PRAVOPISNÉ REFORMY

Základní

Preskripčně normovaná ↗ortografie; jinak se jedná o evoluční změnu ortografie. P.r. je však nutně změnou revoluční, vnesenou a provedenou vyšší autoritou a jako reforma je i podávána. O reformách č. pravopisu lze hovořit až od začátku č. národního obrození, neboť to bylo od svých počátků spjato právě s otázkou pravopisné reformy.

Z různých pokusů lze uvést např. F. J. Tomsu, J. Rosenthalera, M. Šimka aj. Samotná reforma ale nakonec vzešla z kruhu kolem J. Dobrovského. Ten sám vyvinul z dosavadního tzv. ↗bratrského pravopisu vlastní tzv. ↗analogický pravopis, a to nejdříve ve skromnější podobě v prvním vydání Ausführliches Lehrgebäude der böhmischen Sprache (1809), v druhém vydání pak dalekosáhlejší variantu. Hlavním principem, který se v reformě uplatnil, byl princip morfologické analogie aplikovaný na psaní yi (takže např. podle kosi nyní i ptáci namísto ptácy, ovšem změna se dotkla psaní y, i i po sykavkách). Spiritus agens reformního hnutí ale byl V. Hanka, který k sobě postupně stahoval ostatní významné duchy své doby. V trvalé opozici nakonec zůstal jen J. Nejedlý. Klíčový byl vliv opakovaně vydávaného Hankova Pravopisu českého podlé základu grammatiky J. Dobrovského (osmkrát mezi 1817 až 1849). Příznivci reformy byli známi jako iotistéanalogisté, přívrženci staršího ↗bratrského pravopisu jako ypsilonisté. Tím, jak reforma nakonec přes odpor Nejedlého pronikala do tiskovin a nakonec i do škol (1842), tato analogická reforma plně převážila. Ve stejné době pak došlo rovněž hlavně Hankovým vlivem i k další reformě, tzv. skladné reformě pravopisné, kdy se změnila praxe zápisu g pro hlásku j v dnešní (místo gest nyní jest), pro nevždy důsledně označovanou hlásku g se přestalo užívat ğ a začalo se psát g (místo ğrunt nyní grunt) a analogicky začalo být psáno í už nikoliv jako dříve j, ale moderněji jako í (místo gegj nyní její). Reformu přednesl Šafařík oficiálně v roce 1842, Hanka ji však v praxi začal uplatňovat již od 1840 v tiskovinách Národního muzea. Hanka se pokusil reformovat pravopis vlastním projektem od r. 1844, kdy nahradil háčky tečkami a část znaků (š, č, ž) pak novotvary inspirovanými ↗cyrilicí, tuto reformu se mu však již prosadit nepovedlo. V roce 1849 se pak i Hankovou zásluhou prosadilo nahrazení ↗digrafu au nově ou a nakonec v roce 1850 došlo k nahrazení w definitivně v. Samotné v začalo od této reformy vyjadřovat vždy jen v, zatímco do reformy se užívalo pro u‑ na začátku slova. Doplněním celého reformního úsilí první pol. 19. stol. se stalo nahrazení ↗fraktury ↗antikvou. Od té doby vlastně již k radikálním změnám ortografie nedošlo. I nadále (a to dodnes) se objevují reformní projekty, různě motivované a různě odborně podložené. Ze serióznějších reformních pokusů je nutné zmínit ty z pera F. Jokla či O. Kunstovného.

V druhé pol. 19. stol. se pravopis dosti konzervoval, zejména péčí různých Brusů (od 1877). Ortografie i nadále byla jen produktem soukromé péče a ne obhospodařována či rovnou schvalována a nařizována nějakou institucí, školství přejímalo běžný dobový úzus. To se změnilo až roku 1902, kdy vyšla první úřední pravidla českého pravopisu, vytvořená komisí pod vedením Gebauerovým. Další reformy byly již jen mírné, upravovaly zejména psaní kvantity a přejatých slov, povětšinou těsně po politicky turbulentních událostech. Mírné úpravy tak vykazovala Pravidla v době první republiky, zejména díky přetrvávajícímu vlivu konzervativních kruhů kolem Naší řeči. Situace za protektorátu nepřála radikálním reformám, proto k nim došlo až v Pravidlech z roku 1957, další změny pak v 80. letech. Radikálněji přepracovaná Pravidla pak vyšla v roce 1993, na rozdíl od předchozích se setkala s bouřlivým nesouhlasem, takže nejradikálnější změny byly Dodatkem de facto anulovány či upozaděny dubletami.

Ze seriózních návrhů na reformu lze zmínit ty, které vyšly z prostředí Pražského lingvistického kroužku, zejména pak myšlenky ✍Vachka (1964), ✍Weingarta (1934), v další generaci ✍Sgalla & Nováka (1964); ty pak byly často velmi radikální, na druhou stranu se nikdy nedostaly za hranici návrhu. Stručně řečeno se všechny tyto reformy týkaly např. zrušení <ů>, zrušení či alespoň omezení opozice <i> a <y> (včetně dlouhých protějšků).

Rozšiřující
Literatura
  • Bermel, N. Linguistic Autority, Language Ideology and Metaphor: The Czech Orthography Wars, 2007.
  • Coulmas, F. The Blackwell Encyclopedia of Writing Systems, 2006, 380–381, 454–455.
  • Havránek, B. & M. Weingart. (eds.) Spisovná čeština a jazyková kultura, 1932.
  • kolektiv ÚJČ ČSAV. Co přinášejí nová Pravidla českého pravopisu, 1991.
  • Kopečný, F. K Dobrovského pravopisné reformě. 62, 1979, 84–87.
  • Kudělka, M. & Z. Šimeček ad. Česká slavistika v letech 1918–1939, 1977.
  • Kudělka, M. & Z. Šimeček ad. Česká slavistika v prvním období svého vývoje do počátku 60. let 19. století, 1995.
  • Kudělka, M. & Z. Šimeček ad. Česká slavistika od počátku 60. let 19. století do roku 1918, 1997.
  • Lisický, A. Spor o i a y. ČČM 78, 1898, 308–493.
  • Sedláček, M. K vývoji jazykové kultury češtiny v letech 1918−1945. 74, 1991, 169–180.
  • Sedláček, M. K vývoji českého pravopisu I, II. 76, 1993, 57–71, 126–137.
  • Sgall, P. & P. Novák. K racionalizaci českého pravopisu. SaS 25, 1964, 126–135.
  • Stich, A. Existuje u nás pocit ohrožení jazyka? 78, 1995, 61–73.
  • Svobodová, I. Sto a několik dní Pravidel českého pravopisu v jazykové poradně (Příspěvek sociologicko-lingvistický). 77, 1994, 51–56.
  • Šefčík, O. Vývoj pravopisu od národního obrození do současnosti. In Pleskalová, J. & M. Krčmová ad. (eds.), Kapitoly z dějin české jazykovědné bohemistiky, 2007, 516–539.
  • Tešnar, H. K pravopisným polemikám v 1. polovině 19. století. 83, 2000, 243–252.
  • Tešnar, H. K proměnám českého pravopisu v první polovině 19. století. Sborník prací filosoficko-přírodovědecké fakulty Slezské university v Opavě, D1, 2001, 95–111.
  • Tešnar, H. Ještě k pravopisným polemikám v 1. polovině 19. století. 86, 2003, 27–37.
  • Trnka, B. O českém pravopise. SaS 25, 1964, 197–201.
  • Vachek, J. K obecným otázkám pravopisu a psané normy jazyka. SaS 25, 1964, 117–126.
  • Weingart, M. Český jazyk v přítomnosti. Úvahy a podněty z jazykové therapie a kultury, 1934.
  • Zubatý, J. O českém pravopise. 4/3, 1919, 97–104.
Citace
Ondřej Šefčík (2017): PRAVOPISNÉ REFORMY. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/PRAVOPISNÉ REFORMY (poslední přístup: 23. 9. 2020)

Další pojmy:

grafémika

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka