MONOFTONGIZACE

Základní

Fonologický proces, jehož podstatou je změna ↗diftongu na ↗monoftong.

M. proběhly v ↗praslovanštině, kde tautosylabické +ai̯ / +oi̯ > ě (viz ↗jať), např. +lěvъ ‘levý’ (srov. ř. λαι[ϝ]ός, lat. laevus [= ‑ai‑]); na konci slov pod akutem (viz ↗slabičná intonace) +‑ói̯ > ‑i, např. nom. pl. +vьlci (srov. ř. λύκοι); +ei̯ > i, např. +vidъ ‘nazírání, vzhled’ (srov. lit. véidas, ř. [ϝ]εἶδος ‘podoba, vzezření’); +au̯ / +ou̯ > u, např. +turъ ‘hovězí dobytek, býk’ (srov. lit. taũras, ř. ταῦρος, lat. taurustv.); +eu̯ > ʼu (tj. „měkčící u“, někdy interpretované jako [ʼü]), např. +pleu̯‑t‑i̯a > +plʼutʼa (plutʼtʼa?) > stč. plʼúca ‘plíce’ (srov. ř. πλεύ‑μων s jinou příponou).

↗Heterosylabické sekvence s  / typu [V|/] vedly k rozložení diftongu ve V + j/v a vytvořily slabiku právě až s oním následujícím V (když v bylo zprvu ještě bilabiální, tedy [w]), např. heterosyl. sekvence +oi̯ v 2. os. sg. +poi̯‑e‑šĭ> +poješь (tak dosud v r.!) ʻzpívášʼ × táž sekvence tautosyl. v inf. +poi̯‑tei̯ > +pěti (srov. r. petʼ) ʻzpívatʼ; pod. +plou̯‑e‑šĭ > +plovešь × +plou̯‑tei̯ > +pluti ʻploutʼ; téhož původu je i alternace ‑u × ‑ova‑ u sloves 3. tř. typu beseduji × besedovat. Bylo-li prvním vokálem v diftongu e, v heterosylabické pozici se redukovalo v ь, např. +bei̯‑e‑šĭ > +bьješь × +bei̯‑tei̯ > +biti ʻbít, tlouciʼ; +trei̯‑es > +trьje ʻtřiʼ; +bleu̯‑a‑tei̯ > +blʼьvati ʻblítʼ × +bleu̯‑je‑šĭ > blʼuješь ʻbliješʼ.

Staročeské monoftongizace spočívají v artikulačním přizpůsobení druhého z vokálů prvnímu a v jejich následném splynutí, jehož výsledkem je dlouhý vokál: i̯e > í, např. vi̯era > víra, znameni̯e > znamení; u̯o > ú (graficky ů), např. ku̯oň > kůň, pánu̯o > pánů (viz ↗čeština doby husitské). V dial. ↗středomoravské nářeční skupiny se dále provedly m. diftongů ei̯ > é, např. mlei̯n > mlén, a ou̯ > ó, např. mou̯ka > móka.

Opačným procesem k m. je ↗diftongizace.

Rozšiřující
Literatura
  • Frinta, A. Fonetická povaha a historický vývoj souhlásky „v“ ve slovanštině (s ukázkou jazykového zeměpisu), 1916.
  • Holzer, G. Zur Lautgeschichte des baltisch-slavischen Areals. WSJ 47, 2001, 33–50.
  • Hujer, O. Pův. ‑ol, ‑al v slovanských slabikách koncových. In Zbornik filoloških i lingvističkih studija A. Beliću, 1921, 180–184.
  • Mareš, F. V. Střídnice i-ových a u-ových difthongů v období slovanské jazykové jednoty. Sl 28, 1959, 347–349.
  • Mareš, F. V. Diachronische Phonologie des Ur- und Frühslavischen, 1999, 36–41.
  • Mošinskij, L. (= Moszyński, L.) O vremeni monoftongizacii praslavjanskich diftongov. VJa 1972, 4, 53–67.
  • Raecke, J. Urslavische Monophtongierung und „Gesetz der offenen Silben“ (Zur Frage der „Begründung“ von Lautwandel). In Raecke, J. & Ch. Sappok (eds.), Slavistische Linguistik 1978, 1979, 170–201.
  • Viz také Slovanské jazyky, Praslovanština.
Citace
Radoslav Večerka, Dušan Šlosar (2017): MONOFTONGIZACE. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/MONOFTONGIZACE (poslední přístup: 17. 11. 2018)

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka