CYRILICE

Základní

Slovanské ↗písmo jen o něco mladší než druhé slovanské písmo ↗hlaholice. Název cyrilice není dosud spolehlivě objasněn; původně se jím totiž označovala asi abeceda hlaholská. C. vznikla patrně v Bulharsku na přelomu 9. a 10. stol. za cara Symeona. Je to z řečtiny převzatá unciála a jenom pro některé slovanské hlásky, které neměly v řečtině odpovídající protějšek, byly převzaty a graficky upraveny grafémy z hlaholice. Podle mínění ✍Tkadlčíka (1972) dal k jejímu vytvoření podnět sám Chrabr ve své apologii slovanského písma, když napsal, které hlaholské grafémy je možno nahradit řeckými a které nikoli. Za tvůrce c. se pokládá Kliment Ochridský n. Konstantin Preslavský. Převzetí řecké abecedy a řecké číselné soustavy (lišící se od hlaholice; několik písmen nemá číselnou platnost: b, ž, št, š) usnadnilo styky s tehdejším vzdělaným světem byzantským a umožnilo výměnu kulturních statků. C. přitom zachovala zásadu samostatného písma k vyjádření všech slovanských hlásek zvláštními grafémy. Grafický systém Konstantina Filozofa byl v c. v podstatě zachován. Jejím samostatným tvůrčím přínosem je syntetický způsob označení ↗nosovek, rozlišení ě ja (↗jať), označení jotace, nový tvar dodatkových písmen.

Příbuznost ↗hlaholicec. dosvědčují tato fakta: obě abecedy mají společnou literu [š] z hebrejského písma; obě jsou závislé na řečtině (u složeno podobně jako řecké ; dvojí grafém za hlásku i odpovídá řeckým „ióta“ a „éta“; dvojí slovanské o odpovídá řeckým „omikron“ a „ómega“); v obou původních abecedách je přibližně stejné pořadí grafémů; obě abecedy mají přibližně stejný počet grafémů, které jsou navíc proti řecké n. latinské abecedě; grafémy obou abeced mají dvojí funkci: označují fonémy, n. číslovky (tj. fungují jako číslice); rozdíly mezi číselnou platností v hlaholici a v c. potvrzují prioritu hlaholice; obě abecedy mají „slovanská“ písmena, která není možno odvodit z řecké alfabety; dodnes není vysvětleno, jak vznikly grafémy pro [ž], [št], [c], [č], [ě], ↗nosovky a polosamohlásky (tj. ↗jery). Obě slovanská písma, hlaholice i c., hned od svého vzniku žila vedle sebe v „přátelském“ vztahu, což dosvědčují cyrilské kolofóny (písařovy poznámky v starých rukopisech) a přípisky v nejstarších známých hlaholských rukopisech, např. kodexu Zografském n. kodexu Assemanově, naopak c. nápisy v Preslavi z r. 893 jsou místy proloženy písmeny hlaholskými, stopy hlaholice jsou i v c. nápisu cara Samuila. I v některých mladších c. památkách jsou části textu n. jednotlivé litery napsány hlaholicí: v Eninském apoštolu (11. stol.), Eugeniově zlomku žaltáře (11. stol.), Ochridském apoštolu (12. stol.), Šafaříkově triodiu (13. stol.) aj.

Někteří badatelé chtějí dokazovat existenci předcyrilského písma na bulharském území a na Rusi. V tom případě by ovšem šlo o psaní řeckou alfabetou „bez ustrojenija“, o němž se zmiňuje Chrabr, doplněnou grafémy pro [š], [č], [c]. Nečekaný nález abecedy mezi graffity v chrámu sv. Sofie v Kyjevě představuje podle ✍Vysockého (1976) chybějící článek mezi abecedou řeckou, které se užívalo v nejstarších dobách „bez ustrojenija“, a mezi abecedou Chrabrovou: Sofijská abeceda má 27 písmen, z nichž 23 odpovídá řecké abecedě (chybí pouze „psí“) a čtyři písmena jsou slovanská, tedy doklad velkého stáří. Vzhledem k velké podobnosti písmen (n. i stejným typům) je někdy těžko stanovit, zda jde o zápis řecký, n. už o zápis c.

Nejstarší stsl. památky napsané c.: Savvina kniga (aprakos-evangelium), Supraslský kodex (menologion), Eninský apoštol, Listy Undolského, Chilandarské zlomky, Zlomky Zografské. Na č. půdě se c. objevuje v tzv. glosách Rajhradských, vepsaných asi v 11. stol. do lat. rukopisu Martyrologia Adova, a v Levínském nápisu, epigrafické památce z 13. stol. bez jasnějších kulturních a historických souvislostí; domněnka, že glosy Rajhradské jsou novodobým falzem (✍Ryšánek, 1953), byla vyvrácena ✍Flodrem (1956)✍Horálkem (1975). V Čechách 11. stol. byla snad v oběhu i cyrilicí psaná část tzv. Remešského evangelia, jehož hlaholská část vznikla v klášteře Na Slovanech v 2. pol. 14. stol. a tam byla kodikologicky spojena s částí cyrilskou, kterou klášteru daroval Karel IV. a o níž se – zjevně nesprávně – tradovalo, že jde o protograf sv. Prokopa; jazykově jde nejspíše o památku stsl. ruské redakce. Někteří badatelé se domnívají, že vznikla přímo na Sázavě. Jiní ji zase chápou jako výsledek styků Sázavského kláštera s Kyjevo-Pečerskou lavrou; se Sázavským klášterem by ji spojovalo zasvěcení oltáře sv. Borisovi a Glebovi, jehož se tam v 90. letech 11. stol. účastnila asi i manželka č. krále Vratislava Adleita, vnučka kyjevského knížete Jaroslava Moudrého a příbuzná obou světců. Možné stopy c. pro Čechy 11. stol. nabízí též dosud sice nepotvrzená, ale ani nevyvrácená hypotéza, že hlaholský rukopis č. původu z té doby, Pražské zlomky hlaholské, by mohl být opisem z c. předlohy; viz Kyjevské listy.

Kromě Charvátů, kteří si na celých tisíc let ponechali ↗hlaholici a teprve potom ji začali nahrazovat latinkou, přijali všichni jižní a východní Slované jako své písmo c., nazývanou též azbuka (u Srbů a Charvátů arch.bukvica). Určujícím pro současnou grafickou podobu azbuky byl vývoj c. především v Rusku, kde byla nejprve upravena v liturgické písmo ustav, ve 14. a 15. stol. pak v poluustav, pro potřeby neliturgické pak ve skoropis, jež měly ovšem regionální varianty, namnoze později využité v národních azbukách. Tyto varianty jsou na poč. 18. stol. za Petra I. Velikého upraveny se zřením k latince pro písařské i tiskařské použití v písmo graždanka, jež v podstatě odpovídalo dnešní podobě azbuky. Ta pak byla ještě v Rusku reformována v pol. 18. stol. a především v roce 1917. Srbská varianta odvozená z ruské graždanky byla dotvořena Karadžičem. C. i azbuka byly a zčásti jsou dosud užívány, s drobnými úpravami, z různých kulturněpolitických důvodů i pro zápis neslovanských jaz., např. c. pro rumunštinu (16. stol.–1868), v ruské liturgické podobě omezeně i pro finštinu (raný středověk), azbuka pro moldavštinu, mordvinštinu a řadu dalších jaz. bývalého ruského a sovětského státu a pro mongolštinu. Viz také ↗hlaholice, Kyjevské listy, ↗staroslověnština.

Rozšiřující

Komparativní tabulka cyrilice a azbuky

Legenda: 1 číselná platnost cyrilských znaků – 2 pojmenování jednotlivého cyrilského znaku – 3 cyrilský znak – 4 azbučný znak užívaný všeobecně – 5 zvláštní azbučný znak užívaný pouze v některých slovanských. jaz. – 6 jazyk(y) užívající tohoto znaku – 7 přepis do latinky – 8 fonetická platnost (pouze u živých jaz.)

1

1

2

3

4

2

азъ

бѹкы

въдъ

глаголь

добро

3

а

б

в

г

д

4

a A

б Б

в В

г Г

д Д

5

ґ Ґ

ѓ Ѓ

ђ Ҕ

6

ukr.

mk.

srb.

7

a

b

v

g

g

ǵ

d

dj

8

[a]

[b]

[v]

[g]/
ukr. br. [h]

[g]

[d,]

[d]

1

5

6

7

10

8

2

ѥстъ

живѣте

sѣло

земля

иже

иже и

3

е/є

ж

s

z/з

і/ї/ɩ

и

4

e E

ж Ж

з З

и И

5

ë Ë

є Є

s S

i I/ï Ï

6

br. r.

ukr.

mk.

br.,
r. (do 1917)/ukr.

i
ukr. y

7

e

ë

e

ž

dz

z

i/ji

i

8

b. mk.srb.ukr. [e]
br. r. [je/’e]

[jo]

[je/’e]

[ӡ]

[z]

[’i/ji]

[i]/r. [’i]

1

20

30

40

50

2

како

людиѥ

мъıслите

нашь

3

к

л

м

н

4

к К

л Л

м М

н Н

5

й Й

j J

љ Љ

њ Њ

6

b. br.ukr. r.

mk. srb.

mk. srb.

mk. srb.

7

j

j

k

l

lj

m

n

nj

8

[j]

[j]

[k]

[l]

[l,]

[m]

[n]

[n,]

1

70

80

100

200

300

400

2

онъ

покои

рьци

слово

тврьдо

ѹкъ

3

о

п

р

с

т

ѹ/u

4

о О

п П

р Р

с С

т Т

у У

5

ћ Ћ

ќ Ќ

6

srb.

mk.

od 11. stol.

7

o

p

r

s

t

ć

u

8

[o]

[p]

[r]

[s]

[t]

[t,]

[u]

1

500

9

600

800

900

90

2

фрътъ

хѣръ

wтъ

ща

ци

чрьвь

3

ф

ѳ

х

w

щ

ц

ч

4

ф Ф

х Х

ц Ц

ч Ч

5

ў Ў

ө Ө

щ Щ

6

br.

r.
(do r. 1917)

b. br.ukr. r.

7

ŭ

f

f

ch/x

ō

stsl. b. št/
br. ukr. r.
šč.

c

č

8

[w]

[f]

[f]

[γ]

[o]

1

2

ша

ѥръ

ѥръı

ѥрь

ять

ю

3

ш

ъ

ъı/ъи/ъι

ь

ѣ

ю

4

ш Ш

5

џ Џ

ъ

ы Ы

ь

э Э

ѣ

ю Ю

6

mk. srb.

b. r.

br. r.

b. br.ukr.*)

br. r.

r. (do 1971)/b. (do 1945)

b. br.ukr. r.

7

š

b. ă/r "
pouze pomocný znak, tzv. „tvrdý“ či „velký“)**)

y

'
pouze pomocný znak, tzv. „měkký“ či „malý“, tzv. „jeřík“)**)

e

e/
b. i ja

ju

8

[ʤ]

[ʃ]

b [ə]

[i]

[e]

[e]/
[’a/ja]

[ju/’u]

1

900

60

700

400

2

ю

ѧсъ

ѫсъ

ѩсъ

ѭсъ

ижица

3

юсъ

4

ю

ѧ

ѫ

ѩ

ѭ

ѯ

ѱ

ѵ/у

5

я Я

ѫ

ѵ

6

b. br.ukr. r.

b. (do 1945)

r. (do 1917)

7

ja

ja

ę

ǫ/b. ă

ks

ps

ü

8

[ja/’a]

b. [ə]

*) ukr. azbučném sledu řazeno jako poslední znak. **) V r. tvërdyjmjagkij znak, v b. er goljamer malăk.

Literatura
  • Eckhardt, T. Azbuka. Versuch einer Einführung in das Studium der slavischen Paläographie, 1989.
  • Fermeglia, G. Razmišljanja o starim slavenskim azbukama. Slovo 36, 1986, 71–76.
  • Flodr, M. Paleografické poznámky k rajhradskému rukopisu Martyrologia Adova. Časopis Matice moravské 75, 1956, 323–338.
  • Haarmann, H. Universalgeschichte der Schrift, 1990.
  • Horálek, K. Rajhradské Martyrologium Adonis a otázka české cyrilice. LF 66, 1939, 23–43.
  • Horálek, K. K otázce české cyrilice. In Petr, J. & S. Šabouk (eds.), Z tradic slovanské kultury v Čechách - Sázava a Emauzy v dějinách české kultury, 1975, 23–25.
  • Karsku, Je. F. Slavjanskaja kirillovskaja paleografija, 1928 (reprint 1979).
  • Mareš, F. V. Levínský nápis (Epigrafický doklad cyrilice v Čechách). Sl 22, 1953, 473–483.
  • Medynceva, A. A. & K. P. Popkonstantinov. Nadpisi iz krugloj cerkvi v Preslave, 1984.
  • Miklas, H. Zur Struktur des kyrillisch-altkirchenslavischen (altbulgarischen) Schriftsystems. Palaeobulgarica 12, 1988, 52–65.
  • Nazor, A. Ćirilica u glagoljskim rukopisima. In Reinhart, J. (ed.), Litterae slavicae medii aevi, 1985, 241–252.
  • Ryšánek, F. Kyrilské a jiné přípisky v rajhradském Martyrologiu Adově – padělky Hankovy. LF 76, 1953, 249–279.
  • Schelesniker, H. Konstantinisches Alphabet und glagolitisches und kyrillisches Schriftzeichensystem. WSJ 18, 1973, 96–98.
  • Ščepkin, V. N. Russkaja paleografija, 1967.
  • Štefanic, V. Nazivi glagoljskog pisma. Slovo 25–26, 1976, 17–76.
  • Tkadlčík, V. Systém cyrilské abecedy. Sl 41, 1972, 380–392.
  • Tóth, I. O protografe i proterografe kirillovskoj časti Rejmskogo jevangelija. Palaeobulgarica 6, 1982, 180–183.
  • Vrana. J. O postanku ćirilskoga teksta Reimskog evanđelja. Sl 53, 1984, 113–123.
  • Vysockij, S. A. Srednevekovyje nadpisi Sofii Kievskoj (Po materialam graffiti XI-XVII vv.), 1976.
  • Žukovskaja, L. P. Rejmskoje jevangelije, 1978.
  • Viz také Hlaholice, Kyjevské listy, Staroslověnština.
Citace
Ludmila Pacnerová, Boris Skalka (2017): CYRILICE. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/CYRILICE (poslední přístup: 17. 10. 2018)

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka