DĚJINY ČESKÉHO PÍSMA

Základní

Od počátků č. písemnictví se pro záznam češtiny užívalo lat. písma. Tato tradice vedla k adaptaci některých grafémů ↗latinky (viz ↗primitivní pravopis, ↗spřežkový pravopis, ↗diakritický pravopis a ↗bratrský pravopis). Jiné písemné soustavy, jimiž se zaznamenávala jednotlivá pračeská a později staročeská slova (↗cyrilice, arabské a hebr. písmo), se užívaly nesoustavně, a proto nebyly pro potřeby č. upravovány. Výjimku představuje hranatá ↗hlaholice, která se v Emauzském klášteře používala pro zápis stč. textů.

Paleografie klasifikuje písmo (p.) podle několikera kritérií. Ta základní platí spíše pro obecné dějiny lat. p., a nemohou tudíž sloužit k odlišení č. písem od p. ostatních národů hlásících se ke kulturní tradici západokřesťanské církve. Podle těchto základních paleografických měřítek lze č. p. klasifikovat následovně: p. latinské (podle původu), hláskové / alfabetické / fonologické (podle typu), p. se směrem psaní zleva doprava (podle směru psaní). Z dělení podle psací látky (kámen, hliněné destičky, papyrus, voskové destičky, pergamen, papír, …), psacího náčiní (rydlo, rákos, štětec, brk, tužka, knihtiskařský lis) a psacího materiálu (barva, inkoust, tuš) je pro vývoj českého p. relevantní především dělení podle psacího náčiní, neboť je ve vývoji písemných typů patrný rozdíl mezi vývojem p. rukopisného (psaného tužkou n. třtinovým či brkovým perem) a tištěného (tradičně produkovaného knihtiskem z pohyblivé sazby tvořené jednotlivými literami). Obě techniky p. spolu úzce souvisejí (tištěné p. by bylo možno chápat jako derivát p. rukopisného), nicméně obě vytvořily svébytné tradice, takže je lze považovat za relativně autonomní domény jednoho systému.

Vývoj českého p. je vždy nutno interpretovat v souvislostech celkového vývoje lat. p. Česká kultura zpravidla přijímala nové písmové typy jako výsledek kulturního importu, který dále rozvíjela; jen naprosto výjimečně vznikl ve starší době specificky č. písmový typ (s výjimkou tzv. české bastardy a č. rukopisného novogotického p. – viz níže).

Při výkladu vývoje lat. rukopisného p. jsou nezbytná následující kritéria: (a) funkce psaného textu: knižní písmo / krasopisné písmo / kreslené písmo (plní reprezentativní funkce – p. je psáno více tahy, písmena jsou zpravidla stojatá a oddělená, a proto snadno čitelná) × zběžné písmo / kurzivní písmo / kurziva (slouží každodenní potřebě, základním kritériem je rychlost – p. je zpravidla nakloněné, spojované, zjednodušené, a proto hůře čitelné); polokurziva (vyznačuje se stejně jako kurziva sklonem, od kurzivy se však liší tím, že písmena nejsou spojována), (b) podle techniky psaní: počet tahů na napsání jednoho písmena (často souvisí s kritériem (a)), (c) podle obrazu: minuskulní písmopísmo majuskulní (majuskulní p. je vpisováno do systému dvou linek, zatímco minuskulní je vpisováno do systému čtyř linek). Z hlediska celkových dějin lat. p. je č. latinské písmo možno vřadit do tří obecných vývojových fází lat. p. (✍Marečková, 2005; ✍Pátková, 2008): 1. románská / raně středověká fáze (do 12. stol.), 2. gotická / pozdně středověká fáze (12.–15. stol.), 3. humanistická a novogotická / (raně) novověká fáze (od 15. stol.).

1 Románská / raně středověká fáze (do 12. stol.)

Závěr románské / raně středověké fáze se kryje s pračeskou a (raně) staročeskou etapou (viz ↗pračeština, ↗raná stará čeština). Jelikož pč. a raná stč. nebyly jaz. soustavně fixovanými písmem, lze tuto fázi českého p. považovat spíše za hypotetickou (č. se zjevuje zejména ve formě ↗bohemik, ↗glos a ↗přípiskůlat. textech n. ve formě nápisů na mincích). V lat. písemnostech tohoto údobí se užívalo karolínské minuskuly / karoliny a od ní odvozených písmových variant. O tom, že se vedle karoliny mohlo v období velkomoravském a raně přemyslovském užívat na našem území některého z p. insulárních (u iroskotských misionářů na Moravě) n. staroitalských (u prvních břevnovských řeholníků), lze jen spekulovat (✍Pátková, 2008). Ve 12. stol. se vytvořila tradice knižního a diplomatického p.: v textech listinné povahy se karolina modifikovala do písma „diplomatického“ stylu (diplomatická minuskula).

2 Gotická / pozdně středověká fáze (12.–15. stol.)

Během 13. stol. vzniklo gotické písmo / gotika, či spíše gotická písma (✍Pátková, 2008:109). Tato fáze vývoje lat. p. se již zrcadlí v stč. textech (srov. ↗raná stará čeština, ↗čeština 14. století a ↗čeština doby husitské). Typickým znakem gotického p. je, že pro napsání jednoho písmena je potřeba několika tahů majících podobu plné n. vlasové (tenké) „linky“. Tak vzniká dojem lomení p., tj. p. majícího hrany. Důvody vzniku gotických p. nejsou úplně jednoznačné, lze se domnívat, že za nimi stálo jednak seříznutí ptačího brku (nahradil v tomto období rákosový calamus), jednak snaha ušetřit místo pomocí písmen komprimovaných lomením. Tlak na šetření místa byl vyvolán faktem, že pergamen, typická psací látka té doby, byl velmi drahý, jelikož se vyráběl ze zvířecí kůže. Mezistupněm mezi karolinou a gotikou byla tzv. rotunda, elegantní p. vyznačující se výraznou okrouhlostí a minimálním lomením. Vznikla v sev. Itálii, kde se její tradice dlouho zachovávala. Vývoj gotických p. se odlišoval podle kulturních oblastí Evropy: jiný byl ve Francii a Anglii, jiný v něm. zemích a u nás. Pro charakteristiku vývoje gotického p. lze s jistou dávkou zjednodušení přijmout klasifikaci A. Pražáka, který dělí gotické p. takto: (a) knižní p., (b) kurziva, (c) křížené p. (✍Pražák, 1966; ✍Pátková, 2008). Ad (a) Za jedno z prvních gotických p. lze považovat gotickou minuskulu, která byla knižním p., jež se vyznačovalo vyšším počtem tahů na napsání jedné litery, výraznou převahou výšky nad šířkou, odlišením plných (stínových) a vlasových tahů. Dalším typickým knižním p. byla dekorativní gotická minuskula, která měla výrazně kaligrafický charakter a která sloužila k zápisu reprezentativních liturgických knih. Vyznačovala se těsným sousedstvím písmen, mimořádnou přesností provedení a kontrastem tenčích a tučných, lomených a dole seříznutých linií. Tímto p. popsaná stránka budila optický dojem tkaniny, a tak se zpravidla označuje termínem textura. Ad (b) Kurziva sloužila především k rychlému psaní, vyznačovala se menším počtem tahů k napsání jednoho písmene, spojovacími tahy mezi p., menšími rozdíly mezi stínovými a vlasovými tahy, větší oblostí a sklonem p. Jako jejího představitele lze jmenovat např. relativně úpravnou gotickou kurzivu n. zběžnou gotickou kurzivu, která sloužila rychlému záznamu tím, že umožňovala psaní slov jedním tahem. V okruhu vzdělanců kolem pražské univerzity pak proniklo gotické kurzivní p. do oblasti knižního p. (✍Pátková, 2008:117). Ad (c) Výklad kříženého gotického p. je velmi komplikovaný: jde o minuskulní knižní p., které přijímalo prvky p. kurzivního, a proto se zpravidla označuje termínem bastarda (✍Pátková, 2008:118–120). Toto p. pak získalo svou specificky č. morfologii, takže se obvykle hovoří o české bastardě (podobně se konstituovala např. typicky německá varianta bastardy zvaná švabach – ✍Marečková, 2005). Bastarda dovolovala spojité psaní slov, preferovala spíše oblé než hranaté tvary a byla charakterizována některými tvary písmen, např. dříky dlouhého ſ, f byly protaženy pod spodní linku, písmeno a mělo jednobříškovou podobu (✍Marečková, 2005; ✍Pátková, 2008:119). U nás se vyvíjela jako specificky č. p., přičemž nabyla rozličných modifikací, např. v 15. stol. se konstituovala kaligrafická bastarda (✍Pátková, 2008:119).

3 Humanistická a novogotická / (raně) novověká fáze (od 15. stol.)

Od 15. stol. se postupně prosazovala výrazná změna ve vývoji p., související zejména se vznikem knihtisku a s šířením humanistického p., které vzniklo v průběhu 14. a 15. stol. jako výsledek působení nového estetického a myšlenkového kánonu formovaného renesancí a humanismem. Za další faktory ovlivňující vývoj p. lze stanovit rozvoj a laicizaci vzdělanosti, vedoucí k masivnímu šíření znalosti p. Písemná komunikace byla také nezbytná pro chod expandujících veřejných a hospodářských institucí. Počátky této fáze spadají u nás do období ↗humanistické češtiny a její vývoj pak zasahuje následující etapy vývoje č.

Od 15. stol. lze vývoj p. členit podle dvou kritérií: (a) rukopisné × tištěné p., (b) humanistické × novogotické p. (✍Kašpar, 1993:61‒98).

Rukopisné p.: Vznik humanistického p. plynul ze zvýšeného zájmu o rukopisy antických autorů a zároveň z odmítnutí středověké tradice spojované s p. gotickým. Humanistická minuskula se vyvinula v renesanční Itálii 14. a 15. stol. jako psané p., jehož minuskule napodobovaly karolinu, zatímco majuskule se inspirovaly římskou kapitálou. V pol. 15. stol. vznikla humanistická polokurziva jako p. kancelářské, záhy se ustanovila také humanistická kurziva jako p. zběžného zápisu. Tyto rukopisné podoby humanistického p. se pak staly základem rozvoje tištěných typů humanistického p. Novogotické p. plynule navázalo na tradici středověkého gotického p., a tak zahrnovalo celou řadu druhů, vývojových stupňů a národních variant, jejichž podstatou bylo lámání písmen do ostrých úhlů. Podobně jako v něm. zemích existovalo také u nás souběžně vedle p. humanistického – v průběhu 16. stol. se začala distribuce obou písemných typů řídit jaz. kritériem: pro jazykově lat. texty se užívalo humanistického p., kdežto pro texty v národním jazyce písem novogotických. Vývoj psaného novogotického písma se v Evropě odvíjel relativně odlišně v konkrétních jaz. definovaných oblastech. V něm. kulturním okruhu se rozvíjela tradice vlastní, která k nám postupně pronikala prostřednictvím jaz.něm. písemností (✍Hlaváček & Kašpar ad., 2002): (a) něm. novogotické kreslené p. (Frakturschrift / fraktura), (b) něm. novogotické polokurzivní p. (Kanzleischrift / kanzlei), (c) něm. novogotické kurzivní p. (Kurrentschrift / kurent). Fraktura bylo pečlivé p. nadpisů n. zvlášť významných písemností, jehož písmeno bylo tvořeno několika tahy. Kanzlei bylo, jak napovídá název, p. listin n. jiných oficiálních textů, jehož reprezentativní funkce se ještě zvýraznila v průběhu 18. stol. (s předchozím se míchalo v hybridní p. zvané Frakturkanzlei). Kurent představoval p. běžného zápisu, které mělo být dobře čitelné. Od 16. stol. se nevyvíjel spontánně, nýbrž byl objektem soustavné péče kaligrafů a učitelů psaní. I když byl podrobován mírným modifikacím závislým na proměnách estetického kánonu, představoval až do 20. stol. stabilizovaný písmový typ. Také české psané novogotické písmo rozvíjelo v 16. stol. předchozí gotickou tradici č. polokurzivního p., přičemž postupně splývalo s něm. novogotickým p. Od něm. p. se zpočátku lišilo některými oblými tvary (snad pod vlivem humanistického p.). Lze ho podobně jako něm. p. velmi obecně dělit na tři skupiny (✍Kašpar, 1993:101‒136; ✍Hlaváček & Kašpar ad., 2002): (a) české novogotické kreslené písmo, které zpočátku přejímá prvky ↗rotundy n. ↗textury, (b) české novogotické polokurzivní písmo, které bylo běžné v 16. stol. a tvarově se blížilo p. popsanému v tzv. pražském traktátu o notule z poč. 15. stol., (c) české novogotické kurzivní písmo, které se spontánně rozvíjelo z č. polokurzivního p., od 17. stol. však stále více přejímalo tvary ↗kurentu. Na konci 18. stol. české novogotické p. splynulo s p. něm. Velkou zásluhou na tomto procesu měly školské reformy provedené v poslední třetině 18. stol., které výuku p. řídily podle sjednocené metodiky a vyžadovaly, aby byly na všech školách užívány pouze vzory vídeňské normální školy, popsané poprvé v učebnici Anleitung zum Schönschreiben nach Regeln und Mustern oder Vorschriften zum Gebrauche der Schulen in den k. k. Staaten (1775); (✍Kašpar, 1993:139–175). Všechny děti se měly učit psát kurent; kanzlei, frakturu a polokurzivní humanistické p. pouze ty, které hodlaly pokračovat ve studiu. Tento sjednocený typ „vídeňského“ p. se zásluhou školy šířil sice do úředních písemností, v soukromých písemnostech však nebyl vždy respektován – zde navíc sílil vliv ↗humanistického p., mj. díky tomu, že jeho čtení a psaní žáci triviálních škol kvůli neznalosti lat. často nacvičovali na č. textech. Humanistické rukopisné p. se pro č. prosazovalo z iniciativy č. učitelů postupně v průběhu 1. pol. 19. stol.: od roku 1835 se v č. slabikářích pravidelně objevuje ↗humanistická polokurziva, v r. 1848 byly pro č. upraveny tvary anglické humanistické kurzivy 19. stol., od r. 1853 přinášejí slabikáře pravidelně ukázky humanistického psaného p. a jsou tištěny antikvou. Oficiálně bylo humanistické p. jako č. školní p. uznáno až usnesením zemské školní rady r. 1877; tvary písma užívané dosud (odhlédneme‑li od nejnovějšího Comenia Script) byly zavedeny r. 1933. Novogotické p. se nadále vyučovalo pro něm., u nás přestalo být užíváno roku 1941 (✍Hlaváček & Kašpar ad., 2002).

Klasifikace tiskového písma zohledňuje řadu kritérií (✍Voit, 2008:heslo písmo tiskové): (a) paleografická klasifikace – p. gotické (textura, bastarda) a novogotické (švabach, fraktura), goticko-humanistické (gotikoantikva, rotunda), humanistické (antikva, viz dále), (b) sklon svislé písmové osy – kolmá vertikála, šikmá polokurziva a kurziva, (c) typografická kritéria – p. textové / chlebové / dílové (tj. základního textu, p. běžného textu, kterým si sazeči vydělávali na denní chléb), p. vyznačovací (zvýrazňující n. odlišující jisté části textu, např. nadpisy, předmluvy, dedikace aj.), p. akcidenčních tiskovin (příležitostných tiskovin neknižní povahy), (d) chronologie (p. rané, vrcholné, přechodové, mladší – ✍Kaiser, 1982), (e) podle kresby písma: antikva, bastarda, fraktura, gotikoantikva, rotunda, švabach, textura.

Prvním p. inkunábulí (tj. prvotisků) byla textura, kterou používal ve svých tiscích J. Gutenberg; v něm. mluvících zemích se držela do 16. stol., avšak bez zvláštního vývoje. V č. knihtisku nebyla příliš rozšířena, objevila se jen u nemnoha latinskojazyčných inkunábulí vytištěných v Čechách. Na počátku 16. stol. se držela u některých tiskařů jako vyznačovací, příp. akcidenční p. (✍Voit, 2011:107; ✍Voit, 2008:heslo textura). Diakritika se v texturových písmových sadách objevovala nesměle až od prvního desetiletí 16. stol. a týkala se mála písmen, zpravidla <č>, <ř>, <ž> (✍Voit, 2011:107).

Nejrozšířenějším tiskovým p. severně od Alp se od 70. let 15. stol. stala bastarda. Proměnila se v řadu nár. variant, což namnoze souviselo se snahou prvních tiskařů připodobnit tištěné knihy vizuální stránce knih rukopisných. A tak i nejstarší č. tiskaři vytvořili nápodobou č. rukopisné bastardy vlastní patrice, matrice a hranolky – do 20. stol. byla č. bastarda jedinou původní (u nás vyvinutou) písmovou sadou. Prvotiskaři měli k dispozici jen p. jednoho stupně (tj. jedné velikosti), vyznačovací p. nepoužívali; bastarda byla p. většiny prvotisků vzniklých v Čechách. Raní tiskaři pak počátkem 16. stol. oživovali své texty ↗rotundou ve funkci vyznačovacího p. Na poč. 16. stol. se bastarda začala často mísit se švabachem, některé její nejmladší typy pak byly dovezeny zvenčí. Některá minuskulní prvotisková písmena byla již částečně opatřena diakritikou, především <ž>, <ř>, <č>, později také <š>, <ť>, <ň> (Knihopis, 1925:18). Sporadicky se objevovaly samohláskové litery s čárkou, zejména <á>, později také <é>, <ú>, k označování kvantity však mohlo sloužit i zdvojení písmene, n. kvantita nebyla značena vůbec. Soustavné značení kvantity se objevilo až v Benátské bibli (1506; viz ↗humanistická čeština). To však nezpůsobilo kvalitativní zlepšení všech tisků sázených bastardou – i po vydání Bible benátské lze stále pozorovat kolísavý výskyt diakritiky. Po roce 1500 začala bastarda (nyní již ovlivněná něm. předlohami) ustupovat, zpočátku doplňovala švabachový fundus (tj. písmový fond tiskárny) n. byla vyznačovacím p., od 20. let 16. stol. však z č. tisků zmizela.

Dalším tiskovým p. inkunábulí a prvotisků byla rotunda, kombinující tvarosloví gotického a humanistického p. Jak již bylo řečeno výše, vyznačovala se zejména dominantní okrouhlostí, potlačením lomenosti a širšími proporcemi, tj. vlastnostmi, které ji činily dobře čitelnou. Centrem rotundy se od 60. let 15. stol staly Benátky, a proto bývala dlouho označována jako littera Veneta. Do č. knihtisku byla uvedena v poslední čtvrtině 15. stol. cizími tiskaři. Byla zejména p.lat. tisků mor. provenience, jediným jaz.č. prvotiskem vysázeným rotundou byla česká minucí Vavřince z Rokycan vydaná r. 1485 kočovným tiskařem J. Alacrawem (✍Voit, 2007:123). V č. knihtisku sloužila především jako vyznačovací p., přičemž byla velmi málo diakritizovaná (první případy diakritiky se objevily v tiscích M. Konáče z Hodíškova z prvního desetiletí 16. stol.). V průběhu 1. pol. 16. stol. ještě rozšiřovala písmový fond švabachu.

Základním tiskovým p. 16. stol. se stal švabach – z paleografického hlediska pokračovatel jednoho z něm. typů bastardy. I když jsou jeho minuskulní písmena nahoře i dole zašpičatělá, boční tahy se vyznačují sklonem k zaobleným tvarům a horizontalitě. Na rozdíl od textury byl mnohem jasnější a čitelnější, zejména v případě majuskulí. V Německu měl švabach od 2. pol. 16. stol. již jen funkci vyznačovacího p. a od 18. stol. byl zcela nahrazen frakturou. Do č. knihtisku pronikal od konce 15. stol. a držel se zde společně s frakturou jako základní tiskové p. do začátku 19. stol. Švabachové typy k nám byly dodávány formou patric či matric a v našich tiskárnách pak byly litery odlévány privátně (✍Voit, 2011:141). Na počátku byly prostřednictvím švabachu také přejímány některé něm. písmové předlohy, které se tiskaři pokoušeli adaptovat pro č.: např. slitek <tz> označující /c/, příp. /č/, nebo smyčkové <ď> označující /ď/. Kvůli nedostatku antikvy tiskly některé tiskárny na zač. 16. stol. švabachem příležitostně také lat. texty (Konáčův tisk Sermones XII in apologiam M. Koramba). Diakritiku si zpočátku doplňovali do matric sami tiskaři (n. zaměstnanci tiskárny), kteří písmena odlívali. Již p., kterým disponoval M. Bakalář na konci 15. stol., bylo poměrně dobře diakritizované (✍Voit, 2008:heslo švabach). Nicméně teprve v průběhu 1. pol. 16. stol. se u minuskulních písmen postupně stabilizovalo užívání háčků a čárek (oba se někdy svou podobou blížily spíše tečkám; háčky se někdy podobaly také vlnovkám). Od 30. let nahradila přechodně užívané slitky <mˇe>, <vˇe>, <fˇe>, <dˇe>, <tˇe>, <nˇe> z nč. známá kombinace dvou liter, tj. konsonantu a <ě> – nejdříve v tiskárně J. Hada (✍Porák, 1983:27, 33; ✍Voit, 2011:145). Přibližně ve stejné době se objevilo kroužkované <ů> u J. Severina (✍Voit, 2011:145). Rozšíření švabachu vedlo také k postupnému ústupu některých grafických zkratek, které byly do textury a bastardy přijaty z rukopisné tradice, např. vynechání prostřední části slova a koncové písmeno slova umístěné nad úroveň řádku, jako <swo> = [svatého], n. titla (původně písařská značka značící nad písmeny zkratku), ať již ve tvaru tečky, např. <> označující skupiny [per, par, pre], n. vodorovné čárky, označující následující nazálu, např. <> pro skupinu [om, on].

Nejmladším z novogotických písem byla fraktura, která se vyvinula ve 20. letech 16. stol. v Německu. Morfologicky navazovala na texturu a švabach. Na rozdíl od švabachu se vyznačovala užším písmovým obrazem, který šetřil množství kovu (na výrobu litery) a tiskařské barvy n. papíru (na výrobu tisku). To nepochybně vedlo k jejímu rozšíření v průběhu 17. a zejména 18. stol., často na úkor švabachu. Svou roli zřejmě také sehrál fakt, že zatímco švabach korespondoval s renesančními estetickými kritérii, fraktura více vyhovovala baroknímu vkusu. Fraktura disponovala také kurzivní a polokurzivní podobou (✍Voit, 2011:155). Poprvé k nám byla uvedena 1526 v Mikulově při sazbě něm. textů. Ve 2. třetině 16. stol. do č. knihtisku pronikala velmi pozvolna, a to zpravidla jako p. vyznačovací. První sady byly diakritizovány jen zčásti (zpravidla <č>, <ř>, <ž>, později také <á>, <é>), od 40. let 16. stol. se objevily sady s poměrně rozsáhlou diakritikou u minuskulí. Ve fraktuře také definitivně zmizely některé grafické zkratky, které byly přejaty do textury a bastardy z rukopisné tradice a byly postupně odstraňovány ve švabachu.

Od poč. 19. stol. začaly být u nás fraktura a švabach postupně nahrazovány antikvou, která představovala hlavní tiskové humanistické p. vzniklé nápodobou humanistického rukopisného p. Jak již bylo řečeno, vznikla na základě odmítnutí lomeného p. asociovaného s kulturou středověku. Předností její tiskové podoby byla světlost písmového řezu, čímž se odlišovala od gotického a novogotického p.

Před závěrem 15. stol. se jako replika humanistického rukopisného stínovaného kancelářského p. konstituovala tisková polokurziva (✍Voit, 2008:heslo polokurziva). U nás je někdy nepřesně označována jako ↗kurziva n. italika. V č. knihtisku se poprvé objevila ve 2. pol. 16. stol. Pro vývoj kurzivního tištěného p. (pomocí spojnic imitujícího souvisle psané p.), které se také odvíjelo od italského kancelářského p., byly důležité modifikace, jimž bylo podrobeno fr.angl. písmaři n. tiskaři v průběhu 17. a 18. stol. Do sféry lat. textů pronikla antikva už na počátku 16. stol. (u nás až v pol. 16. stol. – viz níže).

Vývoj antikvy se realizoval v několika etapách, v nichž se z první – stylově těžkopádné gotikoantikvy – postupně proměňovala na stylově čistou antikvu raného typu (v Římě a Benátkách). Druhá, vrcholná fáze antikvy se odvíjela od benátského typografa (později také tiskaře) F. Griffa; tento typ antikvy pronikl do nár.jaz. (posloužil také k sazbě vybraných č. pasáží prvního vydání náměšťské mluvnice 1533 – viz níže; srov. ↗gramatiky češtiny, ↗humanistická čeština). Vrcholná fáze antikvy byla ovlivněna fr. prostředím: tradičně se zásluhy o vznik antikvy fr. typu připisovaly fr. písmolijci a rytci C. Garamondovi. Třetí vývojová etapa, označovaná za přechodovou fázi antikvy (barokní), byla spjata s činností nizozemských a angl. písmařů a písmolijců (Ch. van Dyck, W. Caslon). Zejména Caslonovou zásluhou vznikla unifikace písmen způsobující shodný řez všech písmových stupňů (tj. p. různé velikosti). V poslední třetině 18. stol. začala poslední, tzv. mladší fáze vývoje antikvy. Je charakterizována opouštěním kaligrafických kritérií na úkor tiskových (sazebných) potřeb p., což se projevilo ve zjednodušování písmové kresby. Vznik souvisel zejména s rodinou Didotů a s G. Bodonim.

Na počátku 19. stol. byla vyvinuta řada tzv. úpadkových p., která se snažila křížit klasicistní tvary s „degenerujícími prvky“, např. potlačením stínování u tzv. egyptienky (mající tahy stejné tloušťky) n. odstraněním patek u grotesku. Jako reakce se v 2. pol. 19. stol. vytvořilo programové hnutí, které se nejprve přihlásilo k obnově předklasicistních a později i klasicistních řezů. Na počátku 20. stol. nastala renesance archaických matric, které dostávaly obchodní názvy podle svých tvůrců (Garamond, Bodoni, Didot aj.). V současnosti se odhaduje existence kolem šesti tisíc původních, imitovaných a replikovaných řezů.

Do č. zemí pronikla antikva se značným zpožděním, což zřejmě souviselo s faktem, že asociovala u většinového utrakvistického obyvatelstva spjatost s nepřátelským Římem (do bitvy na Bílé hoře se 90 % českého obyvatelstva hlásilo k nekatolickým církvím). Do pol. 16. stol. se k tisku lat. textů užívalo zpravidla rotundy, bastardy a v mladším období švabachu. K sazbě lat. pasáží č. knih začala antikva poprvé sloužit v norimberských tiscích (vedle švabachu). Nejstarší užití antikvy pro lat. pasáže v č. textu bylo spojeno s tzv. náměšťskou mluvnicí (1533, viz ↗gramatiky č.) – jde však o ne příliš povedený písmařský pokus, který se svým výsledkem podobá spíše gotikoantikvě. Nejstarší latinský text sázený klasickou antikvou se objevil až 1539 v Kuthenově Kronice (jde o elegická disticha – ✍Voit, 2013). Zlom nastal ve 40. letech, kdy J. Had začal importovanou antikvu užívat pro tisk lat. humanistické poezie. Ta se po šmalkaldské válce 1547 stala téměř hegemonním žánrem, a rozšíření antikvy tak upevnila. Primát v užití antikvy v jaz.č. pasážích také patřil již zmiňované náměšťské mluvnici, kde byla antikva užita především jako vyznačovací (jen minimálně diakritizované) p. v nadpisech, živých záhlavích a margináliích. O něco dříve (již ve 20. letech) sloužila některým knihvazačům antikvová razidla bez diakritiky k výrobě nápisů na vazbě. Jako textové p. (opět bez diakritiky) posloužila pro sazbu českých slov ve slovníku č. humanisty Z. Hrubého z Jelení Lexikon symphonum vydaném v Basileji 1537. V následujících staletích se v jaz.č. tiscích vyskytla jen sporadicky, např. v Komenského Kancionálu (Amsterdam 1659) n. Nebeském budíčku vydaném u V. J. Tybelliho (Hradec Králové 1738; s provizorně vyvedenou diakritikou: např. místo háčku byla užita tečka). Její průnik do sféry č. tisků souvisel se školní reformou 1774, která – jak bylo zmíněno výše – mimo jiné zaváděla znalost psaného humanistického písma. Brzy se objevily první slabikáře n. čítanky obsahující pasáže vytištěné antikvou (např. Slabikář, Praha 1775, Díl druhý knihy ke čtení, Praha 1780, A B C aneb Slabikář, Brno 1786) – nedostatek diakritizovaných písmen byl vyřešen pomocí ↗spřežkového pravopisu. První soustavný pokus o diakritizaci antikvy souvisel s činností F. J. Tomsy (podílejícího se na vydání jmenované čítanky Díl druhý knihy ke čtení), který usiloval uvést antikvu do sféry č. tiskových textů. Na konci 18. stol. se pokusil nechat vyrobit diakritizovanou antikvu u pražského písmolijce V. Krabatha, výsledek byl ale neuspokojivý; v zásadě ztroskotal i další pokus objednat ji u vídeňského písmolijce E. Mansfelda (v letech 1799–1800 dodal některé sady, ale dále spolupracovat odmítl – ✍Polák, 1968:32–33; ✍Kabát, 1926:21–24, 33–34, 37). Na sklonku 90. let 18. stol. byly vydány Tomsovy gratulační básně, které však obsahovaly diakritiku jen zčásti – některá znaménka byla dopsána dodatečně perem (např. Karoline Klamowé Galasowé hrabence 28. den mesyce Ledna, 1798 n. Leopoldine, knezne z Firstenberku. 10. dne mesyce Dubna, 1798). Jako první tištěná č. kniha s diakritizovanou antikvou bývá označován Slabikář (Praha, 1801). Další příklady použití antikvy (n. italiky) s diakritikou představovaly Nejedlého překlad Illiady (Praha, 1802), Tomsovo Naučení, jak se má dobře česky psát (1802), č. pasáže v něm. knihách téhož autora, např. Über die Bedeutung, Abwandlung und Gebrauch der čechischen Zeitwörter (Praha, 1804), n. české pasáže v Dobrovského Ausführliches Lehrgebäude der böhmischen Sprache (Praha, 1809). Od 20. let nahrazovala antikva (spol. s polokurzivou) postupně frakturu a švabach, zejména v naukové lit.: prvním velkým spisem kompletně tištěným antikvou byla Jungmannova Slovesnost z roku 1820 (✍Voit, 2008: heslo antikva). Do sklonku 40. let se antikva stala základním tiskovým p. (její triumf byl potvrzen úředním nařízením tisknout antikvou č. učebnice).

Rozšiřující
Literatura
  • Bohatcová, M. a kol. Česká kniha v proměnách staletí, 1990.
  • Ebelová, I. Klíč k novověké paleografii / Schlüssel zur neuzeitlichen Paläographie, 2004.
  • Freidhof, G. (ed.), Optát, B. & Gzel, P. & Philomathes, V.: Grammatyka Česká (die Ausgaben von 1533 und 1588), 1974.
  • Hásek, V. a kol. Učebnice čtení starých textů, 2003.
  • Hlaváček, I. & J. Kašpar ad. Vademecum pomocných věd historických, 2002.
  • Hledíková, Z. & J. Kašpar ad. Paleografická čítanka, 2000.
  • Hořec, J. Počátky české knihy, 2003.
  • Kabát, K. Prvých padesát roků trvání Knihtiskárny Státního nakladatelství. Ke stoadesátému výročí, 1926.
  • Kaiser, V. Klasifikace tiskového písma z hlediska pomocných věd historických. Sborník archivních prací 32, 1982, 446‒479.
  • Kašpar, J. Úvod do novověké latinské paleografie se zvláštním zřetelem k českým zemím, 1987.
  • Kašpar, J. Soubor statí o novověkém písmu, 1993.
  • Knihopis československých tisků: od doby nejstarší až do konce XVIII. století. Díl I, Prvotisky (do r. 1500), 1925.
  • Marečková, M. Přehled vývoje písma, 2005.
  • Muzika, F. Krásné písmo ve vývoji latinky, 1963.
  • Pátková, H. Česká středověká paleografie, 2008.
  • Polák, K. Třemi stoletími. Stručné dějiny Státního pedagogického nakladatelství, 1968.
  • Porák, J. Humanistická čeština. Hláskosloví a pravopis, 1983.
  • Pražák, J. Názvosloví knižních písem v českých zemích. Studie o rukopisech 4, 1965, 1‒27.
  • Pražák, J. Názvosloví knižních písem v českých zemích. Studie o rukopisech 5, 1966, 1‒30.
  • Šebánek, J. Základy pomocných věd historických I. Latinská paleografie, 1976.
  • Voit, P. Limity knihtisku v Čechách a na Moravě 15. a 16. století. Bibliotheca Strahoviensis 8‒9, 2007, 113‒140.
  • Voit, P. Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, 2008.
  • Voit, P. Počátky renesanční typografie v Čechách a na Moravě. LF 132, 2009, 125‒135.
  • Voit, P. Tiskové písmo Čech a Moravy první poloviny 16. století. Bibliotheca Strahoviensis 10, 2011, 105‒202.
  • Voit, P. Český knihtisk mezi pozdní gotikou a renesancí I. Severinsko-kosořská dynastie 1488‒1557, 2013.
Citace
Pavel Kosek, Alena Andrlová Fidlerová (2017): DĚJINY ČESKÉHO PÍSMA. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/DĚJINY ČESKÉHO PÍSMA (poslední přístup: 7. 12. 2019)

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka