ARGUMENT

Základní

1. Ve formální logice podle kanonické definice složka funkce, pomocí níž se určuje funkční hodnota; parametr funkce vyjádřený proměnnou, která je podle kontextu buď individuální (↗predikáty), n. výroková (↗spojky). Např. je-li predikát funkce přiřazující individuím pravdivostní hodnoty, pak v P(a) je a argumentem P, přičemž P(a) je predikáto‑argumentová struktura. Predikáty s jedním a. jsou vlastnosti: spát (Petr), predikáty s dvěma a více a. jsou vztahy: miluje (Petr, Marie); zde je relevantní pořadí a.

2. V jazykovědě pod vlivem (1): označení výrazů, které kompletují význam predikátu ([Petr] milovat [Helena], [Petr] se přitížit …; věrný [manžeka]); ve ↗valenčních gramatikách se častěji (zvl. v č. tradici) místo termínu a. užívá termínu aktant n. participant (viz ↗aktant). Predikáty vyžadují nejen určitý počet a. (viz také ↗arita), ale i to, aby a. splňovaly sémantické požadavky predikátu. Např. milovat vyžaduje dva a. a reflex toho, že na události „milování“ každý z nich participuje jinak, tj. A1 a A2. Ve valenčních teoriích a řadě (zvl. starších) teorií generativních se tato intuice řeší tak, že a. (tj. aktanty / participanty) mají sémantické role (jak je získávají, je řešeno v různých teoriích různě, např. rozdíl mezi ↗FGP↗DVS viz ↗aktant), v novějších generativních teoriích se často od sémantické definice různých a. upouští a mluví se o tematických rolích. Např. predikát milovat (podle mainstreamových analýz) má A1 = agens a A2 = patiens. Argumentová struktura predikátu je ve valenčních syntaxích a v ↗lexikalistických modelech generativní gramatiky součástí lexikálního zápisu, v ↗nelexikalistických modelech jsou argumenty predikátu generovány ve funkčních projekcích. Všechny teorie se snaží reflektovat exkluzivní postavení jednoho a., a to tzv. ↗externího argumentu.

Syntaktické teorie se taky výrazně liší v tom, jakým mechanismem je argumentům v syntaxi opatřována syntaktická pozice, v níž mohou získat pád a být foneticky realizovány, tj. např. že v syntaxi, pokud je predikát milovat nositelem rysů finitnosti, získává A1 Petr nominativ a A2 Helena akuzativ (a pokud má např. pasivní morfologii, nominativ získá A2 a A1 musí získat pád jinak: Helena je milována Petrem). – Podrobnější analýza viz ↗sémantická role, ↗UTAH.

3. V rétorice a v jazykovědě zkoumající jaz. jakožto formu lidského jednání prostředek zdůvodnění nějaké sporné teze. A. je zpravidla založen na víře v existenci kauzálních souvislostí a na různých intersubjektově akceptovaných schématech vyvozování závěrů; viz ↗argumentace.

Rozšiřující
Literatura
Citace
Petr Karlík (2017): ARGUMENT. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/ARGUMENT (poslední stažení: 18. 10. 2017)

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2017

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka