CITOSLOVCE  (interjekce)

Základní

↗Slovní druh nesklonný se specifickou funkcí; tvoří samostatné rudimentální výpovědi nevětné povahy, tzv. ↗větné ekvivalenty (Kšá, kšá!), n. obsazuje syntaktické pozice ve větě, aniž by flexí vyjadřoval v dané pozici vyžadované rysy: A Petr najednou prásk ho po ruce (= přísudek ‘práskl’). Typická pro c. je ↗anomálnost: (a) fonologická: v daném jaz. atypická kombinatorika hlásek (aj, oj, ju, ks, ksl, jbl, žbr, gl, pf aj.), výskyt málo frekventovaných hlásek (ó, f, g), délka konsonantů (psssst / pšššššt, prrrr, hmmm); (b) morfologická: neohebnost, tj. absence flexivních a derivačních morfémů, typická monomorfémičnost (hej, ach, hop, brr, kuk, ťuk, haló), nikoli ovšem nutná (bim bam, halí belí, čáry máry), možná n. nutná reduplikace morfémů (oj oj oj; ťuk(y) ťuk; no no; *bu / bubu; *cha / chacha(cha), *ku / kuku); (c) syntaktická: (c1c. tvoří samostatnou výpověď (A: Koupíme mu motorku. B: Totak; Šemíku, prrr!), n. stojí jako samostatná výpověď před jinou výpovědí (Halo, tady je Klára; Bacha, tam je zmije; Fuj, ta smrdí), ojediněle za ní (Podepiš to a basta fidly), (c2) jsou v syntaktické pozici ve větě, aniž by flexí vyjadřovala v dané pozici vyžadované rysy (A Klára šup s tím pod stůl (= ‘šupnul‑a’) × Kláro, šup s tím rychle pod stůl (= ‘šupn‑i’); Tak to byl fuj tajbl oběd (= ‘fujtajblov‑ý’); (d) významová: absence konceptuálního významu, emocionálnost; (e) přístup k interlexikálním vztahům: např. synonymie (ano // ba // baže // jo), antonymie (ano – ne; fuj – bašta; prrr – vijó); (f) přístup k přejímání z jiných jaz. (např. z franc. oh là là là, z it. čao, z něm. hergot); (g) typické užití v mluveném diskurzu. Typické c. je jaz. gesto vyjadřující mentální stav mluvčího, a proto je často v diskurzu vyslovováno spolu s konvencializovaným gestem (Ano. Ne. Ty ty ty.), n. mimikou obličeje (Brr.) a/nebo pohybem části těla (Fuj.).

Klasifikace c. jsou většinou založeny na funkci c. v diskurzu. Standardně se rozlišují: (a) c. vyjadřující emoce (viz citoslovce emocionální: fuj, brr, ach, oj oj oj, au, hurá, ouvej); (b) c. sloužící k navázání a udržení kontaktu mezi mluvčím a adresátem (citoslovce fatické: hej, halo, ahoj, pa, čao); (c) c. sloužící jako vyjádření postoje mluvčího a komunikačních (ilokučních) záměrů mluvčího (citoslovce konativní: psst, prr, kuk, hop, aha); c. (b) a (c) se někdy analyzují jako jeden typ, totiž citoslovce kontaktové ( 2, 1986); (d) c. imitující zvuky (viz citoslovce zvukomalebné): ťuk, bum, buuu, žbluňk, tik tak, bim bam. C. (a)–(c) se nazývají citoslovce subjektivní, c. (d) se nazývají citoslovce objektivní. V zahraniční lit. se někdy zavádí ještě jeden typ c., tzv. fillers (slovní vata, vycpávka), které mluvčí zpravidla mimovolně užívá v diskurzu k zaplnění času, který potřebuje k rozvážení, jak bude v diskurzu pokračovat (zaplnění ↗hezitační pauzy): hm, no, oh, jaksi, jako, prostě; srov. ✍Amiridze & Davis ad. (eds.) (2010).

c. nepatří neartikulované, částečně artikulované n. výrazně individuálně artikulované zvuky (skřeky, vzdechy, výkřiky, pokřiky) plnící analogické funkce jako c.; řadí se k parajazykovým prostředkům. Základním kritériem pro diferenciaci c. a parajazykových zvuků je vztah jejich grafické a zvukové podoby. Některá c. jsou víceméně ustálenou grafickou realizací frekventovaných zvuků (některá dovolují varianty: brr, brrr, brrrr), jiné zvuky takovou realizaci nemají a v případě, že je třeba je nějak graficky zachytit, je norma rozkolísaná, individuální.

C. tvoří otevřenou třídu výrazů. Patří do ní (a) c. primární, tj. slova (monomorfémická i vícemorfémická), které mají distribuci jen jako c., tj. mohou sama tvořit výpověď (mňau, prr, hop, brr, oj, ahoj…; ťuky ťuk, tik tak, bim bam…), (b) c. sekundární, tj. slova a skupiny slov, která mají primárně distribuci jiných slovních druhů a distribuci c. mají v důsledku vyblednutí konceptuálního významu; často ↗vokativy (vokativPanenko Maria, oroduj za nás × citoslovcePanenko Maria / Panenkomaria, servis, co nemá vybavení, to bych utekl; člověče, bože můj, panebože, vole), předložkové skupiny (Šel do háje × Do háje, tam je škaredě; do prkýnka, k čertu, u všech ráhen a kosatek) a imperativy (A: Eva se rozvedla – B: Jdi to říct babičce × A: Eva se rozvedla – B: Ale jdi), taky skupiny bez průhledné struktury (tě péro). Na druhé straně primární c. mohou mít distribuci shodnou s distribucí hlavních slovních druhů: c. zvukomalebná jako sloveso a mohou jako sloveso tvořit verbální skupinu obsahující adjunkty a objekty: A před chalupou [z koně hop] / [z koně seskočil]; tato c. se zapojují do slovotvorných derivací přímo (Cit žbluňk, křupVerb žbluňk‑nou‑t, křup‑nou-t; Cit tikVerb tik‑a‑t / Subst tik‑ot), n. už jako součást derivačního východiska (žbluňk‑nu‑t‑í, křup‑nu‑t‑í; tik‑á‑n‑í). Všechna c. mohou mít distribuci jako substantiva, a to v konstrukcích referujících k řeči; c. pak ukazují chování substantiv: např. získávají rod (neutrum) a mohou být modifikována shodným přívlastkem, který jejich rod vyjadřuje svou flexí (Ze stadionu se ozývalo [hlasité hurá] / [hlasité povzbuzování]), mohou přijmout ↗restriktory (Řekl [jen fuj] / [jen jedno slovo]) aj.

C. mají některé společné vlastnosti s ↗částicemi a se ↗spojkami (zvl. neohebnost, nekonceptuální n. jen slabě konceptuální význam); proto bývají někdy analyzována (všechna, n. jen c. subjektivní) jako subkategorie částic (k tomu např. ✍Kolářová, 1995; ✍Vondráček, 1998). Na základě společné funkce c., částic a spojek v diskurzu jsou často pokládána za subkategorie tzv. discourse marker (např. vlivný ✍Zwicky, 1985).

Rozšiřující

Význam c. je v jazykovědě analyzován různě (krajní pozice: radikální sémantika × radikální pragmatika) a na základě toho jsou c. svým statusem součástí buď gramatiky, n. pragmatiky: V linii radikální pragmatiky, která vychází z toho, že c. jsou výrazy nemající inherentní konceptuální strukturu (např. ✍Leech, 1981:11–12, 16), c. získávají významovou interpretaci prostřednictvím pragmatických pravidel (✍Erman(ová), 1987). V linii radikální sémantiky, kterou při pochopení statusu c. reprezentuje ✍Wierzbická (1992), mají c. inherentní konceptuální strukturu, kterou lze explikovat jako sadu sémantických primitivů. Např. význam r. c. fu popisuje ✍Wierzbická (1992:169) takto:

fu (Russian)

I now know/imagine something

I think: this is bad

I feel something bad because of that

I think that other people would feel the same

I feel like someone who thinks: I don’t want this

Podporu pro tuto analýzu poskytují č. data ukazující c. zvukomalebná, která poskytují jednoznačnou interpretaci nejen rysu čas, ale i typu události: Petr dup mi na nohu (= minulost + ↗semelfaktivita).

Pojetí c. založené na jejich specifické distribuci jako neohebných slov, která sama tvoří výpověď, je spojeno s tím, že c. jsou vlastně „nejprimitivnější typ věty“: ve srovnání s typickou větou jsou chudá, neboť neobsahují sloveso (typickou to lexikální hlavu VP označující událost) ani substantivum (typickou to lexikální hlavu DP referující k účastníkům této události). Jsou‑li c. věty, pak ale musejí „predikovat“ a „referovat“ a jako diskurzové jednotky musejí mít i ilokuční sílu. Linii výzkumu c. v tomto teoretickém rámci reprezentuje např. ✍Wilkins (1992), pro č. zatím analýzy neexistují. Zajímavou diachronní analýzu jednoho typu deiktických c. jako zdroje vzniku č. expletiva on(o) představila ✍Lindseth(ová) (1998); viz ↗expletivum.

Literatura
  • Ameka, F. Interjections: The Universal Yet Neglected Part of Speech. JP 18, 1992, 101–118.
  • Amiridze, N. & B. H. Davis ad. (eds.) Fillers, Pauses and Placeholders, 2010.
  • Barberis, J.-M. Onomatopéé, interjection: un défi pour la grammaire. L'information grammaticale 53, 1992, 52–57.
  • Čermák, F. Povaha a úzus interjekcí: případ češtiny. In Levická, J. & R. Garabík (eds.), Computer Treatment of Slavic and East European Languages, 2007, 299–307.
  • ČM, 1981.
  • ČŘJ, 1996.
  • Dokulil, M. K jednomu typu slovesných pojmenování. 57, 1974, 57–64.
  • Erman, B. Pragmatic Expressions in English: A Study of You Know, You See and I Mean in Face-to-Face Conversation, 1987.
  • Flajšhans, V. Naše řeč – ptačí. 24, 1940, 33–43.
  • Kleňhová, E. Pojetí citoslovcí v některých českých mluvnicích. 94, 2011, 242–255.
  • Kolářová, I. Výskyt a funkce vybraných výrazů částicové a citoslovečné povahy v různých druzích mluvených projevů. In Davidová, D. (ed.), K diferenciaci současného mluveného jazyka, 1995, 192–198.
  • Komárková, K. Neohebné slovní druhy v ruštině: částice a citoslovce, 1974.
  • Kopečný, F. Citoslovečné povely pro tažná a jízdní zvířata. SaS 42, 1981, 209–215.
  • Kořínek, J. M. Studie z oblasti onomatopoje. Příspěvek k otázce indoevropského ablautu, 1934.
  • Kroupová, L. K citoslovcím v češtině a slovenštině. 60, 1977, 110–112.
  • Leech, G. Semantics: The Study of Meaning, 1981.
  • Lindseth, M. Null-Subject Properties of Slavic Languages: With Special Reference to Russian, Czech and Sorbian, 1998.
  • Liston, J. L. On Defining the Interjection in Contemporary Russian. The Slavic and East European Journal 15, 1971, 479–489.
  • 1, 1986.
  • 2, 1986.
  • MSČ, 1951.
  • Nübling, D. Die prototypische Interjektion: Ein Definitionsvorschlag. Zeitschrift für Semiotik 26, 2004, 11–46.
  • Slezáková, M. Wow! To ‘sem teda nečekala! Oops! To ‘sem nechtěla! O cizích slovech, ale nejen o nich. 89, 2006, 57–72.
  • Šmilauer, V. Nauka o českém jazyku, 1972.
  • Štěpán, J. K interjekcím označujícím zvuky zvířat. SaS 41, 1980, 204–207.
  • Trávníček, F. Neslovesné věty v češtině. I. Věty interjekční, 1930.
  • Vondráček, M. Citoslovce a částice – hranice slovního druhu, 81, 1998, 29–37.
  • Wierzbická, A. The Semantics of Interjection. JP 18, 1992, 159–192.
  • Wilkins, D. P. Interjections as Deictis. JP 18, 1992, 119–158.
  • Zwicky, A. Clitics and Particles. Lg 61, 1985, 283–305.
Citace
Klára Osolsobě (2017): CITOSLOVCE. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/CITOSLOVCE (poslední přístup: 21. 4. 2021)

Další pojmy:

gramatika morfologie

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka