GLOTTOGENEZE SLOVANŮ

Základní

Jazykové procesy, které vedly od rozpadu ↗indoevropského prajazyka postupně ke konstituování ↗praslovanštiny a k ↗nářečnímu štěpení praslovanštiny jako časovému východisku pro vznik ↗slovanských jazyků. Konec praslovanštiny se klade na sklonek 1. tis. n. l.; tehdy začal probíhat zánik ↗jerů jako poslední společný obecně slovanský hláskový proces (na vsl. teritoriu dokončen však až na přelomu 12. a 13. stol.) a formovaly se různé slovanské státy, jejichž vznik prohloubil už probíhající jazykovou diferenciaci slovanského světa a přispěl ke konstituování jednotlivých slovanských jazyků. Jako člen rodiny ↗indoevropských jazyků je praslovanština geneticky zakořeněna v ie. prajazyce, který se začal diferencovat ve 4.–3. tis. př. n. 1. Starší jazykověda chápala rozpad ie.jaz. jednoty zprvu přímočaře v duchu ↗rodokmenové teorie jako vytváření různých fází v podobě prajazyků (různého pojmově hierarchického stupně), např. postupně prajazyka „satemového“ (↗jazyky satemové × jazyky kentumové), „baltoslovanského“ a „slovanského“ (toto pojetí ve formulacích ne tak zjednodušeně ortodoxních a skrytěji přežívá zčásti dodnes). Ojedinělý je v současné době názor, že se psl. vyčlenila rovnou z ie. prazákladu (bez balt. mezistupně) už někdy v 2. tis. př. n. l. (viz ✍Trubačev, 1982; ✍Trubačev, 1984; ✍Trubačev, 1991). Novější jazykověda počítá s tím, že tento vývoj se sice realizoval jako posloupnost geneticky sřetězených „jazyků“, ale za silné účasti procesů integračních, jako produkt jaz. míšení různého druhu, časově několikavrstevného překrytí n. teritoriálního kontaktu (viz ✍Brackney, 2007; ✍Boček, 2014 aj.).

Rozšiřující

Novější č. lingvistika je nadto více než zahraniční skeptická k projekci počátků psl. do minulosti příliš vzdálené. V klasifikaci období od ie. společenství do vzniku slovanských jaz. se do značné míry shodují pracovní hypotézy ✍Erharta (1985)✍Lamprechta (1987):

(a) Západoindoevropština // Praevropština (3000 př. n. l.–1500 př. n. l.) jako jaz. kontinuum ie. dial. Evropy (kromě egejské oblasti), v němž patrně vzájemná jaz. komunikace byla ještě možná.

(b) Protobaltština (1500–700, event. 500 př. n. l.); v rámci celého jejího areálu mohla být jaz. komunikace více méně snadná, mimo jeho rámec už obtížná a postupně nemožná. Předpokládají se počáteční kontakty s paleobalkánskými jazyky (ke kontaktům s thráčtinou srov. např. ✍Pisani, 1974, ✍Erhart, 1985), později s jinými západoie. podskupinami. To mělo jazykově diferenciační důsledky protobalt. areálu. V této souvislosti byla vyslovena hypotéza italického „ingredientu“ v lexiku (✍Martynov, 1978), tj. v slovech jako (v pozdně psl. podobě) +loky ‘kaluž, vodní nádrž’ (tak i v stsl.), +ǫgъlъ ‘úhel, kout’ (tak i v stsl.), +olbǫdь ‘labuť’, +moltъ ‘mlat, kladivo’, sekyra, luna aj. Podle jiné hypotézy mohla být v tomto období též přejata vrstva slovní zásoby z neznámého ie.jaz., v němž proběhly už předtím specifické změny. Na základě dvou nejdůležitějších z šesti postulovaných hláskových zákonů, tj. ražená neznělá – „Tenuis“ – se změnila ve znělou – „Media“ – (p > b atd.), znělá aspirovaná – „Media aspirata“ – v raženou neznělou – „Tenuis“ – (bh > p atd.), dal ✍Holzer (1989) tomuto jazyku pracovní název vytvořený z počátečních slabik, resp. písmen, latinských názvů jednotlivých typů souhlásek, jichž se týkají výše uvedené hláskové zákony, „jazyk temematický“. Přejata byla podle něj např. (v  pozdně psl. podobě): +borzda ‘brázda’ (ale lat. porca, něm. Furche aj. < ie. +pork´‑), svobodь ‘svobodný’ (ale stind. svápati‑ ‘svůj vlastní pán’, lat. sui potenstv. aj. < ie. +su̯e ‘svůj’ + +poti‑ ‘pán’) aj., někdy s paralelně zachovaným týmž ie. kořenem v přímých odvozeninách domácích, např. +sverěpъ jako výpůjčka (+ḱu̯er‑) // +zvěrь jako přímá odvozenina z ie. +ǵhu̯ēr‑ (srov. ř. θήρ ‘(divoké) zvíře’, lat. ferus/feratv.), +za‑tvoriti ‘zavřít’ jako výpůjčka (+tu̯er‑) // +dvьrь ‘dveře’ přímo z ie. +dhu̯er- (srov. ř. θύρα, lat. forēs, něm. Tür, vše ‘dveře’) aj. (většinou existují i jiné výklady). Předpokládá se též fáze starého sousedství protobalt. areálu s vývojovým předstupněm tocharštiny (což se projevilo asi v širokém užívání relačních, zvl. posesivních, adj.; viz ✍Georgiev, 1958; ✍Georgiev, 1966, aj.) n. arménštiny (v níž jsou mj. doloženy deverbální adj. formace srovnatelné s pozdějšími sl. l‑ovými part.).

Jsou doloženy i některé staré izoglosy slovansko–baltsko–germánské, např. +m‑dat.pl. aj.; o dalších stycích s germ.jaz. (viz ✍Martynov, 1963; ✍Pronk-Tiethoff(ová), 2013, aj.), srov. též (c). Předpokládají se rovněž intenzivní kontakty s arch. íránskými dial. (✍Abajev, 1965; ✍Schmitt-Brandt, 1971; ✍Loma, 2000; ✍Loma, 2012, aj.), s nimiž (v širším rámci árském) a s arménštinou spojuje protobalt. kontinuum změna s > š po i, u, r, k (v budoucí „baltské“ části jen nedůsledně, v budoucí „slovanské“ části navíc se změnou š > ch před nepředními samohláskami; srov. lit. viršùs a pozdně psl. +vьrchъ, lit. maĩšas a pozdně psl. +měchъ, lit. arch. vẽtušas a pozdně psl. +vetъchъ, ale lit. saũsas a pozdně psl. +suchъ); s írán.dial. měla budoucí psl. část protobalt. kontinua společnou i jistou vrstvu slovní zásoby (srov. zde sub (c)). V omezené míře se počítá též s vlivem keltským (✍Lehr-Spławiński, 1956; ✍Machek, 1963; ✍Gvozdanović(ová), 2009, aj.). Jako celek se tato fáze vyznačovala:

(i) splynutím ražených souhl. „třetí série“ (zvaných též tradičně „mediae aspiratae“) s prostými znělými, např. pozdně psl. +da‑ti, lit. dúo‑ti ‘dát’ s +d‑ odpovídajícím téže souhl. i v jiných ie.jaz. (srov. lat. da‑re, stind. dá‑dāmi a ř. δί‑δωμι), ale vedle toho stejné d i v pozdně psl. +dymъ, lit. dū́mai (pl.) proti odlišným střídnicím v jiných ie.jaz. (srov. lat. fūmus, ř. θῡμός, stind. dhūmá- ‘dým’ < +dh‑);

(ii) rozložením pův ie. , , , na ir, il, im, in a ur, ul (um, un), např. ie. +u̯l̥k‑o‑s, lit. vil̃kas, pozdně psl. +vьlkъ (viz ↗jery);

(iii) změnou tt (pův. i z +dt) > st (viz ↗disimilace) (obdobně i v írán.jaz. a v ř.);

(iv) splynutím labializovaných velár s prostými, tedy k, g > k, g jako první fáze „satemových“ změn, které zasáhly širší areál než jen protobalt. (viz ↗satemové jazyky × kentumové jazyky), např. pozdně psl. +govędo ‘dobytek’, lot. govs atd. × ř. βοῦς, lat. bōs (< +g), pozdně psl. +kъto, lit. kàs, stind. ka‑ × lat. quis, germ. hwas (< +k‑);

(v) brzy po uvedené už modifikaci s > š (po i, u, r, k) jako druhá fáze „satemových“ změn přechodem palatalizovaných velár v sykavky, teritoriálně opět širším, ale s nejednotným už vývojem i v samém protobalt. areálu; např. pozdně psl. +desętь, lit. dẽšimt, stind. dáśa × ř. δέκα, lat. decem [dekem] atd. (< +deḱm̥‑), pozdně psl. +zna‑ti, lit. žinó‑ti, stind. j̆ānāti (3. os.sg.) × ř. γι‑γνώσκω ‘poznávám’, lat. cō‑gnō‑scōtv. (< +ǵ‑);

(vi) specifickým posunem přízvuku;

(vii) vytvořením „infinitivních“ tvarů slovesných jako ustrnulých neparadigmatických pádů subst. verbálních, a to akuz.sg. subst. +‑to‑, tzv. supina (tedy +‑tum, tak i v lat. a v stind., tam však ve funkci inf., v pozdní psl. +‑tъ, v lit. ‑tų) a subst.ti‑dat.sg. (+‑tei > pozdně psl. inf. ‑ti) n.lok.sg. (z toho pův. asi lit.inf. na ‑ti);

(viii) v gen.sg. o‑kmenů koncovkou +‑ō < +‑ōd (pozdně psl. +vьlka, lit. vil̃ko), totožnou s ablativem v jaz., které ho mají paradigmaticky vyvinutý (lat., stind.);

(ix) tendencí (teritoriálně širší než jen protobalt.) užívat v postpozici k jmenným tvarům adj.ukaz. zájm. is, což položilo základ k pozdějšímu vzniku tzv. složené deklinace v psl. po zániku koncových souhl. v slovech (srov. pozdně psl. jmenný tvar +dobrъ × složený tvar +dobrъ‑jь > +dobryjь > nč. dobrý a lit. gẽras, geràs‑is);

(x) užíváním gen. záporového;

(xi) v slovní zásobě společenstvím řady slov bez paralel v jiných ie.jaz., např. (sl. slova v pozdně psl. podobě) psl. +noga ‘noha’, lit. nagà ‘kopyto’, psl. +golva ‘hlava’, lit. galvàtv., psl. +rǫka ‘ruka’, lit. rankàtv., psl. +večerъ ‘večer’, lit. vãkarastv., psl. +rogъ ‘roh’, lit. rãgastv., psl. +korva ‘kráva’, lit. kárvėtv., psl. +pьrstъ ‘prst’, lit. pir̃štastv., psl. +kǫsati ‘kousat’, lit. kąsti tv. aj.

(c) Protoslovanština // Předslovanština // Raná praslovanština (700 (resp. 500) př. n. l. – 300 (resp. 400) n. l.). Výsledek diferenciace protobalt. areálu zvl. vlivem kontaktů jeho budoucí psl. části s írán. kmeny (srov. zde sub (b)), z jejichž dial. byla mj. přejata i slova jako (v pozdně psl. podobě) +samъ ‘sám’, +bogъ, +bogatъ (srov. avest. bagō ‘majetek, bohatství’), +socha, +toporъ ‘sekyra’, +chata, +čaša aj. Postupující vzdalování protosl.dial. od protobalt. pokračovalo asi oboustrannými neologismy morfologickými, zejm. ve flexi sloves, dále postupující delabializací zadních vokálů, k níž byl dán podnět už balto‑sl.‑germ. splýváním pův. ao a která byla dovedena v souvislosti s vývojem vokalické kvantity do konce v klasické ↗praslovanštině (ale dodatečně opět překonána vznikem oău/’u při monoftongizaci diftongů u‑ových). Pokračovalo stýkání s germ.dial. (tak ještě i v klasické psl.); jeho reflexem je lexikální vrstva starých výpůjček z germ. jako (v pozdně psl. podobě) +kotьlъ > ‘kotel’, +stьklo ‘sklo’, +chlěbъ ‘chléb’, +chlěvъ ‘chlév’, +skotъ ‘skot’, +stodola ‘stodola’, +myto ‘mýto’, +pěnędzь ‘peníz’, +kъnędzь ‘kníže’, nejisté +plugъ ‘pluh’ (to se někdy vykládá naopak i jako germ. výpůjčka ze sl.) aj. Neie. ↗adstrát se v protosl.psl. lexiku projevil st. výpůjčkami jako +klobukъ ‘klobouk’ (z turkotat.), +kъńiga ‘kniha’ (asi pův. asyrské, do protosl.n.psl. proniklo asi rovněž vlivem turkotat.), +chorǫgy ‘korouhev’ (z mongolštiny?), +chъmelь (snad írán. původu) aj. Vlivu těchto neie.jaz. se někdy připisuje i tendence psl.sylabismu, resp. sylabické harmonii (nověji např. ✍Brackney, 2007). Postupné vzdalování protosl. od ostatních protobalt.dial. vytvářelo postupně stále větší překážky ve vzájemné komunikaci jejich nositelů.

(d) Vlastní Praslovanština (zhruba 300 (resp. 400) n. l. – přibližně 1000 n. l.), uvnitř níž se ještě vedle „klasické“ psl. odlišuje někdy „pozdní“ psl. 800–1000 (✍Lamprecht, 1987). Tomuto časovému zařazení psl. jako procesu g.s. dobře rámcově odpovídá i časové zařazení etnogeneze Slovanů na základě poznatků novější č. archeologie (viz ✍Váňa, 1983). Vliv románský se v tomto období projevil vrstvou nejstarších lexikálních výpůjček (v pozdní psl. pak především v souvislosti s šířením křesťanství na sl. půdě): psl. +dъska ‘deska, prkno’ (tak i v stsl.), psl. +košul’a ‘košile’, psl. +banja ‘lázeň’ (tak i v stsl.), psl. +kolęda ‘koleda’ (tak i v stsl.), psl. +kъmetь ‘kmet, vážený starý muž’ (tak i v stsl.), aj. (viz např. ✍Boček, 2010, aj.). V poslední době (především v souvislosti s analýzou textů staronovgorodského dialektu psaných na březové kůře) se do zorného úhlu jazykovědců (ale nejen jich) dostávají i uralsko-slovanské kontakty (viz ✍Boček, 2014: 357–370, tam i další literatura).

V  období „klasické“ praslovanštiny se formoval vokalický i konsonantický systém psl. po provedení řady zásadních změn, jako byly monoftongizace diftongů, ↗palatalizace, ↗metateze likvid, vznik ↗nosovek aj. Fonologický vývoj se odrazil i ve formování psl. deklinace a konjugace (viz ↗slovanské jazyky, ↗praslovanština). Na konci psl. období proběhly další změny, které spolu se staršími změnami s diferencujícími výsledky vedly k nářečnímu rozštěpení psl. a postupnému vzniku jednotlivých slovanských jazyků (viz ↗nářeční štěpení praslovanštiny).

Literatura
  • Abajev, V. I. Skifo-jevropejskije izoglossy. Na styke vostoka i zapada, 1965.
  • Anikin, A. Je. Etimologija i balto-slavjanskoje sravnenije v praslavjanskoj leksikografii. Materialy dlja balto-slavjanskogo slovarja, 1998.
  • Boček, V. Studie k nejstarším romanismům ve slovanských jazycích, 2010.
  • Boček, V. Praslovanština a jazykový kontakt, 2014.
  • Brackney, N. C. The Origins of Slavonic: Language Contact and Language Change, 2007.
  • Erhart, A. U kolébky slovanských jazyků. Sl 54, 1985, 337–345.
  • Georgiev, V. I. Issledovanija po sravnitel’no-istoričeskomu jazykoznaniju (rodstvennyje otnošenija indojevropejskich jazykov), 1958.
  • Georgiev, V. I. Introduzione alla storia delle lingue indoeuropee, 1966.
  • Goląb, Z. The Origins of the Slavs. A Linguist’s View, 1992.
  • Goląb, Z. Stratyfikacja słownictwa prasłowiańskiego i zagadnienie etnogenezy Słowian. RS 38, 1977, 15–30.
  • Gornung, B. V. Iz predystorii obrazovanija obščeslavjanskogo jazykovogo jedinstva, 1963.
  • Gvozdanović, J. Celtic and Slavic and the Great Migrations. Reconstructing Linguistic Prehistory, 2009.
  • Holzer, G. Entlehnungen aus einer bisher unbekannten indogermanischen Sprache im Urslavischen und Urbaltischen, 1989.
  • Ivanov, V. V. Obščeindojevropejskaja, praslavjanskaja i anatolijskaja jazykovyje systémy, 1965.
  • Kiparsky, V. Die gemeinslavischen Lehnwörter aus dem Germanischen, 1934.
  • Kořínek, J. M. Od indoeuropského prajazyka k praslovančine, 1948.
  • Lamprecht, A. Praslovanština, 1987.
  • Lehr-Spławiński, T. Kilka uwag o stosunkach językowych celtycko-prasłowiańskich. Rocznik Slawistyczny 18, 1956, 1–10.
  • Loma, A. Skythische Lehnwörter im Slavischen. Versuch einer Problemstellung. In SEB 1, 2000, 333–350.
  • Loma, A. K probleme ranneslavjanskich iranizmov. Etimologija 2009–2011, 2012, 189–201.
  • Machek, V. Zur Frage der slawisch-keltischen sprachlichen Beziehungen. In Milewski, T. & J. Safarewicz ad. (eds.), Studia linguistica in honorem Thaddaei Lehr-Spławiński, 1963, 109–120.
  • Martynov, V. V. Slavjano-germanskoje leksičeskoje vzaimodejstvije drevnejšej pory, 1963.
  • Martynov, V. V. Slavjanskaja i indojevropejskaja akkomodacija, 1968.
  • Martynov, V. V. Balto-slavjano-italijskije izoglosy. Leksičeskaja sinonimija, 1978.
  • Martynov, V. V. Praslavjanskij jazyk i jego mesto v zapadnobaltijskom dialektnom kontinuume, 1988.
  • Nepokupnyj, A. P. & N. A. Bychovec ad. Obščaja leksika germanskich i balto-slavjanskich jazykov, 1989.
  • Pisani, V. Indogermanisch und Europa, 1974.
  • Poljakov, O. V. Das Problem der balto-slawischen Sprachgemeinschaft, 1995.
  • Pronk-Tiethoff, S. The Germanic Loanwords in Proto-Slavic, 2013.
  • Pukanec, M. Od indoeurópčiny k praslovančině. Prehľad jazykových zmien s príkladmi v etymologickom slovníčku, 2010.
  • Rusek, J. & W. Boryś. (eds.) Prasłowiańszczyzna i jej rozpad, 1998.
  • Stang, Ch. S. Lexikalische Sonderübereinstimmungen zwischen dem Slavischen, Baltischen und Germanischen, 1972.
  • Schmitt-Brandt, R. Die Herausbildung der slavischen Sprachgemeinschaft. In Schmitt-Brandt, R. (ed.), Donum Indogermanicum. Festgabe für Anton Scherer zum 70. Geburtstag, 1971, 224–243.
  • Trubačev, O. N. Jazykoznanije i etnogenez slavjan. Drevnije slavjane po dannym etimologii i onomastiki. VJa, 1982, 3–17.
  • Trubačev, O. N. Jazykoznanije i etnogenez slavjan (Prodolženije). VJa, 1984, 5–30.
  • Trubačev, O. N. Etnogenez i kuľtura drevnejšich slavjan. Lingvističeskije issledovanija, 1991.
  • Váňa, Z. Svět dávných Slovanů, 1983.
  • Viz též Indoevropské jazyky, Slovanské jazyky, Praslovanština, Slovanská pravlast, Nářeční štěpení praslovanštiny.
Citace
Radoslav Večerka, Helena Karlíková (2017): GLOTTOGENEZE SLOVANŮ. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/GLOTTOGENEZE SLOVANŮ (poslední přístup: 12. 12. 2024)

Další pojmy:

diachronie slavistika

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka