KOMPOZICIONALITA  (kompozicionálnost)

Základní

Princip kompozicionality zní ve své nejznámější podobě takto: Význam celého výrazu je funkcí významů jeho částí. Tento princip je intuitivně přitažlivý, nicméně není nekontroverzní se k němu (při analýze přirozeného jazyka) přihlásit. Odpovědět na to, zda je tento princip správným východiskem, není triviální i proto, že ve své předvedené vágní formulaci může vést k tomu, že různé lingvistické školy chápou jeho interpretaci různě.

Rozšiřující

Princip k. je standardním logickým principem, např. v predikátové logice je význam celé formule pravdivostní hodnota, která vznikla aplikací jednotlivých operátorů a spojek na zbytek částí formule (např. tautologie (∀ xRx) → ¬ ∃ x¬ Rx je pravdivá pro libovolný unární predikát R a její tautologičnost vyplývá ze standardních definicí predikátové logiky). Ve formální sémantice je princip k. přijímán jako metodologický postulát i při analýze libovolného přirozeného jaz. Původní diskuse tohoto principu spadá už do 60. let; viz ✍Katz & Fodor (1963)✍Katz (1966), kde je pomocí něj vysvětlována sémantická kreativita a nekonečnost, tj. schopnost člověka porozumět (za pomocí konečných prostředků) nekonečnému (potenciálně) množství vět. V této podobě je v současné době i součástí standardních úvodů do formální sémantiky; viz např. ✍Portner (2005) a reference na starší literaturu tamtéž. Aplikace principu k. pak vysvětluje sémantickou nekonečnost a kreativitu tak, že člověk musí znát jen konečný počet jednotek a několik základních pravidel, kterými se kombinují jejich významy, aby byl schopen porozumět i větám, které nikdy neslyšel. Důsledkem principu k. je to, že význam vět se může lišit buď různými základními jednotkami (význam vět Petr uviděl MariiKarel uviděl Marii se liší tím, že v první větě zařazujeme individuum Petr do množiny individuí, která viděla Marii: Petr' ∈ {xx viděl Marii'}, zatímco v druhé větě zařazujeme jako prvek do stejné množiny jiné individuum, Karel: Karel' ∈ {xx viděl Marii'} n. způsobem jejich spojení (význam částí zůstává stejný, ale funkce/množina se mění: Marie viděla Petra je v množinové notaci interpretovatelné tak, že Marie patří do množiny individuí, která viděla Petra: Marie' ∈ {xx viděl Petra'}.

Princip k. je běžně přičítán Fregovi (srov. diskusi v ✍Janssenovi, 1997), nicméně v jeho díle se zpočátku objevuje opak principu kompozicionality, tj. princip kontextuality, srov. ✍Frege, 1884: Na význam slova bychom se měli ptát pouze v kontextu věty, nikdy izolovaně - protože princip k. vyžaduje, aby jednotky jaz. (prototypicky slova) měly význam samy o sobě (a z tohoto významu pak vzniká význam celku), princip kontextuality (opakovaně užitý ve Fregově díle) se zdá mu odporovat. Nicméně v pozdější tvorbě tvrdí Frege téměř cosi obdobného jako princip kompozicionality, srov. ✍Frege, 1923: Je omračující, co jazyk dokáže dělat. S pár slabikami dokáže vyjádřit nespočitatelné množství myšlenek, takže i myšlenka, která se poprvé objevila v hlavě nějakého člověka, může dostat podobu slov, která jsou srozumitelná pro někoho jiného, který danou myšlenku předtím neznal. Toto by nebylo možné, pokud bychom nemohli rozlišit části myšlenek, které odpovídají částem vět, takže struktura vět zrcadlí strukturu myšlenek. Lze tedy říci, že Frege sice princip kompozicionality v období svých Grundlagen (✍Frege, 1884) odmítal a ani později ho explicitně neužíval, nicméně v pozdějším období se k němu přikláněl, proto by bylo správnější nazývat princip k. fregovský spíš než Fregův (jak se občas stává), jako hold (ale ne citaci) tomuto zakladateli moderní analytické filozofie.

Empirické problémy principu k.: protipříkladem principu k. nejsou idiomy, jak se občas učebnicovitě uvádí (význam idiomu lze prostě uložit jako sémantický atom), ale např. interpretace indefinit libovolného výběru (free choice item) (FCI) jako anyangl. a mnoha dalších výrazů v přirozeném jazyce (srov. znovu diskusi v ✍Janssen(ovi) & Partee(ové), 2011); viz už ✍Partee(ová), 1984. Např. č. věta Kdokoliv dokáže vyřešit tento problém má interpretaci FCI univerzální (∀ x[osoba'(x) →  ◊[resit'(x, tento_problem')]]). Nicméně zanoříme-li tuto větu do kontextu operátoru ↗vyplývajícího dolů (např. implikace), interpretace FCI se změní na existenční: Jestli kdokoliv dokáže vyřešit tento problém, tak snad jedině Petr: [◊ ∃ x [resit'(x, tento_problem')] → [resit'(Petr', tento_problem']]. To ukazuje na první pohled spíše na platnost principu kontextuality, protože význam výrazu se změnil jen zanořením původní věty pod jinou větu.

Literatura
  • Frege, G. Die Grundlagen der Arithmetik, 1884 (angl. The Foundations of Arithmetic, 1959).
  • Frege, G. Logische Untersuchungen. Dritter Teil: Gedankengefüge. Beiträge zur Philosophie des Deutschen Idealismus, 1923, 36–51.
  • Janssen, T. M. V. Compositionality. In van Benthem, J. & A. ter Meulen (eds.), Handbook of Logic and Language, 1997, 417–474 (s dodatkem B. H. Partee).
  • Janssen, T. M. V. & B. H. Partee. Compositionality. In van Benthem, J. & A. ter Meulen (eds.), Handbook of Logic and Language, 2011, 495–553.
  • Katz, J. J. The Philosophy of Language, 1966.
  • Katz, J. J. & J. A. Fodor. The Structure of a Semantic Theory. Lg 39, 1963, 170–210.
  • Partee, B. H. Compositionality. In Landman, F. & F. Veltman (eds.), Varieties of Formal Semantics 3, 1984, 281–311.
  • Portner, P. H. 2005. What Is Meaning: Fundamentals of Formal Semantics (Fundamentals in Linguistics), 2005.
Citace
Mojmír Dočekal (2017): KOMPOZICIONALITA. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/KOMPOZICIONALITA (poslední přístup: 22. 8. 2019)

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka