KONVERZACE

Základní

Sociálně a situačně podmíněný typ ↗dialogu, který plní hlavně fatickou funkci. ✍Jakobson (1995) tuto funkci vymezil – s odvoláním na termín antropologa ✍Malinowského (1923) phatic communion – jako zaměření na kontakt účastníků komunikace, na jeho navazování, rozvíjení, přerušování nebo ukončování. V souvislosti s formulováním obecných funkcí jazyka se ovšem Jakobson výrazně odchýlil od záměru Malinowského: jeho pojetí komunikačního kontaktu do značné míry zbavil aspektů vztahových (sociálně relevantních) a zredukoval je na stránku technickou: na zajištění fyzických podmínek komunikace, na budování komunikačního kanálu; srov. ✍Schneider (1988).

č. terminologickém úzu je k. chápána převážně jako samoúčelný „hovor pro hovor sám“ (✍Mukařovský, 1948), hovor „o ničem“ n. o nedůležitých tématech. Také ✍Goffman (1981) u obdobného angl. termínu conversation upozorňuje na tento způsob jeho užívání: označují se tak rozhovory, které se odehrávají ve chvílích úniku od pracovního života a jsou součástí samoúčelného „idling“ (nečinného utrácení času, nicnedělání, zahálení, lelkování). V angl. ovšem může termín conversation mít i širší extenzi a označovat jakýkoliv hovor, rozhovor, mluvený ↗dialog (ekvivalenty talk, spoken encounter); na tomto chápání je založeno označení výzkumného směru jako ↗konverzační analýzy, zde se však přidržujeme převládajícího pojetí českého, odvozeného od významu „konverzace“ v češtině.

K. jako typ ↗dialogu má tyto hlavní vlastnosti (✍Hoffmannová, 1996): vyznačuje se symetrickými rolemi a vyváženým podílem jednotlivých účastníků; účastníci se v hovoru pravidelně střídají, neskáčou si do řeči, dialog má hladký, plynulý průběh; jde o rozhovory kooperativní, vstřícné, emfatické; účastníci se vyjadřují zdvořile, konverzačního partnera většinou chválí, projevují mu uznání; příznačnými ↗mluvními (řečovými) akty jsou zdravení, vítání, děkování, omlouvání, blahopřání, komplimenty a lichotky. V konverzaci se tedy dodržují zdvořilostní maximy (✍Leech, 1983, mezi nimi uvádí i maximu fatickou – „udržuj hovor, zabraň mlčení“), ↗maximy konverzační (✍Grice, 1975) tu však bývají nezřídka porušovány. Konvenční, bezobsažný rozhovor, který nepřináší účastníkům žádné nové informace a nesměřuje odnikud nikam (nanejvýše rozvíjí n. utvrzuje jejich kontakty), jehož plynulý rytmus je umělý a jehož ↗zdvořilost bývá vyprázdněná, povrchní, nezřídka formální, bývá někdy považován za pseudodialog, za protipól přirozeného autentického dialogu. Na druhé straně lze ocenit pozitivní význam k. jako prostředku relaxace, duševní hygieny, její přínos pro utváření lidských vztahů, zmírňování napětí mezi účastníky.

Fatická funkce se manifestuje v různých ↗komunikačních žánrech (kommunikative Gattungen – ✍Luckmann, 1986), žánrech řeči (✍Bachtin, 1988; srov. i forms of talk – ✍Goffman, 1981), podle toho můžeme k. dělit na různé podtypy. Mezi hlavní podtypy patří:

(a) k., ke které se účastníci sejdou záměrně (za účelem udržování a rozvíjení vzájemných kontaktů); v dřívějších dobách se takto pěstovala k. „salónní“, tj. kultivovaný, estetizovaný „krásný hovor“ (✍Mathesius, 1982) na intelektuálně náročná témata, pro jehož potřeby se vydávaly tzv. konverzační lexikony a s nímž se dnes můžeme (vzácně) setkat při recepcích n. vernisážích; za dnešní obdobu někdejší „salónní“ k. lze považovat party talk, tj. mnohem méně formální rozhovory, jaké se vedou při rodinných a přátelských návštěvách a společných oslavách (✍Hoffmannová & Müllerová ad., 1999);

b) lehká konverzace (small talk – ✍Schneider, 1988), tj. nezáměrné a relativně krátké rozhovory, které vznikají z potřeby některých mluvčích zabránit trapnému mlčení při náhodném setkání v uzavřeném či omezeném prostoru (výtah, vlakové kupé, stůl v restauraci, čekárna u lékaře). Tuto odlehčující funkci plní i odbočky v rámci asymetrických rozhovorů institucionálních (např. lékař – pacient) n. v přestávce závažných pracovních a obchodních jednání.

Za další podtypy k. lze považovat flirt (dnes hojně i prostřednictvím ↗elektronické komunikace, v chatových místnostech apod.); drby, klepy, klevety (gossip, Klatsch – ✍Bergmann, 1987); n. vyprávění příhod, vtipů, anekdot. V současné době se stále více rozvíjí i psaná k.: dříve k tomuto účelu sloužila soukromá korespondence, dnes spíše výměny e-mailů, krátkých textových zpráv (SMS), chatování (srov. ✍Hutchby, 2001; ✍Jandová a kol., 2006; ✍Jandová, 2007) a další způsoby komunikace „na síti“.

Č. lingvisté jako ✍Hrbáček (1983) uvažují v souvislosti s dominancí fatické (kontaktové) funkce a s k. rituály i o ↗konverzačním stylu jako o samostatném ↗stylu funkčním. Jsou pro něj příznačná některá ustálená témata, vysoká míra zdvořilosti a souladu účastníků, automatizované fráze a konvencionalizované formule. Autoři polského sborníku Style konwersacyjne (✍Witosz (ed.), 2006) uvažují o k. stylistice a přidržují se pluralitního pojetí k. stylů, přiřazovaných výše uvedeným komunikačním žánrům, ale také různým kulturám, etnikům apod. Specifická stylová a žánrová modifikace k. se v poslední době konstituuje ve veřejné, především mediální komunikaci, kde dochází ke konverzacionalizaci veřejného diskurzu (✍Čmejrková, 2008; ✍Hoffmannová, 2008; ✍Čmejrková & Hoffmannová (eds.), 2011). Jde o projekci k. do veřejné sféry, původně obsazené především vyjadřováním oficiálním a formálním. K. tu zasahuje jednak komunikaci médií s diváky, posluchači a čtenáři, vemlouvavou a podbízivou snahu o simulaci osobního kontaktu (Zůstaňte s námi; Přejeme vám pohodový večer), jednak k. výměny mezi moderátory ve studiu, familiární odlehčující vsuvky; a v zábavních pořadech typu talk show moderátoři se svými hosty vedou rovněž dialogy uvolněné, takřka důvěrné. Charakter neformální k. získávají někdy i interview publikovaná v č. periodickém tisku. S konverzacionalizací je nezřídka spojena kolokvializace: do veřejné sféry proniká s neformálností i nespisovnost, resp. aspoň střídání a míšení kódů. Konverzační rituály (i konkrétní formule typu Mějte hezký den) se pak mnohdy z vlivné mediální sféry přenášejí do běžné komunikace (mluvené i psané).

Rozšiřující
Literatura
  • Bachtin, M. M. Problém rečových žánrov. In Bachtin, M. M., Estetika slovesnej tvorby, 1988, 266–313.
  • Bergmann, J. R. Klatsch. Zur Sozialform der diskreten Indiskretion, 1987.
  • Čmejrková, S. Jazyk médií a jeho konverzacionalizace. JA 45, 2008, 87–100.
  • Čmejrková, S. & J. Hoffmannová. (eds.) Mluvená čeština: hledání funkčního rozpětí, 2011.
  • Goffman, E. Forms of Talk, 1981.
  • Grice, H. P. Logic and Conversation. In Cole, P. & J. L. Morgan (eds.), Syntax and Semantics 3. Speech Acts, 1975, 41–58.
  • Hoffmannová, J. Fatická funkce jazyka, konverzace a její žánry. SaS 57, 1996, 191–205.
  • Hoffmannová, J. Jazyková neformálnost a „kolokvializace“ v českých médiích. JA 45, 2008, 100–111.
  • Hoffmannová, J. & O. Müllerová ad. Konverzace v češtině (při rodinných a přátelských návštěvách), 1999.
  • Hrbáček, J. Poznámky k funkčním stylům prostě sdělovacímu, hovorovému a konverzačnímu. SlavPrag 26, 1983, 111–114.
  • Hutchby, I. Conversation and Technology. From the Telephone to the Internet, 2001.
  • Jakobson, R. Lingvistika a poetika. In Jakobson, R., Poetická funkce, 1995, 74–105.
  • Jandová, E. a kol. Čeština na www chatu, 2006.
  • Jandová, E. Konverzace na www chatu, 2007.
  • Leech, G. N. Principles of Pragmatics, 1983.
  • Luckmann, T. Grundformen der gesellschaftlichen Vermittlung des Wissens: Kommunikative Gattungen. In Luckmann, T., Lebenswelt, Identität und Gesellschaft: Schriften zur Wissens‑ und Protosoziologie, 1986, 272–293.
  • Malinowski, B. The Problem of Meaning in Primitive Languages. In Ogden, Ch. K. & I. A. Richards (eds.), The Meaning of Meaning, 1923.
  • Mathesius, V. Společenské základy krásného hovoru. In Mathesius, V., Jazyk, kultura a slovesnost, 1982, 393–396.
  • Mukařovský, J. Dialog a monolog. In Mukařovský, J. Kapitoly z české poetiky I, 1948, 129–153.
  • Schneider, K. P. Small Talk. Analyzing Phatic Discourse, 1988.
  • Witosz, B. (ed.) Style konwersacyjne, 2006.
Citace
Jana Hoffmannová (2017): KONVERZACE. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/KONVERZACE (poslední přístup: 18. 10. 2019)

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka