Slovanské písmo o něco starší než druhé slovanské písmo ↗cyrilice. Obou se užívalo pro ↗staroslověnštinu, nejstarší spis. slovanský jaz., vytvořený v 2. pol. 9. stol. Řeky Konstantinem Filozofem a jeho bratrem Metodějem pro potřeby misie u Slovanů na Velké Moravě; viz ↗Velká Morava, ↗staroslověnština. Zároveň s vytvořením literárního jaz. vynalezl Konstantin Filozof pro Slovany také písmo, poněvadž se řídil zásadou, že každý jaz. literární, spis., má mít vlastní písmo sobě odpovídající. Tato zásada je provedena v h. důsledně po stránce grafické, hláskové a číselné i po stránce názvů a pořadí písmen. H. budí i dnes obdiv moderních lingvistů‑filologů. Respektuje graficky všechny zvláštnosti slovanské řeči: každý foném má svůj samostatný, jednoznačný grafém. Pátrání po přímé předloze h. bylo (a asi bude i nadále) bezúspěšné. Za jeden z jejích zdrojů se někdy pokládá řecká minuskule, ale h. nejstarších rukopisů měla charakter písma majuskulního, unciálního n. semiunciálního („poluustav“), jak dokládá tzv. kinematická charakteristika jednotlivých liter pozorovaných v silném fotografickém zvětšení: každá z nich byla „kreslena“ s několikerým nasazením a odsazením pera. Připouští se i vliv písem orientálních, v detailech dosud nejistý (vedle např. nepochybné litery pro [š], u níž se předpokládá přejetí hebrejsko-samařské litery „šin“, viz ✍Čermák, 2013:56). Vcelku se h. pokládá za geniální originální výtvor Konstantinův. V té souvislosti byla též vyslovena hypotéza, že základní grafickou matérií h. byly tři základní symboly křesťanské, tj. kříž, kroužek a trojúhelník, spojované příčkami, obloučky a kličkami.

Někdy je však h. považována i za písmo už předcyrilometodějské (např. ✍Černych, 1950, aj.). Mělo by tomu tak být podle tzv. „ruské teorie“, která však nachází v slavistice (hlavně ruské) jen okrajové místo, a to v několika variantách. Opírá se o zmínku v Životě Konstantinově o evangeliáři a žaltáři psaných „ruskými písmeny“, které Konstantin údajně nalezl při své předvelkomoravské cestě k Chazarům na černomořském pobřeží. Oním „ruským písmem“ prý byla h., která se měla užívat na Rusi už dříve a jejíž kořeny vidí někteří odborníci (např. ✍Ohijenko, 1928, aj.) v záhadných znacích na starých černomořských architekturách (ty však dosud rozluštěny nebyly). (Jindy se zase v oněch ruských písmenech tuší písmo řecké, zčásti snad upravené pro slovanskou řeč, tedy jakýsi zárodek ↗cyrilice.) Jsou to domněnky málo pravděpodobné. Souvislost h. s oněmi záhadnými znaky nebyla prokázána a žádné doklady h. ani jiného slovanského písma na staré Rusi nejsou doloženy před 10. stol. Kromě toho slovo „ruský“ neoznačovalo v 9. stol. ještě etnikum východoslovanské, nýbrž germánské, takže ho v uvedené souvislosti mohlo být použito o gótštině (Gótové v té době v severním Černomoří skutečně sídlili) – tak už ✍Šafařík (1853), ✍Šafařík (1858), po něm řada dalších, např. ✍Dvorník (1933:186–188), aj. Jiní kritikové ruské teorie vykládají zase slovo „ruský“ jako poruchu textu, písařskou přesmyčku za „surský“, označující snad některý jaz. blízkého Orientu (tak už např. ✍Vaillant, 1935, též např. ✍Vašica, 1966:191, 217–218, aj.). Ruská teorie se může opřít jen o málo faktů, a i ty nabízejí též jiný výklad; proto má jen málo zastánců. Přehled různých názorů na interpretaci pasáže „ruskými písmeny“ v Životě Konstantinově viz ✍Il’jinskij (1924–1925) (on sám navrhuje čtení fružьskymi, tj. franckými, germánskými).

Ojediněle se objevila v slovanské filologii (✍Geitler, 1883) i hypotéza, že h. vznikla až v pocyrilometodějském období (když Konstantin‑Cyril prý užíval cyrilice) postupným vývojem a kaligrafickou úpravou grafického úzu běžného ve střední Albánii a založeného na staré římské kurzívě.

Většina badatelů sice dnes uznává h. za první a nejstarší písmo Slovanů, obránci priority cyrilice však existují dodnes. Nevíme totiž s jistotou, kterou abecedu měl na mysli mnich Chrabr, když psal svůj známý traktát O písmenech (mluví pouze o slovanských písmenech). Spis se nám v originálu nezachoval, ale jak můžeme soudit podle závěru textu, byl napsán v Bulharsku brzy po pádu Velké Moravy. Podle Chrabra vytvořil Konstantin Filozof pro Slovany 38 písmen jednak podle soustavy řeckých písmen (tj. 24), jednak podle slovanské řeči (tj. 15, resp. 14). Písmena visí na lince, jednotícím prvkem je kružnice, proto ne zcela přesné označení „kulatá“ h. Vznik grafémů pro slovanské fonémy [ž], [št], [c], [č], [ě], pro ↗nosovky a polosamohlásky (↗jery) je dodnes nejasný. Původní cyrilsko‑metodějská h. se nezachovala (snad s výjimkou ↗Kyjevských listů) a byla později podle potřeby upravována a přizpůsobována prostředí, v němž se jí užívalo. O rekonstrukci pův. h. se pokusil ✍Tkadlčík (1971). Z tabulky je patrné pořadí písmen i jejich slovanské názvy. Vzhledem k tomu, že Tkadlčík považuje obě „IŽE“ a obě F za poziční varianty jednoho a téhož grafému, dochází k počtu písmen 36. Má to svou důležitost pro číselnou platnost h. grafémů; první desítka označuje jednotky, druhá desítky, třetí stovky. Čtvrtá desítka by měla logicky označovat tisíce, máme však v kulaté h. doloženo pouze č v platnosti 1000. Číselná platnost grafémů poslední čtvrtiny hlaholské abecedy je doložena až v „hranaté“ h., písmu ušlechtilých tvarů, které se vyvinulo z původní h. v Chorvatsku a dosáhlo tam svého vrcholu v pol. 14. stol. a v 15. stol. Jednotícím prvkem této varianty je obdélník, příp. čtverec, který umožňuje četné ↗ligatury dvou až pěti písmen. V Emauzském klášteře v Praze (Na Slovanech), kam chorvatské hlaholity povolal ve 40. letech 14. stol. Karel IV., vznikla č. varianta této h., aby jí bylo možno psát i starou č. (srov. ✍Michálek, 1975; ✍Pacnerová, 1975).

Nejstarší dochované památky napsané h.: ↗Kyjevské listy, Pražské zlomky hlaholské, kodex Zografský, kodex Mariánský a evangeliář Assemanův, žaltář Sinajský, euchologium Sinajské, Glagolita Clozianus, Ochridské hlaholské listy, Bojanský palimpsest, Rylské hlaholské listy.

Stejně nejasný jako vznik písma je i vznik jeho názvu. Existuje hypotéza, že původně se h. nazývala po svém tvůrci kurilovica, jak svědčí přípisek Upíra Lichého z 11. stol. (1047). V polovině 13. stol. připsali Charváti nejstarší slovanské písmo sv. Jeronýmovi: littera n. scriptura s. Hieronymi, hieronymiana, později jsou doloženy názvy pismo slovensko, knigy slovensky, littera sclava, slam, sclabonica, schiava, slavonica. V pozdějším středověku vznikl termín glagoljsko pismo (ze stsl. slovesa glagolati ‘mluvit’), glagoljaš (‘kněz’), glagolica/giagoljica, u Rusů glagolitica, zkráceně litica. Dalším pojmenováním je azbuka, azbukvica, bukvica (podle prvních písmen abecedy), knigy hrvatské. Nový název je písmo ilyrské, popovica, lingua Dalmata.

Na č. území představuje první fázi hlaholismu období cyrilometodějské na Velké Moravě, druhou fázi na velkomoravské východisko navazující stsl. tvorba na území přemyslovských Čech 9. – 11. stol.; pramenně je z ní doložena jen zmínka o pokřtění knížete Bořivoje Metodějem a o slovanském knězi Kajichovi, který Bořivoje doprovázel do Čech, a pak až dějiny Sázavského kláštera jako ústavu staroslověnského (zal. 1032–1033). H. byly zjevně sepsány i protografy stsl. památek č. původu, které jsou zachovány v mladších cyrilských opisech. Zákaz slovanské liturgie v Sázavském klášteře (1097), zničení knihovny a vypuzení slovanských mnichů znamenalo konec stsl. knižní kultury na č. teritoriu a přechod literární tvorby pod panství latiny. Třetí období hlaholismu v č. zemích nastalo v již zmíněném klášteře Emauzském, ale to se týkalo pouze této enklávy (✍Pacnerová, 2001). Kromě rukopisů psaných charvátskou redakcí církevní slovanštiny tam vznikly i hlaholské rukopisy jazykově čistě stč.; zachována je (neúplná) Česká bible Hlaholská (vyd. ✍Pacnerová, 2000) a zlomky tzv. Komestora, obsahující texty katechetické (vyd. ✍Pacnerová, 2002). Po pol. 15. stol. mizí stopy h. v č. zemích úplně.

Podobný osud měla h. i v Bulharsku a na Rusi. Byla tam přijata, ale později ji vytlačilo z užívání s největší pravděpodobností mladší slovanské písmo – ↗cyrilice. Důvody byly asi nejenom praktické, ale též ideové, zjevná příbuznost cyrilice s písmem řeckým, běžným v byzantském centru ortodoxní církve. U katolických Charvátů naopak zůstala h. zachována po celých jedenáct stol., teprve v dnešní době je nahrazována latinkou a zůstává pouze písmem reprezentačním.