HISTORICKOSROVNÁVACÍ METODA

Základní

Základní metoda historickosrovnávací jazykovědy (komparatistiky), kombinující zkoumání jevů doložených v historii jednoho jazyka se srovnáváním odpovídajících údajů v jazycích příbuzných. Zkoumáním doložených starších údobí jednotlivých jaz. lze poznat jen změny z těchto údobí. Teprve srovnání s příbuznými jaz. umožňuje rekonstrukci stavu předhistorického. Tak se získává obraz o předhistorickém (indoevropském, baltoslovanském, praslovanském) vývoji hláskového systému, tvoření slov, morfologii, o vývoji významu slova a jeho ↗etymologii. Např. srovnání stsl. gradъ, č. hrad, p. gród, r. górod signalizuje pouze to, že patrně žádná z uvedených forem nemůže být východiskem všech ostatních. Až srovnání s lit. gar͂das ‘ohrada’, gót. gards ‘dům’ aj. dosvědčí, že výchozí psl. formou je +gordъ (viz ↗metateze likvid, ↗nářeční štěpení praslovanštiny), pův. ‘něco ohrazeného, ohrazené obydlí’. Prehistorie slov může, opřena o archeologické a etnografické poznatky, vypovídat i o předhistorických reáliích (viz ↗metoda Wörter und Sachen). Např. srovnání psl. +runo ‘ovčí rouno’ se stind. róman‑ ‘srst’, případně se stsev. rǫggr ‘dlouhá srst, dlouhé rouno’ aj. ukazuje na souvislost těchto názvů s ie. kořenem +reuH‑ ‘rvát’ (obsaženého i v psl. slovesu +rъvati, jež má pokračování ve všech sl. jazycích, mj. i v č. rvát ‘trhat, škubat apod.’), stejně jako psl. +vьlna, lit. vìlna, lat. lāna, něm. Wolle, vše ‘vlna’, souvisí s ie. +welH‑ ‘rvát, trhat’; to vše svědčí o tom, že nejen Indoevropané, ale asi i Praslované ovčí vlnu nestříhali, jen zralou vlnu vytrhávali.

h.m. se nesmí zanedbat ani její složka historická, ani srovnávací. V prvním případě hrozí nebezpečí, že se do prajazyka promítnou formy a významy bezpečně mladší (jde o poměrně běžnou chybu); např. na základě č. věk či stsl. věkъ nelze předpokládat u ie. +woikos významy ‘věk, stáří, věčnost’; ie.bsl. je jen význam ‘(životní) síla’, až u psl. +věkъ můžeme vedle ‘síla’ předpokládat i ‘věk’, kdežto význam ‘věčnost’ se objevuje až v stsl. jako ↗kalkř. (viz ✍Havlová, 1992). V druhém případě se může dojít k mylným hypotézám; kdyby se např. u č. vaz, psl. +vęzъ ‘druh jilmu’ výzkum omezil na sl. materiál, nebyly by asi pochybnosti o jeho souvislosti s psl. +vęzati ‘vázat’, protože se lýka mladých jilmů užívalo k vázání; avšak existence nesporně příbuzných názvů téhož stromu v jiných ie.jaz. činí tento výklad nejistým.

Rozšiřující

Vývoj historickosrovnávací metody a jejích pracovních postupů v jednotlivých jazykovědných disciplínách

Jako obecný princip kombinující historické a srovnávací zkoumání jazyků se h.m. zformovala ve 2. a 3. decenniu 19. stol. v pracích F. Boppa, R. K. Raska, A. F. Potta, J. Grimma, F. Ch. Dieze aj. Na č. půdě se do této linie jazykovědného bádání zařazovali mj. P. J. Šafařík, M. Hattala, L. V. Geitler a jiní slavisté. Dílčí metody tohoto směru i jeho speciální pracovní postupy se pak vyvíjely různě. Ve fázi „jazykovědného biologismu“ byl formulován (A. Schleicherem) postulát pojímat vývoj jazyků striktně jako divergentní a vycházet při jeho rekonstrukci z jednotného prajazyka (tj. ie., resp. pak i „prajazyků“ nižší úrovně, tj. bsl., psl. apod.); viz ↗jazyková rodina, ↗rodokmenová teorie. Tento rodokmenový princip (označovaný též něm. termínem Stammbaumtheorie) byl však ve své původní kategorické podobě postupně opouštěn, takže současná historickosrovnávací jazykověda počítá ve vývoji jazyků a jaz. rodin běžně též s konvergencí, míšením a kontaktem.

Ke konci 19. stol. došlo k rozkvětu h.m. v souvislosti s uplatněním filozofického pozitivismu ve vědě. V tzv. lipské škole působila tehdy skupina lingvistů, indoevropeisté B. Delbrück, K. Brugmann, H. Osthoff, slavista A. Leskien, kteří se sami označovali názvem Junggrammatiker (mladí gramatikové), když údajně přijali toto označení od germanisty F. K. T. Zarnckeho, který je tak ironicky nazval, chtěje vyjádřit jejich nezkušenost a agresivitu. Tato skupina je od té doby známá jako škola mladogramatická a lingvisté, kteří se k její lingvistické konfesi hlásili, se označují jako mladogramatikové. Lipským mladogramatikům byli metodologicky blízcí freiburský a mnichovský germanista a indoevropeista H. Paul, vídeňský slavista V. Jagić, v Rusku tzv. moskevská škola reprezentovaná indoevropeistou F. F. Fortunatovem a skupinou slavistů kolem A. A. Šachmatova aj. Na č. půdě je to období slavisty a bohemisty J. Gebauera a jeho školy, slavistů F. Pastrnka, V. Vondráka aj. a také indoevropeisty, slavisty a bohemisty O. Hujera. U těchto jazykovědců panovala ještě v podstatě důvěra v Schleicherův Stammbaum; k jejich základnímu teoretickému vybavení patří hypotéza bezvýjimečnosti jakožto lingvistická instance tehdy vlivné hypotézy bezvýjimečnosti přírodních zákonů. Odtud pocházejí centrální pojmy hláskový zákon jakožto procesuální změna jedné hlásky v jinou, realizovaná v jistém čase, na jistém teritoriu a za jistých přesně zjištěných okolností bezvýhradně (navázali na Dána Vernera), a morfologická analogie, působící jako časově nezafixovaný, potenciální „tlak systému“ k morfematickému zpravidelnění a unifikaci tvaroslovných paradigmat, a porušující tak striktní důslednost hláskových změn.

Souběžně s tím se už od pol. 19. stol. vyvíjela tzv. etnopsychologická škola jazykovědného bádání, založená H. Steinthalem a M. Lazarusem; u nás rozvíjel její teoretický odkaz J. Zubatý. V hláskosloví se jeho pracovní postup projevoval v neortodoxním chápání hláskových změn (co do jejich „bezvýjimečnosti“) a v připouštění psychologicky motivované nepravidelnosti nejen v útvarech expresivních, nýbrž i nocionálních, v uznávání dublet vzniklých z poměrů sandhiových (viz ↗sandhi) v širším kontextu jazykových promluv atd. V lexikálních etymologiích počítal Zubatý nezřídka se slovotvornými postupy zpětnými i mylnými, s izolovaným vývojem souvisejícím s etymologickým přeskupením n. vypadnutím zkoumaného slova z etymologického hnízda apod. Nejdůsažnějším metodologickým přínosem Zubatého bylo však vytvoření originální teoretické koncepce historickosrovnávací syntaxe objevením a prozkoumáním původních primitivních typů větných, tj. archetypálních útvarů jednočlenných a neslovesných, a též základních jaz. mechanismů vedoucích ke zformování intelektuální a „logicky“ ucelené dvojčlenné věty slovesné, jako byla např. tzv. ztráta větné platnosti.

Na poli etymologie pokračovali v linii Zubatého především V. Machek a F. Kopečný, který jako metodologické novum uplatňoval pracovní pojem ↗elementární příbuznost; oba byli nadto plodně zasaženi postupy jazykovědného sociologismu tzv. francouzské školy, reprezentované zejm. A. Meilletem, ↗metody Wörter und Sachen, ↗jazykového zeměpisu a jiných jazykovědných směrů počátku 20. stol., Kopečný se navíc přiblížil k strukturalismu.

Některé strukturalistické postupy nacházely uplatnění zejm. v pracích polského lingvisty J. Kuryłowicze, který v navázání na tzv. kazaňskou školu, reprezentovanou J. Baudouinem de Courtenay, posunul historickosrovnávací jazykovědu objevy v oboru tzv. ↗laryngální teorie a akcentologie a obohatil ji teorií primárních a sekundárních funkcí jaz. prostředků, teorií izomorfismu aj. Francouzský jazykovědec G. Guillaume přinesl zase do h.m. chápání jaz. struktury jako jevu jazykovědně gnozeologického a nikoli jazykově ontologického (často se v jeho textech objevuje termín psychomechanika, což je v jeho chápání věda o myšlení v procesu jazykové promluvy; viz ✍Černý, 1996:184); pojetí rekonstruovaných artefaktů jako intelektuálních konstruktů a modelů je vlastní i naší historickosrovnávací jazykovědě, např. A. Erhartovi.

U nás zasáhly do vývoje h.m. jazykovědné koncepce ↗Pražské školy strukturalistické podstatně, přestože byly formulovány ve vědomé opozici k tradiční historickosrovnávací jazykovědě. Vytvořením ↗fonologie jako nauky o sémanticky distinktivní funkci nejmenších zvukových jednotek řeči bylo historickosrovnávací „hláskosloví“ překonáno, když starší výklad hláskových substitucí na základě jejich akusticko-artikulačních vlastností byl vystřídán pojetím interpretujícím „hláskové změny“ jako výsledek tendence uspořádat celý fonologický inventář (n. jeho část) v rámci systémové symetrie funkčně relevantních fonologických opozic. Na č. půdě aplikovali toto hledisko R. Jakobson, indoevropeista a slavista J. M. Kořínek, slavisté a bohemisté A. Lamprecht a M. Komárek, slavista F. V. Mareš aj. Pro historickosrovnávací bádání o lexikologii přinesl strukturalismus důležité impulsy zesíleným zřetelem k systémovému zapojení zkoumaných výrazových prostředků, např. v pracích I. Němce, stejně jako o historickosrovnávací syntaktologii. V navázání na Zubatého a s využitím podnětů Pražské školy vznikaly u nás historickosrovnávací práce syntaktické F. Trávníčka, B. Havránka, J. Bauera, R. Večerky, V. Šaura aj. S prospěchem aplikoval strukturalistické postupy při historickosrovnávacím popisu sl. jaz. K. Horálek. Ve velmi vypracované podobě se u nás v současnosti h.m. uplatňuje při tvorbě Etymologického slovníku jazyka staroslověnského (viz ✍Havlová & Erhart ad. (eds.), 1989–), jediného slovníku na světě, který etymologicky zpracovává slovní zásobu staroslověnštiny.

Literatura
  • Anttila, R. An Introduction to Historical and Comparative Linguistics, 1972.
  • Anttila, R. Historical and Comparative Linguistics, 1989.
  • Bauer, J. Syntactica Slavica, 1971.
  • Beekes, R. S. P. Comparative Indo-European Linguistics. An Introduction, 2011.
  • Burlak, S. A. & S. A. Starostin. Sravnitel’no-istoričeskoje jazykoznanije, 2005.
  • Černý, J. Dějiny lingvistiky, 1996.
  • Černý, J. Malé dějiny lingvistiky, 2005.
  • Černý, J. & J. Holeš. Kdo je kdo v dějinách české lingvistiky, 2008.
  • Erhart, A. Indoevropské jazyky. Srovnávací fonologie a morfologie, 1982.
  • Erhart. A. Das indoeuropäische Verbalsystem, 1989.
  • Erhart. A. Die indogermanische Nominalflexion und ihre Genese, 1993.
  • Gebauer, J. Historická mluvnice jazyka českého I-IV, 1894–1929.
  • Havlová, E. K sémantickému vývoji slov. věkъ. Sl 61, 1992, 467–472.
  • Havlová, E. & A. Erhart ad. (eds.) Etymologický slovník jazyka staroslověnského 1–17–, 1989–.
  • Havránek, B. Genera verbi v slovanských jazycích I, 1928.
  • Havránek, B. Genera verbi v slovanských jazycích II, 1937.
  • Hujer, O. Slovanská deklinace jmenná, 1910.
  • Hujer, O. Úvod do dějin jazyka českého, 1914.
  • Hujer, O. Příspěvky k historii a dialektologii českého jazyka (ed. J. Kurz), 1961.
  • Jakobson, R. Remarques sur ľ évolution phonologique du russe comparée à celle des autres langues slaves, 1929.
  • Komárek, M. Nástin morfologického vývoje českého jazyka, 1976.
  • Komárek, M. Nástin fonologického vývoje českého jazyka, 1978.
  • Kopečný, F. Etymologický slovník slovanských jazyků. Slova gramatická a zájmena. I: Předložky. Koncové partikule, 1973.
  • Kopečný, F. Etymologický slovník slovanských jazyků. Slova gramatická a zájmena. II: Spojky, částice, zájmena a zájmenná adverbia, 1980.
  • Kořínek, J. M. Od indoeuropského prajazyka k praslovančine, 1948.
  • Kořínek, J. M. & A. Erhart. Úvod do fonologie, 2000.
  • Kudělka, M. & Z. Šimeček ad. Česká slavistika v prvním období svého vývoje do počátku 60. let 19. století, 1995.
  • Kudělka, M. & Z. Šimeček ad. Česká slavistika od počátku 60. let 19. století do roku 1918, 1997.
  • Kudělka, M. & Z. Šimeček ad. Československá slavistika v letech 1918–1939, 1977.
  • Lamprecht, A. Vývoj fonologického systému českého jazyka, 1966.
  • Lamprecht, A. Praslovanština, 1987.
  • Machek, V. Etymologický slovník jazyka českého a slovenského, 1957.
  • Machek, V. Etymologický slovník jazyka českého, 1968.
  • Mareš, F. V. Diachronische Phonologie des Ur- und Frühslavischen, 1999.
  • Mareš, F. V. Diachronische Morphonologie des Ur- und Frühslavischen, 2001.
  • Meillet, A. La méthode comparative en linguistique historique, 1925.
  • Němec, I. Vývojové postupy české slovní zásoby, 1968.
  • Pastrnek, F. Tvarosloví jazyka staroslověnského s úvodem a ukázkami, 1909.
  • Paul, H. Prinzipien der Sprachgeschichte, 1920.
  • Szemerényi, O. J. L. Introduction to Indo-European Linguistics, 2007.
  • Šaur, V. Česká historická morfologie, 1995.
  • Trávníček, F. Neslovesné věty v češtině I. Věty interjekční, 1930.
  • Trávníček, F. Neslovesné věty v češtině II. Věty nominální, 1931.
  • Trávníček, F. Historická mluvnice česká 3. Skladba, 1956.
  • Večerka, R. Altkirchenslavische (altbulgarische) Syntax I–V, 1989–2003.
  • Večerka, R. ad. K pramenům slov. Uvedení do etymologie, 2006.
  • Vondrák, V. Vergleichende slavische Grammatik I–II, 1906–1908.
  • Zubatý, J. Studie a články I, 1, 1945.
  • Zubatý, J. Studie a články I, 2, 1949.
  • Zubatý, J. Studie a články II, 1954.
  • Zubatý, J. České sloveso, 1980.
Citace
Eva Havlová, Radoslav Večerka (2017): HISTORICKOSROVNÁVACÍ METODA. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/HISTORICKOSROVNÁVACÍ METODA (poslední přístup: 6. 12. 2019)

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka