PARASYSTÉM

Základní

Ve slovotvorbě souhrn zvláštních soustav prostředků sloužících k vytváření speciálních pojmenovacích okruhů: ↗vlastních jmen, ↗termínů a ↗expresiv. Společným rysem těchto (parasystémových) prostředků je jejich odlišnost od prostředků sloužících k utváření běžných pojmenování; viz ✍Šlosar (1987); ✍Šlosar (1994); ✍Šlosar (2013). Specifika a zvláštnosti uvedených skupin pojmenování se nejvýrazněji projevují v jejich tvoření a na základě této skutečnosti bývá specifická slovotvorba parasystémových jednotek nazývána tvořením parasystémovým; v jeho rámci se rozlišují parasystémové typy a parasystémové ↗formanty (viz ✍Pleskalová,1998:9; ✍Pleskalová, 2000).

Rozšiřující

1. Pro parasystémové derivace je příznačné využívání různě zkrácených odvozovacích základů a periferních, popř. mimo p. neznámých n. již neproduktivních formantů: např. Mach < Ma‑těj + ‑ch, brach < bra‑tr + ‑ch; podobně specificky antroponymická přípona ‑eš v ↗antroponymech Bareš, Tomeš, využitá též v expresivu krobeš ‘krobián, hrubý člověk’, přípona -d(‑a) v antroponymech Tonda, Zdenda, n. v ↗zoonymech, např. pes Čenda, v starobylých termínech pravda, křivda a v expresivech – strejda.

2. Uplatňuje se též pouhé krácení slov bez změny morfologické charakteristiky n. se změnou morfologické charakteristiky (Běta < Alžběta, slangové uča < učitelka, Zach ˂ Zachariáš, bezva ˂ bezvadný), označované jako parasystémové krácení slov. Svébytný p. tvoří zkratky, jako např. ↗chrématonyma Čedok, tj. Česká dopravní kancelář, divadlo Semafor (sedm malých forem), ↗toponyma, např. Valmez, tj. Valašské Meziříčí, ↗přezdívky, např. Dodo, Fido, tj. Dominik Dolejší, Filip Dostál, termíny – rotoped, a v jejich rámci ↗iniciálové zkratky, zejm. chrématonyma – ODS, NATO, toponyma – ČR, USA, ale i přezdívky – MB, tj. Martin Bartoň; viz také ↗zkratka, ↗chrématonymum.

3. Parasystémová kompozice spočívá ve volnějším spojování dvou autosémantických základů, které na rozdíl od pravé kompozice apelativ a na ně navazujících proprií (stč. dobrohost ‘dobrý host, hrdina’ – osobní jméno Dobrohost) nepřihlíží k sémantice výsledku. Je využívána především v propriích, protože vlastní jména, jejichž významem je plnění ↗onymických funkcí (zejména pojmenovací a individualizační), nejsou původním (apelativním) významem výsledné formace nijak omezována: stč. osobní jméno L’utomír < l’útý, nč. lítý ‘divoký’ + mír, Michal Silorad Patrčka (vlastenecké jméno fyzika z doby národního obrození), Krvomír (postava z Tylovy báchorky) apod., viz ✍ Pleskalová (1998); ✍Šlosar (1999). V každém dílčím p. má toto tvoření specifickou podobu. Např. v p. antroponym je volnější spojování dvou základů (stč. L’utomír) n. základu a formantu řízeno pravidly, která dbají o zachování slovotvorné struktury č. substantiv.

(a) V parasystémovém tvoření kompozicí nevznikají formace, jejichž slovotvorná struktura by byla v rozporu se strukturami č. kompozit, např. složená antroponyma se zadním členem pronominálním n. adverbiálním *Budimoj, *Slavodoma, protože takové slovotvorné typy č. složenin neexistují. Pronominální a adverbiální základy jsou možné pouze v pozici členu předního: stč. ↗apelativa domased, samolet, podobně stč. osobní jména Domabor, Samoděl.

(b) V parasystémovém tvoření derivací se formanty připojují k plným i zkráceným antroponymickým základům bez ohledu na jejich původní význam, slovnědruhový charakter a spojitelnost s příslušnými formanty (Hněv‑ata ˂ hněv, Kub‑ata < Jakub, Mal‑ata ˂ malý, Moj‑ata ˂ stč. mój, tj. můj, Těš‑ata ˂ těšit), ale přitom respektují – stejně jako formanty apelativní – distribuci vázanou hláskoslovně (o ní ✍Šlosar, 1986:253–295).

Specifický p. představuje obrozenské tvoření adjektiv chemické terminologie pomocí sady sufixů ‑ný, ‑natý, ‑itý, ‑ičitý, ‑ečný/‑ičný, -ový, ‑istý, ‑ičelý vyjadřujících mocenství prvků ve sloučenině, např. CO – oxid uhelnatý, CO2 oxid uhličitý.

V žádném z uvedených případů tedy nejde o spojování libovolné, o mechanické tvoření, popř. mechanické krácení, jak se tradovalo ve starší jazykovědě (např. ✍Svoboda, 1964:38–99).

Podobné p. existují i v jiných jazykových rovinách, ale nebývají nazývány tímto termínem. Podrobněji viz ✍Němec (1968), ✍Němec (1980), ✍Šlosar (1987), ✍Šlosar (1994), ✍Šlosar (1999), ✍Šlosar (2013), ✍Pleskalová (1998), ✍Pleskalová (2000), ✍Pleskalová (2001), ✍Štěpán (2012), ✍Harvalík (2012); viz též ↗názvotvorba.

Literatura
  • Čornejová, M. Tvoření nejstarších českých místních jmen, 2009, 21.
  • David, J. & P. Rous. Neviditelní svědkové minulosti. Místní a pomístní jména na Vysočině, 2006, 105.
  • Harvalík, M. K specifičnosti propriální slovotvorby. In Łuc, I. & M. Pogłódek (eds.), W komunikacyjnej przestrzeni nazw własnych i pospolitych, 2012, 211–216.
  • Nejedlý, P. K otázce parasystémového tvoření staročeských složených oikonym. In Čornejová, M. & P. Kosek (eds.), Jazyk a jeho proměny, 2008, 171–177.
  • Němec, I. Vývojové postupy české slovní zásoby, 1968.
  • Němec, I. Rekonstrukce lexikálního vývoje, 1980.
  • Pleskalová, J. Tvoření nejstarších českých osobních jmen, 1998.
  • Pleskalová, J. O tzv. parasystému. SPFFBU A 48, 2000, 41–46.
  • Pleskalová, J. Nový pohled na stará slovanská antroponyma. Sl 70, 2001, 153–160.
  • Svoboda, J. Staročeská osobní jména a naše příjmení, 1964.
  • Šlosar, D. Slovotvorba. In HMČ, 1986, 251–316.
  • Šlosar, D. Opyt razrabotki optimaľnoj modeli dlja sravnenija rodstvennych jazykov v oblasti slovoobrazovanija. In Neščimenko, G. P. (ed.), Sopostaviteľnoje izučenije slovoobrazovanija slavjanskich jazykov, 1987, 116–121.
  • Šlosar, D. Substantivní kompozita typu V‑(K)‑S v češtině. 77, 1994, 147–152.
  • Šlosar, D. Česká kompozita diachronně, 1999.
  • Šlosar, D. Parasystém v slovotvorbě. In Symanzik, B. (ed.), Miscellanea Slavica Monasteriensia, 2013, 463–468.
  • Šmilauer, V. Vývoj našich rodných jmen. In Kopečný, F., Průvodce našimi jmény, 1974, 13–29.
  • Šrámek, R. Toponymické modely a toponymický systém. SaS 33, 1972, 304–318.
  • Štěpán, P. K slovotvorným specifikům anoikonymie Čech. In Čmejrková, S. & J. Hoffmannová ad. (eds.), Čeština v pohledu synchronním a diachronním. Stoleté kořeny Ústavu pro jazyk český, 2012, 507–512.
  • TSČ, 1962.
Citace
Jana Pleskalová (2017): PARASYSTÉM. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/PARASYSTÉM (poslední přístup: 19. 9. 2019)

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka