženou aj. existuje bohatá literatura, např. ✍Daneš & Hausenblas (1962), ✍Bílý (1981), ✍Čmejrková (1998), ✍Dočekal (2000). Struktury, v nichž má nereflexivní posesivum stejnou referenci jako posesivum reflexivní, tj. struktury s podmětem s rysem 1. os. a posesivem s rysem 1. os. (můj, náš) n. s rysem 2. os. a posesivem s rysem 2. os. (tvůj, váš), jsou jako substandardní tolerovány (i mám rád svoui//moui maminku), funkčně se jich využívá pro vyjádření vykání (Petře, vzpomeňte si na svoui//Vašii první lásku). Kodifikace totiž dává zelenou principu reflexivity, který je nutný pro koreferenci se subjektem s rysem 3. os.: Oni má rád svoui //jehoj maminku.

Viz také ↗osobní zájmeno, ↗přivlastňovací zájmeno, ↗teorie vázání, ↗koreference, ↗reflexivní sloveso, ↗reciprocita.

Rozšiřující
Literatura
  • Adamec, P. Polyfunkčnost reflexivního elementu se v současné češtině. In Kuklík, J. (ed.), Přednášky z XXXI. běhu LŠSS, 1989, 53–66.
  • AGSČ, 2013.
  • Bhatt, D. N. S. Pronouns, 2007.
  • Bílý, M. Intrasentential Pronominalization and Functional Sentence Perspective (in Czech, Russian, and English), 1981.
  • Čmejrková, S. Syntactic and Discourse Aspects of Reflexivization in Czech: The Case of Reflexive Pronoun svůj. In Hajičová, E. (ed.), Issues of Valency and Meaning, 1998, 75–87.
  • Daneš, F. Zwei Anmerkungen zu den Personalpronomen. ZfSl 30, 1985, 53–60.
  • Daneš, F. & K. Hausenblas. Přivlastňovací zájmena osobní a zvratná ve spisovné češtině. SlavPrag 4, 1962, 191–202.
  • Dočekal, M. Posesivní reflexivum v bohemistice. SPFFBU A 48, 2000, 47–59.
  • Dočekal, M. Vázané proměnné v češtině, 2005.
  • Faltz, L. M. Reflexivization: A Study in Universal Syntax, 1985.
  • Genuišienė, E. The Typology of Reflexives, 1987.
  • Hron, D. On the Derivation of Reflexive Nouns (http://linguistics.huji.ac.il/IATL/22/Hron.pdf).
  • Hron, D. Arity Operations: Domain of Application. A Comparative Study of Slavic Languages. PhD. diss., Tel Aviv University, 2012.
  • Hudousková, A. Dvě funkce klitiky se: různé, a přece stejné. SaS 70, 2009, 295–304.
  • Hudousková, A. Reflexivní klitiky v češtině. PhD. dis., FF UP, Olomouc, 2010.
  • Kettnerová, V. & M. Lopatková ad. An Interplay between Valency Information and Reflexivity. A Response to R. Wagner’s Contribution: A Case of Collision in Principles of Language Description. PBML 102, 2014, 105–126.
  • Komárek, M. Několik poznámek k Reflexi reflexivity reflexiv. SaS 62, 2001, 207–209.
  • Kopečný, F. Passivum, reflexivní forma slovesná a reflexivní sloveso. In Bělič, J. & M. Dokulil ad. (eds.), Studie a práce lingvistické I, 1954, 224–247.
  • König, E. & V. Gast. (eds.) Reciprocals and Reflexives: Cross-linguistic and Theoretical Explorations, 2008.
  • Králíková, K. Reflexivnost sloves z hlediska automatické analýzy češtiny. SaS 42, 1981, 291–298.
  • Kvitová, K. Mediální konstrukce v češtině. Mgr. práce, FF MU, Brno, 2007.
  • Lavine, J. A Lexicalist Perspective of Valency Changing Operations in Russian and Czech. PBML 68, 1997, 5–34.
  • Medová, L. Reflexive Clitics in Slavic and Romance. A Comparative View from an Antipassive Perspective. PhD. diss., Princeton University, 2009.
  • Mrázek, R. Reflexivita a sémantika reciprocity v nynější češtině. SPFFBU A 33, 1988, 67–72.
  • Oliva, K. Hovory k sobě/si/sebe/se. In Č-US 2, 2000, 167–171.
  • Oliva, K. Reflexe reflexivity reflexiv. SaS 62, 2001, 200–207.
  • Olsen, S. Das Possessivum: Pronomen, Determinans oder Adjektiv? LB 120, 1989, 133–153.
  • Oravec, J. Zvratné zámeno vo funkcii objektu. 13, 1977, 217–224.
  • Panevová, J. K voprosu o refleksivnoj pronominalizacii v češskom jazyke. In Koenitz, B. (ed.), Linguistische Arbeitsberichte 54/56, 1986, 44–56.
  • Panevová, J. Česká reciproční zájmena a slovesná valence. SaS 60, 1999, 269–275.
  • Panevová, J. Problémy reflexívního zájmena v češtině. In Hasil, J. (ed.), Sborník přednášek z 44. běhu Letní školy slovanských studií, 2001, 81–88.
  • Panevová, J. Problémy se slovanským reflexivem. Česká slavistika. Příspěvky k XIV. mezinárodnímu sjezdu slavistů, Ochrid 10.–16. 9. 2008. Sl 77, 2008, 153–163.
  • Reinhart, T. & T. Siloni. Reflexivity. LI 24, 1993, 657–720.
  • Reinhart, T. & T. Siloni. Against the Unaccusative Analysis of Reflexives. In Alexiadou, A. & E. Anagnostopoulu ad. (eds.), The Unaccusative Puzzle: Studies in the Syntax-Lexicon Interface, 2004, 159–180.
  • Reinhart, T. & T. Siloni. The Lexicon-Syntax Parameter: Reflexivization and Other Arity Operations. LI 36, 2005, 389–436.
  • Sedláček, M. Ty jsi se (učil), ty jsi si (pamatoval)? 77, 1994, 2743.
  • Štícha, F. K problematice významu slovesných reflexívních forem fakultativních. 58, 1975, 127–133.
  • Štícha, F. Vypouštění částice se v koordinovaném a závislostním spojení zvratných sloves. 59, 1976, 68–76.
  • Večerka, R. K vyjadřování posesivity u osobních zájmen 3. os. v češtině. SPFFBU A 3, 1955, 36–41.
  • Wagner, R. Reflexivní slovesa v češtině a prognóza jejich ekvivalentů v němčině. PhD. dis., FF MU, Brno, 2011.
  • Viz také Osobní zájmeno, Přivlastňovací zájmeno, Teorie vázání, Koreference, Reflexivní sloveso, Reciprocita.
Citace
Petr Karlík (2017): REFLEXIVNÍ ZÁJMENO. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/REFLEXIVNÍ ZÁJMENO (poslední přístup: 15. 8. 2018)

Další pojmy:

gramatika morfologie syntax

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka