EVALUAČNÍ POSTOJ  (hodnoticí postoj)

Základní

Druh ↗postojů mluvčího, zavedený v teorii Grepla (, 1998); pozitivní n. negativní stanovisko mluvčího k propozičnímu obsahu výpovědi a/nebo ke komunikačnímu záměru (cíli), s jakým je v dané komunikační situaci mluvčím formulován. Analýza hodnocení je v lingvistice zatím značně nejednotná. V č. prostředí se vychází z toho, že východiskem hodnocení je to, že se uskutečnilo (uskutečňuje) něco v souladu n. v rozporu s předpokladem. Tímto předpokladem, a tedy kritériem hodnocení jsou buď (i) objektivně platné (přijaté) etické a společenské normy a konvence (zákony, nařízení, předpisy, pravidla chování, …), n. (ii) subjektivně pociťované psychické stavy libosti / nelibosti: (i) Je správné, že jste se omluvil (přiznal) × (ii) Jsem rád, že jste mi pomohl. Podle toho Grepl v  (1998) rozlišuje postoj eticky hodnoticípostoj emocionálně hodnoticí. Mezi oběma kategoriemi je plynulý přechod, a to zčásti i po stránce výrazové. Společné je jim to, že se hodnocení vždy týká faktu, tj. něčeho, co se už uskutečnilo, uskutečňuje, n. toho, o čem mluvčí v momentu promluvy ví, že se uskuteční (Je správné, že se omluvíte), n. že by se bylo v čase t1 uskutečnilo (Těší mě, že byste mi byl (býval) tenkrát pomohl); viz také ↗faktové sloveso.

E.p. se vyjadřují v podstatě čtverým způsobem:

(1) Užitím hodnotících výrazů v přísudkové n. adverbiální funkci, a to: (a) takových, jejichž nocionálním (pojmovým) jádrem je právě vyjadřovat hodnocení: Vaše jednání bylo správné (dobré, vhodné, špatné, nedbalé, …); Pavel je darebák; Řekl jste to správně (špatně, hezky); (b) takových, s jejichž pojmovým významem je n. (kontextově) může být spjata expresivně emocionální funkce: Pavel je mezek (trdlo); Ta vaše práce nestojí za nic.

(2) Prostředky, které nejsou součástí propozičního obsahu, nýbrž mají povahu ↗postojových predikátorů. Patří sem: (a) ↗evaluační predikátory (Mrzí mě / Těší mě, žes mu to řekl; Lituji / Je mi líto, že jsem přišel pozdě aj.); mají zpravidla formu ind. préz. a pojí se s vedlejší ↗obsahovou větouže, spojka když příznakově signalizuje neaktuálnost hodnoceného obsahu: Je špatné / Mrzí mě, že / když spíš oblečený. Mluvčí jakožto jeden z ↗aktantů e.p. v roli proživatele bývá vyjádřen osobním zájmenem 1.os. (i) v nom., tj. v pozici podmětu: () lituji, jsem rád…, že…; (ii) v dat.: je mi líto, nelíbí se mi…, že…; (iii) v akuz.: mrzí , baví mě…, že…; tu nabývá role patientu. V typech Je správné / špatné, sluší se / nesluší se…, že… je hodnotící postoj míněn všeobecně a v situačně konkrétních hodnoceních je interpretovatelný ve smyslu inkluze mluvčího. Mají‑li hodnoticí predikátory formu kond., nabývají funkce ↗predikátorů preferenčních: Je správné, že… (hodnocení) × Bylo by správné, aby(s)kdyby(s), (preference). U hodnoticích predikátorů se rozlišuje mezi jejich užitím jakožto výrazu postoje mluvčího v okamžiku promluvy a užitím deskriptivním: Lituji, že jsem přišel pozdě (= Přišel jsem bohužel pozdě) × Litoval jsem, že jsem přišel pozdě (≠ Přišel jsem bohužel pozdě); (b) ↗evaluační částice: Trpěl naneštěstí vysokým krevním tlakem; Aspoňže si nezlomil nohu; tendují k tomu, aby syntakticky měly povahu ↗vsuvky.

(3) Preskriptivně užitým ↗modálním slovesem mít: Měl jste se omluvit; Neměl tam chodit // Měl tam nechodit aj. Výpovědi s mít/nemít indikují vždy hodnocení negativní, ale tak, že „říkají“, jaký stav věcí považuje mluvčí za správný, dobrý.

(4) Konstrukce gramatické (syntaktické): (a) hodnotící infinitiv (často s intenzifikátory typu takový, tak): Spát oblečený!; Prohlížet mi skříň!; Takhle zacházet s knížkou!; viz ↗osamostatňování infinitivních konstrukcí; (b) výpovědi typu Já a lhát; V noci a telefonovat!?; (c) výpovědi s transponovaným užitím futura pro událost minulou: Odejde z domu a ani nezamkne!; (d) výpovědi s jako by a stoupavě klesavou (zvolací) kadencí: Jako by nedostával stipendium!; (e) výpovědi s (ještě) aby + stoupavě klesavou (zvolací) kadencí n. tzv. příznakovou polokadencí: Jestě abych se mu omlouval!? Gramatických (syntaktických) způsobů indikace zpravidla negativních postojů se většinou užívá v polemických kontextech jako silně citově zabarvených reakcí mluvčího na to, co někdo „tvrdí“, „navrhuje“, popř. „dělá“, a bývají proto ↗indirektní realizací komunikační funkce „námitky“, „odmítnutí“: Já a na fotbal!?, n. „výtky“, „kritiky“: Spát oblečený!; Tak se ponižovat!

Pokus rozdělit ↗komunikační funkce výpovědi podle toho, zda implikují (obsahují, zahrnují) / neimplikují (neobsahují, nezahrnují) obligátně nějaký e.p., podal ✍Häfele (1979): podle něho např. v rámci ↗direktivů „příkaz“, „prosba“ neimplikují e.p., kdežto „rada“, „doporučení“ ano. Nedořešeným problémem z hlediska ↗řečového jednání a klasifikace komunikačních (ilokučních) funkcí výpovědi (viz ↗komunikační funkce výpovědi) zůstává otázka, zda hodnocení má být chápáno jen jako druh postoje, n. spíše jako specifický typ komunikačních (ilokučních) aktů, a tedy výpovědních funkcí. Jedním z podstatných argumentů pro tento přístup je fakt, že hodnocení může být jazykově realizováno ↗explicitními performativními formulemi: Hodnotím kladně / záporně to, že jste se bránil. To je důležité z hlediska nezbytného rozlišování mezi výpověďmi „konstativními“ a „hodnoticími“ (To pivo je plzeňské × To pivo je dobré), pro tzv. korespondenční aplikaci pravdivostních hodnot, a tím k rozlišování mezi výpověďmi konstatačními, hodnoticími a normativními: Všichni občané jsou si před zákonem rovni.

E.p. a jejich vyjadřování, zvl. postojovými částicemi, popř. výrazy, které pro svůj parentetický ráz částicové povahy nabývají (naneštěstí, právem, marná sláva, …), bývají vykládány v rámci teorie ↗modality (ZČSk, 1962; ✍Alisova, 1971; ✍Kubík, 1984 aj.). Hodnocení lexikálními prostředky, zvl. ↗evaluačními predikátory, se podle Grepla (např. v , 1998) může týkat: (a) obsahu výpovědi (Mrzí mě, že spíš oblečený // když spíš oblečený); (b) způsobu, jakým byl obsah výpovědi realizován (Mrzí mě, jak mluvíte; Dobře jste mu to řekl); (c) objektu řeči (Tato diplomová práce je špatná; Je nevhodné to, k čemu nás vybízel).

Rozšiřující
Literatura
  • Alisova, T. B. Očerki sintaksisa sovremennogo itaľjanskogo jazyka, 1971, 161–231.
  • Häfele, J. Der Aufbau der Sprachkompetenz, 1979, 95–140.
  • Konvalinková, R. Úvaha o hodnocení jako jevu lingvistickém. SPFFBU A 46, 1998, 69–75.
  • Kubík, M. Russkij sintaksis v sopostavlenii s češskim, 1984, 217–222.
  • Sgk, 1986, 94–99.
  • , 1998.
  • ZČSk, 1962.
  • Zillig, W. Bewerten. Sprechakttypen der bewertenden Rede, 1982.
Citace
Miroslav Grepl (2017): EVALUAČNÍ POSTOJ. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/EVALUAČNÍ POSTOJ (poslední přístup: 13. 8. 2020)

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka