PŘEDMĚT ŘEČI  (discourse subject)

Základní

Podle ✍Daneše (1985:198) nespecifikovaná „entita“, „cokoli, čeho se jazykový projev týká, co má mluvčí na mysli a [co] [...] uvádí, pojmenovává [v promluvě]“. Touto definicí se tak p.ř. vymezují jako různé úseky skutečnosti (stavy věcí, situace) i její jednoduché i složité složky v podobě hmotných objektů a jejich množin n. tříd, ale také jako vlastnosti, stavy a vztahy, činnosti, procesy a jiné děje, jak je mluvčí prostřednictvím jazykových výrazů podává v jazykovém projevu. Vedle dílčí konfigurace těchto složek n. celé situace se p.ř. v jazykovém projevu mohou stát také prostor a čas i jejich aspekty. Opakování n. dílčí obměna p.ř. ve výpovědích v rámci odstavce, textového úseku n. textu je tak určujícím prvkem ↗koheze a ↗koherence, prostřednictvím pojmenování vztažených ke stejným n. modifikovaným předmětům řeči mezi výpověďmi v rámci textu se vytvářejí ↗tematické posloupnosti.

Také ✍Hrbáček (1994:11) chápe p.ř. jako „úseky skutečnosti, které jsou v promluvě pojmenovány“, a jde podle něho o „pojem objektu reality, ne sám objekt reality“. V sekvenci Shořel nám dům. Postavili jsme ho znovu. chápe výrazy důmho jako označení téhož p.ř., a tedy jako „výrazy koreferenční, i když zájmeno ho nemůže označovat týž objekt reality jako subst. dům“ (ibid.). Jak vidět, vztahují se výpovědi v rámci textu k témuž p.ř.: (a) opakováním stejného pojmenování: Shořel nám dům. A my jsme ten dům postavili znovu; (b) pronominalizací čili zájmennými výrazy (viz příklady výše); (c) různými pojmenováními, z nichž vyplývá totožnost p.ř.: Shořel nám dům. Ale to nevadí. V té barabizně se stejně nedalo žít; (d) elipsou: Shořel nám dům. Stál-Ø příliš blízko trati a jednou na něj přeskočila jiskra. S ohledem na pojmenování, jež se v rámci jedné výpovědi n. v různých výpovědích v rámci textu vztahují ke stejným p.ř., se mluví o ↗koreferenci.

P.ř. představuje u ✍Daneše (1985), ✍Hrbáčka (1994) a jiných vědomou alternativu především k pojmu ↗referent. Z diskuze pojmů referent, předmět mimojazykové reality či denotát vyplývá, že ✍Daneš (1985:198) tyto termíny považuje za nepřesné a zatížené. U tzv. předmětů mimojazykové reality Daneš např. poukazuje na to, že referenty nejsou jen „předměty“ či „objekty“ (to ovšem docela nevystihuje širší chápání „předmětu“ či referentu v logické literatuře). Nezvyklý je Danešův výklad ↗denotátu jako „hypotetického konstruktu“ (ibid.). Podstatné je, že v souvislosti s „předmětem řeči“ přisuzuje ↗referenci nikoli výrazu, ale mluvčímu, který výraz použil, tj. vymezuje p.ř. jako „entitu (ať už jakoukoli), kterou má mluvčí při užití daného pojmenování na mysli“ (ibid.). Do blízkosti pojmu „předmět řeči“ přitom Daneš (ibid., 197) explicitně klade „discourse subject“ (✍Carlson, 1983), resp. „předmět hovoru“ (✍Sgall, 1980:64). AGSČ (2013:905) pro p.ř. razí termín předmět komunikace.

Rozšiřující
Literatura
  • AGSČ, 2013.
  • Carlson, L. Dialogue Games, 1983.
  • Daneš, F. Věta a text, 1985.
  • Hrbáček, J. Nárys textové syntaxe spisovné češtiny, 1994.
  • Sgall, P. Text a reference. SaS 41, 1980, 140–145.
Citace
Marek Nekula (2017): PŘEDMĚT ŘEČI. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/PŘEDMĚT ŘEČI (poslední přístup: 18. 4. 2024)

Další pojmy:

textová lingvistika

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka