PÍSMENO

Základní

Nejmenší samostatná část ↗psací soustavy, která nemá funkci diakritickou či organizačně textovou (interpunkční). Obvykle je uspořádána do ↗abecedy. Za p. se nepovažují ani zvláštní symboly, jako jsou číslice a podobně (např. », →, $). Volně odpovídá pojmům ↗grafu a ↗grafému jako jejich zobecnění. Soubor písmen tvoří abecedu, užití písmen dané abecedy odpovídá jednak dané psací soustavě, jednak její ↗ortografii. Když se zobecňuje pojem p. a nepísmenného symbolu, užívá se termínu figura.

P. je zároveň invariantem konkrétních variant, třídou alografů. V tomto smyslu jsou jediným p. <s, s, s, , S> bez ohledu na tučnost, typ p. či jiné další vlastnosti grafické variantnosti, v širším smyslu je jedním p. pouze jeden z alofonů daného typu písma, např. <s, S>. Za jedno p. bývá považována v té které psací soustavě i ↗ligatura, ba i ↗digraf (např. č. <ch>). V běžné praxi se tedy mluví o konkrétním p. v daném textu (tj. o konkrétním objektu jasné individuality), užívá se ale tohoto výrazu i ve smyslu velmi obecném (tj. jako ekvivalentu graf(ém)u).

P. v abecedách bývají pojmenována (např. české á, , , ), někdy ale i jinak, než je jejich fonetická hodnota, ač většinou první hláska odpovídá fonetické hodnotě p. Typickým příkladem jsou jména p. v řecké (např. α „alfa“) či runové (např. Þ „thurisaz“) abecedě. Někdy mají zvláštní jména jen některá p. v dané abecedě, třeba v cyrilici (např. ѣ „jať“), příkladem mohou být i anglické názvy p., hláskovou formou výrazně často odlišené od fonetické hodnoty. K hláskování p. viz ↗akrofonie.

Hlásková hodnota p. se ovšem může v jaz. lišit, např. <y> se v p. čte jako [y], v č. jako [i], může se však lišit i v jediné psací soustavě podle kontextu, např. v č. <t> odpovídá [t] všude mimo pozici před <ě>, kdy odpovídá [ť]. Specifickým případem je, že p. nemá v daném jaz. hláskový protiklad nebo má protiklad omezený kontextem. Příkladem nulové hláskové korespondence může být např. francouzské <h>, které nemá hláskovou realizaci, pro případ druhý opět ve francouzštině finální <e>, jehož funkcí je naznačit vyslovení předchozího konsonantu, srov. <petit> × <petite>, reflektující [peti] × [petit].

Rozšiřující
Literatura
  • Coulmas, F. The Blackwell Encyclopedia of Writing Systems, 2006, 291–295.
  • Haas, W. Phono-Graphic Translation, 1970, 14, 24–25, 27–28, 34–35, 37, 45, 74–75, 82.
  • Sgall, P. Lingvistický pohled na český pravopis I. SaS 55, 1994, 168–177.
  • Sgall, P. Lingvistický pohled na český pravopis II. SaS 55, 1994, 270–286.
Citace
Ondřej Šefčík (2017): PÍSMENO. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/PÍSMENO (poslední přístup: 14. 8. 2020)

Další pojmy:

grafémika

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka