Vývojová tendence flektivních jazyků projevující se různými typy zjednodušování flexe. V č. lze za deflektivizační tendence označit: (1) tendence k zjednodušení flektivního systému substantiv, a sice (a) historicky přebudování systému kmenového na systém rodový (např. vznik substantivního vzoru předseda a jeho přibližování substantivnímu vzoru pán, o němž svědčí např. kodifikované tvary pl. a dat. a lok.sg., ale i nestandardní tvary instr.sg.: setkání s populárním zpěvákem Laděm Kerndlem), (b) pokračování tohoto vývoje směrem ke stírání rodových rozdílů v plurálu (např. pronikání unifikovaných koncovek ‑ama/‑ema v instr.pl.); (2) tendence k zjednodušování flektivního systému sloves, a sice (a) historicky zánik jednoduchých minulých časů (viz ↗slovesný čas ve starší češtině), (b) v současné č. např. analytizace tvarů kondicionálu (já bych > já bysem / já by jsem, vy byste > vy by jste atd., patrně též pod vlivem slovenštiny), n. náhrada analytické formy minulého času s pomocným slovesem být formou bez pomocného slovesa s obligatorním osobním zájmenem (tam jsem nebyl > já tam nebyl); (3) tendence k unifikaci adjektivní flexe, a sice (a) historicky vznik složené adjektivní flexe spolu se zánikem flexe jmenné, (b) v současné č. např. tendence nahrazovat jmenné tvary posesivních adjektiv tvary se složenou flexí, popř. posesivním genitivem fundujícího substantiva (patrně pod vlivem tzv. saského gen. v angl.) a jeho přesun do antepozice: babiččiny boty > babiččiné boty > boty babičky > babičky boty; (4) unifikační tendence flexe číslovek, a sice (a) historicky např. zjednodušení flexe číslovek od 5 výše, kdy původní tvary i-kmenové flexe byly zjednodušeny na systém dvou tvarů, a to jednoho pro nom. a akuz. a druhého pro ostatní pády, (b) v současné č. např. zjednodušení flexe nominálních kvantifikátorů n. stírání rodových rozdílů v morfologii číslovek tři, čtyři. Za projevy d. se pokládá též zánik flexe (nekorektní nesklonnost přejatých n. přejímaných výrazů, např. ale žádná z nich nenaplní místnost starým dobrým aroma opravdové kávy), n. nepřidělení flexe (např. nesklonnost nepřechýlených ženských příjmení, nesklonnost ženských typů hypokoristik na i/y i další tendence k d. u ↗proprií). Jako projev d. se chápe také pronikání syntaktických pádů (akuz. a nom.) na úkor pádů tzv. sémantických (na jedné straně > na jednu stranu) a tendence k syntetizaci, která se projevuje ↗adverbializacín. partikularizací prostých i předložkových pádů (přitom, nadto, například, …). Jako d. se hodnotí i další projevy analytizace, jako např. ústup jmenných tvarů adjektivních ve prospěch tvarů složených, takže analytický tvar pasiva připomíná slovesně jmenný přísudek (byl obviněn > byl obviněný/obviněnej), slovesně jmenné vyjadřování (zkoušet/experimentovat > provádět pokus), vznik předložkových pádů na místě pádů bezpředložkových (např. nahrazování bezpředložkového instr. předložkovým: házet míčem > házet s míčem) aj.