MONOLOG

Základní

Pro monolog je na rozdíl od ↗dialogu charakteristická souvislá, nepřetržitá aktivita jediného subjektu; ve srovnání s dialogem m. není tak těsně spjat se „zde“ a „teď“, s aktuální časovou a prostorovou situací. ✍Mukařovský (1941) rozlišuje m. divadelní (chápaný jako „dialog s nepřítomným nebo pomyslným partnerem“) a m. v pojetí lingvistickém, tedy jaz. projev s jediným aktivním účastníkem bez ohledu na přítomnost či nepřítomnost dalších, pasivních účastníků. Pokud je přítomno více účastníků, nestřídají se v komunikačních rolích mluvčího a posluchače, jejich rozdělení na aktivní a „pasivní“ je v celém průběhu komunikace stabilní a neměnné, sdělování se uskutečňuje (při „čistém“ m.) jen v jednom směru, od mluvčího k posluchačům. Prototypem dialogu je ústní výměna ↗replik s bezprostředním, přímým kontaktem účastníků, zatímco u m. jde často o kontakt nepřímý, přičemž recepce textu, jeho četba n. poslech se může uskutečnit daleko později, v jiném čase a situaci, než byl m. napsán nebo pronesen. „Čisté“ m. se ovšem v komunikační praxi téměř nevyskytují; většinou jsou více n. méně dialogizovány, implicitně n. i explicitně orientovány na potenciálního n. reálného adresáta, zaměřeny na posluchače/diváka/čtenáře. ✍Mathesius (1947) ve stati o řečnické výstavbě textu uvádí standardní prostředky dialogizace monologu jako zájmena a slovesné tvary 1. a 2. osoby, tvary 1. os. pl. s inkluzivní funkcí (všichni přece víme, že…), imperativy, oslovení, pozdravy; otázky (hlavně řečnické) a odpovědi; zvolání, výzvy, apely; a také některé prostředky kompoziční, jako je dialogizovaný, kontaktový rámec m.

Dialog je spojen především s komunikací mluvenou; m. jsou zastoupeny v komunikaci mluvené (přednášky, referáty, výklady, řečnické projevy, drama a divadlo) a hojně mezi projevy psanými. Ve sféře mluvených m. zřejmě převládají projevy připravené (odborné, publicistické, umělecké) a veřejné, ale v běžné, neveřejné každodenní komunikaci se vyskytnou i m. nepřipravené (v rámci dialogu se zmocní na delší dobu slova jeden účastník, ostatní naslouchají jeho improvizovanému vyprávění). ✍Bečka (1992) rozlišuje monologické mluvené projevy pronášené spatra a projevy předem připravené, a u těch detailně rozlišuje míru a způsob přípravy: od prvního typu „příprava jen v hlavních bodech, mluvčí hovoří spatra“ až po (nežádoucí) šestý typ „písemně připravený text mluvčí monotónně, nevýrazně čte“. ✍Müllerová (2000) mezi monologickými žánry uvádí: vypravování příhody; vzpomínkové vypravování (zahrnující často i popis místa); popisnou (výčtovou) zprávu o běžných denních činnostech; výklad n. referát zaměřený na odborné téma; reprodukci (knihy, filmu) spojenou obvykle s hodnocením; úvod k diskusi; přednášku; slavnostní oficiální řečnický projev (při společenských událostech, v médiích); kázání aj.

Vnitřní monolog je oblíbenou formou moderní literatury, která umožňuje přímou prezentaci nevyslovených myšlenek postavy – často myšlenek ještě ve stavu zrodu, bouřlivého, chaotického psychického dění, dramatických myšlenkových svárů. Tyto krajně subjektivizované pasáže, podávané výlučně z vnitřní perspektivy postavy, nabývají nezřídka podoby spontánního, asociativního „proudu vědomí“, znázorňují pohyb na hranici mezi vědomím a podvědomím. Vnitřní m. se obvykle vyjadřuje neznačenou přímou řečí n. řečí polopřímou, jednotlivé ↗formy podání řeči se mohou rychle střídat; stírá se tak hranice mezi pásmem vypravěče a pásmem postav. Vnitřní m. bývá i výrazně dialogizován, reflektuje potenciální dialogičnost duševního dění (postava vede rozhovor sama se sebou; ✍Mistrík, 1997); tuto uměleckou stylizaci nelze ztotožňovat se samomluvou.

V současné době bezpochyby převládá tendence dialog a m. od sebe nijak ostře neoddělovat, nestavět je proti sobě, ale (např. s ✍Mukařovským, 1941) zdůrazňovat jejich komplementárnost, vzájemné prolínání, nesčetné přechodné formy; tendence vidět m. vždy na pozadí dialogu a sledovat různé prostředky dialogizace m. ✍Linell (1998), zastánce dialogismu jako dominantního epistemologického paradigmatu, zahrnujícího celou oblast kognice a komunikace, zmiňuje i méně interaktivní paradigma monologismu, které zdůrazňuje individuálně psychologické aspekty komunikace a vyhovuje hlavně pro projevy psané. V monologistické interpretaci vede neporozumění, resp. nedorozumění, k neúspěchu komunikace; naproti tomu při dialogistickém výkladu je impulsem k dalšímu rozvíjení rozhovoru (dorozumívání, dohadování, vzájemnému opravování aj.). Podle Linella je dialogismus univerzálnější paradigma, které v sobě může zahrnout i monologismus, neboť i u m. je vždy nutno počítat se skrytou dialogičností, se zaměřením na virtuálního adresáta, s různými „hlasy“, perspektivami a kontexty. Viz také ↗dialog.

Rozšiřující
Literatura
  • Bečka, J. V. Česká stylistika, 1992.
  • Linell, P. Approaching Dialogue. Talk, Interaction and Contexts in Dialogical Perspectives, 1998.
  • Mistrík, J. Štylistika, 1997, 307–311.
  • Mukařovský, J. Dvě studie o dialogu (Dialog a monolog, K jevištnímu dialogu). In Mukařovský, J. Kapitoly z české poetiky I, 1941, 143–179.
  • Mathesius, V. Jazykozpytné poznámky k řečnické výstavbě souvislého výkladu. In Mathesius, V. Čeština a obecný jazykozpyt, 1947, 380–414.
  • Müllerová, O. Žánry a syntaktické rysy mluvených projevů. In Bogoczová, I. & K. Fic ad. Tváře češtiny, 2000, 21–54.
  • Müllerová, O. & J. Hoffmannová. Kapitoly o dialogu, 1994.
Citace
Jana Hoffmannová (2017): MONOLOG. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/MONOLOG (poslední přístup: 22. 10. 2020)

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka