TÁZACÍ ZÁJMENO  (interogativní zájmeno)

Základní

V teorii slovních druhů vycházejících z formálněmorfologických vlastností slov subkategorie ↗zájmen tvořených od tzv. tázacích kořenů (k‑, c‑, j‑); tvoří uzavřenou množinu pěti slov: kdo, co, jaký, který, čí a jedné konstrukce co za. Název t.z. reflektuje jejich typickou funkci: objevují se v tzv. ↗otázkách doplňovacích. Pokud jde o vnitřní strukturu t.z., žádná č. gramatika neposkytuje víc než výčet pádových koncovek. Např. 2 (1986), PMČ (1995), MSoČ 1 (2010) registrují jejich formy a přiřazují jednotlivá zájmena k deklinačním typům: kdo k tvrdému zájmennému skloňování „vzoru ten“, co k měkkému zájmennému skloňování „vzoru náš“, jakýkterý k tvrdému adjektivnímu skloňování „vzoru mladý“, čí k měkkému adjektivnímu skloňování „vzoru jarní“.

V mezinárodní lingvistice se standardně t.z. analyzují spolu s neurčitými zájmeny (např. ✍Karcevskij, 1948, oba typy označuje střechovým termínem ignorative pronoun; cit. podle ✍Bhata, 2007), a/nebo se vztažnými zájmeny, protože v mnoha jaz. sdílejí tato zájmena společný kořen. Protože v angl. kořen tázacích zájmen a vztažných zájmen tvoří typicky wh (who, what, which, …), označují se – spolu s tázacími zájmennými příslovci jako where – jako třída wh-phrases (č. wh-fráze // wh-slova). V č. je typickým kořenem třídy tázacích zájmen, většiny vztažných zájmen a neurčitých zájmen a zájmenných příslovcí k (Kdo se hlásí?, Kdo se hlásí, určitě to ví, Někdo/kdosi se hlásí…, Kam šel?), a proto se může mluvit o k-frázích // k-slovech.

Rozšiřující

1 Morfologie

1.1 Morfonologie

Všechna t.z. mají trojčlennou vnitřní strukturu: [kořen – kmenotvorný sufix – koncovka]. U t.z. jaký, který a čí jsou kmenotvorné sufixy a koncovky stejné jako u adjektiv; srov. nom.sg. jak‑ý‑Ø – hork‑ý‑Ø, č‑í‑Ø – ptač‑í‑Ø; gen.sg. jak‑é‑ho – hork‑é‑ho, č‑í‑ho – ptač‑í‑ho; gen./lok.pl. jak‑ý‑ch – hork‑ý‑ch, č‑í‑ch – ptač‑í‑ch atd. Také paradigma t.z. kdo a co je tvořeno adjektivními koncovkami. Kmenotvorný sufix těchto t.z. pak má různé alomorfy (které jsou výsledkem diachronních fonologických změn; viz ↗ablaut): /‑o/ je u kdo všude kromě instr. a u conom.akuz., /‑e/ je u cogen., dat.lok., v instr. je u obou zájmen dlouhý vokál (stejný jako u adjektiv). A alomorfie se objevuje i u kořenů: v paradigmatu zájmena kdo jsou dva kořeny, /kd/ v nom. (srov. též zájmenná adverbia kd‑e, kd‑y) a /k/ všude jinde (koho, komu…; srov. též zájmenná adverbia kam, kudy), v paradigmatu zájmena co jsou rovněž dva kořeny, /c/ v nom./akuz. a palatalizovaná forma /č/ všude jinde.

Nom.

k‑o‑Ø

>

kdo (neprediktabilní epenteze d)

Gen.

k‑o‑ho

>

koho

Dat.

k‑o‑mu

>

komu

Akuz.

k‑o‑ho

>

koho

Lok.

k‑o‑m

>

kom

Instr.

k‑o‑ým

>

kým (podle ↗Jakobsonova pravidla)

Nom.

c‑e‑o

>

co (podle Jakobsonova pravidla)

Gen.

c‑e‑ho

>

čeho (palatalizace vlivem e)

Dat.

c‑e‑mu

>

čemu

Akuz.

c‑e‑o

>

co (podle Jakobsonova pravidla)

Lok.

c‑e‑m

>

čem (palatalizace vlivem e)

Instr.

c‑e‑ím

>

čím (podle Jakobsonova pravidla + palatalizace vlivem í)

(Historicky se tvary nom.akuz. odvozují od stč. čso, vlastně původního gen.✍Gebauer 1970; srov. stsl. nom. čьto, gen. česočьso✍Sadnik-Aitzetmüller & Aitzetmüller, 1955.)

akuz. po předložkách na, o, za, arch. vese je vedle formy co klitická forma ‑č: nač, , zač, več, nikoli ale proč. Srov.: Na co myslíš? // Nač myslíš – Na maminku × Pro co jsi přišel? – Pro brambory // *Protože se mi stýskalo × Proč jsi přišel? – Pro brambory // Protože se mi stýskalo. Toto ‑č je slovní klitika, proto Nač celý den myslíš?, Celý den myslíš nač? (větné klitiky jsou po předložce zakázané: Na něho / *ho myslíš × Naň myslíš); protože je slovní klitika, netvoří klitický trs s větnými klitikami: Začs ho koupil? × A koupils ho zač? / *A koupilsč ho za?; viz ↗klitika.

1.2 Morfosyntax

Rozdíl mezi t.z. kdoco vyplývá z jejich vnitřní struktury. Kdo má díky tematickému vokálu o rys [+nominal], což generuje jeho gramatický rys [3. os.], co je z tohoto hlediska podspecifikované [ ] a jeho gramatický rys [3. os.] je default (rys 3. os. je v obou případech vidět na subjekt-predikátové shodě: kdo/co *ležím/*ležíš/leží). Rys [+nominal] u kdo je specifikován jako inherentní rys [+pers(onálnost)] a co musí být i z tohoto hlediska podspecifikováno, protože nemá rys [+nominal], který by bylo možné specifikovat. Ze struktury rysů obou t.z. vyplývá, na jakou kategorii mohou být aplikována: kdo díky rysům [+nominal], [+pers] zadává jako odpověď jména rodu mužského životného, označující lidi n. domestifikovaná zvířata. Co jako výraz zcela nespecifikovaný nezadává žádné kategoriální požadavky a interpretace kategorie, k níž se co vztahuje, je tedy odvoditelná nikoli z formy tohoto t.z., nýbrž z kontextu. Srov.: Koho schovává ta paní pod kabátem? – významem koho jsou zadané odpovědi kategorie jmen označujících osoby, event. domestikovaná zvířata: Petra / Petru / své dítě / ?kočičku / *láhev rumu × Co schovává ta paní pod kabátem? – významem co nezadáno nic, významem slovesa ‘schovávat objekt / *událost’ + kontextové omezení ‘malý objekt / *velký objekt’ zadané odpovědi kategorie jmen: Petra / Petru / své dítě / kočičku / láhev rumu / tank (ve významu např. hračku) × Co se na stadionu děje? – významem co nezadáno nic, významem slovesa ‘dít se *objekt / událost’ zadané odpovědi kategorie věta, resp. větší struktura než věta: Sprinteři se právě chystají na svůj závod / *Petr / *láhev rumu.

Rysy [+nominal], [+pers] zájmena kdo generují jako default jeho gramatické rysy [mask.], [živ.] a [sg.]; jsou vyjadřovány spolu s pádem (synkretismus akuz.gen. a diference akuz.nom.) jeho flexí a ukazovány flexí shodných premodifikátorů (kdo jiný/*jiná/*jiné), a je-li kdo subjektem, flexí shodného predikátu (kdo přišel/*přišla/*přišlo). Absence rysů u co generuje jeho rys [neutr.], který zase ukazuje jednak spolu s pádem (synkretismus akuz.nom.) jeho flexe (co *jiný/*jiná/jiné), jednak v relaci subjekt-predikátové shody flexe predikátu (co *ležel/*ležela/leželo). Rozdíl rysů kdoco se manifestuje také v tom, že ke kdo existuje přivlastňovací t.z. čí, k co nikoli: Koho je to sestra? // Čí je to sestra? × Čeho je to důkaz? // *Čí je to důkaz? Další rozdíly jsou vykládány velmi různě: (a) kdo v podmětové pozici nevylučuje shodu s pl. přísudku (Kdo tam byl?; Kdo jste tam byli?), zatímco co ji vylučuje (Co tam bylo?; *Co tam byla?). Plurálová shoda je přitom možná jen s přísudkem v 2. os. (Kdo jste tam byli? × *Kdo tam byli?), resp. v 1. os. (Kdo půjdeme střídat?), tj. v případech, je-li významem kdo neurčitá osoba z množiny osob, kteří jsou adresáty. Proto je v těchto větách zájmeno vás označující onu množinu adresátů: Kdo (z vás) jste tam byl/byli? × Kdo tam byl/byli?, resp. nás označující onu množinu adresátů s inkluzí mluvčího: Kdo (z nás) půjdeme střídat?, a tato zájmena, i když jsou nevyjádřena, své rysy ukazují na přísudku, činíce inherentní rysy t.z. kdo [3. os.] [sg.] pro shodu s přísudkem neaktivními. Věta Kdo (z vás) jste tam byli? předpokládá, že z množiny adresátů je vybráno více osob, Kdo (z vás) jste tam byl? nikoli; (b) kdonom. a v akuz. má (jako všechna nominální zájmena) postponovaný shodný přívlastek s nom. a s akuz. (kdo jiný), zatímco conom. a v akuz. má sice taky postponovaný adjektivní přívlastek, ale (očekávaně) nejen s nom., resp. akuz., ale i (neočekávaně) s gen. (co jiného / co jiné). Tyto vlastnosti mají všechna ↗neurčitá zájmena tvořená od zájmen kdoco.

Popisy t.z. který, jaký v našich mluvnicích se omezují na to, že charakterizují jejich flexi (viz výše) a soustřeďují se hlavně na popis jejich významu. Shodně se konstatuje (v různých formulacích), že obě zájmena mají rys [adj.] a „vyjadřují“ neurčitost vlastnosti: který výběr určitého referenta z pragmaticky odvoditelné množiny (Který oblek si šili u Klokočky? – Ten, co visí úplně nalevo), jaký vyjadřuje neurčitost druhovou (Jaký oblek ti šili u Klokočky? – Dost moderní). V komunikaci se ovšem významy obou zájmen vlivem různých faktorů často nivelizují.

2 Syntax a sémantika

V teoriích preferujících při klasifikaci slov jejich funkčněsémantické vlastnosti (PČM, 1978; 2, 1986) tvoří t.z. subkategorii kategorie k‑slov, označovanou jako ↗interogativa; do interogativ patří vedle (ohebných) t.z. i (neohebná) tázací zájmenná příslovce se stejnými kořeny: kde, kam, odkud, kudy; kdy, dokdy, odkdy, nakdy; jak, kolik, proč, ale i víceslovné jak často, jak dlouho…

K‑slova se objevují v různých kontextech a podle toho jsou klasifikována:

(1)

V otázkách doplňovacích jsou analyzována jako interogativa (Kdo se bál tmy?; Kam pojedeme na dovolenou?); viz také ↗otázka doplňovací.

(2)

V nepřímých otázkách jsou analyzována tradičně rovněž jako interogativa (Ptal se, kdo se bál tmy; Ptal se, kam pojedeme na dovolenou); (rozdíl mezi (1) a (2) viz níže).

(3)

Ve větách označitelných jako nepřímé oznámení a nepřímý rozkaz jsou v č. tradici analyzována funkčně jako tzv. ↗náměstka (Daneš ve VT, 1985) a kategoriálně jako ↗indefinita: Řekl mi, kdo se bál tmy; Radil mi, kam máme jet na dovolenou. Rozdíl mezi (2) a (3) patrně podporují fakty selekce větných komplementů: Ptal se, kdo se bál tmy / *že se bál tmy Petr × Řekl mi, kdo se bál tmy / Řekl mi, že se bál tmy Petr; Radil mi, kam (máme) jet na dovolenou / Radil mi, abychom jeli na dovolenou do Egypta. Přesnější formálněsémantická analýza větné subordinace (viz např. ✍Grimshaw(ová), 1979; ✍Groenendijk & Stokhof, 1982) však odporuje takové kategorizaci: ↗Verba dicendi připouštějí interogativní podřízené věty uvedené spojkami jestli/zda (Neřekl mi, jestli/zda pojede na dovolenou) anebo zájmeny, která se obecně vzpírají indefinitní interpretaci (Neřekl mi, kterým vlakem pojede – srov. kontexty (4)/(5): *To auto je lepší než které jiné; *Nemá které auto vybrat, musí koupit to nejlevnější); navíc podporují elipsy odkazující anaforicky na přímé otázky (Čeho se Petr bojí? – Neřekl mi (to)). Přesto se podle některých teorií rozlišují sémantické typy vedlejších interogativních vět v kontextech (3) a (4); viz ↗věta tázací.

(4)

Ve větách vztažných (Kdo se bojí tmy, nesmí do lesa; Kam pojedeme na dovolenou, tam jsme ještě nebyli) jsou analyzována jako ↗relativa; viz také ↗vztažná věta.

(5)

Ve větách typu Eva je lepší než kdo jiný (ve čtení ‘Eva je lepší než někdo jiný’) a Kdo to kdy viděl? (ve čtení ‘to nikdo nikdy neviděl’) jsou analyzována jako indefinita.

(6)

V tzv. existenčních modálních větách (Nemá kdo zaplatit; Není kam jít) a v souvětích typu Není, kdo by zaplatil; Nemá, kam by šel jsou analyzována jako indefinita; viz ↗modální existenciální věta.

Zájmena a příslovce tvořená od k‑slov (přidáváním prefixů, postfixů, či ustrnulých slovesných skupin) a k‑slova tedy ve své vnitřní struktuře obsahující (někdo, kdosi, kdekdo, …, někam, kamsi, kdekoli, bůhvíkdo, bůhvíkam, ) jsou analyzována jako indefinita.

Otázková funkce k‑slov se v gramatologii analyzuje dvěma způsoby:

(a)

Jako výsledek specifikace významu [neurčitost] → [neurčitost] + [otázkovost], tj. vychází se z toho, že k‑kořen je nositelem inherentního rysu [neurčitost] a rys [otázkovost] (interpretovaný jako apel k odstranění neurčitosti) nabývají k‑slova v kontextu, je-li zřejmé, že mluvčí užil věty s cílem odstranit informační deficit; viz ↗otázka. Poměr mezi tázací větou s t.z. (1) Kdo mu ukradl kolo? a oznamovací větou s neurčitým zájmenem (2) Někdo mu ukradl kolo je tedy – zjednodušeně řečeno – následující: (1) má pragmatickou implikaci (nikoli presupozici; viz ↗otázka) (2) a říká oproti (2) navíc, že mluvčí má nedostatek informace, co se týče reference kdo. Kdoněkdo tedy oba obsahují ve své sémantické reprezentaci existenční kvantifikátor a restrikci na osoby (Person(x)); jako obvykle kvantifikátory jsou implicitně omezené kontextem, tzn. že se jejich platnost (restrikce) vztahuje na množinu referentů, které jsou v daném kontextu relevantní. Otázkovosti přispívá ve vedlejších větách interogativní spojka (jestli, zda) a v hlavních nulový tázací morfém na místě spojky (viz ✍von Stechow, 2012:2203; ✍Krifka, 2011:1772 a tam cit. literaturu). Takové pojetí k‑slov umožňuje přirozeně odvodit z jejich významu i funkci náměstky v (3).

(b)

Jako inherentní rys k‑slov, tj. vychází se z toho, že k‑kořen je nositelem inherentního rysu [otázkovost] a rys [neurčitost] získají k‑slova morfologickou derivací čili nějakou syntaktickou operací. Tato pozice se opírá zvl. o fakt, že k‑slova s otázkovou funkcí mají v mnoha jazycích – tak i v češtině – méně komplexní vnitřní strukturu než k‑slova s významem neurčitosti, která jsou typicky deriváty k‑slov (✍Bhat, 2007). Sílu antikadence, kterou tato pozice přehlíží, ukazuje kontrast: Kdo se bojí tmy? / Tmy se bojí kdo? (otázka doplňovací, predikovaná danou teorií) × Někdo se bojí tmy? / Bojí se někdo tmy? (otázka zjišťovací ‒ fakultativně také jako otázka doplňovací ‒ danou teorií nepredikovaná). Toto pozorování odporuje stanovisku (a) (viz ✍Haspelmath, 1997:176, cit. podle ✍Bhata, 2007).

Výhody obou stanovisek spojuje přístup, podle kterého k‑slovo jako derivační základ vyjadřuje jen restrikci ({x|Person(x)}). Morfologickou derivací může být tomu základu přidána [neurčitost] (čili existenční kvantifikace); na druhé straně syntaktická asociace s tázacím operátorem, která se realizuje např. zřetelným pohybem čili fokusací, přispívá i otázkovosti i kvantifikaci (viz ✍Hagstrom, 1998; ✍Krifka, 2011:1773). Pro č. takový přístup nebyl dosud rozpracován; o souvislostech pohybu a fokusace viz ✍Firbas (1976); ✍Běličová & Uhlířová (1996:203); ✍Meyer (2004:157); viz také ↗tázací věta.

Jen k‑slova, která jsou interogativa, se objevují taky s postfixem ‑pak (kdopak, kdypak, na copak, načpak, jakýpak…): Kdo // Kdopak se bojí tmy? × Kdo // *Kdopak se bojí tmy, nesmí do lesa; Eva je lepší než kdo // *kdopak jiný (✍Grepl, 1965:287). Varianty interogativ s postfixem ‑že (kdože // kdopakže…) vyjadřují navíc momenty související zvl. s kontextovou zapojeností – ověřování, podiv; je však třeba je odlišovat od případů kombinace k‑slovo + spojka že; viz ↗tázací věta, ↗ověřovací otázka, ↗echo‑otázka.

Zcela unikátní vlastnosti má substandardní konstrukce co za: Co za dívku je to? (hodnotí se jako germanismus; srov. v něm. Was für ein Mädchen ist das?, proti čemuž ale mluví to, že se vyskytuje v dalších slovanských jaz., např. rus. Čto za ljudi [nom.!] zdešnije russkije? – sprosil Pomerancev). Z hlediska významu přibližně odpovídá t.z. jaký (Jaký dárek k Vánocům sis přál? // Co za dárek k Vánocům sis přál?), ale na rozdíl od jaký je to interogativum tantum (objevuje se jen v kontextech (1) a (2), možná i v (3)). Jako interogativum může co přijmout jak postfix ‑pak, tak i ‑že: Co // Copak // Cože za auto si koupil? // Copakže za auto si Petr koupil? Z hlediska formy jsou typické aspoň dvě vlastnosti: (a) co je nesklonné (V co za domě chceš žít? × *V čem za dům chceš žít?) a za není předložka, protože nepřiděluje pád jménu, které stojí za ním; to získává pád jako jméno, nikoli jako součást předložkové skupiny, proto: V co za domě chceš žít? × *V čem za dům chceš žít? (srov.: Co za motorka stojí před naším domem?; Co za motorku sis koupil?); (b) co za může být v kontaktním postavení (Co za dům sis koupil?) n. v distančním postavení (Co sis koupil za dům?). Z hlediska funkce vět, v nichž se co za objevuje, je typická jejich interpretace jako podiv s negativním postojem autora. Proto se v těchto větách obvykle objevuje klitické zájmeno to: Co za dům sis (to) koupil? – Co sis (to) koupil za dům? Viz také ↗vztažné zájmeno, ↗neurčité zájmeno.

Literatura
  • Běličová, H. & L. Uhlířová. Slovanská věta, 1996.
  • Bhat, D. N. S. Pronouns, 2007.
  • Firbas, J. A Study on the Functional Perspective of the English and the Slavonic Interrogative Sentence. Brno Studies in English 12, 1976, 9–56.
  • Gebauer, J. Slovník staročeský, 1970.
  • Grepl, M. O větách tázacích. 48, 1965, 276–291.
  • Grimshaw, J. Complement Selection and the Lexicon. LI 10, 1979, 279–326.
  • Groenendijk, J. & M. Stokhof. Semantic Analysis of WH-Complements. L&P 5, 1982, 175–233.
  • Hagstrom, P. Decomposing Questions. PhD. diss., MIT, 1998.
  • Haspelmath, M. Indefinite Pronouns, 1997.
  • Cheng, L. L.-S. On the Typology of Wh-Questions, 1997.
  • Karcevskij, S. Sur la parataxe et la syntaxe en russe. Cahiers Ferdinand de Saussure 7, 1948, 33–38.
  • Krifka, M. Questions. In von Heusinger, K. & C. Maienborn ad. (eds.), Semantics 2, 2011, 1742–1785.
  • 2, 1986.
  • Meyer, R. Syntax der Ergänzungsfrage. Empirische Untersuchungen am Russischen, Polnischen und Tschechischen, 2004.
  • MSoČ 1, 2010.
  • PČM, 1978.
  • PMČ, 1995.
  • Sadnik-Aitzetmüller, L. & R. Aitzetmüller. Handwörterbuch zu den altkirchenslavischen Texten, 1955.
  • von Stechow, A. Syntax and Semantics: An Overview. In von Heusinger, K. & C. Maienborn ad. (eds.), Semantics 3, 2012, 2173–2223.
  • VT, 1985.
  • Viz také Vztažné zájmeno, Neurčité zájmeno.
Citace
Petr Karlík, Roland Meyer (2017): TÁZACÍ ZÁJMENO. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/TÁZACÍ ZÁJMENO (poslední přístup: 19. 4. 2024)

Další pojmy:

gramatika morfologie

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka