DIALEKTOLOGIE

Základní

Jazykovědná disciplína zabývající se zkoumáním ↗dialektů. Z obsahu pojmu dialekt vyplývá specifičnost d. jako oboru zabývajícího se studiem nář. na území národního jaz. / národních jaz. / jaz. skupin. Má úzký vztah jak k jiným jazykovědným disciplínám (fonetika, fonologie, morfologie, tvoření slov, lexikologie, etymologie, obecná jazykověda, sociolingvistika, psycholingvistika), tak k dalším společenským vědám (etnologie, folkloristika, historiografie, sociologie, archeologie).

Odborný zájem o nář. diferenciaci č. jaz. se poprvé objevuje v Blahoslavově Gramatice české (1571). Česká d. se však jako svébytný jazykovědný obor s vlastní metodikou začala utvářet až v době národního obrození v pol. 19. stol. v souvislosti se zájmem o lidový jaz. a jeho studium (první dial. prací jsou Šemberovy Základové dialektologie československé, 1864).

Ve vývoji české d. se vydělují dvě etapy: (1) V období pozitivistickém, spjatém s uplatňováním ↗historickosrovnávací metody, je pozornost věnována pouhé registraci jaz. materiálu, jeho (zpravidla mechanickému) utřídění a popisu izolovaných jevů (většinou hláskoslovných a tvaroslovných) na základě historického principu (vychází se z koncepce prajazyka a jeho štěpení na dial. a analýza konkrétního jevu směřuje k potvrzení původního jaz. východiska) beze zření k propojenosti jaz. vývoje a faktorů mimojazykových. Většinou vznikají nář. monografie popisující menší (zejm. okrajové) dial. (2) V období strukturalistickém se uplatňuje komplexní pohled na nář. diferenciaci. Dial. jsou chápány jako jednotný, vnitřně strukturovaný celek podléhající společným základním vývojovým tendencím, členěný dalšími diferenčními jevy, jež jsou ovlivňovány působením mimojazykových (extralingvistických) faktorů (zeměpisné, sociální, generační rozdíly, rozdíly v mluvě žen a mužů atd.). Pozornost se soustřeďuje na všechny jaz. roviny a zahrnuje nejen nejstarší uchovaný nář. stav ve venkovských obcích, ale rovněž vývoj dial. prezentovaný jednak mluvou mladších generačních vrstev, jednak mluvou v lokalitách, v nichž dochází k migraci obyvatelstva (mluva měst). Základním metodickým postupem je ↗jazykovězeměpisná metoda. Viz též ↗dialekt, ↗nářeční hranice, ↗interdialekt, ↗přechodové nářečí, ↗jádro nářečí, ↗enklávy českého jazyka, ↗nářeční skupina.

Rozšiřující
Literatura
  • Hlavsová, J. Období rozvoje české dialektologie v letech 1895–1945 l–3. 74, 1991, 86–94, 132–141, 225–233.
  • Kellner, A. Úvod do dialektologie, 1954.
  • Kloferová, S. Dialektologie. In Pleskalová, J. & M. Krčmová ad. (eds.), Kapitoly z dějin české jazykovědné bohemistiky, 2007, 336–376.
  • Krajčovič, R. Vývin slovenského jazyka a dialektológia, 1988.
  • NČD, 1972.
  • Večerka, R. Vývoj odborných zájmů o češtinu, 1988, 45–51.
Citace
Stanislava Kloferová (2017): DIALEKTOLOGIE. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/DIALEKTOLOGIE (poslední přístup: 24. 4. 2019)

Další pojmy:

dialektologie

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka