NEURČITOST TEXTU

Základní

V textové lingvistice chápána jako specifická kvalita nepřipravených mluvených projevů. Koncept n. je možno vztáhnout ke konceptu vágnosti a rozlišovat vágnost (neurčitost) sémantickou a pragmatickou, ontologickou a gnozeologickou, vágnost spjatou s extenzí a intenzí, n. vágnost jako vlastnost jazyka (jazykových výrazů), vágnost řeči (textu, komunikace) a vágnost vědeckého metajazyka; srov. k tomu ✍Neustupný (1966), ✍Tondl (1966), ✍Kořenský (2004), ✍Dönninghaus (2005); ✍Štícha (2007) a mnoho dalších. Dále je možno n. vztáhnout ke konceptu ↗jistotní modality; lexikální a gramatické prostředky vyjadřování nejistoty o platnosti sdělovaného obsahu (↗modální slovesa, ↗epistémické částice typu asi, možná, snad, třeba, užívání slovesných tvarů ↗futura n. ↗kondicionálu, ↗neurčitá zájmena s komponenty ‑si, ‑koli aj.) bývají ovšem analyzovány hlavně na základě projevů psaných. K projevům psaným se vztahují i úvahy ✍Hlavsy (1975) a dalších autorů o problematice určenosti/neurčenosti, jedinečnosti/nejedinečnosti, konkrétnosti/nekonkrétnosti, specifikovanosti/nespecifikovanosti, explicitnosti/implicitnosti, kvantifikace aj. V nepřipravených, spontánních mluvených projevech však všechny tyto aspekty a možná rozlišení splývají a míra n. je daleko vyšší; „vágnost“ vyjadřování je nezáměrná a je spojena s nejistotou jako hodnotou psychologicko-antropologickou, s kognitivně-mentálními stavy účastníků komunikace. Mluvený projev vzniká pod značným situačním tlakem, jeho vznik bývá provázen formulačními obtížemi. Mluvčí si nedovedou dostatečně ujasnit obsah své promluvy, nedisponují potřebnými znalostmi o předmětu řeči; váhají, nejsou si jisti sami sebou; nejsou si jisti partnerem a vzájemným vztahem; nedostatečně se orientují v situaci; na něco se obtížně rozpomínají; nepřesně reprodukují řeč někoho jiného atd. S touto nejistotou se mluvčí vyrovnávají pomocí různých strategií, snaží se ji překonávat, kompenzovat n. zastírat, zachovat si tvář a brát přitom ohled na porozumění partnera. Ze všech těchto důvodů se často vyjadřují neurčitě, přibližně; ke srozumitelnosti nedostatečně přesných a výstižných verbálních vyjádření si v mluveném projevu dopomáhají užíváním mimiky a gest n. ukazováním na příslušné předměty.

Hlavními prostředky neurčitého, vágního vyjadřování v č. mluvených projevech jsou neurčitá zájmena a zájmenná příslovce (ňákej, ňák); zájmeno ten (u něhož už ✍Mathesius, 1947, konstatoval oslabení deiktického významu; srov. k tomu i ✍Schneiderová, 1993) a další pseudoukazovací zájmena (takovej); různé vycpávky, sémanticky vyprázdněné výplňkové výrazy (jako, teda, prostě, vlastně) aj.; srov. i časté kombinace takovej ten ňákej, tak ňák jako, takovýho něco… (O determinátorech, resp. identifikátorech, určitých a neurčitých a o jejich kombinacích viz ✍Hirschová, 1988; ✍Uhlířová, 1992.) Na n. jako komplexní výrazové kvalitě se podílejí i přídatné kontaktové výrazy, významově chudé částice (no, jo) a spojovací výrazy (a, tak). Mluvené projevy jsou těmito prostředky skutečně nasyceny, jak dokazují i údaje o jejich frekventovanosti ve Frekvenčním slovníku mluvené češtiny (✍Čermák a kol., 2007). N. zvyšují i hezitační zvuky, zbytečné n. zbytečně dlouhé pauzy, a hlavně některé příznačné jevy syntaxe mluvené češtiny: syntaktická výstavba výpovědí je nepevná, zkratkovitá, fragmentární; dochází k vsunování, volnému připojování různých doplňků, k neustálému nastavování a dodávání. Syntaktické jednotky jsou volně juxtaponovány, vytváří se jejich nehierarchizovaná lineární návaznost, aniž by byly přesněji vyjádřeny jejich vzájemné vztahy. Proud mluvené řeči není zřetelně členěný; jednotky se často prostupují a neostrost, n. jejich hranic ještě stupňují jevy jako ztráta větné perspektivy, ↗anakoluty, falešné starty, opakování, opravy, ↗výpustky, ↗vsuvky, ↗parcelace aj. Přechody mezi syntaktickými jednotkami jsou obklopeny celými trsy výrazů s neurčitou sémantikou, utváří se tak specifická ↗glutinace mluveného projevu. Typickým prostředkem n. mluveného projevu je rovněž ↗apoziopeze: řada výpovědí zůstává otevřená, neukončená, vyznívá do neurčita; ve funkci tohoto jejich neurčitého zakončení se uplatňuje řada složených výrazů typu a to, no a tak, nebo tak ňák, a takový, nebo takovýho něco. Prostředky n. se v mluveném projevu běžně seskupují v rozsáhlé řetězce: teďka zatím jako bude třeba možná jenom ňák důležitý…; ale vono třeba já nevim, máte tam poblíž ňákou hospodu?; no tak to já tento eště tak ňák jako to…; srov. o tom ✍Hoffmannová (2001), ✍Hoffmannová (2008).

Vysokou mírou n. se vyznačuje běžná ↗konverzace, symetrické každodenní rozhovory; nelze u nich počítat s ustálenou konvencionalizovanou výstavbou, proto v nich n. zasahuje i tematickou organizaci. Takové dialogy bývají někdy prohlašovány za atematické, spíše je však namístě mluvit o tematické n.: témata se překotně střídají, kříží, prolínají, mizí a opět se vracejí; účastníci mluví o několika tématech najednou, každý z nich se snaží prosadit dominanci svého tématu, atd. Účastníci rozhovorů nezvládají přesnou identifikaci osob a míst, o nichž mluví, neposkytují ani přesné časové údaje; partneři nejsou schopni porozumět a musí se pokusit o redukci n. prostřednictvím dotazů (a kdo to řikal? vo kom teď mluvíte? a to bylo kde?). Navíc mluvčí nezřídka „reprodukují“ (nepřesně, s pochybnostmi, nedůvěrou) cizí řeč; může jít i o „reprodukci na druhou“ (řikala že prej… a von prej řikal…) n. o chaotické, nepřehledné míšení různých ↗forem podání řeči / myšlení, ve kterém se partneři obtížně orientují. V této další doméně n. přispívá k vágnosti vyjadřování i signál reprodukce prý/prej/pré (viz ↗evidenciálnost), který se neustále opakuje a blíží se vycpávce (že prej sem byl prej v práci a že prej Roman viděl Vaškovo auto jak prej přijeli). N. však zasahuje i ↗institucionální dialogy, pro něž je charakteristická asymetrie daná na jedné straně pozicí představitele instituce, profesionála znalého věci, potřebné terminologie i obvyklého průběhu podobných dialogů; na druhé straně pak pozicí laika (klienta, zákazníka, pacienta), který je handicapován tím, že tyto partnerovy znalosti postrádá, a proto se chová nejistě a vyjadřuje velmi neurčitě. V řízených rozhovorech mediálních se někdy např. politici odpovídající na otázky novinářů záměrně uchylují k n. v podobě vyhýbavého, nekonkrétního vyjadřování.

Rozšiřující
Literatura
  • Čermák, F. a kol. Frekvenční slovník mluvené češtiny, 2007.
  • Dönninghaus, S. Die Vagheit der Sprache. Begriffsgeschichte und Funktionsbeschreibung anhand der tschechischen Wissenschaftsprache, 2005.
  • Hirschová, M. Netypické případy užití ukazovacích výrazů takový, tak. 71, 1988, 57–61.
  • Hirschová, M. Neurčitost obsahu výpovědi vs. neurčitost komunikační funkce. In Č-US 3, 2001, 243–250.
  • Hlavsa, Z. Denotace objektu a její prostředky v současné češtině, 1975.
  • Hoffmannová, J. Vyjadřování neurčitosti v mluvené češtině. In Hasil, J. (ed.), Přednášky z 44. běhu Letní školy slovanských studií, 2001, 46–57.
  • Hoffmannová, J. Vágnost, neurčitost, nepřesnost, nejistota … ve vztahu k mluveným projevům a jejich zkoumání. In Jaklová, A. (ed.), Člověk – jazyk – text, 2008, 229–234.
  • Kořenský, J. Je vágnost „jen“ neurčitost, nebo je to modus určenosti? In Kořenský, J., Člověk – řeč – poznání, 2004, 16–22.
  • Mathesius, V. Přívlastkové ten, ta, to v hovorové češtině. In Mathesius, V., Čeština a obecný jazykozpyt, 1947, 185–189.
  • Neustupný, J. On the Analysis of Linguistic Vagueness. TLP 2, 1966, 39–51.
  • Schneiderová, E. K užívání zájmena ten (v přívlastkové pozici) v mluvených projevech. 76, 1993, 31–37.
  • Štícha, F. Vágnost jazyka. 90, 2007, 99–101.
  • Tondl, L. Problémy sémantiky, 1966.
  • Uhlířová, L. Ten nějaký // nějaký ten a případy podobné. 75, 1992, 247–254.
Citace
Jana Hoffmannová (2017): NEURČITOST TEXTU. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/NEURČITOST TEXTU (poslední přístup: 21. 1. 2021)

Další pojmy:

textová lingvistika

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka