DOPLNĚK  (predikativní atribut, verbonominální atribut)

Základní

Větný člen specifický pro č. mluvnickou tradici, do syntaxe zavedený ✍Gebauerem (1894). Ve školních gramatikách se syntakticky definuje jako větný člen rozvíjející přísudek a zároveň (1) podmět, n. (2) předmět. Typický příklad:

(1)

Petr navštívil babičku nemocný

(2)

Petr navštívil babičku nemocnou

Vztah d. k podmětu/předmětu se syntakticky projevuje (někdy jen částečnou) shodou: v (1) a (2) se adjektivum shoduje s rysy subjektu [rod], [číslo] a [pád]. Vztah d. k přísudku se projevuje slovosledně: v nepříznakovém slovosledu stojí d. za syntaktickou strukturou obsahující sloveso a jeho doplnění, tedy i subjekt/objekt, k němuž se vztahuje. V slovosledu příznakovém (např. při topikalizaci, tj. umístění výrazu do ↗topiku) se ukazuje rozdíl mezi adjektivním d. (3) a adjektivním atributem coby členem nominální fráze (4), a to v pozici ↗klitiky: (3) Petr se vrátil domů [smutný] – [Smutný] se Petr vrátil domů × [Smutný Petr] se vrátil domů // *Smutný se Petr vrátil domů. D. může mít podle č. mluvnic různý kategoriální status, může jím tedy být:

(i) Adjektivní skupina, přičemž v č. flexe adj. ukazuje stejné rysy rodu a čísla a rysu pádu jako jeho antecedent; nom. má k dispozici tvary dlouhé i krátké, akuz. jen dlouhé (krátké jsou stylisticky velmi příznakové: Náš učitel chodí do školy neoholen / neoholený; Potkal jsem našeho učitele *neoholena / neoholeného; Potkal jsem učitelku neučesanou / neučesánu. V pozici d. mohou být adj. primární (prototypický školní příklad na doplněk je překvapivě s krátkým tvarem adj.: Chlapec chodí bos // bosý) i adj. derivovaná (Stál u okna obrácen // obrácený zády do pokoje). Tyto d. se mohou vztahovat k subjektu (Petr navštívil babičku nemocný), n. přímému objektu (Petr navštívil babičku nemocnou), podle ZČSk (1962) zřídka i k nepřímému objektu (Petr mi pomohl ubohému) a k adjunktu (s předložkou: Do pokoje se Petr vrátil už uklizeného; bez předložky: Jiříček jedl rukama špinavýma); bezpochyby správné jsou d. orientované k dativnímu proživateli (Petrovi je nejlíp samotnému). K jejich analýze, zahrnující i výklad toho, jak adj., vyjadřující stav, může vyjadřovat stav časově specifikovaný (současnost), viz ↗sekundární predikace. Ke kontrastu Petr se z dovolené vrátil už v sobotu unavený × *inteligentní viz stage level predikát a individual level predikát.

(ii) Nominální skupina: Velmi malý výskyt má nominální skupina bez partikule; je omezena na jména s inherentním hodnotícím významem: On se z vojny vrátil úplný mrzák. U jmen bez inherentního hodnotícího významu se jmenná fráze objevuje po partikuli jako (bez srovnávacího významu) a coby (bez hypotetického významu): Jako // Coby starosta města mám tu čest zahájit tento turnaj.

(iii) Skupina s přechodníkem, a to tzv. přítomným (vyjadřujícím současnost): Dívka odcházela usmívajíc se; n. tzv. minulým (vyjadřujícím předčasnost): Dokouřiv cigaretu, dal se Petr do rytí zahrady. Tyto d. vyjadřují událost (děj n. stav), jejíž nevyjádřitelný, ale vyrozumívaný subjekt je identický se subjektem ve větě vyjádřeného slovesa. Proto je tento doplněk k dispozici i pro sponové konstrukce, a v nich pro adjektiva bez sémantických omezení v (i), srov. Petr se z dovolené vrátil už v sobotu *inteligentní × Petr se z dovolené vrátil už v sobotu, jsa inteligentní. Je možný taky jako pasivní struktura: Petr se potil, jsa zkoušen zlým profesorem. Na rozdíl od d. typu (i) je jen se vztahem k subjektu: On potkal Evu, jsa unavený / On potkal Evu unavený × *On potkal Evu, jsa unavenou / On potkal Evu unavenou. Přechodník vyjadřuje nejen časový vztah děje/stavu k hlavní události (současnost × nesoučasnost), ale svými (unikátními) koncovkami i shodu s rysy subjektu v rodě a čísle (zase unikátní): mask.sg. × fem.sg./neutr. sg × mask.pl./fem.pl./neutr.pl; viz ↗přechodník. Navíc často bývá v diskurzu do věty adresátem vinterpretován nějaký sémantický vztah mezi slovesnou událostí a přechodníkovou událostí, např. Petr se z dovolené vrátil už v sobotu, jsa inteligentní = třeba: …‘vrátil se už v sobotu, protože je inteligentní a ví, že v neděli, kdy by sem mohl vrátit taky, jsou na rozdíl od soboty dálnice ucpané’. K analýze přechodníkových konstrukcí, zahrnující i výklad vyrozumívaného, ale nevyjádřeného subjektu, viz ↗přechodník.

Pro vyjádření „stavu subjektu za děje“ má tedy č. k dispozici dvě strategie: bez explicitního vyjádření současnosti, tj. strukturou (i): Petr navštívil babičku nemocný, n. s explicitním vyjádřením současnosti, tj. strukturou (ii), v níž současnost vyjadřuje forma přechodníku přítomného spony být: Petr navštívil babičku jsa nemocný.

Za d. vyjádřený nominální frází se dá pokládat taky konstrukce s akuzativem, který je interpretovatelný jako předmět nevyjádřeného, ale vyjádřitelného přechodníku slovesa mít: Odešel, v ruce hůlku ← Odešel, maje v ruce hůlku. Protože je výsledkem elipsy přechodníku, jde vždy o d. se vztahem k subjektu: Petri potkal Pavlaj subjekti/*j na rtech úsměv.

(iv) Vedlejší věta doplňkovádoplňková infinitivní skupina: (3) Slyšel jsem sestru, jak zpívá koledy // silně stylisticky příznakové ana zpívá koledy; (4) Slyšel jsem sestru zpívat koledy. Tyto d. jsou v syntaktických konstrukcích po slovesech smyslového vnímání bez rysu [kontrola subjektu nad dějem]: Slyšel // *Poslouchal jsem sestru zpívat koledy. V č. tradici se konstrukce (4) analyzují jako ↗nominalizace (3) a konstrukce (4) se analyzují jako typ ↗konstrukce akuzativu s infinitivem; viz ale jiné analýzy (4) v generativní gramatice v ↗AsI.

Vedle tohoto prototypického d., tj. d. po slovesech plnovýznamových, který je členem fakultativním, tedy ↗adjunktem (tzv. doplněk určovací), se někdy za d. pokládají i členy věty, které se vztahují k podmětu/předmětu a přísudku, ale nevyjadřují (průvodní) děj/stav objektu v pozici podmětu/předmětu za události: jde o (b) d. po slovesech neplnovýznamových, a to (b1) po sponě (Petr je zdráv // zdravý), jinde se chápe jako ↗predikativ ( 3, 1987); (b2) po slovesech polosponových (Cítil se zdravý) a (b3) po slovesech změny stavu (Jmenovali ho generálem). Pokládá se za doplněk doplňovací, a to buď všechny případy (b), tak ✍Ertl (1926), n. jen (b2) a (b3), tak Šmilauer (NS, 1969) a jinde; ČRJ (1996) mluví o tzv. přísudkovém doplnění. Viz také ↗spona.

Novější č. syntaxe d. za speciální větný člen už většinou nepokládají. Sémantické východisko popisu je vede k řazení případů, kdy je průvodní stav objektu v pozici subjektu n. objektu hlavního slovesa vyjadřován morfologicky, tj. shodou rysů (5) Petr se vrátil vesel‑ý × Pavel potkal Petra veselé-ho, i případy, kdy takový vztah k subjektu n. objektu sice interpretujeme, ale protože průvodní stav je označen adverbiálním výrazem, musí zůstat formálně nevyjádřen: Petr se vrátil ve veselé náladě ‘Petr byl ve veselé náladě’ × Pavel potkal Petra ve veselé náladě = ‘Pavel byl ve veselé náladě’, n. ‘Petr byl ve veselé náladě’. Pro toto pojetí se rozhodla 3 (1987), která d. jako speciální větný člen odstranila a oba výrazy, tj. určovací doplněk shodný (5) i neshodný (6), považuje za příslovečné určení komitativní. Taky (1998) už nemá d.: typy (a) i (b) s výjimkou (b1) analyzuje sémanticky jako vyjádření děje/stavu, který je predikován některému z aktantů implikovaných v sémantické struktuře jiného predikátu, a mluví o kopredikátu. Rozlišují se kopredikáty (1) ve valenční syntaktické pozici ↗komplementu, tj. výrazy obligatorní, ve větách s různou syntaktickou strukturou: (la) Vydávali ho *(za svého syna), (1b) Jeho chování se mi jeví *(nepřípustné), (lc) Cítil se *(unavený); (2) v nevalenční syntaktické pozici ↗adjunktu, vyjadřující (2a) stav časově současný s hlavní událostí Vrátila se (zklamaná // *inteligentní); Našel jsem ho (v lese); Pivo je dobré (chlazené); Vrátil se ((jako) žebrák); viz ↗depiktivum; (2b) výsledný stav Vysvlékl se (do naha // donaha); Zvolili ho (předsedou // za předsedu); viz ↗rezultativum; (2c) průvodní děj/stav současný s hlavní událostí (Četla ležíc na gauči), (2c') průvodní stav předcházející před hlavní událostí (Dokouřiv cigaretu, dal se do psaní třetí kapitoly), viz ↗přechodník; (2d) časově omezený děj současný s hlavní událostí (Spatřil ho, jak vystupuje z vlaku // vystupovat z vlaku); viz ↗infinitiv. Pro podrobnou analýzu pojetí d.č. gramatologii viz Daneš v ✍VT (1985:73–93); tam i zhodnocení transformačního výkladu d. Viz také ↗sekundární predikace.

V ↗TGG Chomského tradice se depiktivy a rezultativy analyzují mainstreamově jako tzv. small clause, tzv. malé věty; viz také ↗sekundární predikace, analýza infinitivní skupiny po neakčních slovesech smyslového vnímání (Viděl / Slyšel ho odcházet) viz ↗akuzativ s infinitivem.

Rozšiřující
Literatura
  • ČŘJ, 1996.
  • Ertl, V. Gebauerova Mluvnice česká pro školy střední a ústavy učitelské II, 1926.
  • Gebauer, J. Mluvnice česká pro školy střední a ústavy učitelské II. Skladba, 1894.
  • Hirschová, M. Postavení tzv. doplňku ve stavbě věty a v soustavě větných členů. In Komenda, S. (ed.), Studia Bohemica 6, 1993, 71–75.
  • Kačala, J. Doplnok v slovenčině, 1971.
  • 3, 1987.
  • MSoČ 2, 2014.
  • NS, 1969.
  • , 1998.
  • Svoboda, K. Poznámky k problematice doplňku. SaS 30, 1969, 309–320.
  • Uličný, O. K syntaktické a transformační charakteristice doplňku. SaS 30, 1969, 11–22.
  • Uličný, O. Ještě k pojetí doplňku. SaS 31, 1970, 271–278.
  • VT, 1985.
  • ZČSk, 1962.
  • Viz také Přechodník, Depiktivum, Rezultativum, Akuzativ s infinitivem.
Citace
Petr Karlík (2017): DOPLNĚK. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/DOPLNĚK (poslední přístup: 15. 8. 2018)

Další pojmy:

gramatika syntax

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka