FONOLOGICKÉ SLOVO

Základní

Konstituent v hierarchii fonologických jednotek, jenž se vyznačuje specifickými fonologickými vlastnostmi a jenž do určité míry odpovídá morfosyntakticky definovanému ↗slovu (tj. slovu vymezenému morfologicky n. syntakticky), ale není s ním nutně totožný (✍Dixon & Aikhenvald(ová), 2003). Mezi fonologické vlastnosti, které f.s. vymezují, velmi často patří ↗přízvuk a v mnoha jaz. je f.s. totožné s ↗přízvukovým taktem (někdy se proto mluví o prozodickém slovu). F.s. může také charakterizovat výskyt určitých hlásek na jeho hranici (např. ↗rázč., viz níže), specifická fonotaktická struktura (např. neslabičnost /r/ a /l/ ve slovech rty, lhostejný, viz níže) n. fonologické procesy uvnitř (např. vokalická harmonie v turečtině; ✍Waterson, 1956) či na hranicích slov (např. ↗sandhi v sanskrtu; viz ✍Allen, 1962; ✍Selkirk(ová), 1980). S termínem f.s. se také pracuje v tzv. prozodické fonologii (✍Nespor(ová) & Vogel(ová), 1986; ✍Revithiadou(ová), 2011), kde je f.s. definováno jako konstituent mezi slabikou, popř. stopou, a klitickou skupinou, popř. intonační jednotkou (definice se liší). Viz ↗prozodická hierarchie.

Rozšiřující

Ve fonologické analýze č. pojem f.s. aplikovali ✍Kučera (1961)✍Bičan (2014); jiní autoři termín f.s. zpravidla používají jako synonymum pro ↗přízvukový takt (✍Palková, 2010). Tyto jednotky však nelze v č. zcela ztotožnit, poněvadž se některé takty vyznačují zvukovými vlastnostmi, které signalizují jejich složenost, a které je proto vhodné interpretovat jako realizace ↗dierému. F.s. potom můžeme definovat jako fonologickou jednotku ohraničenou dvěma dierémy. V č. je f.s. menší n. rovno přízvukovému taktu.

Za realizaci dierému musíme v č. pokládat výskyt rázu a další fonologické zvláštnosti, které přízvukové takty odlišují a které nelze vysvětlit na úrovni ↗fonémů či ↗slabik. Příklady (1) ukazují rozdíl mezi takty, jež se liší jen přítomností rázu. U příkladů (1b) kodifikace č. výslovnost s rázem vyžaduje, v příkladech (1b’) je jeho výskyt fakultativní (použita transkripce ↗IPA).

(1)

(a)

sok [sok]

(b)

z ok [sʔok]

suchem [suxɛm]

s uchem [sʔuxɛm]

kosám [kosaːm]

k osám [kʔosaːm]

faktech [faktɛx]

v aktech [fʔaktɛx]

potokem [potokɛm]

(b’)

pod okem [potʔokɛm]

besedy [bɛsɛdɪ]

bez Edy [bɛsʔɛdɪ]

Ráz v č. není realizací samostatného fonému, ale slouží jako signál složenosti promluv. Přízvukové takty (1b) a (1b’) se proto skládají z menších konstituentů, jež můžeme chápat jako f.s.: /(S)ω(oK)ω/ × /(soK)ω/, /(beS)ω(edi)ω/ × /(besedi)ω/ atd. (řecké ω označuje rozpětí f.s., velká písmena jsou ↗archifonémy jako produkty ↗neutralizace znělosti).

V příkladech (1) jsou f.s. totožná s morfosyntaktickými slovy, avšak morfosyntaktická slova se mohou skládat i z více f.s. Ráz se totiž vyskytuje i na hranicích prefixu a kmene slova, popř. na hranici dvou prefixů:

(2)

(a)

natočit [natot͜ʃɪt]

(b)

nadoční [natʔot͜ʃɲiː]

neobaroko [nɛobaroko]

neobalit [nɛʔobalɪt]

sobec [sobɛt͜s]

zobecnit [sʔobɛt͜sɲɪt]

natužit [natuʒɪt]

nadužít [natʔuʒiːt]

Ačkoliv se nejedná o zcela totožné páry, všechna uvedená morfosyntaktická slova odpovídají jednomu přízvukovému taktu a liší se především přítomností rázu. Příklady (2b) se proto skládají ze dvou f.s., tj. /(S)ω(obeTsňiT)ω/ × /(sobeTS/)ω, /(naT)ω(užīT)ω/ × /(natužiT)ω/ atd.

Za signály hranice f.s. pokládáme i zvukové prostředky, které odlišují následující páry, které ve všech případech odpovídají jednomu přízvukovému taktu:

(3)

(a)

zrcadlit [zr̩t͜sadlɪt]

(b)

zrdousit [zrdou̯sɪt]

slza [sl̩za]

zlhostejnět [zlɦostɛjɲɛt]

Tkadlčík [tkadl̩t͜ʃiːk]

předlhůtní [pr̝̊ɛdlɦuːtɲiː]

vrtech [vr̩tɛx]

(b’)

v rtech [vrtɛx]

vlněném [vl̩ɲɛnɛːm]

v lněném [vlɲɛnɛːm]

Uvedené přízvukové takty se liší ve slabičnosti a neslabičnosti fonémů /r/ a /l/. I když oba fonémy vždy stojí mezi dvěma konsonanty, v příkladech (3a) jsou uživateli č. hodnoceny jako slabičné, zatímco v příkladech (3b) a (3b’) jsou hodnoceny jako neslabičné (✍Bičan, 2013; ✍Bičan, 2014). Rozdíl mezi nimi fonologicky vyjádříme tak, že příklady (3b) pokládáme za dvě f.s., tj. /(z)ω(lhoStejňeT)ω/ × /(slza)ω/, /(v)ω(rteX)ω/ × /(vrteX)ω/. Platí potom, že fonémy /r/ a /l/ jsou neslabičné na začátku f.s., nikoliv na začátku morfosyntaktických slov, jak se běžně v popisech č. uvádí. Neslabičnost /r/ a /l/ je následně realizací ↗dierému.

Pojem f.s. je také užitečný pro popsání rozdílu mezi následujícími páry:

(4)

(a)

práce [praːt͜sɛ]

(b)

prát se [praːt.sɛ]

ráčil [raːt͜ʃɪl]

rád šil [raːt.ʃɪl]

poctami [pot͜stamɪ]

(b’)

podstavec [pot.stavɛt͜s]

počít [pot͜ʃiːt]

podšít [pot.ʃiːt]

Podle pravidel ortoepické výslovnosti spisovné č. (VSČ, 1967) je nesplývavá výslovnost nutná na rozhraní morfosyntaktických slov (viz 4b) a na rozhraní předpony a základu slova, popř. další předpony (viz 4b’), zatímco afrikáty se vyskytují jen uvnitř kořene n. na hranici kořene a přípony (např. větší [vjɛt͜ʃiː]). Abychom tento fakt ve fonologii popsali, je vhodné chápat výskyty kombinace hlásek [t.s] a [t.ʃ] oproti afrikátám [t͜s] a [t͜ʃ] za signál složenosti přízvukových taktů, tj. jako realizaci dierému. Příklady uvedené pod (4b) a (4b’) potom odpovídají dvěma f.s.: /(prāT)ω(se)ω/ × /(prāTse)ω/, /(poT)ω(StaveTS)ω/ × /(poTStami)ω/ atd. K fonologické interpretaci afrikát viz ↗fonématika češtiny.

Uvedené příklady ukazují, že v č. mohou být morfosyntaktická slova totožná s f.s., n. mohou obsahovat více f.s. Dvě a více morfosyntaktických slov však odpovídají jednomu f.s., pokud tvoří jeden přízvukový takt (přišel jsem, koupil si je, na stole). Samostatnými f.s. zpravidla nejsou v č. slova jednoslabičná, především jednoslabičné ↗klitiky (k fonologii klitik viz ✍Aikhenvald(ová), 2003).

Tvoří-li více morfosyntaktických slov jeden přízvukový takt, je nutné vyčlenit situaci, kdy jedno morfosyntaktické slovo končí na obstruent a následující slovo začíná na sonoru n. nazálu (viz 5a). Podle pravidel spisovné výslovnosti č. (↗ortoepie) jsou zde koncové obstruenty realizovány nezněle (podstupují neutralizaci znělosti), zatímco uvnitř morfosyntaktických slov před sonorami a nazálami mohou stát jak obstruenty neznělé, tak znělé (viz 5b). Poněvadž je neutralizace fonologický proces, je možné takovou hranici slov pokládat za hranici f.s. Ačkoliv se tedy uvedené příklady shodují co do počtu a členění na přízvukové takty, příklady (5a) odpovídají třem f.s. a příklady (5b) dvěma (např. /(loŤ)ω(mi)ω(odplula)ω/ × /(loďmi)ω(odplula)ω/).

(5)

(a)

loď mi odplula [ˈloc mɪ ˈʔotplula]

(b)

loďmi odplula [ˈloɟmɪ ˈʔotplula]

převez mu zásoby [ˈpr̝̊ɛvɛs mu ˈzaːsobɪ]

převezmu zásoby [ˈpr̝̊ɛvɛzmu ˈzaːsobɪ]

oběd nám více [ˈʔobjɛt naːm ˈviːt͜sɛ]

objednám více [ˈʔobjɛdnaːm ˈviːt͜sɛ]

Fonotaktická struktura slovač. se vyznačujeme velkou variabilitou, avšak není zcela libovolná; určité typy slov jsou preferovány. Následující údaje jsou založeny na ↗Fonologickém lexikálním korpusu češtiny, jenž mapuje strukturu f.s.č. lexiku; v textech se bude situace poněkud lišit (viz též ✍Bičan, 2015a). V lexiku většinou f.s. odpovídá morfosyntaktickému/ortografickému slovu s výjimkou prefigovaných slov, u nichž je z důvodů uvedených výše prefix interpretován jako samostatné f.s. (263 773 lexémů, 257 832 f.s.). Pro frekvenci fonémů ve f.s. viz ↗frekvence fonémů češtiny, pro frekvenci slabik a slabičných typů viz ↗fonotaktika češtiny.

Podle délky se f.s.č. slovní zásobě průměrně skládají z 9,24 fonémů. Největší počet slov má délku 9 fonémů (16,06 %); se snižujícím se počtem fonémů pravidelně klesá i procentuální zastoupení slov o daném počtu fonémů a stejně tak pravidelně klesá zastoupení slov s větším počtem fonémů než 9. Následkem toho většina slov obsahuje 7–11 fonémů (68,65 %) a slova kratší a delší jsou méně zastoupena (1–6 fonémů: 13,64 %, 12 a více fonémů: 17,71 %). Podle počtu slabik (či spíše ↗fonotagmat) č. slova průměrně obsahují 3,69 slabik. Nejvíce slov obsahuje 4 slabiky (33,3 %). Největší je počet slov o 2–4 slabikách (76,6 %); kratší a delší slova jsou opět méně zastoupena (1 slabika: 1,54 %, 5 a více slabik: 21,85 %).

Č. je typická tím, že dovoluje velké množství konsonantických kombinací různého druhu a délky (✍Bičan, 2013). Na začátku f.s. je doloženo 482 kombinací a na konci 140 kombinací (a tím rozhodně nejsou všechny možnosti vyčerpány). Počáteční kombinace mohou být dvou‑ až pětičlenné (/vl/ vlek, /Stř/ středa, /PŠtr/ pštros, /FSkvj/ vzkvět), koncové dvoučlenné n. tříčlenné (/ST/ past, /jSK/ vojsk), výjimečně i čtyřčlenné, ale to pouze za předpokladu, že jsou afrikáty interpretovány jako kombinace dvou konsonantů (srov. /rŠTŠ/ boršč). Pro výčet a frekvenci jednotlivých konsonantických kombinací viz webové stránky Fonologického korpusu češtiny. Tab. 1 dokládá zastoupení f.s. podle jejich počátků a konců. Nejčastější jsou slova začínající na jeden konsonant a slova končící na vokál. Se zvyšujícím se počtem konsonantů na začátku n. konci slova se snižuje zastoupení takových slov.

Tab. 1: Procentuální zastoupení slov podle jejich začátků a konců (V = vokál n. slabičné /r/, /l/, C = konsonant, počet C označuje počet konsonantů na začátku n. konci slova)

Začátek slova

V

C

CC

CCC

CCCC

CCCCC

12,61 %

57,46 %

25,94 %

3,76 %

0,22 %

0,001 %

Konec slova

V

C

CC

CCC

CCCC

70,4 %

22,15 %

7,32 %

0,12 %

0,001 %

Kromě začátků a konců slov se konsonantické kombinace objevují i uprostřed f.s. mezi dvěma nukleárními fonémy (vokály n. slabičnými /r/, /l/). Ve zkoumané slovní zásobě je doloženo 1 637 mediálních konsonantických kombinací, a to kombinace dvou‑ až šestičlenné (/mn/ komnata, /Skl/ poskládá, /řStv/ kuplířství, /rStvj/ čerstvě, /nKTStv/ adjunktství). Pro výčet a frekvenci jednotlivých mediálních kombinací viz webového stránky Fonologického korpusu češtiny. Tab. 2 dokládá procentuální zastoupení f.s. podle toho, kolik se ve slově objevuje mediálních kombinací. Největší počet slov je s jednou mediální kombinací n. s žádnou. Slov se třemi a více mediálními kombinacemi je velmi malé množství.

Tab. 2: Procentuální zastoupení slov podle počtu mediálních kombinací

Počet mediálních konsonantických kombinací ve slově

0

1

2

3

4

5

6

26,76 %

48,03 %

21,91 %

3,08 %

0,21 %

0,01 %

0,0004 %

Kombinace dvou vokálů jsou vzácné, obsahuje je pouze 1,27 % všech slov (např. /(xaoS)ω/ chaos). Častější jsou na hranicích f.s. (např. /(ne)ω(obiTšejnī)ω/ neobyčejný). Kombinace tří vokálů se nevyskytují s výjimkou cizího slova zoea (larva korýšů). Nejvíce doložené jsou ve slovech vokály krátké; výskyt nekrátkých vokálů (tj. vokálů dlouhých a diftongických) je omezen a nikdy nepřesahuje počtu čtyř (✍Bičan, 2015b). Vokály se v rámci f.s. nikdy nekombinují se slabičnými sonantami /r/, /l/ a stejně tak slabičné sonanty nemohou stát vedle sebe. Ve slově se objevují maximálně dvě slabičné sonanty (např. plnozrnný); větší počet není doložen.

Literatura
  • Aikhenvald, A. Y. Typological Parameters for the Study of Clitics, with Special Reference to Tariana. In Dixon, R. M. W. & A. Y. Aikhenvald (eds.), Word: A Cross-Linguistic Typology, 2003, 42–78.
  • Allen, S. Sandhi, 1962.
  • Bičan, A. Phonotactics of Czech, 2013.
  • Bičan, A. On the Czech Nuclear /r/ and /l/. In Jaworski, S. & J. Witkoś (eds.), New Insights into Slavic Linguistics, 2014, 21–33.
  • Bičan, A. Kvantitativní fonotaktická analýza názvů českých obcí a jejich částí. SaS 76, 2015a, 243–264.
  • Bičan, A. Distribution of Vocalic Quantity in Czech. Grazer Linguistische Studien 83, 2015b, 133–138.
  • Fonologický korpus češtiny (http://www.ujc.cas.cz).
  • Dixon, R. M. W. & A. Y. Aikhenvald. Word: A Typological Framework. In Dixon, R. M. W. & A. Y. Aikhenvald (eds.), Word: A Cross-Linguistic Typology, 2003, 1–41.
  • Kučera, H. The Phonology of Czech, 1961.
  • Nespor, M. & I. Vogel. Prosodic Phonology, 1986.
  • Palková, Z. The Influence of Context on Perception of the Prosodic Word. Phonetica Pragensia 12, 2010, 7–20.
  • Revithiadou, A. The Phonological Word. In van Oostendorp & J. Wiley ad. (eds.) The Blackwell Companion to Phonology 2, 2011, 1204–1227.
  • Selkirk, E. Prosodic Domains in Phonology: Sanskrit Revisited. In Aronoff, M. (ed.), Juncture, 1980, 107–129.
  • VSČ, 1967.
  • Waterson, N. Some Aspects of the Phonology of the Nominal Forms of the Turkish Word. Bulletin of the School of Oriental and African Studies 18, 1956, 578–591.
Citace
Aleš Bičan (2017): FONOLOGICKÉ SLOVO. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/FONOLOGICKÉ SLOVO (poslední přístup: 14. 8. 2020)

Další pojmy:

fonologie

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka