PROMLUVA

Základní

Pojem promluva se v české lingvistice výrazně etabloval pracemi klasiků ↗Pražské školy, především V. Skaličky. Pojetí promluvy však bylo od počátků rozrůzněné a postupně se stále více diferencovalo uváděním promluvy do různých vztahů k jednotkám nižším, souřadným i vyšším. ✍Skalička (1937), ✍Skalička (1960) definoval p. jako „totální sémiologickou reakci“ a jako část řeči (jazykový útvar), kterou se k někomu obracíme (k jedné n. více osobám) n. odpovídáme na nějaký podnět. Vzhledem k terminologické rozrůzněnosti navrhl pro p. termín enunciace. Ve vztahu k nižším jednotkám připouští, že p. může být i jedna věta (tj. „elementární sémiologická reakce“), spíše však zdůrazňuje její nadvětný charakter. V „hovorové řeči“ (na rozdíl od spisovné) se rozdíl mezi větou a p. stírá. Rovněž zdůrazňovaná reaktivnost se uplatňuje hlavně v ↗dialogu, kde podle Skaličky „jedna promluva střídá druhou“; zatímco v ↗monologu může p. nabývat velikých rozměrů (proslov, přednáška, dopis, vědecké pojednání i celý román).

Obdobně chápe p. ✍Mathesius (1942) v oddílu nazvaném Jazykový systém a konkrétní promluvy: staví p. jako konkrétní výsledky jednotlivých promluvení proti jaz. systému jako abstrakci, v p. se využívají možnosti dané jaz. systémem vždy k individuálnímu účelu a s individuálním účinkem. Důraz klade na čtyři složky p.: věcný obsah, situační perspektivu, aktuální postoj mluvčího ke skutečnosti a jeho postoj k posluchači (ať skutečnému n. myšlenému); způsob, jakým se tyto složky v p. projevují, nazývá její významovou výstavbou. Podle funkce rozlišuje p. sdělnou (zaměřenou na posluchače) a p. vyjadřující vnitřní stav mluvčího (zaměřenou na výraz, expresivní); ale připouští, že zejména v živém hovoru se oba typy „dokonale proměšují“. Věta je podle Mathesia „elementární p. sdělná“. Za dva základní „pilíře“ p. pokládá projevy aktu pojmenovávacího (označovacího) a větotvorného (usouvztažňovacího). Také ✍Trost (1955) si kladl otázku vztahu jazyka (jazykového systému) a p. (jazykového projevu): „jazyk a promluva jsou nerozlučně mezi sebou spjaty, nikoli však totožné […], protiklad jazyka a promluvy není absolutní, nýbrž připouští prostřední články. Každá reální promluva je založena na sociálním faktu jazyka a má zároveň charakter individuální“. ✍Havránek (1942) definuje styl jako „singularizační organizaci jazykového projevu (promluvy) jako celistvosti“ (ačkoli v popředí jeho definice je styl, nikoli promluva); a ✍Trnka (1941) uvádí: „Promluvou může být věta, souvětí, rozmluva o jistém tématu nebo celé slovesné dílo.“

Vyjádření pražských klasiků názorně navozují některé z problémů s vymezováním p.: pro někoho je p. jednoznačně spojena s „promluvením“ jednoho mluvčího, tj. v případě dialogu s ↗replikou; pro jiné autory je p. synonymem „jazykového projevu“, rozsáhlejšího útvaru, který zřejmě může obsáhnout i celý dialog (Trnka považuje za p. „rozmluvu o jistém tématu“). ✍Doležel (1960) v kap. Stylistika promluvy a teorie promluvy definuje p. jako sémanticky uzavřenou, relativně samostatnou jednotku řeči realizovanou s konkrétním cílem a za konkrétních okolností prostorových a časových jedním mluvčím (tuto definici opakují i další autoři, např. ✍Jedlička & Formánková ad., 1970). I on upozorňuje na složité přechody mezi větou a p. a ve výstavbě p. rozlišuje plán zvukový/grafický, lexikální, syntaktický, kontextový (zahrnující mezivětné, nadvětné vztahy) a textový (zahrnující spojování a předěly jednotlivých p.). Jeho pojetí ↗textu (celistvý komplex relativně samostatných dílčích p. spjatých mezipromluvovými vztahy) jen potvrzuje, že i pro něho je p. „promluvením“ jediného mluvčího, zatímco dialog je už textem (vyšší jednotou střídajících se promluv různých mluvčích). Z tohoto hlediska – na rozdíl od Skaličky, Trnky ad. – považuje Doležel také dramatické či epické dílo za text (sřetězení relativně samostatných promluv), nikoli za p. V tom se ovšem od Doležela ✍Jedlička & Formánková ad. (1970) liší: podle nich p. může mít různý rozsah, od jedné výpovědi (často v mluvených projevech, v oblasti běžně dorozumívací) až po velké množství výpovědí (v rozsáhlých projevech psaných). Autoři počítají s dialogickými p., chápou dialog jako p. Podle nich rozsáhlejší p., ať monologické n. dialogické, nebývají po stránce obsahové jednolité, v důsledku toho se v psané podobě většinou člení do odstavců, popř. kapitol.

✍Hausenblas (1970) užíval termín p. např. ve stati o Mathesiovi (v návaznosti na něj), srov. také ✍Hausenblas (1971b). V ✍Hausenblas (1971a) definuje p. podobně jako Doležel, tj. jako „jednotku řeči tvořenou souvislým vyjádřením jednoho účastníka dorozumívacího aktu“. Jinak ale v této publikaci termín p. užívá minimálně, dává přednost termínu komunikát a synonymně k němu, na stejné úrovni používá střídavě a bez výraznějšího rozlišení termíny jazykový projev, text a případně p. („Obsah komunikátu je vyjadřován prostředky gramaticko-lexikálními a prostředky výstavby promluvové, resp. textové jako celku…“). V této práci ještě tvrdí, že v dialogu se střídají p. účastníků a vytvářejí jeden text (jako Doležel) – na rozdíl od pozdější studie (✍Hausenblas, 1984), kde už dialog nepovažuje za jeden text (komunikát), nýbrž za „komplex komunikátů se zvratným tokem informace“. To ovšem platí jen pro dialog primární (v běžné řeči), nikoli sekundární (literární) – ten je složkou jediného komunikátu, tj. zde uměleckého díla.

Termín p. vysunul opět výrazně do popředí ✍Hrbáček (1986), ✍Hrbáček (1991), ✍Hrbáček (1994), který v návaznosti na některé podněty Hausenblase (viz výše) a ✍Jelínka (1984) chápal text jako znakovou strukturu promluvy, resp. jazykovou manifestaci jejího obsahu. P. vymezil jako druh jaz. projevu (komunikátu) a jako řečovou jednotku, která tvoří relativně samostatný a uzavřený obsahově-sémantický celek s konkrétní komunikační funkcí a souvislou strukturou (jedním mluveným n. psaným textem). Elementární jednotkou textu p. je výpověď (viz též ↗věta a výpověď). Od p., určené hlavně jednotou obsahu a funkce, odlišil promluvení jako obvyklou realizační formu promluvy, určenou jednotou mluvčího a času („promluvení“ v dialogu odpovídá ↗replice). Vlastnosti textu může mít i část promluvy, opakem jsou texty vícepromluvové. Nad p. totiž staví Hrbáček promluvové komplexy a promluvové soubory. Mezi promluvovými komplexy rozlišuje sekvence p. spojených na základě principu řazení (sekvence dialogické a monologické) a složené p. založené na principu inkorporace (p. s citátem a p. epické). Dialog je tedy vždy chápán jako p. komplex; oproti Hausenblasovi a shodně s Doleželem Hrbáček z tohoto hlediska nečiní rozdíl mezi dialogem spontánním a literárním (epickým, dramatickým), vždy jde o p. komplexy, zatímco podle Hausenblase (viz výše) literární dialog představuje jediný komunikát / promluvu / text.

Mezi p., jaz. projevem, textem, případně komunikátem příliš nerozlišovali ani další autoři (✍Sgall, 1980; ✍Horálek, 1977); i když ✍Horálek (1978) naznačuje i chápání textu jako komplexu p., které spolu vytvářejí relativně samostatný celek (např. otázka + odpověď). ✍Bečka (1992) se vyjadřuje o p. dosti neurčitě, spojuje ji s řečí, parole, činností, aktuálním užitím jazyka; jazykový projev, text, komunikát (bez rozlišení) pak považuje za výsledek řečové činnosti (tvořící samostatný uzavřený celek). ✍Mistrík (1997) staví na stejnou úroveň (jako ucelené, obsahově i formálně uzavřené textové jednotky) jazykový projev, komunikát, text, p. („prehovor“), ale i slohový útvar. ✍Findra (2004) připojuje k této řadě termínů ještě diskurzp. („prehovor“) pojímá jako formálně a významově relativně samostatnou jednotku, která je součástí vyššího komunikačního celku – jaz. projevu; a jako příklady vícepromluvového jaz. projevu uvádí dialog n. odborný text s citacemi. ✍Minářová (2011) staví opět vedle sebe termíny komunikát, text, projev, p. a rozhoduje se užívat pouze první dva z nich. V ✍Čechové & Krčmové ad. (2008) se rovněž upozorňuje na souřadnost různých označení „jazykových produktů komunikační činnosti“, ale činí se i pokus o rozlišení komunikátu, jazykového projevu, textu, diskurzu a p. Jako jedny z mála autorky upozorňují na to, že termín p. se – v souladu s etymologií tohoto označení – používal původně hlavně pro ↗mluvené projevy; časem se však rozšířil i na ↗projevy psané; a také na p. nekomplexní povahy, jakou vytvářejí např. repliky téže osoby v dialogu. V souladu s Hrbáčkem je i zde zmíněno pojetí textu jako struktury (jaz. projevu, komunikátu).

Po období určitého ústupu do pozadí, kdy klasický č. termín p. do značné míry ustupoval termínům současnějším, zažívá dnes zřejmě opět určitou renesanci. V knize P. Auera přeložené do č. (✍Auer, 2014) se probírají různé přístupy k analýze jazykové interakce a ústřední pojmy z díla těch nejvýznamnějších autorů; p. tu sice není uvedena mezi ústředními pojmy (na rozdíl od ↗diskurzu, ↗řečového aktu aj.), ale vyskytuje se v knize velmi často a překladatelé užívají p. jako neutrálního termínu, který prostupuje různými teoriemi. Asi nejvýrazněji se objevuje v kapitole věnované V. N. Vološinovovi (u něhož neurčité pojmenování „slovo“ představuje i komplexnější výpovědní celek a může být překládáno i jako p.) a M. M. Bachtinovi. Ten při výkladu své dialogické koncepce spojuje hranice p. se změnou mluvčích, pokládá ji za výraz subjektivity mluvčího, připisuje jí „vnitřní“ (pragmaticko-sémantickou) uzavřenost a zaměřenost na adresáta. Bachtinovská ↗intertextualita je pak založena na vztazích mezi promluvami, na začleňování promluv do diskurzů atd. Viz také ↗promluvení.

Rozšiřující
Literatura
  • Auer, P. Jazyková interakce, 2014.
  • Bečka, J. V. Česká stylistika, 1992.
  • Čechová, M. & M. Krčmová ad. Současná stylistika, 2008.
  • Doležel, L. O stylu moderní české prózy, 1960.
  • Findra, J. Štylistika slovenčiny, 2004.
  • Hausenblas, K. Práce Viléma Mathesia o stylu a česká stylistika v uplynulém čtvrtstoletí. SaS 31, 1970, 194–206.
  • Hausenblas, K. Výstavba jazykových projevů a styl, 1971a.
  • Hausenblas, K. Subjekty v promluvě. In Sesja Naukowa Międzynarodowej Komisji Budovy Gramatycznej Języków Slowiańskich, 1971b, 217–223.
  • Hausenblas, K. Text, komunikáty a jejich komplexy (Zamyšlení pojmoslovné). SaS 45, 1984, 1–7.
  • Havránek, B. K funkčnímu rozvrstvení spisovného jazyka. ČMF 28, 1942, 409–416.
  • Horálek, K. Slovo, věta a promluva. SaS 38, 1977, 259–262.
  • Horálek, K. Promluva, text, textém. JA 15, 1978, 143.
  • Hrbáček, J. Promluva a promluvové kontexty a soubory. SaS 47, 1986, 284–289.
  • Hrbáček, J. Text, promluva a nadpromluvové útvary. SaS 52, 1991, 123–129.
  • Hrbáček, J. Nárys textové syntaxe spisovné češtiny, 1994.
  • Jedlička, A. & V. Formánková ad. Základy české stylistiky, 1970.
  • Jelínek, M. Text a množiny konkurenčních výrazových prostředků. In Muránsky, J. & F. Ruščák (eds.), Štylistické otázky textu, 1984, 26–53.
  • Mathesius, V. Řeč a sloh. In Havránek, B. & J. Mukařovský ad. Čtení o jazyce a poesii, 1942, 13–102.
  • Minářová, E. Stylistika pro žurnalisty, 2011.
  • Mistrík, J. Štylistika, 1997.
  • Sgall, P. Text a reference. SaS 41, 1980, 140–145.
  • Skalička, V. Promluva jako lingvistický pojem. SaS 3, 1937, 163–166.
  • Skalička, V. Syntax promluvy (enunciace). SaS 21, 1960, 241–249.
  • Trnka, B. K otázce stylu. SaS 7, 1941, 61–72.
  • Trost, P. K obecným otázkám stylu. SaS 16, 1955, 15–17.
Citace
Jana Hoffmannová (2017): PROMLUVA. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/PROMLUVA (poslední přístup: 15. 6. 2019)

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka